,,Proč mě tak moc chtěla zabít?" zeptal se tiše.

Hoseok slyšel čisté zmatení v jeho tónu hlasu. Přestože byl zvyklý na všechno fyzické i psychické týrání, část jeho srdce měla stále respekt a náklonnost k rodině.

Nikdy se nedoprošoval lásky, ani úcty, ale když ho vlastní matka bodla teploměrem na maso, zanechalo to v něm velkou ránu na mentální úrovni.

,,To nevím. Moc mě mrzí, že neviděla jak úžasného syna měla. Jsem ale pyšný, že jsi bojoval a přežil," nedokázal si odpustit jemný polibek do vlasů.

Yoongi se k němu jen více přitiskl. Přestože mu srdce zaplesalo nad jeho pochvalou, nedokázal se zbavit jedné konkrétní myšlenky.

,,Moobin měl asi pravdu. Už tehdy věděl víc než já," špitl.

To druhého dostalo k jedné z nezodpovězených otázek, které měl. Vypadalo to skoro jako náhra na smeč.

,,To není pravda, ale musím se zeptat na neco jiného. Jak jste se dali do kontaktu?"

Nevěděl, jestli ho ta otázka vůbec překvapila. Čekal, kdy přijde.

,,Opravdu to chceš slyšet?"

,,Chci," odpověděl bez váhání.

Menší si tiše povzdechl. Nikdy to neříkal nahlas, jen si onen den uchovával v paměti. Nikdy totiž nepředpokládal, že by se o to někdo zajímal. Že by se o něj někdo zajímal.

,,Bylo mi jedenáct, skoro dvanáct. Otec mě tehdy v dešti vyhodil na ulici, vlastně doteď nevím proč."

Zvedl jsem hlavu a pomocí rukou zvedl své unavené tělo ze špinavé kaluže. Bolel mě každý pohyb, v ústech jsem měl pachuť krve a jedno oko tak nateklé, že jsem téměř nic neviděl. Nepomáhal ani déšť, který mé vidění ještě zhoršovat.

Doplazil jsem se do boční uličky vedle bytovky. Spadnu vedle popelnic mezi krabice a opřu svou hlavu o kolena. Už mi došly slzy.

Proč mi to rodiče pořád dělají? Nic jsem neudělal. Nejsem dost dobrý syn? Jsou ze mně zklamaní?

Byla mrazivá zima, ale to se dalo předpokládat, když byl začátek prosince a já měl jen tričko.

Párkrát jsem kýchnul a obejmul se vlastníma rukama. Nemám klíče, není ani možnost schovat se do sklepa.

Bál jsem se, že umrznu k smrti, jak se mi klepala čelist. Nemůžu přijít na to, proč mě tu opět nechali. Samotného, v naprosté zimě.

V tu chvili však jedna myšlenka proběhlé mou hlavou.

Opravdu mě chtejí maminka a tatínek mrtvého?

Nedokázal jsem najít odpověď, možná proto se ozval ten podivný šeptavý hlas.

Nikdo by se jim nedivil.

Měl by ses zabít.

Vysmíval se mi. Jakoby někdo šeptal do mých uší, ale kolem nikdo nebyl.

Nikomu by to nevadilo.

Počkat. To je můj hlas.

,,Hej, chlapče."

Překvapeně se otočím za hlasem. Byl to muž v tmavé bundě s deštníkem v ruce. Měl masku přes tvář a kapuci na hlavě.

Postavil se tak blízko ke mě, abych nebyl pod přímým deštěm.

,,Co tu děláš? Budeš nemocný."

Co mu mám říct?

Znovu jsem hlavu sklopil. Z nějakého důvodu se mi do očí dostaly čerstvé slzy a já začal na novo vzlykal.

,,Mě je to jedno. Měl bych tu umřít, tak jak chce tatínek."

Nějakou chvíli bylo ticho, až na mé vzlyky, než mě postavil na nohy.

,,Sundej si to tričko, chytneš zápal plic."

