,,Yoongi, vlastně jsem si s tebou chtěl ještě o pár věcech promluvit," řekl Hoseok vážně. Stále seděl na okraji postele a menší tentokrát ležel hlavou v jeho klíně. Očka měl unavená, jakoby se měla každou chvíli zavřít, ale tohle byla věc, kterou s ním chtěl vyřešit co nejdřív.

,,O co jde?" zamumlal.

Díval se na něj tak roztomile, div se neroztopil, ale snažil se držet seriózní výraz. I tak mu však uklouzl jemný úsměv.

,,Do pár dnů už budeš u mně, ale než se tak stane, musíš mi odpovědět na jednu konkrétní věc."

Yoongi nechápavě zamrkal, ale na i tak nejistě přikývl. Byl z jeho vážného tónu trošku nervózní, ale věděl, že další otázky by byly zbytečné.

Hoseok se zhluboka nadechl a poté vydechl. ,,Chceš se dát do pořádku? S jídlem, s tvými sebedestruktivními myšlenkami a vším ostatním?"

Menší šokovaně otevřel ústa. Kdyby neměl bolavou ránu na břiše, prudce by se zvedl.

Nevěděl, co říct, protože neznal odpověď. Co to znamenalo dát se do pořádku? Vždycky se cítil špatně, buď fyzicky, nebo psychicky. Když to nebylo slovní napadání, šlo o kruté tresty. Některé měl živě v paměti.

Byla na všechno tak zvyklý, že mu to přišlo normální. Nic jiného nikdy neznal. Trápit se hladem, ubližovat si, poslouchat urážky. To vše pro něj znamenalo ' být normalní a v pořadku'. Neznal nic jiného.

Byl tak ponořený ve vlastních myšlenkách, že ho vyrušil až brunet, který jemně chytil jeho tvář.

,,Vypadáš z toho zmateně, tak to zkusím jinak," vydechl s jemným úsměvem a podíval se přímo do jeho unavených, ale stejně překrásných očí.

,,Udelal bys to kvůli mě?"

Přísahal, že mu na chvíli přestal fungovat zdravý rozum. Jak to myslí?

,,Víš, v tomto ohledu jsem dost sebestředný," vzal si znovu slovo. ,,Když vidím někoho na kom mi záleží, jak se trápí, cítil se z toho špatně. Nesnáším ten pocit víc, než svoje problémy. Proto se snažím všem pomáhat, protože vím, že když jsou oni v pořádku, já mám klid na duši. A věř mi, že není nic hezčího, jako když se bezstarostně směješ hloupému vtipu, který řeknu já, nebo Jeongin," na několik vteřin se odmlčel, protože v jeho tváři viděl čistý šok a zmatení. Jen se nad jeho roztomilým výrazem pousmál a pokračoval.

,,Občas mluvíš ze spaní, všiml sis toho někdy? Vždycky mě velmi bavilo tě poslouchat, ať už když jsi byl nemocný, nebo tady," trošku se zahihňal. ,,Vím, že nevidíš důvod ve své existenci. Každý den si říkáš, proč to prostě nevzdat. Není pro mě nic jednoduchého to říkat nahlas, ale ta oběť tu nejsem já. Vyrostl jsi v příšerném prostředí, měl jsi smůlu snad ve všem co jde, ale chtěl bych ti dokázat, že chyba byla v ostatních," zvedl svou dlaň a jemně ho dloubl do hrudi, ,,ne v tobě. "

Yoongi nebyl schopný složit smysluplnou větu, jen se díval do jeho tmavých očí skrz vlastní slzy.

,,Neplač, jen ti chci pomoct. Chci, aby ses cítil lépe, zdravěji a přestal se tak nenávidět. Nic z toho ale nedokážu bez tvé pomoci a vůle, o které vím, že ji máš. Jinak bys tu už dávno nebyl," věděl, že konfrontovat ho bude těžké, ale bylo to ještě těžší, než čekal. Měl menší knedlík v krku a opravdu doufal, že si nechá pomoct. Kdyby odmítl, víc by s tím neudělal.

Stále ho držel za tvář a palcem utíral první slzičky. Vypadal velmi zaraženě a zmateně, jakoby zapomněl jak mluvit.

Jeho myšlenky se totiž stále točily do kolečka.

Dostal se z domu, mohl začít jinak. Mohl začít s Hoseokem. Nemusel řešit školu, jen trénovat a plnit mise. Jeongin tu byl také určitě šťastný, stále mu o tom vyprávěl.

