Přikývl jsem. Těšil jsem se, alespoň se ten den dobře zakončí, když už jeho průběh zrovna ideální nebyl.

Sice mi ho bylo trochu líto, ale toto pro něj byla skvělá příležitost. Odebrali jsme se ke dveřím a já mu podal bundu. Po celou dobu jsem se záhadně culil. Dnes byl úplněk, a tak bylo nádherně vidět na cestu. Čím více jsme se blížili k městu, tím hlasitěji byla slyšet hudba. Po očku jsem sledoval Mizukiho a na rtech se mi začal opět objevovat náznak tajemného úsměvu.

Zamířili jsme ke dveřím, kde jsem si vzal od Ryuujiho bundu a vyrazili do víru velkoměsta. Všiml jsem si, jak se neustále podivně culí, ale nějak jsem to neřešil, neviděl jsem důvod. Ale když jsme se začali přibližovat k městu, zaslechl jsem nějakou hudbu a čím blíž jsme byli, tím byla hlasitější. Ryuu se neustále usmíval a mně to začalo docházet. Trochu jsem ztuhl a začal být nervózní. "Ty jsi to věděl, že jo?" zeptal se ho s lehce roztřeseným hlasem.

"No, možná jsem něco malinko tušil." přiznal jsem mu po pravdě. "Neboj to zvládneme. Jenom to okoukneme, ju?" navrhl jsem mu a chytl ho za ruku, kterou jsem stiskl.

"To bylo podlý." zamumlal jsem. Také jsem mu stiskl ruku a přitiskl se k němu. Nebyl jsem na něj kvůli tomu naštvaný, věděl jsem, že to myslí dobře a chce, aby jsem si zvykl, ale stejně jsem byl z toho nervózní.

Pro sebe jsem se usmál, objal ho kolem ramen a přitiskl si ho k sobě.Když jsme došli až k městu, nejprve jsme to obcházeli jenom tak okolo. Musím uznat, že i když to bylo na kraji města, bylo tam docela dost lidí. Po chvíli jsme se začali přibližovat trochu více ke středu města. Ten festival vypadal docela dobře, doufal jsem, že si to Mizu nakonec taky alespoň trochu užije.

Trochu mě jeho objetí uklidnilo, ovšem jen do té doby, dokud jsme nedošli do města. Bylo tam spoustu lidí a to jsme byli jen na kraji. Přitiskl jsem se k němu ještě blíž ve snaze se od nich dostat bez toho, aby jsem vzal nohy na ramena. Postupovali jsme stále dál a lidí začalo přibývat. Jednou rukou jsem pevně svíral Ryuuovi ruku a druhou se držel křečovitě jeho bundy, dokonce jsem se i trochu třásl. Ať jsem dělal co jsem dělal, nemohl jsem se moc dobře uklidnit, mezi tolika lidmi jsem nebyl více jak 10let, tak se není ani pořádně čemu divit. Každou chvíli se o mě někdo otřel. Pevně jsem stiskl zuby a zabořil obličej Ryuuovi do ramene. Došli jsme na místo, kde už naštěstí tolik lidí nebylo. Chvíli to ještě trvalo, než jsem se uklidnil natolik, aby jsem mohl vnímat to, co se kolem mě děje. Vlastně to bylo docela pěkné, nebýt těch davů lidí, tak by to byla vážně skvělá podívaná.

Bylo vidět, že mu pohyb mezi lidmi opravdu nedělá dobře, a tak jsem sním zamířil na místo, kde nebylo tolik lidí a navíc tam byl krásný výhled na festival. "Tak co?" zeptal jsem se ho, když se trochu uklidnil.

"Je to tu vážně moc pěkný." přikývl jsem už s mírným úsměvem. "Ryuu? je to tak, že teď spolu chodíme?" zeptal jsem se nakonec po dlouhém váhání. Když jsem ale slyšel, jak blbě to zní, zrudnul jsem. "Víš co, zapomeň na to prosím, jsem idiot." vysoukal jsem rychle ze sebe a úplně od něj odvrátil obličej. Co to do mě zase vjelo? proč musím nejdřív něco říct, aby mi došlo, jak je to hloupé...