Koukal jsem na něj znatenýma a uslzenýma očima. Copak mě neslyšel?

Ani nevím proč jsem ho poslechl. Jeho hlas byl takový přísný, ale ne hrubý. Nepřikazoval mi to, ale mé tělo poslechlo.

Když leželo tričko na mokré zemi, hodil přes má ramena svou bundu. Vlezl bych se do ni dvakrát, ale najednou mi bylo mnohem větší teplo.

,,Jsi Yoongi, že?" zeptal se, přičemž se trošku sklonil. Stále jsem mu neviděl do tváře, ale on očividně chtěl lépe vidět tu mou.

Jen jsem přikývl.

,,Proč jsi tady venku?" jeho tón byl podivný. Jakoby už znal odpověď, ale přeci se ptal.

,,Ta-tatínek mě vyhodil," vypadlo ze mě.

Chytil mou tvář a do vlastního rukávu utřel krev, co mi tekla z nosu a koutku úst.

,,Proč? Copak si udělal něco špatného?"

Neviděl jsem mu do do obličeje, ale určitě se pod maskou usmíval.

Sklesle hodím rameny a sklopím pohled.

,,Co když bych ti nabídl pomoc? Udělal by sis nové přátele a nikdo by tam na tebe nebyl takto zlý."

Jeho nabídkám byla děsivá. Cizí člověk, který se mě snažil nalákat k sobě. Měl bych utéct?

,,Vím, jaké to máš doma a chtěl bych ti pomoct. Nebude to úplně zadarmo, ale budeš se mít lépe," pokračoval, zatímco prsty projížděl mé mokré vlasy.

,,Ale ja-já nemám peníze," zakoktal jsem.

On však pobaveně zavrtěl hlavou. ,,Žádné peníze. Uděláš pro mě pár věci, za to u mě budeš bydlet a nadstandardním kapesným. Nezní to hezky?"

Znělo.

,,Ale já nebyl až tak hloupý. Byl jsem v realitě až po uši," vydechl Yoongi poklesle.

Hoseok ho stále držel v objetí, protože to byla jediná možnost, aby mohl pokračovat bez návalu slz.

,,Chtěl jsem od něj utéct pryč, přestože jsem vlastně neměl kam, ale on mě zastavil a řekl, abych si to nechal projít hlavou a přišel do té staré továrny za městem. Váhal jsem, ale nakonec jsem se tam ukázal. Mluvili jsme spolu docela dlouho a v jendu chvíli jsem se znovu rozbrečel. Tehdy mě objal a utěšoval, to nikdo nikdy neudělal. Málem jsem na jeho nabídku kývl, ale naštěstí jsem se udržel. Domluvili jsme se však, že pro něj budu pracovat, abych měl peníze, protože mi ten den rodiče řekli, abych si našel brigádu, jinak mě vyhodí už natrvalo. Ve dvanácti by mě nikam nevzali. Naučil mě se střelnou zbraní a nožem a zhruba po roce jsem sám zabil prvního člověka. Bylo to divné, ale zvládal jsem to. No většinou jsem svůj cíl zabil jen díky tomu, že nikdo nepodezříval malé dítě, aby mělo v kapse zbraň a nebyli vubec ostražití. Postupně jsem se zlepšoval, ale všechno se zvrtlo, když jsem přestal jíst..." zamumlal. Poslední slovní spojení téměř nebylo slyšet, ale pro Hoseoka bylo důležité, že to přiznal nahlas.

,,Začal jsem se v boji zhoršovat, protože jsem ztrácel sílu v rukou a posledních několik měsíců dokážu zabíjet jen pomocí pistole. Na blízký boj si netroufám, proto jsi mě tehdy musel zachraňovat..."

,,Jsem rád, že jsem to udělal," zasmál se Hoseok, aby trošku odlehčit atmosféru a začal si znovu hrát s jeho vlásky. ,,Moobin je manipulátor a dokáže si tě perfektně namotat kolem prstu, tak jako mě. O tom, že se my dva známé věděl dlouho, ale nic neřekl, aby toho mohl využít."

