Ryuuji tučný text
Mizuki normální text

Byla pozdní noční hodina a já se opět vydal do tmavých ulic města si sehnat jídlo. Pro mou smůlu jsem opět narazil na skupinku nějakých kreténů a okamžitě upoutal jejich pozornost. Dál se to odehrávalo tak, jako vždycky, rvačkou. A při té jsme nadělali nemalé množství hluku. Nebylo to tak, že bych se rád pral, naopak. Z jakéhokoli kontaktu s ostatními lidmi se mi dělalo zle. Ale oni mi zkrátka nedali jinou možnost.

Dnes ta směna byla opravdu dlouhá, pomyslel jsem si a zabraný ve svých myšlenkách jsem se loudal k zastávce na autobus. Normálně bych jel autem, ale při poslední návštěvě pacienta jsem píchl. Z mého přemýšlení mě vyrušil až hrozný kravál z jedné tmavé uličky, kolem které jsem právě procházel.
"Je tam někdo?" zvolal jsem hlasitě a poměrně sebejistě.

Odpovědí byl jen další randál, když jsem jednoho z těch namachrovaných frajírků odhodil a jeho tělo zubožené mými pěstmi srazilo několik popelnic. Tentokrát jsem z toho vyšel jen s roztrženým rtem a několika pohmožděninami. Na samém kraji uličky jsem zaznamenal další přicházející postavu. Že by další jejich kamarádíček?

"Co se tam děje?" zeptal jsem se ještě jednou, ale důrazněji a rozešel se směrem, odkud jsem slyšel ten rámus.

Zamračil jsem se, když jsem uviděl, jak se tmavá silueta přibližuje. Úplně jsem jeho slova ignoroval a nijak na ně nereagoval.
"Necháš mě projít nebo chceš taky jednu ubalit?!" křikl jsem na něj vztekle.

Postavil jsem se mu do cesty, když v tom moji pozornost upoutala osoba, která se vypotácela odněkud od popelnic.

Opět se ozval hluk padajících popelnic. Ohlédl jsem se a viděl, jak se jeden z mužů snaží udržet rovnováhu na svých roztřesených nohách.
"T-to si vypiješ..." pravil ke mně roztřeseným hlasem. To už jsem ale opět stál u něj. Protivník byl však překvapivě stále docela rychlý a mrštný. Vytáhl nůž a já už cítil jen bolest a teplou krev, která mi stékala po paži.

Osoba, která stála ještě před malým okamžikem naproti mně v rychlosti přistoupila k muži, který se vypotácel ze stínu uličky. Viděl jsem jenom záblesk od nože a slyšel čísi zaskučení. Začínalo se to zvrhávat v klasickou pouliční rvačku, což se mi vůbec nelíbilo.
"Hej, tak se uklidníme," řekl jsem se zvýšeným hlasem. Snažil jsem se nastalou situaci vyřešit diplomaticky.

Ten hlas v pozadí jsem absolutně ignoroval, nerad jsem odbíhal od nedokončené práce a to i přes to, že jsem musel skousnout a potlačit ten odpor dotyku s jiným člověkem. Má pěst vylítla jak střela a jedinou ranou protivníka okamžitě uzemnila. Já už si jen držel poraněnou paži, ze které začala ještě více prýštit krev.

Myslím, že budu mít práci pomyslel jsem si.
"Tak to by stačilo," pravil jsem už poněkud naštvaně. V boji jsem byl sice poměrně dobrý, ale jen nerad jsem ho používal. Měl jsem ale dojem, že tady se tomu nevyhnu.

Pohledem jsem zamířil k osobě, která se celou dobu snažila na sebe upoutat pozornost. Vůbec se mi nelíbilo, jak se ke mně přibližuje. Nechtěl jsem se nechat pošpinit dalšími nechutnými prackami tohohle druhu.
"Nepřibližuj se ke mně! Prostě mě nech projít," zasyčel jsem.

Rychle jsem zvážil všechny možnosti, ale nakonec jsem si řekl, že už je domlácený dost. A i kdybych vyhrál, tak bych z toho nic neměl. Ale měl jsem starost o jeho ruku. Něco mi říkalo, že typ jako on s tím do nemocnice asi nepoběží. A jak jsem tak viděl ten nůž, tak to minimálně 2 stehy chtělo. Nakonec jsem se mu jen hluboce zadíval do očí a neochotně uhnul.

Váhavě jsem vykročil a neustále jsem ho podezřívavě sledoval. Nevypadalo to, že by patřil k té předchozí skupině, a ani, že by se chtěl prát, ale přesto jsem si ho musel hlídat.

V jeho očích jsem viděl smutek, a tak jsem ho nechal jít. Doufal jsem, že bude v pořádku. Nakonec jsem se rozešel k té zbídačené skupince u popelnic, které jsem zavolal záchranku.

Rychle jsem kolem něj prošel a zamířil do ulice, ve které jsem už měl vyhlídnuté nějaké krámy s potravinami. Poraněná paže mi stále pulzovala a rána pěkně štípala, ale alespoň to přestalo krvácet. Zastavil jsem u jednoho obchodu a pomocí kancelářské spony odemkl dveře. Pak jsem si již 'nakoupil' vše, co jsem potřeboval, včetně obvazů, které jsem našel v lékárničce a vydal se zpět k pomyslnému domovu.

Když si přijela záchranka pro tu partičku, šel jsem se podívat, jestli ještě někde nezahlédnu toho muže. V tom se rozezněl alarm z protější ulice. Když jsem se tam šel podívat, prošel, tedy spíše propotácel, se kolem mě týpek s taškou. Okamžitě jsem si dal dvě a dvě dohromady a postavil se mu do cesty tak, že do mě skoro narazil.

