Když jsem se ráno probudil, něco pode mnou zahekalo. Chudák Mizu byl jak placka. Opatrně jsem vylezl z postele a přikryl ho. Poté jsem se vydal na dobrodružnou cestu na záchod, během které jsem si dvakrát ukopl palec a jednou obejmul futra, než jsem si mohl konečně ulevit. Zatím, co jsem seděl na záchodové míse, přemýšlel jsem, jak jsem se včera dostal do postele. Poslední, na co jsem se tak nějak pamatoval bylo, že mi Mizu dával na stůl misku se salátem, ale pak už jsem měl tmu.

Chtěl jsem se pokusit ho ze sebe nějakým způsobem dostat, ale bál jsem se, aby se mi opět neuvolnily stehy, tak jsem to po pár marných pokusech vzdal a usnul taky. Ráno jsem spal relativně dlouho, už bylo téměř úplné světlo, když jsem vstával. V tuhle dobu by byl Ryuuji určitě v práci, když by měl ranní směnu. Byla ale sobota, což znamenalo, že by teoreticky mohl mít volno, i když u doktorů to je asi trochu složitější. Vstal jsem a šel se tedy podívat, jestli ho někde v domě najdu.

Rozespale jsem se rozešel směrem ke dveřím do chodby a hned jsem vrazil do Mizukiho. Než jsem stačil zareagovat, seděl jsem na zemi.

Trochu jsem se zakymácel, když do mě vrazil. "Jsi v pohodě?" Zeptal jsem se ho pohotově a už mu pomáhal na zpátky na nohy.

"To nic. Dneska jsi se asi moc dobře nevyspal, viď?" Řekl jsem s omluvným výrazem ve tváři. Musím ale uznat, že na to, že spal s 85-ti kilovou peřinou na pohmožděným hrudníku, vypadal docela dobře.

"Ne, vyspal jsem se překvapivě dobře." Zakroutil jsem hlavou. "Povýšil jsi z polštáře na peřinu." Popichoval jsem ho s širokým úšklebkem na tváři.

"Super." Řekl jsem s palcem nahoru. "Ale ty sis jako matrace taky nevedl špatně." Dodal jsem se širokým úsměvem.

"Takto jsem rád." Zasmál jsem se. "Jedl jsi něco?"Zeptal jsem se, když jsem se trochu uklidnil.

"Zatím ne, ale teď se jdu podívat do kuchyně, co by nám mohlo posloužit jako snídaně." Řekl jsem a rozešel se směrem ke kuchyni.

Následoval jsem ho. "Je tam ještě ten salát od včerejška, ale můžeme si dát i něco jinýho."

"No, asi moc na výběr mít nebudeme, protože, pak už je tu jenom musli." Zasmál jsem se. Zítra musím na nákup, pomyslel jsem si.

"Tak jak chceš ty, já nejsem vybíraví, tak mi to je jedno. A ty dneska nejdeš do práce?" Zeptal jsem se se zájmem.

"Dnes mám noční." Povzdechl jsem si a ze spíže vyhrabal krabici s musli. "Co třeba tohle?"

"Aha..."Odpověděl jsem trochu sklesle. "Tak to by jsi se dnes neměl moc přepínat, aby jsi nebyl zase tak grogy, jako včera."

Mile jsem se na něho usmál. Byl jsem rád, že si o mě dělá starosti. "Neboj, noční služba je v pohodě, to tam jseš jenom kdyby se něco stalo." Ujistil jsem ho a nasypal každému do misky musli.

"Fajn, ale to neznamená, že by jsi si nemohl dát malou pauzu. Zasloužíš si to, když tak tvrdě pracuješ." Usmál jsem se.

"No, netvrdím, že by mi neprospěl den u televize." Řekl jsem a s mírným úšklebkem jsem si sedl ke stolu.

"Si myslím." Zasmál jsem se a posadil se s miskou taky ke stolu. "A já ti budu dělat společnost. Tedy, jestli by ti to nevadilo."

"Určitě ne, budu rád" Ujistil jsem ho a dal si porci musli do pusy.

"Dobře." Usmál jsem se a pustil se do své porce. Pak jsem se ale zamyslel.  Asi bych měl něco dělat, myslím nějak pomoci Ryuuovi, aby jsem mu nějakým způsobem poděkoval za to, co pro mě dělá. Ale jak?

Když jsme se nasnídali, přesunuli jsme se směr obývák, kam jsme si vzali oříšky v čokoládě a zachumlali jsme se do deky. "Tak co tam dáme?" Zeptal jsem se a spokojeně projížděl kanály.

"Nevím, včera jsem se díval na televizi takřka poprvé." Pokrčil jsem rameny. "Není tam třeba nějaká dobrá komedie? nebo něco akčního?"

Když řekl, že se na televizi včera díval poprvé, na okamžik jsem se zarazil. Musel mít asi opravdu těžké dětství, pomyslel jsem si, ale nechtěl jsem se v tom příliš hrabat. "Aha." Řekl jsem trochu překvapeně, ale zároveň smutně. "Tak co třeba tohle?" Zeptal jsem se, když jsem se zastavil na jednom z kanálů, právě tam začínala nějaká komedie.

"Jo, klidně, nevypadá to špatně." Protáhl jsem se spokojeně a pěkně se uvelebil.

Natěsno jsem se uvelebil vedle něho a upřel svoji pozornost na televizi.

Cítil jsem se v jeho blízkosti vážně dobře a uvolněně, takže jsem si tuhle chvíli užíval. Ano, ten film byl dobrý, ale stačil by mi i samotný Ryuu. Asi uprostřed filmu jsem se o něj nevědomky opřel.

Nevím proč, ale napadlo mě Mizua chytit za ruku. Chvíli jsem váhal, jak by zareagoval, ale nakonec jsem to zkusil.

