Hoseok zmateně projížděl pohledem z jednoho na druhého. Vadilo mu, že byl jediný, kdo nic netušil. ,,Co by mi měl říct? Ty víš, proč jsi měl tenhle... záchvat?"

Nějakou chvíli ještě přetrvávalo to děsivě ticho, než se Yoongi vzdal a přikývl.

,,Jsi nemocný?!" vyhrkl vyděšeně Jeongin, který celou dobu postával u dveří.

,,Innie, potřebuju, abys šel na chvíli ven," špitl Jimin.

,,A-ale proč?" nechápal.

,,Jin se po tobě sháněl, potkal jsem ho po cestě."

Hoseok jim vůbec nevěnoval pozornost. Náhodou se potkal s Yoongiho pohledem a nedokázal se od něj odtrhnout.

Viděl v jeho očích spoustu věcí. Smutek. Zoufalství. Chtěl zmizet z této situace, ale to neměl v plánu dopustit. Jeho stav ho teď dost vyděsil. Vypadalo to, že věděli proč a on to chtěl vědět. Bál se o něj. Kdyby tam nebyl Jeongin, Mohlo se stát cokoli.

Chlapec už byl pryč, proto se Jimin chytil slova. ,,Chápu, že je těžké to říct, ale my ti chceme jen pomoct. Když to řekneš nahlas, pomůže ti to," řekl s konějsivějším tónem, než obvykle.

,,Jestli hned neřekne o co jde, někoho asi zastřelím!" vydechl netrpělivě.

Yoongi sklopil pohled a pevně semkl rty. Proč bylo tak těžké to říct nahlas? Proč nedokázal přiznat, že jeho tělo ztrácelo sílu kvůli všemu tomu hladovění.

Když ho však vyšší chytil za ruku, dodalo mu to potřebnou odvahu.

,,Selhává mi oběhový systém... Dusil jsem se, protože moje srdce nestíhá mé tělo," zašeptal téměř neslysně, ale tak monotónně, jakoby mu na tom snad ani nezáleželo.

Druhý cítil, jakoby mu něco silně udeřilo do hrudi. Podíval se na blonďáčka, ale ten nic neříkal.

Chtěl věděl něco víc, muselo to mít nějaký důvod. Než se však stihl zeptat Jimin znovu promluvil.

,,Neřekneš mu důvod?" zeptal se.

Věděl, že to byl poslední krok, co potřeboval, aby to zkusil změnit. Říct to nahlas, nikdy to neudělal. Věřil, že své problémy s jídlem zapíral i teď.

Hoseok byl stále zmatený. Byl nemocný? Na nic jiného nedokázal myslet.

Za normální situace by mu to možná i došlo dříve, ale teď mu tak bušilo srdce, že nedokázal víc, než pevně držet jeho křehké dlaně a čekat na odpověď.

Ucítil však vlhkou kapku na svých rukou. Otočil se zpět na Yoongiho, který měl stále sklopenou hlavu, ale viděl, jak z jeho tváře kapaly slzičky jedna po druhé.

Pustil jednu ruku a jemně ho chytil za bradu, aby zvedl hlavu. Když se podíval do jeho očí, najednou se mu rozsvítilo.

Ten pohled. Zoufalství a strach v jeho očích. Čistá vina.

Takto se tvářil vždy, když šlo o jídlo, nebo když se ho vyptával, proč zase celý den nejedl.

Zavřel dvířka lednice a vytáhl ho do svého objetí. Připadal si tak hloupě, protože mu to doteď nedošlo.

,,Neplač. Bude to těžké, ale my to zvládneme. Ty to zvládneš," zašeptal konějšivě, když si jeho hlavu opřel o rameno.

,,Co-co když-když to nepů-nepůjde?" zavzlykal tiše.

,,Půjde, uděláme pro to všechno," řekl sebejistě, zatímco si hrál s jeho vlásky. Zdůraznil slovo my.

,,Nemusíš to dělat! Proč se tolik namáháš?" nechápal a chtěl se odtáhnout z objetí, ale jeho náruč mu dávala takový komfort, že se nepohl ani o píď.

Hoseok se pobaveně pousmál, zatímco mu po tváři stekla první slza. Byl rád, že to Yoongi neviděl. ,,Protože pokud tě uvidím ještě jednou takhle blízko smrti, zabiju se sám."

