Yoongi vylezl ze sprchy jen s ručníkem kolem pasu a zastavil se u zrcadla.

Jeho světlé vlasy už měly opravdu velké odrosty. Už dlouho přemýšlel, že by si je měl zase nabarvit, ale nebyl čas.

Měl mise snad každý den a v každé volné chvíli trénoval Seungmina.

Ten do kolektivu dobře zapadl. Stále byl ten tichý kluk, ale projevil velkou znalost sarkazmu a cynických poznámek.

A co se týkalo mise, kvůli které by musel odejít na několik měsíců? Nic. Námjoon stále tvrdil že se to snaží nějak vyřešit, ale moc nevěděl jak se mu to dařilo. Zatím.

Před sprchou mu volal, aby se u něj stavil, takže předpokládal, že se všechno dozví.

Hoseok byl teď u Jimina, prý sledovali nějaký film. Co by teď dal za jeho uklidňující objetí. Měl z toho opravdu nervy na pochodu.

Hodil na sebe čisté oblečení, rychle upravil vlasy a vyšel směrem k Namjoonově kanceláři.

Byl docela klidný podvečer, nikdo tu nekřičel jako se občas stávalo. Normálně by byl vděčný, ale teď ho to zneklidňovalo, ani nevěděl proč.

Zaklepal na dveře a po chvíli vstoupil. ,,Chtěl jsi se mnou mluvit?"

,,Ano, Pojď si sednout prosím."

Namjoon seděl za svým stolem ve vlněném svetru. Ani nezvedl hlavu, jen se soustředil na obrazovku.

Vypadal vážněji a dospěleji, než kdy jindy, dokonce začal nosit kulaté brýle.

Už to dávno nebyl ten mladý kluk, který nikdy nepřemýšlel nad tím, že by převzal Moobinovo místo. Tehdy nevěděl jak řešit papíry a na co se soustředit při konverzacích s vedením.

Vyspěl. Vypadal, že byl ve svém živlu.

Posadil se na malé křeslo naproti němu a v tichosti čekal, než si dodělal, co potřeboval. Ani to netrvalo dlouho.

,,Promiň, mám hodně práce, ale už se ti jdu věnovat," vydechl, když vytisknul poslední papír a založil ho do složky, kterou následně schoval zpět ve svém stole.

,,Jsem tu kvůli té misi, že jo?" nemusleli chodit kolem horké kaše, neměl to rád.

Jestli ho život s tolika teenagery něco naučil tak to, že upřímnost byla základ ke všemu. Ať už k skvělému přátelství, nebo zdravému vztahu.

Vyšší s povzdechem zakýval hlavou, přičemž rozhodil ruce na stůl. ,,Skoro půl roku jsem vymýšlel všechny možné výmluvy, proč na tu misi nemůžeš, ale vedení si za tím pořád stojí... Včera mi bylo řečeno, že pokud budu dál ignorovat jejich rozkazy, vymění mě za někoho jiného, kdo tě tam pošle a nebude se na nic ptát."

,,Ja vím. Dělals cos mohl," zamumlal se sklopenou tváří. Neměl mu to za zlé. Kdyby byl na jeho místě kdokoli jiný, odešel by už před půl rokem. Neměl si vůbec dělat naděje.

,,I tak se s tím asi nesmířím," odsekl a podal mu modrou složku s papíry. ,,Tady máš instrukce, které jsme dostal."

Papíry prošel jen v rychlosti, ale hned první informace mu sevřely hrdlo.

,,Za dva dny. Doba neurčitá, ale předpokládá se sedm měsíců..." zamumlal tiše.

Odejít tak rychle na takovou dobu. Jak to měl ostatním říct?

Co Hoseok?

,,Já vím. Je mí to líto, Yoongi," vyčítal si, že s tím nemohl nic udělat.

Zhluboka se nadechnul, aby aspoň navenek zahodil smutek v jeho tváři. ,,To nic. Mise je mise," bez dalšího slova se zvednul a odešel. Namjoon se ani neodvážil ho zastavit.

Zavřel za sebou dveře a pomalu se o ně opřel. Nedokázal bojovat proti malé slze, která mu stekla po tváři.

°•°•°•°•

,,Sedm měsíců...?"

Yoongi se skleslým výrazem přikývl. Ani se mu nedokázal podívat do tváře. Věděl, že byl naštvaný a on se mu vůbec nedivil.

