,,J-jak jako po-po Yoongim?!" zakoktal Hoseok.

Namjoon měl teď pozornost úplně vsceh. Chtěli vysvětlení k této nebezpečné informací.

Chtěl jim to říct, ale neměli čas. Pokud zaváhají, mohli by ho dostat.

,,Nemám teď čas vám to vysvětloval. Tae, jak to vypadá?!"

,,Vidím tu ještě tři skupiny po pěti a jednu z nich po šest— ne, bože, to je Yoongi!" vyhrkl.

,,Kde?!" vykřikl Hoseok naléhavě. Cítil jak mu hlasitě bušilo srdce.  Yoongi byl v nebezpečí, nemohl tu stát už ani vteřinu navíc.

,,Kousek od Moobinovi kanceláře!"

Hoseok neváhal a rozběhl se pryč, i když ho Namjoon zastavoval.

,,Sakra Hobi!" vydechl Namjoon a otočil se zpět na ostatní. ,,Zlato, pojď se mnou. Vy tu zůstaňte s Jungkookem! Držte ho vzhůru za každou cenu a Tae, ty nás hlídej přes kamery. Spojíme se přes mobil!"

°•°•°•°•°•°

Yoongi odrazil další ránu, ale nezabránil silnému kopu do břicha.

Ztratil rovnováhu a dvě silné paže ho ihned přitiskly ke zdi. Byl sám proti pěti. Chytili ho v nestřežený okamžik, když se snažil zachránit starší administrátory. Neměl už ani zbraň.

Odolával dlouho, ale už mu docházely síly. Jeho vize se točila na všechny strany, téměř se neudržel na vlastních nohách a neslyšel už téměř nic. Jen ohlušujicí pískání a zvuky bezpečnostního alarmu.

V puse měl pachuť železa, bolel ho každý, ale stále své oči nutil zůstávat otevřené. Schytal už tolik rán, že se divil že ještě vnímal.

Jeden z nich mu hrubě chytil bradu a prohlížel si ho.

Na chvíli byl zmatený. Proč ho rovnou nezabil? Proč se na něj tak díval?

Viděl, jak si mezi sebou něco řekli a druhý z mužů vytáhl věc, která připomínala inzulinové pero. Věděl, že bylo zle.

Začal sebou z posledních sil házet a toho chlapa před sebou úspěšně kopnul do břicha. Bohužel mu to moc nepomohlo, jen ho chytli další dva z každé strany.

Adrenalin mu trošku vrátil smysly. ,,Jděte ode mě!" zakřičel.

Krytka z péra zmizela a on viděl tenkou jehlu, která se blížila k jeho bledé kůži.

Křečovitě sevřel víčka, když v tom ten muž, co ho držel za jendu paži padl k zemi s bolestný výkřikem. Neozval se však žádný výstřel.

Byl to Moobin. Viděl, že se sotva držel na nohou, ale pevně držel v rukou zakrvácený nůž.

Yoongi využil chvíle, kdy byli všichni zmatení a odkopl zbylé dva pryč. Nečekali to, proto narazili zády do protější zdi.

,,Moobine..." vydechl. Když stál bez opory, těžko držel rovnováhu.

,,To jsem tě nic nenaučil?!" vyštěkl a hodil mu do ruky nůž. ,,Bojuj!"
měl pravdu, ale každý jeho krok byl těžší a těžší.

Neměl však moc na výběr, když se proti nim zvonu rozběhli. Odrazil několik dalších útoků, aby chránil sebe a Moobina. Věděl, že on se sotva hýbal.

Jednoho zvládl bodnout do břicha. Bohužel na víc neměl sílu.

Nedokázal se už bránit, když ho jeden ze zbylých mužů chytil a praštil s ním o zem.

Na chvíli se mu zatmělo před očima. Možná to byl začátek konce.

Snažil se zvednout, ale cítil na břiše nohu, která ho držela při zemi. Připadal si slabý a patetický.

