,,AU!" vykřikl Yoongi s pár slzami v očích, když Jimin vytáhl kus drátu, který měl zaseklý v paži.

,,A je venku. Fuha, tu bylo něco," vydechl blonďák, zatímco si zakrvácený kov prohlížel.

,,Neměl bys ho třeba ještě ošetřit?" zamumlal Hoseok starostlivě. Dřepěl mezi Yoongiho koleny, držel jeho ruku a byl jeho podpora po celo dobu preparace. Nebyl to příjemný pohled, když viděl jeho bolestné grimasy.

Jimin ho však naprosto odbyl. ,,Času dost, neruš."

,,Ruším od čeho?" vydechl nevěřícně, přičemž Yoongimu utřel slzy z tváře. ,,Vedl sis dobře."

Ten však jeho starostlivý moment neocenil.

,,Jak jsem měl kurva vědět, že tam měli na kusy drátu?!" musel si trošku zanadávat, to by jinak nebyl on. Nakonec si však povzdechl a Hoseokovu ruku políbil.

Nahlas by to nepřiznal, ale bolest byla tak hrozná, že by to bez jeho podpory nezvládl.

,,Taky jsem je neviděl. Buď tohle, nebo ses mohl nechat rozstřílet," zavtipkoval.

,,Humoristo," sykl se zoufalým úsměvem, když viděl, jak se Jimin rozhodl vrátit k ošetřování.

Hoseok mezitím odešel se slovy, že jim připraví něco k jídlu po náročné misi.

Venku už zuřilo léto v plném proudu a musel říct, že zatím z toho nic dobrého nekoukalo. Nesnášel vedro a to z několika důvodů.

Měl na rukou i stehnech spoustu jizev, za které se docela styděl. Nechtěl, aby byly vidět, ale to se těžko řešilo, když tehdy využíval každou část těla jako papír na kreslení.

To však nebylo nic nového. Nějaké věci se naopak rapidně změnily.

Všichni viděli, že Moobin slábnul, ovšem stále neměli povoleno jeho nemoc jen zmínit. Nikdo si však nemohl nevšimnout, že většinu dne trávil v posteli a téměř všechno dělali jeho zástupci, plus Namjoon.

Yoongi cítil, že se jeho konec blížil. Vypadal, jakoby to vzdal. Nejvíce to bylo vidět od oslavy Namjoonových osmnáctin.

Kdykoli je viděl všechny pohromadě, tvářil se jako pyšný otec. Ačkoli byly jeho metody někdy drastické a nemilosrdné, něco na nich bylo.

Největší změnou za tento půlrok však prošel Jungkook.

Začal trénovat hned potom, co se jeho noha zahojila a ačkoli se toho bál, vedl si skvele. Nikdo nemohl popřít, že měl talent. Ať vzal do ruky jakoukoli zbraň, i zkušení bojovníci se ho báli. O psychickém vývoji nemluvě.

Všichni milovali jeho sladkou a přátelskou povahu. Chvílemi by na něm člověk nepoznal, čím vším si prošel.

Ovšem ten kdo byl nejvíc pyšný byl Taehyung. Ten se také velmi změnil a k lepšímu.

On a Jungkook si byli opravdu blízko. Nejen že obývali stejnou místnost, nejspíše i postel, ale z uzavřeného počítačového maniaka se stal nebojácný rytíř.

Do překladu, když začal Kook nabírat svalovou hmotu díky tréninku, stále chtěl být ten, který tu bude pro něj. Chtěl být ten, co by ho ochránil, kdyby se něco stalo. Proto začal sám trénovat, ačkoli stále více času věnoval počítačové práci.

Také se začal socializovat, pokud to zahrnovalo Jungkooka a vůbec neskrýval své zaláskované pohledy. Byl v tom až po uši, i když to ostatním odmítal přiznat.

,,Yoongi, slyšel jsem co se stalo, jsi v pořádku?!" vyhrkl Jungkook, který ve spěchu vtrhnul do místnosti.

,,Jo, jen mu ten drát poškrábal kosti, nic hrozného," pronesl Jimin klidně, zatímco jeho paži pečlivě obvazoval.