°•°•°•°•°

.,Pak půjdeš do těhle dveří a vezmeš tam flashku z počítače. Zvládneš to?" zeptal se Tae, zatímco na něj z počítače svítila mapa nějaké budovy.

Jin zamyšleně zakýval hlavou. ,,Jasně, nebude to nic těžkého. Když mi bude Joon hlídat záda," s úšklebkem na rtech se ohlédl na Namjoona, který seděl na žlutém gauči. Prstem tiše ťukal do bílého hrníčku s kávou.

,,Nikdo se tě ani nedotkne, pokud ten kofein začne působit," zamumlal rozespale.

,,Nemáte celou noc pí—" než to stihl Taehyung vůbec vystovit, Jin ho málem udusil mikinou, co držel v ruce.

,,Ty jsi vtipný, TaeTae. Co kdyby jsi dál hledal ty ztracené děti, hm?" přecedil skrze zuby s křečovitým úsměvem.

,,Tady je nepořádek," povzdechl si Hoseok, když otevřel dveře společenské místnosti.

Yoongi tam stál také, ale spíše se schovával za jeho paži s neutrálním výrazem. Uvnitř byl nervózní.

,,Vítej v naší nejpoužívanější místnosti! Trávíme tu většinu společného času, pojď se podívat na ten výhled!" zahihňal se Jimin, když ho chytil za zápěstí a odtáhl k oknu.

Menší překvapeně zatajil dech, když viděl jak vysoko se nacházeli. Všechno dole bylo tak malinké.

Ošetřovna, kde se doteď zdržoval, neměla žádné okno, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že jsou téměř v oblacích.

Byla to ta budova, na kteoru vždy vzhlížel. Opravdu to bylo reálné?

,,No není to boží? Ať odsud hodíš cokoli, dole to někoho může zabít," zahihňal se, zatímco pozoroval údiv v jeho očích.

,,Můžu to někdy zkusit?" zeptal se Yoongi tiše.

Jimin zakýval hlavou. ,,Jasně! Můžeme to spáchat spolu! Teda pokud nemáš v plánu dolů hodit sebe!"

Hoseok si pobaveně povzdechl a posadil se na gauč vedle Namjoona. ,,Myslím, že ti dva si budou rozumět."

,,Už jsi ho ubytoval u sebe?" zeptal se Namjoon.

On přikývl. ,,Když uviděl svůj pokoj, vypadal jako malé dítě. Úplně mu zářila očka. Na druhou stranu, když si vzpomenu na jeho pokoj, ten nový je oproti tomu luxus," povzdechl si.

,,Chápu. Vlastně jsem s tebou chtěl o něčem mluvit, než odejdeme na misi," vydechl a položil svůj hrnek na stoleček.

,,Takovou větu jsem vytáhl na Yoongiho, to je to tak vážné?" uchechtl se zmateně.

Namjoon se však nesmál. Rychle se ohlédl, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchal. Jin stál u okna s těma dvěma a Tae se jako vždy soustředil na obrazovku. ,,Co tvoje noční můry? Je to lepší?" zeptal se.

Hoseokův úsměv náhle opadl. ,,Jsem v pohodě. Jsou to jen sny."

,,Sny, kvůli kterým nemůžeš spát," povzdechl si a přitáhl jednu svou nohu k tělu. ,,Chápu, že se o Yoongiho bojíš a chceš udělat všechno proto, aby se dostal z těch sraček, ale musíš myslet i na sebe," řekl a podíval se na svatou trojici, která koukala dolů na ulici a smáli se něčemu nesmyslnému. ,,On by ti řekl to samé, kdyby věděl, že v noci nespíš."

Hoseok však paličatě zavrtěl hlavou. Sám se trošku pousmál, kdyz viděl jeho nejistý, ale upřímný úsměv. ,,Budu spát klidně, až budu vědět, že jí zdravé množství jídla a trénuje. Až budu vědět, že se přes všechno přenesl a vyléčil se. Tehdy budu moct spát klidně."

,,Yoongi na zítra máme tajný plán, pomůžeš nám?" zašeptal Jimin tak, aby se jejich konverzace nedostala dál, než byli oni tři.

