,,Prosím o subjekt N4," zamumlal Yoongi do služebního mobilu, který schovával ve svém bílém plášti.

Už to byl měsíc, co musel upustit své přátele a šel sem. Do žijího pekla.

Tajná laboratoř doktora Yunga, bláznivého chlapa, co pracoval pro AT.

Když si vyslechl instrukce od onoho podivného pána v černém autě, myslel, že půjde o projekt s léčivy nebo chemikáliemi, ale pod pojmem experimentální laboratoř si nepředstavil toto.

Byla tu asi desítka dětí ve věku deset až patnáct let. Pracovníci se k ním chovali jako k věcem. Mlátili je, týrali je hladem a nebránili se ani slovním urážkám, ale co bylo horší?

To ty děti byly experimenty.

Doktor Yung měl za úkol vzbudit v dětech údajně nadpřirozené schopnosti. Od různých toxických chemikálií, po malé čipy, které měly pomocí vln a signálu probudit určitou aktivitu.

Stejně to byla hloupost. Tohle nebyl svět Marvel, lidi nemají schopnosti. Jen tu ničili životy nebohých děti.

Když bylo jedno z děti moc slabé, nebo se ukázalo jako nepovedený kus, prostě ho zabili. Ovšem po tom, co si s nimi několik frustrovaných dozorčí udělalo dobře.

Chtělo se mu zvracet snad pokaždé, když se něco takového stalo.

Jakoby tu nebyl nikdo lepší, kdo videl, jak je to celé špatně. Jak je to celé zvrácené.

Z myšlenek ho vyrušilo otevření elektrických dveří a do malé vyšetřovny přišel vysoký dozorce s mladým klukem, který měl pásku na očích a ruce v poutech.

Posadil ho na tvrdé lůžko a pouta přidělali k malému očku pomocí řetězu, aby nikam neutekl.

Yoongi si jen povzdechl a popadl své desky s několika papíry. Teprve, když dozorce odešel, vydal se k chlapci a sundal mu pásku z očí.

Mohl mít tak třináct let podle vzhledu, ale těžko říct. Všechny děti měly pozastavený růst kvůli nedostatku jídla.

Neupravené a delší čerstvé vlasy mu padaly do tváře a jeho oči byly plné strachu, i když seděl v naprostém klidu.

Po celém těle měl nespočet modřin, odřenin, špatně zašitých ran a nechyběly zaschnuté slzy na tvářích.

Oblečený byl pouze v zašedlé košili a kraťasech.

Podíval se do svých papírů, kde měl jeho spis. Děti tu neměly ani jména. Byl prostě N4, nic víc.

,,Ahoj, jsem doktor Suga. Myslím, že jsme se ještě neviděli," řekl s jemným úsměvem, ale jak předpokládal, chlapec jen nedůvěrivě semkl rty.

,,Jen tě rychle prohlédnu a pustím zpátky, nemáš se čeho bát."

Možná by bylo dobré upřesnit co všechno tu Yoongi dělal.

Měl hrát studenta, zapáleného do výzkumu, čili musel projevovat falešný zájem o každý experiment. Zároveň to znamenalo podkuřovat doktoru Yungovi a jeho spolupracovníkům, i když mu z nich bylo fyzicky zle.

Neměl však v plánu dělat tyhle nechutnosti.

Status studenta ho zachraňoval od přímé práce na experimentech a většinu dne dělal méně důležitou práci. Organizoval skříňky z léky, psal protokoly, ale hlavně prováděl tyto prohlídky.

Musel zapsat všechno a odevzdat to lékařům, tedy pokud se jim tak dalo říkat.

Snažil se však dětem pomáhat. Když si ho nikdo nevšímal, pašoval dětem prášky na bolest, vitamíny a jídlo navíc. Povídal si s nimi, uklidňoval je, i když věděl, že to nebylo ničemu platné.

Proč tu vlastně byl? Jednoduché.

Byl tu jako špeh. Každý týdne musel hlásit, co všechno se zde děje a proč. Jeho vedení chtělo mít laboratoř pod kontrolou, kvůli nebezpečí výzkumu.