,,Jenom?! Bolelo to hodně?! Budeš v pohodě?!" moc ho to neuklidnilo, kdo by to čekal.

Yoongimu přišlo vtipné, že si Jungkook stále nezvyknul na Jiminův volný přístup. Úplně zapomněl na všechnu bolest a radši pozoroval, jak nervózně koukal mezi ním a blonďákem.

Chvíli si ho sám prohlížel. Opravdu už měl viditelné svaly. Stále byl oproti ostatním drobnější, ale pokrok byl opravdu znát.

Měl má tváři docela spokojený výraz, než si všiml rudého fleku na Jungkookově hnědém tričku. Pokud si matně vzpomínal, trénoval dnes se starouškama.

To byli ostatní podřízení Moobina, kteří se pohybovali v téhle budově, ale nepatřili do jejich dorosteneckého týmu. Kdo tento název prvni použil?

Jungkook, když se musel poprvé socializovat s dospělými na této budově. Prostě se to chytlo.

,,Stalo se něco na tréninku? Proč jsi sem vlastně šel?" zeptal se.

Jakoby spolu sdíleli mozkové buňky, Jimin se zvedl a pečlivě si ho prohledl. ,,Cítím krev. Zranil ses?"

,,Oh, máte pravdu!" vyhrkl, když si konečně vzpomněl proč sem dorazil. Vyhrnul si rukáv a odhalil docela hlubokou a opravdu krvácející ránu na paži. ,,Spadl jsem tomu starouškovi na nůž. Není to nic hrozného, ale poslal mě sem."

,,Nic hrozného?!" vykřikli oba mladí zdravotníci zároveň.

Jimin rychle dovázal Yoongiho ránu a hned si na druhé lůžko posadil Jungkooka. Donutil hu sundat tričko, aby mu tam rukáv neustále nezavazel a pečlivě si ránu prohlédl. Byla opravdu hluboká, kdyby si toho Yoongi nevšiml, možná by vykrvácel. Vlastně nechápal, že se mu ještě nemotala hlava.

,,Zlato, podej mi šicí soupravu!"

,,Neříkej mi zlato! Navíc jsem taky pacient," odsekl Yoongi dotčeně, ale činnost provedl okamžitě. Donesl i buničinu a zatímco Jimin chystal náčiní, trošku ránu očistil.

Samozřejmě dostal Jungkook dlouhé kázání o tom, že by na sebe měl dávat větší pozor a nebanalizovat svá zranění.

Chtělo to několik stehů, ale naštěstí odešel po svých, jakoby se vlastně nic nestalo.

,,Přísahám, ten kluk má deset životů," vydechl Yoongi pobaveně.

Druhý vyhodil zakrvácené rukavice a pečlivě si umyl ruce. ,,To jo. Jinak, co Hoseok? Opravdu šel vařit?"

,,No..." vydechl nejistě, ,,Celý den je dost unavený a divný. Jakoby ho něco trápilo. Nechtěl jsem ho zatěžovat otázkami. Kdyby chtěl, řekne mi to sám ne?" zamumlal tiše.

Jimin si jen povzdechl. Někdy si připadal jako Yoongiho matka. ,,Nikdy neřekne, že je něco špatně. Potřebuje postrčit a to nikdo neumí líp jak ty," zahihňal se, přičemž ho dloubnul do paže. Bohužel do té zraněné.

,,Au!" zakňučel a poodstoupil do bezpečné vzdálenosti. Musel mu však dát za pravdu. Ať se s ním dělo cokoli, měl by tu být pro něj.

Nakonec se s ním rozloučil, poděkoval za dobrou práci a vydal se zpět do jejich bytu.

Odemknul dveře a vešel dovnitř. Jako první zaslechl syčící hrnec na plotně. Těžko říct co tam bylo, ale kdyby nebežel vypnout desku, nejspíš by uletěla poklička.

Ačkoli vůně zeleniny byla úžasná, měl jiné věci na práci.

Jako první se podíval do jejich společné ložnice, neboli Hoseokova pokoje. Tam nebyl. Postel zela prázdnotou, jen paprsky zapadajícího slunce tancovaly po nábytku.

