"Marika ti něco udělala? Od té doby, co jsi s ní ráno mluvil, jsi nějaký divný." řekl jsem a hluboce se mu zadíval do očí.

Podíval jsem se mu do tváře. "Ne, nic..." zavrtěl jsem nepatrně hlavou a sklopil zrak. "Jen si mě zase dobírala...to neřeš, jsem v pohodě."

"Promluvím s ní o tom." ujistil jsem ho a pohladil ho po tváři a s milým úsměvem jsem se odebral ke dveřím.

"To nemusíš..." hlesl jsem tiše, ale to už mizel za rohem. Pak jsem uslyšel jen klapnutí zavírajících se dveří a už v domě byl znovu sám. Vůbec se mi nelíbilo, že s ní bude sám a ani jsem si radši nepředstavoval, o co by se ta bréca mohla pokusit. Raději jsem začal připravovat tousty, aby jsem se něčím zabavil a nemyslel na to.

Jel jsem po lesní cestě a najednou vidím Mariku, jak studuje rozcestník. "Tak tady jsi." řekl jsem s úsměvem, zatímco jsem vystupoval z auta. "Jak jsi mě tu našel?" zeptala se překvapeně. "Byl jsem za tebou doma, ale tam jsi nebyla, a tak jsem se bál, aby ses tady neztratila." vysvětlil jsem jí už v autě. "Chceš jít dál?" zeptala se, když jsme stáli před domem. Letmo jsem se podíval směrem k mému domu, kde na mě čekal Mizu. "No, na chvíli bych snad mohl." řekl jsem s milým úsměvem. Posadili jsme se v obýváku na gauč a Marika nám udělala kafe. "Co tě přivedlo k tomu, že ses rozhodla přestěhovat z města na vesnici?" zeptal jsem se se zájmem. "Vždy jsem chtěla žít na vesnici, ale rodiče by museli hodně dojíždět, a tak jsme zůstali ve městě." odpověděla trochu posmutněle. "Aha." odvětil jsem chápavě. V myšlenkách jsem se musel pousmát nad vzpomínkou, že u nás to bylo právě naopak. Takto jsme si povídali celé odpoledne. "No, už bych měl asi jít." navrhl jsem po chvíli ticha, ale jen co jsem to ale dořekl, Marika se ke mně natěsno přisunula. "Snad bys už nechtěl odejít?" šeptla do ticha a pomalu se přibližovala k mým rtům. Než jsem se stihl oddálit, měl jsem na tváři její rtěnku. "Teď už bych měl ale opravdu jít." řekl jsem mírně rozhořčeně a vydal se ke dveřím. Rychlým krokem jsem se vydal směrem domů. Snad nebude Mizu moc naštvaný, pomyslel jsem si, když jsem otevíral dveře.

Trvalo celou věčnost, než se opět vrátil. Já mezitím udělal jídlo a uklidil celý dům, aby jsem nepřemýšlel nad tím, co se v této chvíli zrovna může odehrávat mezi Ryuuem a Marikou. Když se otevřely dveře, už jsem seděl zase na gauči. Urychleně jsem vyskočil na nohy a podíval se Ryujiho směrem. Chtěl jsem ho pozdravit, ale slova jako by mi uvízla v krku. Okamžitě jsem si všiml rtěnky na jeho tváři a já najednou nebyl ničeho schopný. Chvíli jsem na něj jen zíral, nevěřil jsem tomu. Nakonec, když jsem si uvědomil, že to není jen nějaký přelud, sklopil jsem zrak a urychleně se vydal do svého pokoje. Do očí se mi začaly vhánět slzy. Tak přeci jen si vybral ji...Zabouchl jsem za sebou dveře a opřel se o ně. Snažil jsem se zhluboka nadechnout, ale vůbec mi to nešlo, připadalo mi, jako by mi v nádechu bránil nějaký špunt. Svalil jsem se na postel a pevně v rukách sevřel polštář.

Jeho výraz se ve vteřině změnil, zíral na mě, jako kdybych byl duch."Děje se něco?" zeptal jsem se nechápavě a sledoval, jak se mu do očí vhánějí slzy. Chtěl jsem k němu přistoupit blíž, ale to už se Mizu otáčel a utíkal do svého pokoje. Vůbec jsem nechápal, co ho dostalo do tohoto stavu, a tak jsem za ním jenom nechápavě zíral. Že by ho tak naštvalo, že jsem se zdržel? ptal jsem se sám sebe. Ale to by byl naštvaný už od začátku a to nebyl, vzpomněl jsem si na jeho úsměv, který měl na tváři těsně před tím, než se jeho výraz změnil. Odpověděl jsem si vzápětí. Šel jsem do kuchyně, kde měl Mizu navařeno a uklizeno. I když jsem měl hlad, nechtěl jsem jíst bez něho, a tak jsem se vydal do koupelny. Když jsem stál u umyvadla a myl si ruce, můj pohled se zatoulal k zrcadlu. V tu chvíli jsem ztuhl. Hned jsem pochopil Mizukiho chování a vůbec jsem se mu nedivil. Ihned jsem se rozešel směrem k jeho pokoji. "Mizu? Mohu dál?" zdvořile jsem zaklepal na dveře vedoucí do jeho pokoje. I když se odpověď neozvala, vešel jsem dovnitř a našel Mizukiho zabořeného do polštáře, který byl už určitě mokrý. "Mizu, chápu, že se na mě zlobíš, ale k ničemu nedošlo. Chtěla mě políbit, to ano, ale já jsem jí to nedovolil." snažil jsem se ho vyvést z omylu, zatímco jsem mu vyměňoval polštář za kapesník.