Prý byl vybrán právě Yoongi, protože byl mladý, uměl bojovat a zároveň měl některé medicínské znalosti.

Tak rád by něco udělal, aspoň pomohl dětem ven, ale nemohl. Měl z vedení zakázáno zasahovat do chodu výzkumu, což mu přišlo velmi divné, ale nemohl s tím nic dělat. Stačilo že už tak porušoval pravidla.

Nejhorší však bylo, že neměl žádný přístup k venkovnímu světu. Pouze jednou týdně mohl někomu zavolat a to pouze na deset minut.

Chtěl zavolat domů, Hosoekovi, ale nemohl. Měl povinnost podat hlášení a potom mu nezbyl čas a musel odejít od telefonu.

Nejistě se podíval na kamery a vzal kelímek s průsvitným sirupem. ,,Vypij tohle. Pomůže ti to se ztuhlostí a bolestí svalů. Musíš se ale tvářit, že ti to hrozně nechutná, dobře?" řekl tiše.

Chlapec mu věnoval velmi zmatený pohled a naklonil hlavu na stranu. Nikdy mu tu nikdo nedal nic, co by opravdu mělo pomoct.

,,Nesmím to dělat, chápeš? Kdyby to viděl vedoucí, měl bych problém. Proto se musíš tvářit, že je to to nejhorší, co jsi kdy pil," vysvětlil.

Nevěřil mu, to bylo jasné, ale viděl v něm jistou míru zoufalství. Bál se, že když do nevypije dobrovolně, vnutí mu to násilím.

Celou odměrku vypil a jak dostal přikázáno, znechuceně se zašklebil.

,,Skvěle. Řekneš mi své jméno?" zeptal se, zatímco dál prohlížel jeho paže. Našel spoustu vpichů od jehel, hlavně u úpon svalů.

,,Minho..." zašeptal ostaržitě. Nikdy se ho tu kdokoli z dospělých neptal na jméno. Nikoho to nezajímalo. ,,A co mi to doopravdy udělá?"

,,Ten sirup?" nechápal Yoongi a on přikývl. ,,To co jsem řekl, já ti lhát nebudu," řekl s povzdechem a rychlým pohybem prohmatal jeho hubené paže.

,,Proč byste se snažil?" zamumlal tiše.

Na tuto otázku mu odpovědět nemohl, proto se radši podíval do jeho karty.

Podle záznamů se u něj pokouší vyvolat větší růst a sílů svalů, proto do něj píchají nějakou experimentální látku. Zatím to však vypadá, že jeho odezva je svalová ztuhlost a bolest.

Opět musel kontrolovat svůj vztek. Tolik bolesti nevinného kluka kvůli marným představám o superschopnostech.

,,Máš hlad?" zeptal se, ale Minho zavrtěl hlavou. Že by jim výjimečně dali pořádně najíst?

,,Ale můj bráška ano," pronesl po chvíli, čímž se jeho naivní představy rozpadly. ,,Už dlouho nám nic nedali. Já hlad necítím, ale můj bráška má hrozné křeče z hladu..."

Yoongi pevně semkl rty. Tak moc s tímhle vším chtěl zatočit. Bohužel na to sám mestačil.

,,Mám tu teď jen jednu tyčinku, ale až mi skončí šichta, zastavím se u vás," ve správném úhlu mu do kapsy kalhot strčil tyčinku. Buď ji dá bratrovi, nebo sní sám, na tom nezáleželo.

Minho překvapeně zamrkal a podíval se do jeho bledé tváře. ,,Můžete to dělat?"

,,Ne. Nemůžu," odpověděl s povzdechem.  Zapsal si do papírů ještě pár poznatků a zkontroloval čas. Měl ještě pět minut, než se měl hlásit u doktora Yunga.

,,Říkal jsi, že máš bratra. Kolik mu je?" zeptal se.

I když se ho Minho nejspíš bál a vůbec mu nevěřil, viděl, že mu chyběl někdo, kdo si poslechne, co měl na srdci. Byl v období puberty a měl určitě spoustu myšlenek ohledně sebe samého.