Kdyby byl opatrnější, bez problémů by je všechny zabil.

Kdyby byl silnější, nemusel se dívat na to, jak Moobina bodli do hrudi a shodili k zemi.

Ani si neuvědomil, že měl slzy v očích. Díval se přímo na něj a z posledních sil něco šeptal. Jakoby se mu snažil ještě něco vzkázat. Bohužel Yoongi nic z toho neslyšel.

Snažil se pohnout, ale nemohl.

,,Bereme ho a jdeme, ostatní to tu dodělají, " řekl jeden z nich a pevněji Yoongimu šlápnul na břicho. Vůbec nebral ohled na jeho bolestný nářek.

Cítil, že mu po tváři tekla krev z čela. Musel se praštit, proto se motal víc než by měl.

Připadal si příšerně. Jeho hlava chtěla dál, ale tělo se nechtělo pohnout. Moobin ležel přímo naproti němu, viděl dokonce slzu, co mu nenápadně tekla po tváři.

Kurva... Tohle bude fakt konec...

°•°•°•°•°•°

Hoseok odhodil poslední mrtvé tělo a bez zastavení běžel dál. I když po něm Namjoon křičel, aby zpomalil, neposlechnul.

Srdce mu tlouklo tak rychle a jeho nohy se hýbaly samy. Tolik adrenalinu cítil naposledy, když šlo Yoongimu o život.

Jaká náhoda.

Držel zbraň opravdu pevně a modlil se, že nešel pozdě.

Odpověď dostal rychle, protože na druhé straně chodby uviděl skupinu tří mužů. Kolem bylo několik těl, nejspíš mrtvých, ale nedokázal z dálky říct, jestli tam byl Yoongi.

Když se přiblížil, viděl ho.

Ležel na zemi, rukama se opíral o lokty, ale nedokázal se zvednout, když ho drželi při zemi.

Z kapsy vytáhl malý pytlík s kouřovou clonou a slzným plynem.

,,Jine?"

,,Jsem za tebou, dělej!"

Za pár vteřin byla celá chodba pod vrstvou kouře.

Útočníci kolem sebe zmateně mavali zbraněmi a něco pokřikovali. Naprostý chaos a zmatení.

Kouř začal pomalu ustávat a odhalil mrtvá těla. Nikdo z nich nepřežil.

,,Yoongi!" vyhrkl Hoseok vyděšeně. Opřel Yoongiho o stěnu, úplně stranou od hromady těl a pečlivě si ho prohlédl.

Na spánku měl krvácející ránu, stejně tak si ranazil nos a rozrazil ret. Jinak vypadal v pořádku.

,,Právě v čas..." zachraptěl Yoongi a prohlédl si svého přítele od hlavy až k patě. Neměl žádná zranění. Jen pár kapek krve, které určitě nebyly jeho. ,,Jsem rád, že jste v pořádku."

,,Ale ty nejsi!" odsekl Jin, který si starostlivostí téměř rval vlasy.

,,To nic není," odpověděl paličatě, přestože věděl, že bez pomoci se sám nepostaví.

Namjoon mezitím hlídal příchozí cesty a u toho volal Taehyungovi.

,,Jak to vypadá?"

,,Vypadá to, že Hoseok je všechny zlikvidoval. Nikde nevidím nic živého."

Jen si oddechl a schoval mobil zpět do kapsy. ,,Pojďme za ostatními a—" když si prohlédl mrtvá těla, spatřil to Moobinovo.

Na několik vteřin se zastavil. Nedokázal popsat co cítil, ale nic dobrého to nebylo.

Ačkoli byl Moobin vypočítavý a nebral si nikdy žadné servítky, byl jako jeho otec. Vychovával ho od dětství a i když to nebyla normální výchova, vyrost v to co vyrost.

Ještě před hodinou seděl naproti němu a křičel, aby vyklopil pravdu.

