Yoongiho srdce bilo jako o závod, když se schovával za jedním z kmenu stromů. Ani se neodvažoval rozhlížet, aby neprozradil svůj provizorní úkryt. Téměř nedýchal.

Slyšel pomalé kroky ve sněhu, jak ho útočník netrpělivě vyhlížel.

Ještě pár vteřin vyčkával, než vylezl a vší silou po něm hodil čerstvou sněhovou kouli, co měl v rukou.

Hoseok překvapeně vyjekl, když cítil, jak se mu pod oblečení dostal mrazivý sníh. ,,Jen počkej!" ušklíbnul se a bez dalšího zaváhání se za ním rozběhl.

To druhý nečekal, proto se v úprku pokusil zmizet. Musel uznat, že v te masce, co měl přes tvář, se mu dýchalo hůř jak obvykle, ale co měl dělat.

Utíkal co mu nohy stačily, ale nakonec ho stejně doběhl.

Svalili se do měkkého sněhu a Hoseok se hned vyškrábal nad něj, aby si pojistil jeho útěk. Neměl lepší nápad, než mu chytit ruce nad hlavou. ,,Víš, že mi neutečeš," řekl klidně, přičemž mu vtiskl jemný polibek na tvář.

,,Vejtaho," odsekl sarkasticky. Zkusil jeho stisk uvolnit, ale nešlo to, což nebylo moc překvapivé. Místo toho mu obmotal jednu nohu kolem pasu a trošku si ho přitáhl dolů, aby se jejich rty konečně spojily. Ovšem potom, co mu druhý pomocí zubů stáhnul masku pod bradu.

Bylo to riskantní? Možná trošku, když se nacházeli pár desítek metrů od jeho vzpomínkového místa.

Radši s nadšením věnoval pozornost jeho sladké chuti smíchané s perníkovou kávou.

Byl tak perfektní, ani by to nedokázal vyjádřit slovy.

Nakonec jednou ruhou chytil jeho růžovou, měkkou tvář, zatímco cítil, jak si hrál s jeho hnědými vlasy. Ani nevnímal obrovskou zimu kolem nich.

,,Jsi překrásný," zašeptal.

Yoongimu se při jeho slovech zachvělo srdce. Nedokázal vymyslet lepší odpověď, než další polibek.

Byla mu zima, přeci jen ležel ve sněhu a přestože měl kalhoty, které měly sněhu odolat aspoň chvíli, nepomohlo to.

Ani to mu však nedalo důvod ukončit tuhle krásnou chvíli.

,,Kéž bysme takhle mohli zůstat navždy," vydechl. Možná se trošku zasníval nad normálním životem, kde by nemuseli zabíjet, krást a získávat informace.

Byli by jen pár, který se náhodne potkal v kavárně, nebo na oslavě společného přítele. Dodělali by školu, našli si práci a společně třeba adoptovali dítě.

Šlo jen o šedé, nereálné představy, ale i to mu stačilo.

,,Kéž by..." odpověděl Hoseok a palcem ho hladil po tváři. Kdyby nebyly růžové od mrazu, docela by splynul s bílým sněhem. Přeci jen měl kůži bledou jako krásně opracovaný mramor.

,,Co když to jednou skončí...?"

Menší zmateně pootevřel ústa. ,,O čem to mluvíš?" ať už byl jeho záměr jakykoli, rozhodně to rozpoutalo bouří v Yoongiho divokých myšlenkách.

On si však jen povzdechl. ,,Naše práce je nebezpečná. Riskujete život každý den. Kdykoli se můžeme zranit, zaplést do něčeho špatného, nebo nás někdo unese a zabije. Ani naše vedení není něco čemu na sto procent důvěřuju. Kdybych o tebe přišel, asi byc—"

,,Hobi," přerušil ho okamžitě, přičemž se vytáhl do sedu. Hbitě mu vylezl na klín a chytil jeho tváře do svých dlaní. ,,Vždycky jsme byl já ten negativní a tohle je nesmysl. Nemůžeme řešit žádné co by kdyby, to bysme se z toho zcvokli," vydechl pobaveně. Opřel se čelem o to jeho, jakoby měli fyzického kontaktu málo.

,,Já vím, ale co bych bez tebe dělal?" pevně ho obejmul kolem pasu a schoval svou tvář do jeho ramene, aby ho uklidnila příjemná peprmintová vůně. Díky teplému oblečení byl taky měkký jako plyšák.

Yoongi se jen s povzdechem pousmál a začal si s jeho jemnými vlasy znovu hrát. ,,I kdyby se mi něco stalo, nikdy bych na tebe nezapomněl a vím, že kdybych umřel létal bych nad tebou jako anděl strážný," zahihňal se, zatímco ho k sobě pevně tiskl.

Druhý už neodpověděl a několik dalších chvil ho mačkal v pevném objetí. Věděl však, že by měli jít, nebo budou akorát tak nemocní. Také slunce zapadalo každou chvíli.

,,Asi už pojďme, bude tma."

Yoongi si nasadil masku zpět na tvář a ruku v ruce se vydali zpět.

