,,Odkud to šlo?!" vyhrkl šokovaně Tae, když vytáhl z kapsy střelnou zbraň. Neměl na ni tak pevný stisk, protože s ní nerad zacházel.

Naopak Yoongi už byl v plném pozoru a zbraní mířil směrem, kterým zaslechli vystařel. ,,Někde támhle. Měli bychom vypadnout."

Pomalým kroky se vydali zpět, ale nevěděli odkud přesně to vycházelo.

Najednou se železná brána domu, kolem kterého právě procházeli otevřela a někdo z ní vyběhl.

Taehyung překvapením upustil zbraň, když ta osoba narazila přímo do jeho těla. Udržel rovnováhu a instinktivně kolem něj pevně obmotal své ruce. Byl to reflex, aby se udržel na nohou.

Yoongi byl kousek od prvního výstřelu, když v tom se ozval další ohlušující výstřel. Právě z toho domu ze kterého vyběhl.

,,Po-pomoc, pro-prosím..."

Brunet překvapeně sklonil pohled. Byl to černovlasý chlapec, ale neviděl mu do tváře. Držel se ho pevně, ani neměl vlastní stabilitu.

Nechápal co se dělo, ale bylo jasné, že potřeboval pomoc. ,,Yoongi!"

,,Vem ho pryč, zvladnu to!" odpověděl a v pozoru se vydal na pozemek. Naproti němu stáli hned dva muži. Koukali na něj od otevřené garáže a mířili zbraněmi. Cítil přestřelku. ,,Zmizte, hned!"

Tae neváhal odtáhl ho za nejbližší auto. Nemohl brát ohled na jeho bolestné nářky, dokud nebyli z dohledu. Zároveň to bylo složité, protože byl k němu jako přilepený.

Sám se opřel o čistý lak auta, aniž by svůj stisk povolil. Byl jako kostka ledu, čemuž se nešlo divit. Měl jen nějaké špinavé tričko a černé kraťasy. ,,Na chvíli jsme v bezpečí, neboj," vydechl.

Chlapec však ani nezvedl hlavu, naopak ji schoval v jeho hrudi. ,,Bu-budou mě pronásledovat! Má-mám st-strach!"

Tae nejistě zatajil dech. Díky této větě hned věděl co se dělo.

,,Ne, můj kamarád se o ně postará. Se mnou jsi v bezpečí," zašeptal, když si sundal svou masku z tváře.

Teprve teď chalpec zvedl hlavu, ale stále se ho pevně držel. Pozorně si ho prohlédl a uviděl jeho králičí rysy. Několik vteřin zůstal v šoku.

To byl on. Jeden z těch chlapců, jehož stopy se snažil najít. Jeho tvář mu však utkvěla v paměti, ani nevěděl proč.

Měl stejně kulaté očí, jen unavene a zarudle od pláče. Napuchlé, ale krasně plné rty a malý nos. Po obličeji měl několik modřin, ran a zaschlé krve. Musel vidět rozmazaně přes všechny ty slzy.

Ozvalo se několik výstřelů a on znovu schoval tvář v jeho rameni s vyděšenými výjeky.

,,Neboj, dostaneme se pryč. Můžeš chodit?" zeptal se, ale když se podíval na jeho nohy, pochopil, proč předtím neměl žádnou rovnováhu a vzlykal, když ho táhnul pryč

Jeho pravá noha byla úplně fialová a nateklá v oblasti holeně. Musela být zlomená.

,,Bolí to..." zamumlal.

Tae se zamyšleně rozhlédl. Potřeboval nějaké vzdálenější místo. Začal se v jeho rukou klepat, proto přes něj přehodil svou bundu.

Stále se ozývaly nějaké výstřely,  musel ho hned dostat pryč.

Rozhodl se ho vzít do náruče. Bál se, že ho neunese, ale byl lehčí, než vypadal. Oprava. Byl nezdravě lehký.

Třásl se strachy, ale i tak se k němu pevně přitiskl, jakoby se bál, že ho pustí.

,,Pojďme odsud. Yoongi nás dojde."

Jakoby věděli, že při vyslovení jeho jména zazní poslední výstřel, stejně tak spadne poslední tělo.

Yoongi utřel svůj pot do bundy a stejně tak teplou krev z tváře. Mělo by to být všechno, ale chtěl se ujistit, proto udělal pár kroků po rozhlehlé zahradě.

Byl to hezký, moderní dům. Nikoho by nenapadlo, co se mohlo dít uvnitř. Ani jeho samotného.