Měl na to však sílu? Jak nahradit vůli, o kterou přišel? Byla vůbec naděje se ze všeho vyhrabat a začít znovu? Co když ho jen zklame a bude přítěž?

,,Co-co když to ne-nepůjde?" zakoktal po chvíli. ,,Nechci tě zklamat..." při posledním slově se téměř rozplakal. Nedokázal to ovládat, slzy mu z očí padaly samy od sebe.

Vyšší chytil jeho malá ramena a opatrně ho posadil. Viděl, že se snažil sám, ale nechtěl tolik zapojovat břišní svaly kvůli ráně.

Poté ho vtáhl do pevného objetí. ,,Já ti věřím. Určitě to nepůjde hned, ale ty to zvládneš, vím to. Musíš si jen věřit," cítit, jak malý a křehký byl, ho jen utvrdilo v jeho přesvědčení. Musel přibrat, nebo jeho slabé tělo vypoví službu.

Věděl, že Moobin bude naléhat. Věděl, že musel nabrat svalovou hmotu, než bude moct pořádně trénovat, ale on nebude na jeho mentální stav brát takové ohledy.

Pohladil ho po zádech. Cítil každý obratel i zadní část žeber.

,,Tak co, zvladneme to spolu?" zeptal se po chvíli.

Yoongi mlčel. Nedokázal si urovnat své myšlenky. Jediné, co ho ukliďnovalo bylo teplo brunetovy náruče. Více se k němu přitiskl a s dalšími slzami v očích zakýval hlavou.

,,Budu se snažit..." špitl téměř neslyšně.

Druhý přísahal, že mu spadl kámen ze srdce. Už jen to, že souhlasil byl správný krok vpřed.

,,Jen si pamatuj, že už na to nejsi sám. Na nic nejsi sám."

°•°•°•°•°•°

,,Tak, to by byla tvoje poslední kapačka. Dnes si tu ještě poležíš, ale zítra se přestěhuješ k Hoseokovi. Už ti zařídil pokoj, nové oblečení a všechno ostatní," zazubil se Jimin, když sundal ze stojanu prázdnou infuzní láhev.

Viděl, že Yoongi bez odpovědi seděl a koukal do podlahy. Nemusel být génius, aby věděl, že stále nad něčím přemýšlel.

,,Nemáš z toho radost?"

,,Mám, jen... jen ho nechci zklamat. Tak moc se snaží, kvůli trosce, jako jsem já. Nějak nechápu proč," zamumlal, zatímco si hrál s hadičkou, co trčela z jeho paže.

,,Protože tě má rád, to je jednoduché," zahihňal se, popadl dezinfekci ve spreji a dřepl si mezi jeho kolena.

Yoongi překvapeně zvedl pohled a vůbec nevěnoval pozornost tomu, jak sundával periferní žilní vstup z jeho ruky. ,,Jak moc rád, že mu to stojí za to?"

,,Hodně, hodně rád. Můžeš to otestovat," odpověděl a místo po vpichu zalepil náplastí. Předtím však neudržel svou zvědavost a opatrně kapku krve, která vytekla, olíznul.

,,To není moc aseptické..." namítl Yoongi. Vlastně ani nevěděl, jestli měl být znechucený, nebo ne.

,,Aw, opravdu mi chyběl kamarád zdravotník," zahihňal se, přičemž ho štípl do tváře. ,,Přinesu ti nějaké jídlo, potřebuješ sílu. Pokud chceš, můžeš se projít kolem a podívat se, co zde je, ale všechny ostré předměty jsem zamkl, takže nic nezkoušej."

Černovlasý počkal, až se zavřely dveře než si tiše povzdechl.

Jídlo. Přestože to Hoseokovi slíbil, nedokázal se do ničeho donutit. Bál se, že to ani nezvládne.

Pomalu se zvedl a několikrát přešel místnost tam a zpět. Cítil se dost polámaně, po několika dnech ležení a nicnedělání.

,,Yoongi!"

Nestihl se ani otočil a ucítil dvě malé paže kolem svého pasu.

,,Innie..." vydechl pobaveně, když se otočil.

Chlapec se na něj díval nadšenýma očima, ale břicho mu nemačkal, s ohledem na zašitou ránu.

,,Hoseok ti právě dodělává pokoj! Dal ti tam úžasné překvapení!"

