Joshin zastavil před jejich novým domem a šel dovnitř. Byl to malý, roztomilý domeček, nic drahého, ani luxusního.

Odhodil boty do předsíně a vydal se do obývacího pokoje. ,,Zlato?"

,,V kuchyni."

Šel tedy tím směrem a položil tašku s jídlem na linku. ,,Volali ti že školy?"

,,Několikrát, volala mi i policie. Spálila jsem svůj mobil na zahradě, ale už by to chtělo ty falešné občanky," řekla, zatímco zalévala kávu horkou vodou.

,,Víš, že se to zařizuje, ale za pár dní to bude," posadil se na barovou židličku.

Snažili se začít žít úplně nový život. Odjeli co nejdál mohli a ani jednou nezapochybovali. Jakoby si vůbec neuvědomovali fakt, že nechali svého syna ležet v bytě. Byli přesvědčení, že byl mrtví a stejně byli ledově klidní, jakoby se nic nestalo.

Chvíli mezi nimi bylo ticho, než se z ničeho nic ozvalo prásknutí dveřmi. Oba zmateně zvedli pohled a spatřili může v dokonale vyžehleném saku. Joshinův bratr.

,,Co tu chceš?!" vykřikla zděšeně.

On se jen uchechtl. ,,Opravdu jste si mysleli, že mi utečete?"

,,Ten kluk je mrtvý, tak co po nás chceš? Zbavili jsme se důkazu o tom, že jsi mi zbouchl ženu! Nikdo už nezjistí, že jsi měl dítě!" vyprskl.

,,Jste hloupější, než jsem si myslel. Kvůli vašemu hloupému nápadů ho má moje drahá konkurence. To je mnohem horší, než to, že by všichni věděli, že mám syna," povzdechl si a hbitě vytáhl svou zbraň.

Pár nestihl ani mrknout a Joshin ležel na zemi v kaluži vlastní krve.

Chou sokovaně vykulila oči. Teď mířila zbraň na ni.

,,Poslední slova?"

,,Nenávidím tě! Proklínam tebe i toho kluka! Doufám, že zhoříš v pek—!" ani její hysterické slzy nezabránily hlasitému výstřelu, který prošel přímo jejím čelem.

Snažili se utéct, dokonce se pokusili zabít vlastního syna, kterého vychovali. Proč ani teď necítili vinu? Ani, když oba leželi mrtví na podlaze, pár metrů od sebe.

°•°•°•°•°•°

Yoongi seděl na svém lůžku, zahrabaný v čisté bílé přikrývce. Stále byl dost nervózní ohledně prostředí, kde se nacházel.

Stále ho někdo chodil navštěvovat. Hoseok, Jeongin, ale také jejich přátelé, které předtím viděl jen jednou.

Jeidny, kdo stále nepřišel, byl Moobin.

Jaký paradox byl, že přes rok odolával jeho nabídkám a stejně tu skončil.

I tak si tu nemohl na nic stěžovat. Všichni byli velmi milí, hned se s ním chtěli přátelit. Další věc bylo jeho zranění.

Přestože ho bolely stehy při každém pohybu, nemohl ještě pár dní nic jíst, dokud se jeho orgány nedají zcela dohromady. Měl z toho radost.

Základní živiny mu sice do těla kolovaly skrz kanylu, ale nemusel se stresovat ohledně jídla.

Také přemýšlel nad školou. Míval sen, že se dostane na medicínu, ale s tím byl teď konec. Opravdu se z něj teď stane jen stroj na zabíjení, tak jak Moobin chtěl?

,,Yoongi!"

Překvapeně zvedl hlavu a hned ho přivítal Jeonginův jasný úsměv. Hned za ním stál Jin. Věděl, že bydlel s ním.

,,Innie..." vydechl s úsměvem.

,,Jak se cítíš?" zeptal se a vyskočil na matraci vedle něj.

,,Je to lepší," odpověděl.

Jin se musel pousmál nad jejich sladkou interakcí a opřel se o stěnu. ,,Hoseok odešel na misi a řekl, abych ti vzkázal, aby se ti nestýskalo."