Zkusil tedy koupelnu, ale ta na tom byla úplně stejně. Po Hoseokovi ani stopy.

Zastavil se tedy před svým starým pokojem. Už pár měsíců v něm nikdo nespal. Nemělo to důvod, jen si zvykli na to spát spolu a jeho postel byla o něco menší a méně pohodlná. I téměř všechno oblečení měl u něj.

Pomalu otevřel dveře a rozhlédl se po tmavé místnosti. Rolety byly zatažené, proto měl téměř celý pokoj ve tmě.

Nemusel však rožínat světlo, protože slyšel tiché vzlyky, které vycházely z rohu pokoje.

Starostlivě semkl rty a prakticky naslepo se vydal po zvuku.

Podle všeho seděl úplně v rohu, téměř se schovával za skříň.

Dřepl si naproti němu a jelikož si jeho oči už zvykly na tmu, chytil ho za ruce, ve kterých držel nějaký kus oblečení.

,,Hobi, co se děje?"

,,Já-já nevím..." zakoktal.

Yoongi neváhal a přitáhl si ho do pevného objetí. Jeho hlavu si položil na rameno a jednou rukou mu hladil vlasy. ,,Co se stalo?"

Vyšší ho obejmul opravdu pevně, jakoby se bál, že uteče, kdyby tak neudělal. ,,Pamatuješ, jak-jak nám před pár dny vybuchla bomba pod nosem a celý barák chytl?"

,,Popálilo mi to nohu a musel jsi mě vynést, jasně že pamatuju," odpověděl, přičemž si znovu vzpomněl na svou obvázanou nohu.

Téměř už nebolela, ani při chůzi. Jediná komplikace byla, když ho tlaková vlna při výbuchu poslala do stěny. Naráz mu vyrazil dech a poté se nadýchal kouře. Kdyby je Tae nesledoval přes kamery, Hosoek by vůbec nevěděl, že se Yoongi nacházel tak blízko bomby.

Vynesl ho v náručí, jako princ princeznu z hořícího zámku. Tehdy ještě netušil, jaké mu to vrátí vzpomínky a noční můry.

,,Kdykoli zavřu oči, vidím, jak se ztrácíš v plamenech. Vím, že jsou to sny, ale nedokážu s tím nic udělat. Vidím jen oheň, který mě připravil o rodinu. Bojím se. Ja-jakoby to bylo znamení, že se něco stane..." zamumlal mu do ramene.

,,Neplač. Chápu proč se bojíš, ale jsou to jen sny. Nic se nestane," snažil se ho uklidnit, ale bohužel měl pocit, že to jedna věta nespráví.

Vyšší se ho chytil ještě pevneji, jakoby ho chtěl v jejich objetí udusit. ,,Nechci o tebe přijít..." opět mu tekly slzy po tváři, proto byl vděčný, že na něj pořádně neviděl.

Vtiskl mu láskyplný polibek do vlasů a dál hladil jeho záda. ,,Mě se jen tak nezbavíš. Pokud se něco opravdu stane, máme ostatní. Navzájem se o sebe postaráme, vždyť to víš."

,,Vím, ale..." svou větu ani nedokončil, ale Yoongi pochopil co se mu snažil říct.

Hoseok zavřel oči a zaposlouchal se do jele pravidelného srdečního rytmu. Nevěděl co se s ním dělo, ale jen Yoongi ho dakázal takto uklidnit. Kdyby se mu něco stalo, opravdu by to tu sám nezvládl. Stál se na jeho přítomnosti závislý.

,,Yoongi, miluju tě..." zašeptal.

Menší překvapeně pozvedl obočí, zatímco se mu po tváři rozlezl rudý mráček. I tak se stydlivě usmál a znovu ho políbil.

,,Já tebe taky. Co kdybychom si šli lehnout? Měl by sis odpočinout."

,,Zůstaneš se mnou?" zeptal se tiše.

Yoongi s pobaveným úsměvem přikývl. Byl jako malé dítě, které nechce odejít od maminky.

,,Samozřejmě."