Trošku zatřásl hlavou, aby z vlasů dostal sněhové vločky. Nemohl si pomoct, ale způsob, jakým rudá krev zbarvila tenkou vrstvu sněhu do ruda ho fascinovala.

Někdo by řekl, že ušpinil něco tak krásného, Yoongi ne. Přišlo mu, jakoby pomaloval nudný, nevyužitý papír.

,,Jsi talentovaný."

Yoongiho ruka instinktivně vystřelila směrem za hlasem, ale zastavila ho pistole, kterou dotyčný přiložil k jeho bedrům.

Vytočeně semkl rty a pomalu dal ruce dolů. Nevěděl kdo to byl. Mohlo jít o někoho z domu. Zabije ho?

Proč na mě promluvil?

,,Promiň za tu zbraň. Jen bych nerad dostal ránu do břicha," ten hlas byl klidný, trošku ho to děsilo. Přísahal by, že ho už někde slyšel.

,,Kdo jsi?" odsekl.

Odpověď nedostal. Zaslechl jen arogantní smích.

,,Zesílil jsi. Už nevypadáš, jako dům z karet. Máš svaly a téměř perfektně zacházíš se zbraní. Nic co by mě překvapovalo."

Začínalo ho štvát jak mluvil. Jakoby ho znal, přitom se mu ani nemohl podívat do tváře.

,,Co chcete?" nevěděl, proč mu začal vykat. Šlo to z něj samo.

,,Vlastně nevím. Asi jsem tě jen chtěl zkontrolovat," zamumlal.

Ucítil, že zbraň od jeho beder zmizela, ale než se stihl otočit, dotkl se ho znovu, tentokrát pod bradou.

,,Co tví rodiče? Vědí, že tu takhle poskakuješ se zbraní?" nevěděl, proč z něj cítil takovou vlnu sakrasmu. Jakoby se ptal, ale už znal odpověď. Odpověď, kterou sám Yoongi neznal.

Tak jako tak ho ta otázka naštvala. Proč s ním mluvil jakoby ho znal? Jakoby věděl všechno, možná víc.

Něž však stihl cokoli říct, někdo na ulici začal hlasitě pištět. Nejspíš nějaká žena, která viděla mrtvá těla na trávě.

Oba se tím směrem otočili, ale ten kdo první zareagoval byl Yoongi. Vyrazil mu z rukou zbraň, loktem ho praštil do hrudníku a v rychlém pohybu se otočil.

Muž překvapeně poodstoupil, ale nemohl se schovat před jeho šokovaný pohledem.

Chlapec si ho prohlížel několik vteřin, než se ozvaly sirény. Ohlédl se jen na zlomek vteřiny, ale on zmizel.

,,Kurva..." vytáhl mobil z kapsy a rozběhl se z pozemku pryč. ,,Tae, kde jste?"

,,Je tu boční ulička hned na začátku ulice, rychle!" ozvalo se z jeho mobilu.

Schoval ho do kapsy a běžel, zatímco si v hlavě přehrávač celou konverzaci s tím podivným mužem.

,,Zase ten chlap, co vypadá, jako můj otec..."

°•°•°•°•°•°

Moobin nevěřícně položil složku s papíry na svůj stůl a podíval se na Yoongiho, který stál před ním. ,,Takže mi chceš říct, že jsem tě jednou pustil ven, přímo vedle vybuchla garáž a z ní vyběhlo dítě z našeho seznamu, které jsme měli za ztracené," řekl překvapeně.

,,Jakoby, je mu patnáct, není úplně dítě, ale jo," odpověděl stroze s jemným zakýváním hlavy.

,,Všichni jste děti," odsekl po krátké pauze a natáhl se pro další papíry.

,,Proto nás necháváš vraždit a riskovat životy..." zamumlal potichu, přestože si byl jistý, že to slyšel.

Odpověď však žádnou nedostal, přešel rovnou k důležitém tématu. ,,Jak to s ním vypadá?"

,,Chytil se Taehyunga jako klíště a nechce se ho pustit. Kdyby tam nebyl, Jimin by na něj nemohl ani sáhnout," řekl na začátek. ,,Má zlomenou nohu, sám řekl, že mu na ni dupali. Modřiny všude, je podvyživený, dehydratovaný a nenechá na sebe sáhnout, pokud mu Tae neslíbí, že se mu nic nestane. Zároveň je citlivý na hluk a když někdo zakřičel, začal panikařit."