,,A tys to věděl půl roku, ale nic jsi mi neřekl?" vydechl šokovaně. Miloval Yoongiho z celého srdce a když slyšel, že musle odejít, téměř se mu zastavilo srdce.

Ale když věděl, že se to může stát takovou dobu a stejně nic neřekl. Proč? Nedostal žádný prostor se s tím smířit. Jak mu to mohl zatajit?

,,Já,já chtěl, ale..." nedokázal vymyslet výmluvu. Když se bude vymlouvat na to, že ho Namjoon prosil o mlčenlivost, jen se více naštve.

Hoseok mu vždy říkal všechno, i to co neměl a on mu to přesto zatajit. Byla to jeho vina.

Důvod, proč mu to neřekl, byl jednoduchý. Stále měl naději, že se to nestane a nebude muset pryč na tak dlouho. Kdyby o tom Hoseok věděl od začátku, jen by si tím tížil hlavu, tak proč mu to dělat, když měl naději?

,,Ale co, Yoongi?!" vyhrkl naštvaně. ,,Pozítří odjíždíš a-a já se s tím mám jen tak smířit?! Tak rychle?! Jak jsi mohl být tak sobecký?!" měl v očích tolik slz, že už je nedokázal udržet. Jeho srdce bolelo stejně, jako menšího blonďáka před ním, který se při náhlém křiku vyděšeně ošil.

Nemohl mu na to nic říct, jen polykal slzy a vzlyky. Kdykoli na něj někdo, ke komu vyhlížel, křičel, byl opět slabý jako před lety, jakoby se proměnil v toho malého kluka zavřeného ve sklepě.

Teď na něj však nekřičeli rodiče, ale jeho milovaný.

Chtěl ze sebe vysolit omluvu, aby mu odpustil, ale než byl čehokoli schopný, Hoseok se otočil a vydal se ke dveřím.

Překvapeně zvedl hlavu a natáhl za ním svou dlaň. ,,Hobi, prosím, počkej!" zavzlykal, ale on se ani neotočil.

Když se zavřely dveře, padl na kolena a schoval své uslzené oči ve dlaních.

Byla to jeho vina, neměl mu to tajit. Hoseok by pro něj udělal cokoli a on mu udělal tohle.

,,Proč nemůžu někdy udělat něco správně..." zavzlykal, zatímco jeho slzičky padaly na čistou podlahu jejich společného bytu. ,,Mrzí mě to, Hobi..."

°•°•°•°•°•°

Novinky se roznesly rychle a ráno všichni věděli, co se stalo.

Yoongi musel odejít, ale jakoby toho nebylo málo, pohádali se s Hobim. Ten ani přes noc nespal v bytě a uvelebil se ve společenské místnosti na gauči. Téměř celý následující den se sami sobě vyhýbali a nikdo nevěděl co s tím.

Všichni si o ně dělali starosti, ale nebylo překvapivé, že nejhůř to bral samotný pár.

,,Shhh, už neplač. Ty za to nemůžeš," řekl Jimin konějšivě, zatímco s Yoongim seděl na jeho posteli a snažil se uklidnit jeho zoufalé vzlyky. Byl tu i Jeongin, který vypadal, že při pohledu na něj se rozpláče sám.

Nerad se díval na to jak brečel a ještě hůř nesl, že musel na tak dlouhou dobu odejít.

,,Můžu. Zničil jsem jeho důvěru, musí mě nenávidět..." ležel mu na klíně, ale tvář schovaval ve svém polštáři.

,,Potřebuje jen čas. Hobi tě miluje víc něž cokoli, jen si to musí uspořádat v hlavě," snažil se ho uklidnit a Jeongin souhlasně přikývl.

Yoongi však zavrtěl hlavou. ,,Jenže já zítra odjíždím a nevím, jestli budu mít přístup k telefonu. To už bude úplný konec..."

Hiiii!

Blíží se Vánoce, tak doufám, že si je užíváte víc než já. Pořád jsem nemocná, nic nestíhám, bože why.

Každopádně, s koncem tohoto příběhu se blíží i úplně nový příběh, ke kterému vám ukážu teaser velmi brzy.

Doufám, že se vám bude líbit stejně jako tento příběh ^^

Je to pro mě docela adrenalin tbh o.o

Také očekávám zítřejší comeback StrayKids. Nemůžu se dočkat jejich sólových písní!

Baby, hold my hand now!♡

No nic, pro dnešek se loučím, užívejte svátky a těším se u další kapitoly!

Vaše anonymní holčena <3