,,Ale nerozumím tomu proč," vydechl a trošku se odtáhl. ,,Proč já? Na mně není nic zajímavého. Kromě další vražedné síly ze mě nemá žádný profit, nemám žádnou cenu."

Vyšší mykl rameny, ale na jeho tváři se objevil jemný úsměv. ,,Pro mě cenu máš. I když jsi to nechtěl, jsem rád, že tu jsi."

,,I když jsem se tě pokusil zabít?" zamumlal zahanbeně.

,,V té zbraní nebyly náboje, to jsi zjistil ne?" vydechl pobaveně.

Yoongi mu však úsměv neoplatil. Při vzpomínce na ten den se mu stáhnul žaludek a zvýšil rytmus srdce.

,,Měl by sis s tím přestat lámat hlavu. Nikomu se nic nestalo. Vím, že bys nám nikdy neublížil, jen ses bál, protože ses nechtěl dostat do jeho spárů," pohladil ho po paži, ale on dál mlčel. Starostlivě naklonil hlavu, ale k jeho překvapení, on odpověděl sám.

,,Tak moc jsem si vyčítal, že jsem na vás vytáhl zbraň, že jsem pokusil zabít sebe.." zašeptal sklesle. ,,Ale —"

,,Zbraň neměla náboje..." zamumlal. Bylo to poprvé, co se mu otevřeně přiznal, že se pokusil vzít svůj vlastní život. Opravdu ho zabolelo u srdce.

Kdyby v té zbrani byl náboj, už by tu společně neseděli. Mohl tam tehdy dojít a našel by jeho bezvládnou mrtvolu s kulku v hlavě.

Někdy zapomínal, jak na hraně vlastně život byl. Všechno mohlo skončit jen na základě náhody.

Yoomgi zakýval hlavou a lehce ji naklonil do strany. ,,Neměla. V tu chvíli mě to uplme dostalo. Byl jsem rozhodnutý to udělat a to jediné, co jsem chtěl byl klid. Asi to nepochopíš, ale dost mě to položilo..." špitl.

Ani sám nevěděl, proč o tom tak otevřeně promluvil. Nebyl to jeho první pokus, ale nikdy o tom nikomu neřekl jen tak.

,,Já ti rozumím a proto chci udělat všechno pro to, abych ti pomohl," opáčil a jeho jemné tvářičky chytil do svých dlaní. Začal mluvit až, když si byl jistý, že měl jeho plnou pozornost.

,,Bude to těžké, ale ty to zvládneš a když si něčím nebudeš jistý, nebo budeš pochybovat, přijdeš za mnou. Já ti připomenu, jak úžasný jsi a hlavně jak silný jsi. Vím, že se nikdy neodpoutáme od minulosti, ale nenech se jí ovlivňovat," řekl mu to přímo do očí a snažil se, aby to bylo co nejvíce rázné. Hned poté však následovala fáze klidu.

,,Moc mě mrzí, že ses to pokusil ukončit a omlouvám se, že jsem tam pro tebe nebyl. Teď ti však budu stále za zadkem, dokud tě to nezačne štvát," zahihňal se.

Menší si s jemným úsměvem osušil tváře. Měl spoustu pochybností ohledně úplně všeho, ale pomalu se mu vracely střípky naděje. Pokud to měl zvládnout, potřeboval ho po svém boku. ,,Slibuješ?"

Hoseok mu vtiskl jemný polibek na čelo. ,,Slibuju. Teď si pojďme pustit nějaký film, když je to tvoje první noc tady!"

Hiii, I am back from Tokyo! ^^

Dostala jsem novou vlnu inspirace a přípravy na nový příběh se blíží ke konci! ;))

Tento příběh už míří k té pozitivnější části, ale zdaleka nekončíme 🧚‍♀️

Budu se těšit u další kapitoly!

Vaše anonymní holčena <3