Hlavu jsem měl stále zabořenou v polštáři a vzlykal. Snažil jsem si v hlavě všechno urovnat, ale momentálně to pro mě bylo zcela nemožné. Uslyšel jsem klepání na dveře, Ryuův hlas, který byl následován mírným zavrzáním dveří. Nechtěl jsem se na něj podívat, a tak jsem polštář sevřel ještě pevněji, v tom mi ale začal vysvětlovat, co se doopravdy stalo. Když jsem se trochu uklidnil, povolil jsem sevření a podíval se na něj."V-vážně?" zeptal jsem se skoro nevěřícně. "Ale proč?" Vůbec jsem to nechápal.

"Ty sis myslel, že já a Marika...?" podíval jsem se na něj trochu pobaveně, ale hlavně překvapeně.

"No...jo...vlastně jsem si myslel, že si vybereš ji. Snažil jsem se na to nějak připravit, ale...pak mě to stejně vzalo, když jsem uviděl tu rtěnku..." odpověděl jsem tiše. Přitom jsem začal lehce červenat. "Je to vážně tak hloupé?"

Pobaveně jsem se na něj díval. "A proč bych si měl vybrat ji?" zajímalo mě.

"Já nevím...možná proto, že já jsem muž...?" váhavě se mu podívám do obličeje.

"No, myslím, že už to nebudeme řešit a radši se půjdeme najíst. Určitě to máš výborné." rozhodl jsem s úsměvem. Něco mi říkalo, že na toto by nepřišel sám. Měl jsem dojem,že mu něco nakukala Marika. Jestli je to pravda, tak ať si mě nepřeje. Nadával jsem v duchu.

Uculil jsem se a přikývl. "Jsou to jen tousty..." zasmál jsem se a začal se zvedat. Ohřál jsem je a Ryuu mezitím připravil talíře. "Tak dobrou chuť." popřál jsem mu, když už jsme seděli u stolu.

"Dobrou chuť." řekl jsem s úsměvem. Byl jsem rád, že se to vyřešilo a že už bude Mizu v pohodě. "Víš, přemýšlel jsem o tom, že bych odešel z nemocnice a otevřel bych tu ordinaci na plný úvazek." vypadlo ze mě najednou. Chtěl jsem na to znát jeho názor. "Kdybys chtěl, mohl bys mi pomáhat." navrhl jsem nakonec.

Překvapeně jsem se na něj podíval. "Odešel z nemocnice? proč?" Vlastně bych byl rád, měli by jsme pro sebe více času. "Pomáhat ti? no, rád bych ti pomáhal, ale...jseš si jistý, že je to dobrý nápad?" zeptal jsem se ho už trochu nejistě. Přeci jen...stále nesnesu ostatní lidi, jen jeho.

"Víš, myslel jsem si, že by to mohla pro tebe být dobrá příležitost zvykat si na lidi." odpověděl jsem s úsměvem. Sice jsem si to sám neuměl dost dobře představit, ale aspoň bude nějaké vzrůšo.

"Jo, to máš pravdu..." přikývl jsem. "No, tak jo." souhlasil jsem nakonec, i když moc jistý jsem si tím nebyl a i na hlase to asi bylo poznat.

"Spolu to zvládneme." řekl jsem a cestou ke kuchyňské lince ho poplácal po rameni.

"Jo."usměju se na něj. Vstanu a začnu všechno špinavé nádobí umývat. "A na kdy to tak vidíš?"

"Pust mě k tomu, ty jsi dnes uklidil celý dům, tak teď je řada na mně." řekl jsem s úsměvem a snažil se prodrat ke dřezu. "No nevím, asi od začátku příštího měsíce. Musím si ještě něco zařídit v nemocnici." přemýšlel jsem na hlas.

"To je v pohodě, ty zase chodíš do práce, tak ať taky něco dělám." Ale jakoby mě vůbec neposlouchal, prostě mě tam odsud vytlačil. Vzal jsem si tedy alespoň utěrku a nádobí utíral a uklízel do skříněk. I když mě děsila už jen ta představa, že budu muset být v kontaktu s ostatními lidmi, těšil jsem se, že budeme spolu.

Když jsme dodělali nádobí, podíval jsem se směrem k televizi. "Tak co budeme dneska večer dělat?" Na filmy se mi moc koukat nechtělo, a tak jsem doufal, že Mizu něco vymyslí.

Zamyslel jsem se. "Hmm...jakou máš zítra směnu?" zeptal jsem se nakonec.

Krátce jsem se zamyslel. "Zítra mám odpolední." řekl jsem po chvili.

"No...a co když by jsme se šli ještě na chvíli projít, tentokrát jen my dva a pak šli spát?" Pokukoval jsem po něm.

"Dobře." kývl jsem na souhlas. "A nechceš se zkusit jít projít do města?" navrhl jsem opatrně.

"Do města?" zopakoval jsem a v hlase mi bylo slyšet malé zaváhání. Ale teď už by tam moc lidí být nemělo, tak by to nemělo být tak strašné a navíc, pokud budu Ryuuovi pomáhat v ordinaci, tak bych si měl na lidi začít už pomalu zvykat. "Vlastně to možná není zas tak špatný nápad." přikývl jsem po malé odmlce a usmál se.

Byl jsem rád, že souhlasil. "Tak bychom se mohli rovnou stavit v obchodě na nákup." navrhl jsem mu, ale už jsem se jaksi zapomněl zmínit o tom, že dnes je ve městě festival a to se asi Mizukimu moc líbit nebude.