Paradoxně nebyli tolik let od sebe. Možná vypadal mladší, protože se jeho vývoj z očividných důvodu lehce opozdil, ale byl stejně starý jako Seungmin.

,,Co mu pak uděláte?" zeptal se rozpačitě.

,,Nemusíš mi o něm nic říkat, klidně mluv o sobě," namítl.

Minho byl z celé situace skeptický. Doteď tu nepotkal někoho, kdo by se zajímal o jeho jméno, jak se má, nebo co ho bolí. Dokonce mu dal jídlo a on si nemohl pomoct, ale viděl za tím něco šedého.

Zároveň by si rád s někým popovídal.

,,Nevím kolik mu je, ani kolik je mě..." přiznal tiše. Nebylo se čemu divit, nemohli mít žádný přehled o čase.

,,Můžu ti říct kolik je tobě," po té nabídce se mu očka rozzářila nadšením.

,,Opravdu?!"

Yoongi přikývl. Měl to napsané v papírech před sebou, tak proč by mu měl tajit jeho věk. ,,Je ti čtrnáct."

Minho se nejdříve nadšeně usmál, jenže záhy úsměv vystřídalo zklamání. ,,Už jsem tu pět let..." zamumlal.

Měl informace o tom, jak dlouho tyhle experimenty probíhaly, ale když to slyšel z úst samotného dítěte, cítil těžký pocit v hrudi.

,,Ale znamená to, že Lixie má dvanáct," odvětil Minho po chvíli.

,,Lix, tak se jmenuje?" neznal moc jmen. Všichni lékaři a vědci používali jen identifikační čísla a přestože tu byla snad desítka dětí, poznal snad dvě jména. Teď čtyři.

Chlapec přikývl. ,,Felix celým jménem."

,,Felix a Minho. Máte krásná jména."

Znovu zakýval hlavou. ,,Před dvěma dny byl na další operaci a nesmí si sundat pásku z očí. Bojím se, že už neuvidí, bůh ví, co jste mu udělali..." zamumlal o něco agresivnější, i když stále klidně seděl na svém místě. Slyšel tu zášť, kterou cítil ke každému jednomu zaměstnanci. Nemohl se mu divit.

Pamatoval si, že před dvěma dny tu byla větší operace, ale nebyl u toho. Když o tom takhle mluvil, mohl by si o tom něco zjistit a nenápadně pomoct.

,,Je nějaké jídlo, které má rád?"

,,Felix?" optal se a když přikývnul, zmateně naklonil hlavu. ,,Měl rád brownnies. Vždycky je pekl s maminkou."

To nebylo jídlo, které tu mohl jen tak najít a propašovat dětem. Po celém tomto rozhovoru měl však chuť něco udělat.

Tím myslel, že by nejradši vystřílel všechny tady a utekl spolu s dětmi.

Bohuzel měl nůž na krku. Co tu byl tak pochopil, že ani s lidmi, kteří byli z SE si neměl začínat. S vedením vůbec ne.

Když řeknou, že bude jen sedět a pozorovat, musel.

,,Uvidíme, co s tím půjde udělat," usmál se a položil papíry. Chtěl ještě chlapce trošku rozveselit a nenapadlo ho nic lepšího, než ho ulechtat k smrti.

,,Ne, pusťte mě! Dost!" vykřikl mezi záchvaty smíchu. Kopal před sebe, celý sebou škubal, ale rukama bohužel hýbat nemohl.

Jeho smích byl čistý a nevinný. Čím si to ty děti zasloužily?

Hiiii!

Blížíme se pomalu ke konci, ale ten pro ty z vás, co četli můj straší příběh 'Project N', nebude žádné překvapení ^^

Každopádně musíme spolu probrat nový comeback StrayKids. Jejich sólové písničky, jakože halo?! Poslouchám je už od vydání na replay

A Jisungovo 'Minho-hyung, baby, hold my hand now'?! Cítím se single ngl...

Nikdy jsem o tom asi nemluvila, ale učím se tance mých oblíbených písniček a 'Walking on Water' mi dalo zabrat 🪦

No nic, těším se u další kapitoly 🧚‍♀️

Vaše anonymní holčena <33