Černovlásek pobaveně naklonil hlavu. Proč mu tento vzkaz udělal takovou dětskou radost?

,,Doufám, že si narazí nos," zamumlal.

Nějakou chvíli si jen povídali. Jin mu byl velmi sympatický a v jeho přítomnosti se cítil opravdu komfortně.

Jeongin mluvil a mluvil hodně. Jakoby chtěl Yoongimu vynahradit ten týden, co ho nechal napospas své rodině.

Vlastně nechápal, proč nebyl naštvaný. Proč šel do jeho bytu? Ten pohled na jeho bezvladné tělo musel být hrozný. Kdyby přišel dřív, narazil by na jeho rodiče a ti by ho také napadli. Bylo to nebezpečné. I tak tu s ním seděl a povídal o svých snech a zažitcích, jakoby šlo o konverzaci mezi bratry.

Všechno však utichlo, když se v místnosti ukázal Moobin.

,,Vás tu je. Dali byste nám chvilku soukromí?" zeptal se, přestože to oba pochopili jako rozkaz.

Během pár vteřin byli v místnosti sami, ale Yoongi držel pohled při zemi.

,,Co tvoje zranění?"

,,Mohlo by to být i horší. Co chceš? Trvalo ti celé dva dny sem přijít," zamumlal.

Muž pobaveně pozvedl obočí. ,,Neber to zle, měl jsem práci. Ale jsem rád, že tu jsi. Nebylo to úplně dobrovolné, ale oba jsme věděli, že tvoje budoucnost je tady."

Chlapec otočil hlavu na druhou stranu, jakoby to chtěl snad popřít. Měl však v hlavě jednu velmi důležitou otázku. Vlastně jednu ze sta.

,,Proč já? Když jsem tě odmítl, mohl sis najít někoho schopnějšího."

Moobin se posadil na židli vedle jeho lůžka a pohodlně přehodil nohu přes nohu. ,,Protože jsi schopný a chytrý. Jen vlastně úplně hloupý."

Teprve teď Yoongi zvedl hlavu, aby se na něj zmateně podíval. Nepochopil ani jedno slovo, které řekl.

,,Kdybys měl lepší vedení, využil bys svůj potenciál, který máš v krvi. To je ten důvod. Až se uzdravíš, začneš s pořádným tréninkem, budeš jíst kvalitní jídlo a výsledky se budou ukazovat samy. To jen tvé sebedestruktivní myšlenky tě drží zpátky," řekl klidným tónem.

,,Co když nebudu chtít?" odsekl drze.

Starší se však jen ušklíbl. ,,Přesně tohle na tobě miluju. Přestože víš, že jsi fyzicky slabý, i větřík by tě povalil, tak jako jediný dokážeš používat tenhle tón hlasu," zamumlal pobaveně  a vytáhl svůj mobil, do kterého něco rychle napsal. ,,A když nebudeš chtít, Hoseok tě donutí. Na rozdíl od tebe vidí, jak nezdravě vypadáš a udělá vše proto, aby ti pomohl. Díky jemu mám jistotu, že můj plán vyjde."

Opravdu nevěděl, jestli měl tohoto muže rád. Měl by mu být vděčný a byl, ale stále cítil určitou podlost a nekalost za každou jeho větou.

,,První se ale musíš uzdravit, až potom trénink. Tady jsi v bezpečí, dokud tě nepošlu na misi. Tak odhoď tu ostražitost a nech si pomoct," řekl a postavil se. Natáhl k němu ruku a prohrábl jeho pocuchané vlasy. ,,Vítej ve svém novém domově."

Jeho slova mu zněla v hlavě ještě několik hodin po tom, co odešel. Nový domov. Zasloužil si něco takového?

Vyhrnul rukáv dlouhé košile a prohlédl si staré jizvy, překryté těmi novějším. Několikrát přemýšlel nad tím, co si o něm Jimin myslel.

Musel vědět o každém šrámu na jeho těle. Jizvy, modřiny. Všechno.