Jeho dotaz mi vyrazil dech a ten jeho dodatek jsem nebral zas tak vážně. "No, pokud to tak cítíš, tak asi ano." řekl jsem už taky úplně rudý. Občas by mě opravdu zajímalo, co se mu v té hlavě honí. Mizu mě vždy uměl něčím překvapit, pomyslel jsem si už s mírným úsměvem ve tváři.

Úplně se mi zatajil dech. Pomalu jsem se k němu otočil a na tváři se mi objevil zase úsměv. Přitulil jsem se k jeho ruce a svou pozornost opět stočil k festivalu. Přitom mě příjemně hřálo u srdce a celou dobu jsem se culil.

Chvíli jsem ho jenom tak sledoval, ale nakonec jsem mu stoupl do výhledu a zadíval se mu do očí. Chytl jsem ho za obě ruce a začal se pomalu přibližovat k jeho rtům. Celou tu dobu jsem čekal, že se odvrátí, ale on nic. Něžně jsem ho políbil a přitom mu stiskl ruce.

Konečně jsem měl zpátky opět svou barvu, ale ne na dlouho. Ryuu si přede mě stoupl a já mu věnoval trochu zmatený výraz. Když se začal přibližovat k mým rtům, už jsem se začal zase červenat a čekal, až mě políbí. Naše rty se konečně spojily a já mu polibek začal okamžitě oplácet. Úplně jsem zapomněl na lidi kolem sebe, byl jsem zcela uvolněný a užíval si tuto chvíli.

"Ehmm...kluci?" ozvalo se za námi. Byl jsem tak zaměstnaný polibkem, že jsem vůbec nezaregistroval Mariky příchod. Odtáhl jsem se od Mizukiho a zíral na Mariku. "Ahoj, co tu děláš?" vydal jsem ze sebe po chvíli. Nejistě se podíval na Mizukiho, bylo mi jasné, že z toho nemá radost, což jsem neměl ani já.

Připadal jsem si jako v pohádce...a každá pohádka má nějakou čarodějnici, kterou byla právě teď Marika. Zatvářil jsem se kysele a probodával ji pohledem, ale na druhou stranu...věnoval jsem jí ďábelský úsměv. Heh, vyhrál jsem! chtěl jsem na ni zařvat, ale místo toho jsem ji jen s vítězným úšklebkem pozdravil.

"Co děláš v zapadlé uličce, jako je tato?" zeptal jsem se podezřívavě ještě jednou, jelikož se mi před tím nedostalo odpovědi. "Ehmmm... No, viděla jsem vás sem jít, tak jsem šla za vámi" odpověděla s úsměvem. Evidentně jí vůbec nedošlo, že chceme být sami, furt se mezi nás musela cpát. "No, tak mi už asi půjdeme, musíme jít ještě na nákup." řekl jsem na závěr již s mírným podrážděním v hlase. "Jéé, to je ale náhoda, já si taky potřebuji nakoupit." řekla s radostí v hlase. Už úplně rudý vzteky jsem se držel tak tak, abych po ní nevylítl. Fajn, tak znova, pomyslel jsem si v hlavě, napočítal do deseti a rozešel jsem se směrem k obchodu, ani jsem se neotočil, jestli Marika jde za námi. Samozřejmě, že nás za pár okamžiků doběhla a dělala nám "milou" společnost.

Celou dobu jsem držel Ryuua za ruku a tiskl se k němu. Nevím, jestli je vážně tak blbá nebo jestli to dělá schválně, vlastně na tom ani moc nezáleží, šíleně mě to vytáčelo. A nebyl jsem jediný...když jsem viděl, jak Ryuu se jen tak tak drží, musel jsem se uchechtnout. On byl typ, kterého jen tak něco nerozhodí, takže ho Marika už musí taky pěkně štvát. Otočili jsme se k odchodu a zamířili do krámu. Ještě jsem mu dal pusu na tvář pro povzbuzení a usmál se na něj, ale to už nás Marika zase došla.