Sledoval jsem televizi, když v tom mě Ryuu chytil za ruku. Překvapilo mě to, ale nevadilo mi to. Lehce jsem mu ruku stiskl a začal po něm pokukovat.

Stisknutí jsem opětoval a ještě více se k němu přitiskl. Když se naše pohledy střetly, uvědomil jsem si, že se začínám mírně červenat.

Také jsem zčervenal a pohledem okamžitě uhnul. Když jsem svou pozornost opět upřel na televizi, tak jsem se zase uklidnil, ale jeho ruku nepouštěl. Takto jsme spolu sledovali televizi až do večera. Už byl skoro čas, aby Ryuu vyrazil do práce, ale mě se ho vůbec nechtělo pouštět.

V tom se můj pohled zatoulal na hodiny pod televizí a mně došlo, že bych měl začít pomalu opouštět naše útulné hnízdečko a pakovat se do práce.

Když se chtěl zvednout, přitiskl jsem se k němu ještě víc.

Překvapilo mě, že mě nechtěl pustit, ale nedivil jsem se mu, mně se od něho také nechtělo. "Já musím jít do práce." Řekl jsem s malinkatým úšklebkem, když jsem viděl jeho výraz.

"Já vím..." Hlesl jsem a podíval jsem se mu do tváře. Byl...byl tak blízko...začervenal jsem se.

"Ale zítra přijdu co nejdřív to půjde a mohli bychom si odpoledne udělat nějaký pěkný výlet." Slíbil jsem mu a s menším začervenáním ho políbil na čelo.

Zrudnul jsem a srdce mi začalo zběsile bít. Nakonec jsem jen omámeně přikývla neochotně ho pustil.

Mírně jsem se na něj ušklíbl a odebral se k odchodu. "Buď tu hodný." Popíchl jsem ho ode dveří.

Stále ještě mimo jsem sledoval, jak za sebou zavírá dveře. Pak jsem si uvědomil, co mi řekl. Nafoukl jsem tváře a opřel se rukama o gauč. "Nejsem pes..." Zaprotestoval jsem, ale to už byl dávno pryč.

Doufám, že ho to moc neurazilo, pomyslel jsem si pak s mírným úsměvem a odebral se k autu. Když jsem si sedl do auta, došlo mi, že jsem si doma zapomněl tašku, a tak jsem se musel vrátit.

Když se opět objevil ve dveřích, okamžitě jsem zase splaskl. "Co tu ještě děláš?" Překvapeně jsem zamrkal. Nerozmyslel si to to s tím psem, že ne? "Já nechci být pes..." Zaprotestoval jsem, když mě ta myšlenka napadla. Nechci nosit obojek.

"Jaký pes?" Zeptal jsem se udiveně, ale pak mi to došlo. "Jo taaak. Neboj, nebudeš pes, to bych ti neudělal." Řekl jsem a mrkl na něj, zatím co jsem si bral tašku.

"Uff..." Oddechl jsem si úlevně a složil se na gauč. Zaklonil hlavu a sledoval Ryuua vzhůru nohama.

"To sis vážně myslel, že si o tobě myslím, že jsi pes?" Zeptal jsem se a pobaveně na něho koukal.

"Co já vím..." Pokrčil jsem rameny. "Když se tak zamyslím, nebylo by to zas tak nemyslitelný. Vzal jsi mě takřka z ulice, staráš se o mě, no a..." Zadrhnul jsem se. "...no a v posledních dnech spolu přes noc i spíme, což u dvou chlapů není úplně běžný...asi..." Pokračoval jsem trošku rozpačitě.

Zasmál jsem se. "Starám se o tebe, protože tě mám rád, ale ne, jako psa." Zdůraznil jsem a pozoroval, jak rudne. "No, radši už půjdu nebo se tu ještě dozvím věcí." Poznamenal jsem s úsměvem a odebral se ke dveřím. Vůbec jsem to nebral tak, že jsem ho zachránil, ale prostě jsme se potkali a rozumíme si, řekl jsem si v duchu s úsměvem. Byl jsem rád, že jsem ho potkal.

A jako co mě tedy máš rád, když ne, jako psa? Chtěl jsem se ho zeptat, ale neměl jsem odvahu. Při pomyšlení, jaké by se mi mohlo dostat odpovědi, jsem začal rudnout...tedy, spíše jaké by se mi chtělo dostat odpovědi. Jsem to ale idiot, nad čím to zase přemýšlím, pomyslel jsem si. Už mířil ke dveřím a já jen z toho začínal smutnět. Rychle jsem vyskočil na nohy a zezadu ho objal.

"Copak je?" Překvapeně jsem se otočil a trochu starostlivě, ale hlavně překvapeně, jsem mu hleděl do tváře a snažil se z ní něco vyčíst. Vůbec jsem netušil, co se tak najednou děje, ale nakonec jsem ho taky pevně objal.

Zabořil jsem obličej do jeho ramene. "Nic..." Zakroutil jsem hlavou. "Jen...jen...mám tě rád..." Odpověděl jsem nakonec. Nebylo nic jinýho, co bych mu mohl říct a ani vlastně nebyl jiný důvod, proč jsem tohle udělal.

"Ale to já tebe přeci taky." Šeptl jsem a zabořil mu hlavu do vlasů, přičemž jsem mu jemně rukou přejížděl po zádech.

 Stiskl jsem ho ještě pevněji, bylo to strašně příjemné. Pak jsem se ale odtáhl a podíval se mu do tváře. "Tak...asi běž,ať kvůli mě nepřijdeš pozdě." Pověděl jsem trochu sklesle.

"Budu se snažit přijít brzy." Slíbil jsem mu, když jsem viděl jeho skleslý výraz a pohladil ho po tváři.