Nervozitou se mu zachvěl dech. Jak se měl začlenit do rodiny, kde ho každý musel vidět jako psychopata.

Na nějakou chvíli se mu zatmělo před očima, ale když opět nabyl plného vědomí, uvědomil si, že všechny stroubky rozškrábal a teď z nich tekla čerstvá krev.

Palivo to, ale tak jak očekával ho to jen uklidnilo. Na chvili dokázal vypnout od všech myšlenek, kterých měl plnou hlavu. Bylo to osvobozující. Toužil po víc.

Podíval se na jehlu, schovanou v jeho kůži. Neměl svou žiletku, ani nic ostrého, protože Jimin všechny skříňky zamykal. Těžko říct, jestli to dělal vždy, nebo si byl vědom jeho sebedestruktivních myšlenek a věděl, že nechávat cokoli ostrého v jeho okolí bylo nebezpečné.

Už držel kanylu mezi svými prsty a byl připraven ji vytáhnout, když v tom se otevřely dveře. Byl to Jimin.

Teprve vešel do místnosti a už měl pohled zaseklý na kanyle, kterou se snažil vysunout ven. Nevypadal ani překvapeně.

,,Neděle to. Hobi bude zničeny, pokud to uvidí," řekl jednoduše a přesunul se k pultu.

Yoongi nejistě semkl rty, ale pozoroval ho, jak připravil novou infuzi, kteoru mu hned šel napojit. Poté vytáhl z kapsy obvaz a převázal jeho rozškrábané zápěstí.

,,Přemýšlel jsi někdy nad tím, proč se o tebe tak stará? Proč je tu každou volnou chvíli, a vždycky se tě snaží vést správným směrem?"

V tu chvíli zaujatě zvedl hlavu. ,,Vlastně mě to vždy zajímalo."

Blonďák se jen pousmál a posadil se vedle na okraj lůžka. ,,Když jsem ho poznal, vypadal dost podobně, jako ty."

,,Hobi, jako já...?"

Jimin přikývl a s nostalgickým úsměvem koukl ke stropu. ,,Nechtěl jíst, byl závislý na bolesti a sebepoškozování. Ztrácel se ve vlastním myšlenkách a nevěděl kudy kam. Já i Namjoon jsme se mu snažili pomoct, ale ten nejdůležitější krok udělal sám."

Chvíli bylo ticho, než znovu spustil. ,,Postavil se svým problémům a přestal se ohlížet do minulosti. Chtěl být lepší, kvůli sobě, ale hlavně kvůli ostatním. Chtěl být ten, který bude ostatní ochraňovat, aby byli v bezpečí," vydechl a prohlédl si zaujatého černovláska od hlavy až k patě.  ,,Tebe má hodně rád. To doufám víš."

Yoongi zaváhal, ale přikývl. ,,Myslím, že jsem nikdy nepotkal lepšího člověka. Mám ale blbý pocit, že ho táhnu k zemi a že by se beze mě měl lépe," zamumlal.

,,I kdyby to byla pravda, on by tě nenechal odejít. Každopádně mohl bych se podívat na tvoje stehy?"

Položil se na záda a vyhrnul půjčenou košili. Pozoroval, jak blonďák zkoumal každou modřinu a zarudlou část dvou ran. Párkrát se dotkl okolí, ale když nedostal žádnou reakci neutrálně zakýval hlavou. Byl rád, že ho to tolik nebolelo, ale zároveň by rád slyšel nějaký bolestný stén. Věděl však, že teď to byla špatná chvíle na sadistické myšlenky.

Namazal na to nějakou mast a převázal ránu čistým krytím. ,,Kdy jsi naposledy jedl?" zeptal se, když jeho pohled zabloudil k velmi vystouplým žebrům a nezdravě malému pasu.

V tu chvíli Yoongi nepřítomně odvrátil pohled. Měl lhát? Říct pravdu? Proč se ho vlastně ptal?

,,Je mi jasné, že mi chceš lhát, ale já se tě ptám, jako..." uprostřed své věty s eodmlučel. Co vlastně byl?