Černovlásek zaujatě zamrkal. ,,O co jde?"

Jin pobaveně pozvedl obočí a naklonil se k jeho uchu.

,,Už zítra?! Proč mi nic neřekl?" vydechl zmateně, přičemž Hoseokovi věnoval dost vyčítavý pohled.

,,Co jsem udělal?" nechápal.

,,Nic, spi dál!" okřikl ho Jimin a znovu sklopil hlavu do malého kroužku důvěry. ,,Jdeš do toho?"

,,Jasně že jo!" zahihňal se Yoongi.

,,Super! Aby náš plán vyšel, potřebujeme, abys..."

°•°•°•°•°

Yoongi pohodně seděl na své nové posteli a pohyboval se do rytmu deště, který slyšel skrze otevřené okno. Kapky díky větru hlasitě narážely do okna, ale jeho to uklidňovalo.

Blížilo se k večeru prvního dne, kdy opustil ošetřovnu a žil s nimi normální život v této velké budově.

Všichni byli přátelští, ale právě to ho znervózňovalo. Nebyl vůbec zvyklý na takový přístup. Stále za vším hledal nějakou negativní věc, nebo nějakou záminku.

Jakoby si nechtěl sám sobě povolit radostné a příjemné chvilky.

,,Yoongi."

Překvapeně se otočil za hlasem a uviděl Hoseoka stát mezi futry.

,,Jimin mi psal, že objednává jídlo a že nám vezme taky. Je něco, co by sis dal?" zeptal se, přestože věděl, že Yoongi neměl chuť vůbec na nic.

Jak očekával, jen sklopil pohled a beze slova koukal na černé povlečení.

Vyšší si přisedl k němu a obejmul ho kolem ramen. ,,Neboj, stačí, když sníš aspoň trošku. Můžeme objednat úplně cokoli," usmál se.

Yoongi nejistě semkl rty, než nejistě přikývl. ,,Možná nějaký salát?" špitl.

,,Rozkaz," odvětil nadšeně a rychle napsal zprávu člověku, který bude jídlo objednávat. Poté mobil odložil a podíval se zpět na něj.

,,Jak se ti tu líbí?"

,,Je to... barevné a čisté..." zamumlal při vzpomínkách na svůj bývalý pokoj.

Tato místnost měla vymalováno bežovou barvou, nábytek byl ze světlého dřeva a doplňky většinou černé, nebo peprmintově modré.

,,Doufal jsem, že se ti to bude líbit!" řekl pyšně a poté ho opatrně chytil za ruku. Střetli se pohledem a on se začal pomalu, ale jistě ztrácet. Byl tak překrásný. Vypadal, jako jemná porcelánová panenka, která by se při hlubším doteku rozbila na kousky.

,,Přemýšlíš nad něčím? Chtěl by sis o něčem promluvit?"

Yoongi však mykl rameny. ,,Nevím, cítím se... prázdně. Jakoby mi něco chybělo," odpověď.

,,Prošel sis spoustou věcí a bude trvat, než se s tím vypořádáš. Jen pamatuj, že jsi silný a co nezvládneš sám, s tím ti pomůžu," usmál se, zatímco na jeho dlaních opisoval malá kolečka.

Menší nejistě zakýval hlavou a opřel se mu hlavou o rameno. ,,Kdybych tě nepotkal, byl bych už třikrát po smrti..." řekl tiše.

,,Tak úžasné osůbky by byla škoda," opáčil, když si ho svou paží přitáhl blíž.

Byl to příjemný pocit. Mít ho tak blízko u sebe, ve vlastních rukou. Na chvíli měl pocit, že bylo vše tak jak mělo a nic mu nehrozilo.

Yoongi bez odpovědi využíval teplo jeho těla. Cítil se bezpečně v těch silných pažích. Bezpečněji než ve vlastním domě.

Myšlenky na domov mu vrátily další otázku. Stále ji měl na mysli, ale nemohl najít odpověď.

Opatrně si položil svou dlaň na zašité břicho. ,,Proč to matka udělala? Proč mě tak moc chtěla zabít?"

Další update!

Nebylo mi dnes nejlépe, tak jsem zůstala na hotelu a využila čas pro novou kapitolu, snad máte radost ^^

Vaše anonymní holčena <3