,,Volal jste mě, doktore Yungu?" zamumlal Yoongi, když došel na takzvaný velín.

Byla tu spousta počítačů, obrazovek, ale taky tu přes den sídlil vedoucí experimentu. Viděl odtud každou kameru, každý centimetr laboratoře a v noci to tu kontrolovali hlídači.

,,Ano, Sugo. Dneska jsem tě pozoroval při prohlídce N4," ani se na něj neotočil. Jen seděl ve svém bílém plášti čelem k počítači. Sledoval děti, které klidně seděly ve své společné cele.

,,Udělal jsem neco špatně?" zeptal se nejistě. Mohl jen doufat, že si nevšiml jak chlapci strčil tyčinku do kapsy a pak se s ním smál. V průšvihu by byli oba.

Teprve teď mu muž ve středním věku věnoval plnou pozornost a mohl tak nahlédnout do jeho bláznivých a nemilosrdných očí.

,,Viděl jsem, jak jsi ho tam trápil. Úplně se svíjel v bolestech..." řekl s úchylným úsměvem.

Yoongi věděl o čem mluvil. Tím že kamera byla za chlapcovymi zády, neviděl, že se smál a vypadalo to, jakoby mu tahal orgány z břicha.

,,Dobře sem zapadáš. Jsem rád, že mi ze všech studentů vybrali tebe. I tvé zápisy jsou bezchybné."

Měla to být asi pochvala, ale on cítil jen znechucení.

,,Děkuji, pane. Vážím si vaší práce a možnosti praktické výuky na tomto výzkumu."

,,Jsi pilny a pokorný, což by se mělo ocenit. Máš nějaké přání?"

Měl několik přání, ale ani jedno nešlo splnit.

,,Mohl bych mít tento týden o pět minut telefonu navíc?" zeptal se se sklopenou hlavou. Necítil strach, ani žádnou pokoru, nejradši by mu flusnul do obličej. Pokud však něco chtěl, musel se chovat.

Bláznivý vědec si ho podezřívavě prohlédl. ,,Proč?"

,,Mám rozvedené rodiče a musím volat na dvě čísla. Vždycky stihnu zavolat jen matce, protze musím volat fakultě a podat informace, což zabírá většinu mého dovoleneho času u mobilu," zalhal.

Vysloužil si však další podivný pohled, šel z něj mráz po zádech. Že by žádal moc?

Zhluboka se nadechl a zapsal si krátkou poznámku na papír, který položil vedle počítače. ,,Dobře, budeš mít pět minut navíc. Mohlo mě napadnout, že mladý člověk jako ty bude chtít více kontaktu s vnějším světem," řekl klidně a zvedl hlavu.

Yoongi mu věnoval hlubokou poklanu. ,,Děkuji. Mohu jít?"

,,Ještě jedna věc," zastavil ho před odchodem. ,,Testujeme úplně nový druh výzkumu a rád bych, abys subjekt zkontroloval a zapsal všechny poznatky."

,,Bude mi ctí," odpověděl a převzal si od něj papíry. Měl tak křečovitý stisk vztekem, že se bál, aby spis nezničil. ,,Spis v průběhu oběda nastuduji a budu připravený."

Muž se spokojeným úsměvem přikývl. ,,To jsem chtěl slyšet."

°•°•°•°•°

Nebyl překvapený, když četl ta zvěrstva, ale stále ho to dost vzalo.

Měl spis malého blonďateho chlapce, na fotce měl tak jedenáct let. Jeho tváře zdobila snad tisícovka pih a připadalo mu, jakoby mu skrz fotoaparát koukal rovnou do duše svýma smutnýma očima.

Opět beze jména, pouze identifikační číslo N7.

Celý experiment, do kterého byl vtažel vypadal podivně.

Podle všeho mu do očí voperovali malý čip, který měl zajistit noční vidění a termovizi.

Jak mohl mít někdo tak nereálné představy a ještě to testovat na nevinných dětech?

Bylo mu z toho zle. Celé to mělo tolik možných komplikací.

Slepota, nevratné poškození očí, poruchy nervů. Mohl by jmenovat celý den, proč to bylo hrozné.

Dojedl svůj oběd ve společné jídelně a vydal se rovnou na vyšetřovnu. Znovu vytáhl svůj služební mobil.

,,Subjekt N7 na vyšetřovnu číslo tři."

Když čekal vzpomněl si, co mu dopoledne říkal Minho. Že má brášku, který měl dvanáct a byl po operací očí.

Že by to byl on?

Než si však stihl odpovědět, dovnitř vešel jeden z bachařů a za paže táhnul vyděšeného blonďateho chlapce s páskou kolem očí. 

Znovu posadil chlapce na lůžko a připevnil svázané ruce.

Když si chystal věci, slyšel, jak chlapec tiše vzlykal a celý se klepal.

Když byl konečně bachař pryč, šel za ním.

,,Shh, neplač," řekl konějšivě a trošku mu upravil vlasy. ,,Jsem doktor Suga, a jen tě prohlednu, nemusíš se ničeho bát."

Jak čekal, vůbec to nepomohlo.

,,Já, já nechci!" zavzlakl zoufale.