,,Takže klasika..." zamumlal Moobin. Byl to dost neempatický přístup, ale věděl, že lepší už to v téhle budově nebude.

,,Kde bude bydlet?"

Starší zamyšleně zvedl pohled, než se pobaveně ušklíbl. ,,Říkal jsi, že se od něj Tae nemůže hnout, tak máš odpověď. Zařídím, aby mu tam dali druhou postel do pokoje."

Vlastně ho to ani nepřekvapilo. Volné byty, ani pokoje nebyly.

Nic na to neodpověděl, jen se otočil k odchodu, ale Moobin ho naposledy zastavil.

,,A s nikým cizím jsi nemluvil, že?"

Neotočil se, naopak zamrznul na místě. Věděl o tom podivném muži? Nemohl. Měl nějaké podezření? Jak?

,,Jen s mrtvými těli. Proč?" jeho hlas zůstal monotónní a neutrální, přesně jak chtěl. Jak ho to učil.

Cítil jak si ho prohlédl zkoumavým pohledem, než začal pokračovat v papírování. ,,Dobře. Až bude ten kluk míň vyjevený, zaveďte mu ho sem."

,,Rozkaz," zamumlal znuděně a bez váhání za sebou zavřel dveře.

Choval se divně, ale to nebylo nic nového. Věděl, že mu něco tajil, ale nedokázal to z něj dostat. Musel to být důvod, proč ho tu tak chtěl a proč mu tak dlouho nedovolil jít ven.

Za pár chvil stál před ošetřovnou. Trosku ho překvapilo, že tam neslyšel žádné zvuky.

Tiše otevřel dveře a rozhledl se.

Jimin seděl na malé židličce u připravovacího pultu a v tichosti něco zapisovat do papírů před ním. Proč se dnes všichni zabývali papíry?

Na jednom lůžku seděl Tae, zabíral místo, kde měl být polštář, protože na jeho stehnech chrupkala černovlasá hlavička.

Chlapec ležel na zádech, zahrabaný v peřinách. Stále byl bledý, proto velmi vynikaly všechny modřiny, ale na chvili zmizel strach a úzkost z jeho tváře.

,,Jak to s ním vypadá?" zeptal se Yoongi.

,,Kromě té nohy je v pořádku. Pár modřin, odřeniny, ale nic vážného. Když začne pořádně jíst, za tři týdny bude zdravý jako řepa," řekl Jimin, přestože se na ně ani neotočil.

,,Ze začátku se hodně bál, ale nakonec skoro neprostestoval. Jen jehel se dost bojí," zamumlal Taehyung, zatímco si hrál s jeho tmavými vlasy.

,,Má píchance od jehel skoro všude, museli ho tím uklidňovat. Proto nemá tolik zranění, pokud nepočítáme stopy po znasilnění a nechtěném styku," dodal Jimin.

Taehyung na to nic neřekl, jen si dál prohlížel jeho tvář. Měl z celé situace velmi smíšené emoce.

Moc dobře si také pamatoval, když četl jeho jméno ve svých spisech. Ta králičí tvář se mu z nějakého důvodu zářila do paměti, dokonce i jeho jméno.

Uzavřel jeho přípat se slovy, že není šance ho najít. Teď tu seděl s jeho hlavou v klíně. Neuvěřitelná náhoda, měl štěstí.

Zároveň se mu vracela spousta vlastních vzpomínek, které už dávno dostal z hlavy. Spojovalo je až moc věcí. Stejný osud byl jen třešnička na dortu.

,,Jmenuje se Jeon Jungkook, je mu patnáct. Téměř zapomněl kdo je. Říkal si čokl a majetem, protože ho tak oslovovali. Nesměl se představit jinak..." zamumlal, přičemž pevně držel slzy na uzdě. Dál si hrál s jeho vlasy, aby se sám trošku rozptýlit.

,,Tak musíme být ti, co mu ukážou, že může začít život od začátku," zakřenil se Jimin. Nebyl zrovna typ člověka, který by ostatních litoval. Věděl, že o to nikdo nestál.

,,Tak jako jste to ukázali mě..." vydechl Yoongi.

,,Přesně tak. Zaběhnu mu pro berle, každou chvíli se může probudit!" řekl blonďák s úsměvem a vyběhl z ošetřovny.

I yoongi odešel a nechal je tam samotné. Taehyung si z blízká prohlížel jeho roztomilou tvář.

Nedokázal se udržet od jemného úsměvu. ,,Budeš v pořádku. Vítej doma."