[stále sen]

Prsty zaťal do mé mikiny a vypadalo to, jako by ho něco velmi bolelo. Nejednou se mu obličej začal rozpouštět a roztékat. Lekl jsem se a snažil se vyprostit z jeho sevření.
Doslova mi to připomínalo
DT-EXTRAKT...
Nepíchl si ho doufám?!
Jeho bílý laboratorní plášť se změnil na něco černého a tekutého.
Jeho pusa se zkřivila do zlověstného úšklebku.
Místo dvou přátelských očí měl černočerné oční důlky.

S vystrašeným výrazem jsem stál na místě a nemohl se hnout.
,,AH SANSY....JAK SI NAIVNÍ!"
Jeho hlas mě mrazil až na kost...
(Pffft..ten byl dobrý)
Ale jak? Proč?

Zatřásl jsem hlavou, abych všechny negativní myšlenky.
,,Ty-Ty nejsi Gaster! Ty nejsi můj otec!!" vykřikl jsem.
Ďábelsky se zasmál.
,,HAHAHAHA!! MÁŠ PRAVDU.... JA NEJSEM GASTER...JA JSEM PRÁZDNOTA!!"
A bez varování na mě zaútočil. Stihl jsem uhnout, ale vzápětí mě obmotal jedním ze svých nechutných chapadel.

,,POJĎ SE MNOU...SANSY...BUDEME ZASE RODINA...TY, JÁ A PAPYRUS..."
Jakmile vyslovil jméno mého bratra, vztekle jsem na něj vyprskl pár nadávek.
,,Ty jeden hnusnej kýble na odpadky! Jestli šáhneš na Papyruse, tak slibuju, že budeš mít hodně na hovno čas!!"
Zatímco se smál mé nadávce, podařilo se mi vyprostit ruku a pomocí Blasteru přeseknout to hnusné chapadlo.

Stále na mě útočil a já neměl možnost na protiútok.
Po pár úhybech jsem začínal být vyčerpaný. Když jsem se vydýchával v bezpečné vzdálenosti, aniž by hnul pusou, promluvil: ,,AHH...TY SI BYL VŽDYCKY LÍNÁ KOSTRA, VIĎ? KVŮLI TOMU SI PRO VŠECHNY BEZCENNÝ..."
Asi si všiml, jak jsem ztuhnul.
,,HAHAHAHA!! VYPADÁ TO, ŽE JSEM NAŠEL TVOJI SLABINU!"

Potom si všiml něčeho na zemi a ,,přivalil" se k tomu.
Ruka se mi automaticky zatnula v pěst. ,,Neopovaž se na to šáhnout!" Vykřikl jsem na něj.

,,AWWW...TO JE PAPYRUSE? MOC HEZKÉ... ALE JAK VIDIM...TAK JE MRTVÝ...A KVŮLI TOBĚ..."
Vysmíval se mi do ksichtu. Podíval jsem se na své ruce. Třásly se mi. Věděl jsem, že je to pravda.
Měl jsem mu zabránit za tím člověkem jít.
Je to moje vina....

Najednou se mi před očima mihlo něco černého a vzápětí jsem ucítil nesnesitelnou bolest na hrudi a na žebrech.
Spadl jsem na zem a podíval se na svou zakrvácenou ruku.
Pomalu se začala měnit v prach a já už jsem věděl, že je konec...
Necítil jsem nohy, ale připadalo mi, jako by každá částečka prachu byla stále mojí součástí.
Za chvíli bude konec a já se budu moct bráchovi omluvit...

,, VIDÍŠ? NAKONEC STEJNĚ UMŘEŠ... SÁM A NIKDO TI NEPOMŮŽE.. "