Několik dalších minut procházeli vybavení malé ošetřovny. Yoongi mu ukazoval jeden nástroj po druhém, vysvětlil jeho použití a nevynechal ani ampule plné rozdílných léků a infuzní lahvičky.

Všechno bylo sice zamčené, ale přes skleněná dvířka bylo vše vidět

,,Co je ta lahvička s nápisem fyzák?"

,,To je fyziologický roztok. Složením připomíná přirozené prostředí tvého těla. Může se do něj naředit nějaký lék, který je moc silný na to, aby ti ho dali do těla najednou. Může kapat i několik hodin," vysvětlil.

Menší zmateně zakmital svýma hustýma řasama. Přestože popis byl jasný, jeho malý mozek nedokázal pořádně pochopit, o co šlo.

Místo toho však uviděl malou krabičku na vysoké poličce. Párkrát za ni vyskočil, přestože věděl, že na ní v životě nedosáhne. ,,Co je tam to? Co to je?"

Yoongi zvedl hlavu a pokusil se pro krabici natáhnout. Sám nevěděl co v ní bylo, tak se to rozhodl zjistit.

Byla však dost vysoko, proto vyskočil, ale jen prsty škrtnul o hranu krabice. Zkusil to ještě jednou a tentokrát ji posunul blíž k sobě. Když vyskočil potřetí, úspěšně chytil kluzký roh krabice, jenže ucítil, jak se mu sevřel hrudník.

Dopadl zpět na zem, krabice ležela mezi nimi, ale on nedokázal popadnou dech. Z jeho úst vyšlo několik dusivých zvuků, zatímco si zarýval nehty do bílé košile v oblasti srdce.

Jeongin vyděšeně poodstoupil. ,,Yo-Yoongi, co-co se děje?!" vyhrkl, jenže ve chvíli, kdy kvůli nedostatku vzduchu padl na kolena, začal panikařit.

,,Pomoc!" vykřikl a rozběhl se ke dveřím.

Mezitím se vyšší snažil nadechnout. Slyšel jen nepravidelný tlukot svého srdce a ten ošklivý, podivný kašel.

Koutkem oka zahlédl, že přiběhl někdo vyšší, než Jeongin. Až když si drepl do jeho výšky uviděl onu tvář.

,,Yoongi, zhluboka se nadechni a klidně vydechni! Pomalu, nádech, výdech!" vydechl Hoseok, zatímco ho nervózně držel na paže.

Neměl ponětí co dělat. Nevěděl, co se dělo. Nemluvě o tom, jak děsivě ten kašel zněl. Mohl jen čekat, až dorazí Jimin. Poslal pro něj malého černovláska, když se potkali na chodbě.

Naštěstí mu v tu chvíli stál za zády.

,,Otevři tu malou ledničku! Potřebuje chladný vzduch!"

Neváhal ani chvíli a otevřel malou bílou lednici, která byla přímo vedle Yoongiho. Byly v ní jen umpulky a krabičky s jinými léky.

Rychle Yoongiho posadil před ni, aby ho vystavil vlhkému a chladnému vzduchu.

Ozvaly se poslední dvě zakašlání, než se sípavě nadechl.

Hosoek si úlevmě oddechl. ,,Jsi v pořádku? Bolí tě něco?" zeptal se starostlivě.

Yoongi zavrtěl hlavou a konečně se uvolnil. Studený vzduch mu opravdu pomohl.

Jimin si dřepl k nim a položil dlaň na jeho orosené čelo. ,,Máš žízeň? Měl by ses napít. Taky jsem donesl to jídlo."

,,Co to bylo, sakra?" vyhrkl brunet, který měl pocit, jakoby byl jediný, kdo nevěděl, o co šlo. Což byla pravda.

Yoongi sklopil pohled do země, protože cítil, jak ho blonďák probodával pohledem.

,,Ty mu nic neřekneš, Yoongi?" zeptal se.

Mlčel. Moc dobře věděl, co se stalo, ale bylo pro něj těžké si to přiznat. Chytil by se tím do vlastní pasti, protože část jeho samého si stále nechtěla připustit, že by s odmítání jídla bylo něco špatného.

Hoseok zmateně přejížděl pohledem z jednoho na druhého. Vadilo mu, že byl jediný, kdo nic netušil. ,,Co by mě měl říct? Ty víš, proč jsi měl tenhle... záchvat?"

Nějakou chvíli ještě přetrvávalo to děsivé ticho, než se Yoongi vzdal a přikývl.