,,Yoongi?"

,,Hm?"

Hoseok měl už delší dobu něco na srdci. Něco o čem spolu vlastně nikdy nemluvili, přestože by měli.

,,Doteď jsem ti tak nějak tajil svoji minulost, ale chtěl bych to změnit, dokud máme čas," zamumlal, načež Yoongi nadšením pozvedl obočí.

,,Opravdu? Jseš si tím jistý?"

Vyšší zakýval hlavou, než stihl opět něco říct, přerušil je hovor z jeho mobilu. Byl to Taehyung, který potřeboval koupit pár věcí.

Ačkoli se jim nechtělo, udělali rychlou zastávku u prvního obchodu.

Yoongi čekal venku, protože neměl chuť na naštvané davy u pokladen. Místo toho si broukal náhodnou melodii co se mu vybavila v hlavě a chodil sem a tam.

Když však procházel kolem nedalekých popelnic, zaslechl pláč. Dětský pláč. Hned měl své instinkty zpět

Obešel popelnici a uviděl malého kluka, mohl mít tak sedm let. Dřepel ve sněhu jen v krátkém tričku, musel být zmrzlý na kost. Při každém záchvěvu se mu z vlasů sypal napadaný sníh a rty měl modré jako malý šmoula.

,,Hej, co se děje? Jsi v pořádku? Kde máš rodiče?" zeptal se starostlivě.

Utřel si slzy z očí a zoufale vystrčil spodní ret. ,,Ma-maminka mě po-poslala  do auta, a-ale já se ztratil. Ne-nemůžu najít náš hotel!" zavzlykal, zatímco se mu jazyk motal do sebe.

Yoongi si k němu dřepnul a přehodil přes něj svou budnu. Byla mu veliká, ale co jiného jim zbývalo?

,,Dobře, neplač, já ti pomůžu. Víš jak ten hotel vypadá?"

Naštěstí měl chlapec dobrou paměť a docela detailně mu budovu popsal. Taky se nacházeli docela v centru, které Yoongi dobře znal a poznal o kterém hotelu mluvil.

Chytil ho za ruku, proti čemuž chlapec vůbec nic nenamítal a vydali se tím směrem.

,,Jak se jmenuješ."

,,Nishimura Riki... Ty?"

Na chvíli zaváhal, než odpověděl.

,,Jsem Yoongi."

Musel uznat, že mu byla příšerná zima, ale nemohl ho tu nechat pobíhat jen v tričku.

Držel se ho opravdu pevně. Nebyl nejak moc důvěřivý?

Šli zhruba deset minut, kdy Rikiho rozptyloval různými otázkami, diky čemuž přestal plakat. Věděl, že už byli v ulici, do které potřebovali, proto se začal rozhlížet.

Naštěstí se ozval chlapec sám. ,,Mami!" vykřikl, vytrhnul se z jeho stisku a rozběhl se k ženě, která stála na kraji ulice a se slzami v očích se bavila s policejní hlídkou, co zrovna jela kolem.

S oddechem se pousmál a chtěl ho následovat, aby se ujistil, že bylo vše v pořádku, jenže si uvědomil, že mu mobil v kapse vibroval jako o život.

Vytáhl ho a uviděl několik zmeškaných hovorů od Hoseoka. Úplně na něj zapomněl.

Naposledy se podíval směrem, kudy chlapec běžel a když viděl, že už byl v objetí své matky, vzal hovor a rozběhl se zpátky. ,,Hobi?"

,,Bože, Yoongi! Konečněs mi to vzal, jsi v pořádku?! Kde jsi?! Hledám tě tu už věčnost!" ozval se jeho vyděšený hlas.

,,Promiň, vysvětlím ti to potom. Jsem jen o pár ulic od tebe, budu tam za dvě minuty," řekl zadýchaně. Běžel opravdu rychle, aby ho našel co nejdříve, ale zároveň ho to zahřívalo.

Oběhl pár ulic a uviděl v dálce svého přítele, jak zmateně koukal do všech směrů. Když ho konečně uviděl, tak se za ním rozběhl.

,,Yoongi, tohle mi nemůžeš dělat! Málem jsem volal ostatním, že se ti něco stalo!" vydechl a vtáhnul ho do pevného objetí.

Druhý jeho teplo opravdu ocenil a celý zadýchaný se opřel o jeho rameno. ,,Promiň..." vydechl a ve zkratce mu vysvětlil co se stalo.

Hoseok si jen povzdechl a podíval se na jeho pruhovaný svetr. ,,Hlavně že sis tu bundu vzal zpátky."

Teprve teď Yoongimu došlo, že právě přišel o svou jedinou bundu. Spolu tak s klíči, co měl v ní.

,,Já ztratil čip od hlavního výtahu..." vydechl zoufale, když si uvědomil, že se teď bez pomoci ostatních nedostane do vyšších pater jejich budovy, kde všichni přežívali.

Vyšší si pobaveně povzdechl a chytil jeho studenou dlaň. ,,Měli bychom jít, takhle nastydneš, Zlato."