Kdyby se o tom nezmínil, nejspíš by nezjistil, ze jejich cíl byl Yoongi. Možná by ho nenašli včas.

,,Skočil po nich, i když neměl šanci. Jen aby mi koupil čas..." zamumlal Yoongi, když viděl kam se díval.

Hoseok ani Jin si jeho těla doteď nevšimli.

Stáli v tichosti několik dlouhých vteřin. Každý jeden z nich s ním měl nějaké důležité vzpomínky. Nebýt jeho, nikdo by jim nepomohl. Nikdy by se nepotkali. Nikdy by nebyli rodina.

Věnovali mu minutu ticha. I když měl své mouchy, dlužili mu za své životy.

,,Pojďme za ostatními. Musíme pryč a Jungkook potřebuje lékařskou pomoc," řekl Namjoon. Byl skleslý že všeho co se za jednu krátkou hodinu stálo ale nechtěl to na sobě dát znát.

Dokud nebude silný on, tak kdo?

Hoseok chytil svého přítele za ruce, aby mu pomohl na nohy. Chytil ho za pas a jednu jeho ruku si hodil přes ramena, aby nespadl.

,,Co Jeongin a Chan, jsou v pořádku?" zeptal se Yoongi a v tu chvili se všichni zděšeně zastavili.

Podle jejich výrazu pochopil kde byl problém a zděšením málem Hoseoka odtsrčil. ,,Vy jste je nenašli?!"

,,Tae je na kamerach neviděl, kde můžou být?" vydechl Namjoon zmateně a nervózně začal klepat zbraní o své stehno.

,,Nechal jsem je v tréninkové hale, tam nejsou kamery!"

Jakoby toho nebylo málo, ozvalo se několik výstřelů za sebou.

°•°•°•°•°•°

,,CHANNIE!" vykřikl Jeongin se slzami v očích, zatímco si ho tiskl k hrudi.

Měl střelnou ránu v noze a v bolestech se kroutil jako žížala.

,,Jaká škoda, nerad zabijím děti," vydechl muž, který se k nim přibližoval se zakrváceným nožem.

Snažil se couvat i s Chanem v náručí, ale brzy narazil do zdi. Cítil jeho zpomalují dech na prsou. Bál se víc o něj, než o sebe.

Zoufale se rozhlížel, jestli se kolem něj neválela nějaká zbraň.
Bohužel nic.

,,Promiň, Channie..." zavzlykal a v pevném objetí ho ochranářsky schoval. Nebo se o to pokoušel.

Starší stále vnímal a i přes všechnu bolest ho obejmul nazpět.

Oba věděli že to byl nejspíš konec a stejně se snažili zachranit toho druhého.

Když Jeongin viděl, jak se proti nim rozmáchnul nožem, křečovitě sevřel víčka k sobě.

Nic se však nestalo. Ozval se výstřel a on sledoval, jak útočník padal k zemi.

Šokovaně zalapal po dechu a podíval se ke dveřím.

Byli to Namjoon a Jin.

,,Bože můj, jste v pořádku?!" vykřikl Jin a hned se k nim rozběhl.

Jeongin povolil svůj stisk a podíval se na Chana. Měl oči sotva otevřené, ale vnímal. Určitě ho zachrání.

,,Je postřelený!" zavzlykal.

,,Jimin se o něj postará, neboj, teď musíme za nimi," Namjoon vzal zraněného do náruče a přitom začal rukou tlačit na ránu na stehně.

Nejmenší však dál vzlykal, nemohl se uklidnit, ani když ho Jin chytil za ruce.

Věděli, že byl jen otřesený a přejde ho to.

Vydali se zpět do společenské místnosti, co nejrychleji mohli. Míjeli mrtvá těla před téměř každýmI dveřmi. Byl to strašný pohled.

Ano, byli zvyklý na to, že za sebou nechávali jen mrtvá těla a chaos. Jenže když se to dotkne vašeho domova, je to něco jiného.

,,Žijeme. To je hlavní."