Protože byl obchod nedaleko od festivalu, byl docela narvaný. Nehledě na to, že tam bylo plno opilců a takové sebranky, což se Mizukimu určitě nelíbilo. Po celou dobu jsem držel Mizukiho za ruku a snažil se dát co nejdříve vše potřebné do košíku. Obchod byl docela přelidněný a každou chvíli do nás někdo, ať už úmyslně nebo ne, vrazil. Mně už to začínalo být taky nepříjemné a to s lidmi pracuji. "Pojď Mizu, mizíme odtud." šeptl jsem Mizukimu, když už jsme měli všechno.

Znovu jsme se ocitli mezi lidmi, ale moc jsem to nevnímal, byl jsem pořád ještě trochu omámený z toho polibku. Když jsme ale vlezli do obchodu, hodně rychle jsem se zase vzpamatoval. Bylo tam spoustu opilých lidí a neustále do nás někdo vrážel. Byl jsem zase úplně nalepený na Ryuuovi a modlil se, aby jsme odtud co nejrychleji vypadli. Konečně jsme už byli na odchodu, když v tom na nás začal někdo hulákat, přesněji tedy na mě. Otočili jsme se a já okamžitě věděl o koho jde, je to jeden z těch gamblerů, konkrétně jejich vůdce, ten, co mi nabízel "členství v jejich klubu". "Nazdar Mizuki, brácho! Jak se vede?" začal se vyptávat, jako by ho to hrozně zajímalo. Jeho pozornost ale náhle upoutal Ryuuji. "Hm, tak to je ten tvůj kámoš, jo?" pravil s drobným úšklebkem na tváři. "Víš, že na tebe docela žárlíme? normálně jsi nám Mizua přebral." zasmál se a jeho pohled opět sklouzl ke mně. "Tak už jsi si rozmyslel tu mojí nabídku? byl bych k tobě vážně velkorysý, někdo jako ty se fakt těžko shání." mrkl na mě. "No nic, už musím jít, máme teď docela napilno, jestli rozumíš. Hoši jdeme!" pokynul rukou a v tu chvíli byli pryč.

Najednou Mizukiho někdo oslovil. První, co mě napadlo, bylo, že by to mohla být ta parta, co Mizukiho zmlátila. Chtěl jsem jim něco říct, ale ten týpek nedal ani mně ani Mizukimu prostor něco namítnout. "O jaké nabídce to mluvil?" zeptal jsem se trochu podrážděně poté, co se uráčili k odchodu.

"To neřeš." zavrtěl jsem hlavou. "Chtějí, aby jsem se k nim přidal a pomáhal jim vykrádat obchody. Samozřejmě jsem to odmítl." ujišťoval ho.

"Aha." řekl jsem a trochu se uvolnil. "A nebyla to náhodou ta banda, co tě tenkrát tak zmordovala?" zeptal jsem se ho nakonec a podíval se směrem, kterým odešli.

Přikývl jsem. "Ale to je jedno, o nic nejde. Pojď, půjdeme domů." vybídl jsem ho s prosebným výrazem.

Nechtěl jsem to z něho páčit, protože to nebyl můj styl. Navíc jsem mu věřil, že kdyby to bylo něco důležitého, tak by mi to jistě řekl. "Tak dobře." řekl jsem s mírným úsměvem, vzal jsem ho kolem ramen a přitiskl si ho k sobě.

Usmál jsem se a už jsme bok po boku mířili domů, pryč od těch všech lidí a gamblerů z mé minulosti. Teď už na to nechci myslet, chci to nechat za sebou a myslet jen na světlou budoucnost.