Yoongi si tiše povzdechl a pustil se do celkové prohlídky. Kluk stále naříkal a naříkal.

Všechno zapsal, ale nebylo to nic dobrého. Jeho oči byly ve strašném stavu, viděl rozmazané. Nemohl říct, jestli se to zlepší, nebo naopak zhorší. Tak jako tak, výsledek experimentu zatím pozitivní nebyl, proto se bál o jeho budoucnost.

,,Hej, máš hlad?" zeptal se.

Chlapec nejistě zakýval hlavou, ale neodvážil se cokoli říct. Yoongi však vytáhl malý sendvič. Zkontroloval kameru, ale světýlko na ni nesvítí, což znamenalo, že je teď nikdo nepozoroval.

,,Co to je?" zeptal se, protože předmět kvůli špatné vizi nerozeznal.

,,Sendvič se šunkou. Rychle to sněz, než za námi někdo přijde."

Neváhal a hned začal jíst. Musel být opravdu hladový.

Yoongi si mezitím prohlížel jeho pihatý obličej. Neříkal Minho, že měl jeho bráška pihy? Co si pamatoval, víc pihatých děti tu nebylo.

,,Jak se jmenuješ?" zeptal se.

,,Fe-felix..."

,,Máš zajímavé jméno."

Chvíli si s ním povídal a opravdu to byli bratři. Přišlo mu smutné, že tu oba skončili. Možná by měl prozkoumat způsob, jakým sem děti dostali.

Doteď se držel při zemi, ale rozhodl se, že bude dětem pomáhat jak bude moct. Tohle přeci nešlo, rozhodně ne pod jeho dozorem.

Možná nemohl zasahovat, ale mohl tahat za neviditelné nitky.

°•°•°•°•°•

Byla hluboká noc a jediný, kdo chodil po chodbách, byla noční stráž. A Yoongi.

V rukou měl tašku s čerstvými brownnies, které upekl na svém studentském pokoji pomocí mikrovlnky a přísad, co ukradl z kuchyně pro zaměstnance. Nezapomněl taky na několik lahví vody a spoustu slaných krekrů.

Připravil se o příděl svačin na týden a vody na dva dny? Možná. Věděl však, že on si něco najde bez problémů.

Celá tato laboratoř vypadala jakoby byla v jiném světě. Všechno bylo moderní, kamery na každém kroku a do vyšetřoven se chodilo buď s bezpečnostním kódem, nebo se využívalo poznávání obličejů.

Byl opatrný, přestože se nemusel nikomu vyhýbat. Měl skvělou výmluvu, které každý věřil. Byl přeci jen oblíbenec pana Yunga.

,,Doktor Yung si vyžádal rychlé vyšetření. Pustíte mě prosím dovnitř?" zeptal se svalnatého muže před ním.

,,Uprostřed noci?"

Yoongi přikývl. ,,Denní doba velmi ovlivňuje výsledky. Taky je to důležitý pro můj výzkum, abych mohl porovnat všechny amylázy a exokrynní funkce. Musím mapovat leukopenii, trombopenii, hypertenzi, hypopnoe, cholendocholythiázu, sternocleidomastoideus..." motal páté přes deváté, ale přesně to mu zajistilo úspěch.

,,Jo jo, vůbec ti nerozumím, ale dělej svou práci kluku," odsekl rozespale. Očividně by radši spal, čemuž se nedivil. ,,Subjekty budou možná bulet a prosit o jídlo, tak se nenech ovlivnit."

Subjekty. Jak on ten pojem nesnášel. Nic však neřekl a počkal, až muž otevřel tlusté dveře.

Vešel dovnitř a spatřil zhruba deset dětí ležet na tvrdé zemi. Některé už potkal, některé ne.

Všechny však vypadaly podobně. Vyhublá postava, zpomalený růst a vyděšený pohled. Spousta modřin a zranění z nedbalosti.

Čekal až se dveře zavřely a začal vytahovat všechno co přinesl. Měl jen chvíli.

,,Přinesl jsem vám vodu a jídlo. Rychle se najezte, abych mohl odpadky odnést."

Děti znalý tento postup, proto neváhaly.

,,Co to je?" zeptal se Felix, který předmět před sebou nedokázal zaostřit.

,,Brownnie a voda. Jez, bůh ví kdy zas něco dostaneme," řekl Minho s úsměvem, přičemž zvedl pohled k Yoongimu, který rozdával krekry a vodu ostatním dětem. Právě pomáhal krmit dívku, která měla obě ruce zlomené a schované v sádře. Usmívala se, celou dobu.

Jak se sem někdo takový dostal?

,,Vy nejste zlý?" zeptal se černovlasý chlapec s číslem vytetovaným na kotníku. N2.

Yoongi go pohladil po vlasech. ,,Nejsem hodný. Víc pro vás udělat nemůžu, mrzí mě to."

Když snědly všechno jídlo a vypili vodu, musel pečlivě uklidit každý odpadek, aby tu nic nezbylo.

Viděl, že děti se na něj usmívaly, jak dostaly energii z pořádného a dobrého jídla.

Slíbil jim, že se zastaví co nejdřív. Musí. Nemohl je tu nechat hladovět.