Při odchodu se mi nakonec podařilo spustit alarm. Jsem to ale šikovnej. Už jsem to ale moc neřešil. Prostě jsem zrychlil krok, aby jsem rychle zmizel. Byl jsem tak zahleděný do země, až jsem málem do někoho narazil. Rychle jsem uskočil a podíval se dotyčné osobě do tváře. Byl to ten chlap z uličky.

"Ale, kohopak to tu máme?" řekl jsem zvídavým hlasem a můj pohled směřoval k jeho paži.
"Jestli chceš, můžu se ti na to podívat." navrhl jsem mu. Něco mi ale říkalo, že s tím nebude souhlasit.

"Nechci..." přecedil jsem přes zuby a o krok couvl. Díval jsem se mu podrážděně zpříma do očí a čekal, jak se dál zachová.

Z jeho stavu bylo vidět, že daleko nedojde, a tak jsem to diplomaticky vyřešil. Dal jsem mu jednu pěknou mezi oči, což ho na jistou dobu dostalo do bezvědomí.

Kvůli zranění jsem měl krapet opožděné reakce, a tak už jsem jen viděl pěst řítící se proti mému obličeji, a pak už nic. Jen tmu.

Zavolal jsem si TAXI a odvezl nás do nemocnice, kde jsem mu zranění ošetřil. Nakonec jsem ho odvezl na jeden z pokojů, kde jsem pro jistotu u něho zůstal.

Připadalo mi, jako bych spal celou věčnost... bezesným spánek... byl zavřený v temné místnosti bez oken a světla. Bylo to deprimující, ale pro mě nic nového a nezvyklého. Nakonec jsem se probral v jakési neznámé místnosti. Zamžoural jsem a začal se rozhlížet kolem sebe.

"Dobré ránko, pane Mizuki," pozdravil jsem ho s úsměvem. "Už je Vám lépe?" zeptal jsem se nakonec se zájmem.

Leknutím jsem téměř nadskočil. Byl jsem úplně dezorientovaný a vůbec jsem si nevšiml, že nejsem v místnosti sám. Zatnul jsem zuby.
"Co to sakra mělo být?!" vyjel jsem po něm podrážděně. "A jak to, že znáš moje jméno?!" pokračoval jsem a stále zvyšoval hlas.

"Když se uklidníte, tak Vám to třeba vysvětlím," odvětil jsem v klidu.

"Nemám nejmenší důvod se uklidňovat!" To už jsem téměř křičel. "Odcházím a to hned," oznámil jsem a vstal z postele.

Jedním pohybem jsem ho vrátil zpět do postele.
"Pokud si na to nepamatujete, tak jste se včera porval a skončil jste s nožem v paži. Proto jsem Vás pro jistotu přivezl sem," vysvětloval jsem zvýšeným hlasem. "Necháme si Vás tu do zítra na pozorování," řekl jsem rázně a posadil se vedle jeho postele.

Úplně jsem zkameněl, když se mě dotkl, aby mi 'napomohl' opět do postele. Co se opovažuje na mě sahat?! pomyslel jsem si a zachvěl se.
"Nebudu tady, nemáte právo mě tu držet!" vyjel jsem opět po něm, když jsem se vzpamatoval. Od teď jsem si dával obzvlášť pozor, aby se ke mně už ani o malý kousek nepřiblížil.

"Pokud tu opravdu nechcete být, tak si podepište reverz a můžete jít," pokrčil jsem rameny a podal mu papír s propiskou. Upřímně jsem to očekával a byl na to připravený.

Okamžitě jsem sebou trhl, když mi podával papír s propiskou. A to tak, že jsem dokonce spadl z postele.
"Sss...auu..." zaúpěl jsem ještě stále rozpláclý na zemi vedle postele.

Udiveně jsem se na něho díval. Teď jsem si byl téměř jistý, že jeho chování není normální. Obešel jsem postel a nabídl mu ruku, abych mu pomohl vstát.

Vysápal jsem se rychle na nohy a natiskl se na zeď, aby jsem byl od něj co nejdál. Zíral jsem na něj s vytřeštěnýma očima a třásl se z toho šoku a pomyšlení, že by se mě opět dotknul.
"Ne-nesahejte na mě..." vysoukal jsem nakonec ze sebe.

"D-dobře," řekl jsem a ustoupil se zdviženýma rukama, jako bych se vzdával. Vůbec jsem nechápal, co se to s ním děje.
"Nevím, co se Vám stalo, ale mě se bát nemusíte," promluvil jsem klidě, když jsem byl dostatečně daleko.

Úlevně jsem si oddychl.
"Nebojím se..." odvětil jsem mu. Podíval jsem se na papír a propisku ležící na posteli. Opatrně jsem se pro to natáhl a po očku stále sledovat toho doktůrka. Podepsal jsem to a opět papír s propiskou odložil na postel.
"Teď můžu jít, ne?"

"Jinak, než strach, si Vaše chování neumím vysvětlit," pravil jsem a přitom jsem se mu díval do jeho vyděšených očí.
"Ano, teď můžete jít," přikývl jsem a uvolnil mu cestu. "S tou rukou za 3 dny na kontrolu." dodal jsem nakonec, i když jsem tušil, že tato poznámka byla zřejmě zcela zbytečná.

"To není vaše věc..." odpověděl jsem již klidně a vykročil ke dveřím. Jo, to určitě. Tady se už vícekrát neobjevím, pomyslel jsem si, ale už jsem mlčel.

Nic jsem mu na to neřekl, pouze jsem ho sledoval, jak odchází. Bylo mi jasné, že se tu už neukáže. Podepsaný reverz jsem založil do jeho složky a odnesl do kartotéky pacientů. Nakonec jsem šel udělat obchůzku po ostatních pokojích, kde naštěstí leželi mnohem milejší pacienti.