Hoseok vypil svou ranní kávu a s tichým povzdechem se podíval na prázdné místo naproti němu.

Už to byl víc než měsíc a Yoongi se ani jednou neozval. Naléhal na Namjoona, ale ani on nic nevěděl. Prý byla jeho mise pod velením hlavního vedení.

Nevěděl nic.

Stále se však snažil usmívat. Každému jednomu z nich Yoongi chyběl. Pokud nebude silný on, tak kdo?

I tak nedokázal spočítat na prstech jedné ruky večery, kdy nevzlykal a necítil nezvladatelný stesk.

Nepřál si nic jiného, než aby Yoongi zvedl svůj telefon, který byl buď vypnutý, nebo mimo signál. Celý měsíc.

Věděl, že to bude hrozné, ale na tohle ho nikdo nepřipravil.

Vytáhnul z kapsy fotku složenou do malého čtverečků. Nosil ji všude, stal se z toho zvyk.

Byla to fotka Yoongiho z jeho osmnáctých narozenin, těsně před jeho odjezdem. Seděl před velikým dortem, který udělal Jin s Jeonginem a vesele se usmíval.

Na hlavě měl kočičí ouška, co dostal od Namjoona a na tvář mu Jungkook nakreslil květiny a různé klikiháhy.

Jeho úsměv byl neodolatelný. Dokonale zakryl bílé jizvy na rukou a ještě hlubší rány na srdci.

,,Doufám, že jsi v pořádku. Snad se mi brzy ozveš. Moc mi chybíš," připadal si jako blázen, mluvit s fotografií. Bohužel nic jiného mu nezbylo.

Vzal si potřebné věci a vyrazil na Jinem. Měli spolu dnes misi. Třeba se na chvíli odreaguje a dostane se mu jiných myšlenek.

°•°•°•°•°•

,,Hoseok miloval Yoongiho, že jo?" zeptal se Seungmin.

Jeongin překvapeně zvedl hlavu od svého nového notebooku a poté přikývl. ,,Ale já ho miluju taky! Jen trošku jinak, než Hobi," odpověděl steskle. I jemu Yoongi chyběl. Doufal, že se ozve, ale stále nic. Snad byl v pořádku.

,,Je teď hodně skleslý. I mě chybí a to jsem ho neznal tolik..."

,,Yoongi byl milý, že ano?" zasmál se a vyšší přikývl.

Seungmin vzal svůj nůž, který tehdy dostal právě od něj a párkrát s ním máchl.

,,Snad se brzy vrátí. Byl nejlepší učitel."

°•°•°•°•°

Hoseok vklouznul do postele a podíval se z okna na frekventovanou ulici pod jejich budovou.

Přišel ten čas, kdy nejvíce steksnul po svém milém. Přemýšlel, jak se měl. Co dělal. Jestli taky takto vzpomínal na jejich společné chvíle.

Než mu však stihla stéct po tváři první slza, zazvonil jeho telefon. Natáhnul se pro něj, ale bylo to neznáme číslo.

Váhal, než ho zvednul.

,,Halo?"

,,Ahoj... tati..."

Ten hlas. Poznal ho hned. Ale proč ho oslovil takto?

Tak jako tak se jeho srdce rozbušilo jako o závod. Chtěl zakřičel jeho jméno, ale opět se ozval jeho jemný a utichlý hlas.

,,Pro-promiň, nemůžu moc mluvit. Ani ty bys neměl. Jsou tu tenké zdi a sousedi spí..."

Odposlouchávali ho.

Nejistě semkl rty, ale odmítal celý telefonát mlčet. ,,Moc mi chybíš, Zlato."

,,Ty mně taky," ozvalo se z druhé strany. Slyšel, že měl slzy na krajicku, na jazyk mu šlapaly vzlyky. ,,Univerzita je těžká. Musím se učit víc, než jsem čekal. I praxe mi dává zabrat."

Jeho odpověď ho zneklidňovala. Přestože každé jedno slovo bylo tajným klíčem, rozumněl mu.

,,Děláš skvělou praci, jsem na tebe moc pyšný. Kdy ti končí semestr?" musel se zeptat. Určitě veděl lépe jak on, co se dělo.

,,Nevím. Kéž bych ti to mohl říct. Ani matka mi to nechce říct."

,,Matka?"

Yoongi se na druhé straně chvíli odmlčel, než odpověděl. ,,Mám omezený čas volání, proto jsem se doteď neozval a mámě jsem volat musel."

Musel volat mámě? Kdo byla máma?

Byl trošku pomalejší, ale pak mu to došlo. Musel to být někdo z vedení. Komu jinému by musel volat?

,,Jsem rád, že jsi mi zavolal. Moc mi tu chybíš."

,,Ty-ty mně taky..." jeho hlas se jemně klepal. Nejradši by si Yoongiho přitáhl do pevného objetí a nikdy nepustil. Bohužel to nebylo možné.

Sám měl slzy na krajíčku, když slyšel jeho rozrušené nádechy.

Když však zaslechl jeho tiché: ,,Musím končit..." pevně semkl rty a stekla mu další slza po tváři.

,,Ozvi se co nejdřív. Miluju tě."

,,Já tebe víc..." zašeptal Yoongi těsně předtím, než se hovor kvůli časovači přerušil.

Položil pevnou linku vedle sebe a schoval svou tvář do dlaní, aby utišil všechny vzlyky, které nedokázal zadržet. Přes tvář mu padaly jeho ostříhané, černé vlasy.

Zády sjel po zdi do dřepu a opřel své čelo o kolena.

Nevěděl, že pro něj bude tak těžké zavolat Hoseokovi. Když slyšel jeho hlas, uvědomil si, jak moc mu chyběl. Co by dal za černovlaskovo objetí.

Kéž by aspoň věděl jak dlouho tu ještě bude. Každý den byl těžší a těžší.

,,Hobi..."

Hiiii!

V prvé řadě přeji krásné a veselé Vánoce, snad si užijete svátky v klidu a dostanete všechno, co jste si přáli <33

Konečně jsem dodělala salát, tak vám rychle vydám tuto kapitolu, která je kratší, než je u mně zvykem.

Není však ještě poslední! 🧚‍♀️

Také už dokončuji přípravy na nový příběh, který vyjde někdy v průběhu prázdnin.

Chtěli byste teaser? 💃

Těším se příště!

Vaše anonymní holčena  <33