,,Zdravotník zdravotníka," odpověděl nakonec.

,,Ale já nemám hotovou škol—"

,,To nemám ani já, Zlato. Všechno mě naučili neoficiálně a zbytek jsem si načetl v knihách," zasmál se a přikryl mu břicho tričkem. ,,Chci si s tebou promluvit o pár věcech. Nebude to příjemné, vím to, ale musí to být. Nejsi hloupý, takže to určitě chápeš."

Yoongi se pomalu vytáhl do sedu, aby bral ohled na ránu a nejistě přikývl.

Jimin spokojeně přehodil nohu přes nohu. ,,Tvoje tělo je v příšerném stavu. Rány se ti hojí pomalu, máš vážnou anémii, malnutricii, dehydrataci. Vlastně nechápu, že jsi to přežil."

Černovlásek s ne moc překvapeným výrazem pozvedl obočí. Nebylo to pro něj nic nového, takže věděl, kam tím směřoval.

,,Bude to jen horší a je jen otázka času, než tvé tělo přestane zvládat základní funkce. Určitě jsi už jeden z těch příznaků pocítil."

Hned si vzpomněl na onen dusivý kašel, při kterém nedokázal popadnout dech. Věděl, že jeho srdce selhávalo.

,,Podle tvého výrazu mám pravdu. Snažím se ti říct to, že tady jsme rodina. Sotva nás znáš, ale my se všichni staráme jeden o druhého, podporujeme se a pomáháme překonávat naše traumata. Nikdo z nás to v životě neměl lehké, proto tě nikdo nebude soudit, ale museli jsme za vším udělat tlustou čáru. Vypadá to, jako nejtěžší krok v životě, ale věřím, že když ti bude Hobi po boku, zvládneš to," řekl snad s tím nejmilejší úsměvem, který na něm kdy viděl.

Nejistě semkl rty a podíval se do podlahy. Chtěl udělat za vším velkou čáru? Byl vůbec schopný to udělat? Mělo to smysl? Měl život smysl?

,,Co když na to prostě nemám?" špitl.

,,Ale máš. Byl jsi dostatečně silný na to, abys prežil a teď jsi na správném místě. S lidmi co ti rozumí a podpoří tě. Navíc, představ si, jak na tebe bude Hobi pyšný," zahihňal se.

Yoongi se nad tím zamyslel. Vzpomínal si, jak byl Hoseok šťastný, když ho donutil něco sníst. Stejně tak, když si řekl o objetí. Opravdu mu na něm tolik záleželo? Proč mu najednou tak bušilo srdce?

Věděl, jak špatně na tom byl. Nikdy však nenašel motivaci, aby s tím něco dělal. Ani neviděl důvod.

Proč jíst víc, když mu matka bude stále opakovat, že by měl zhubnout? Proč si přestat ubližovat, když mu všichni říkali, že si to zasloužil? Proč by se měl cítit lépe, když jeho jediný úděl v životě bylo ubližovat ostatním?

Všechno se mu míchalo v hlavě a tak nějak nevěděl kudy dál.

Jimin ho jen v tichosti pozoroval. Když za ním přišel, věděl, že mu zasadí brouka do hlavy a očividně se mu to povedlo. Doufal, že to povede správným směrem, ale tak nějak cítil, že víc sám nesvede.

Nejdůležitější krok bude muset Yoongi udělat sám.

Hiiii 🧚‍♀️

Jsou prázdniny, proto se chci vrátit k nějaké lepší aktivitě, i když mám minimum času.

Musím však říct, že letošní prázdniny mám spoustu nových zážitků. Poprvé vedu dětský tábor, rovnou třikrát a za týden mě čeká let do Japonska. Nejde ani vyjádřit slovy jak se těším!

Určitě mi zájezd dodá novou inspiraci a konečně vydám další příběh, který připravuji.

Každopádně, venku je příšerné vedro, nezapomínejte pořádně pít a jíst ^^

Uvidíme se zase příště!

Vaše anonymní holčena  <3