,,Přísahám, že mu koupím mobil hned, jak ho najdeme!" vydechl Hoseok, když s Namjoonem mířili k ulici, kde se nacházel Jin. Nebyli daleko, takže by ho měli každou chvíli potkat.

,,Ale kam by utekl? Hlavně proč ho Jin nechal jít někam samotného?" nechápal Namjoon.

Hoseok měl hlavu jako balón. Nejen, že měl za úkol unést Yoongiho, který mu neodpovídal už několik dní, ale ještě se ztratil Jeongin. Nevěděl, co řešit dřív.

Za pár minut se střetli všichni tři a snažili se vykoumat, kam mohl jít. Neměli jediný nápad. Nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl utéct. Báli se, že by mu někdo mohl ublížit. Byli však rádi, že neměli žádný důkaz, že ho někdo unesl, protože podle všeho odešel sám.

Věděli, že Taehyung už kontroloval kamery ve městě, ale když s ním volali, nenašel ho na žádném záznamu. Pouze v té ulici, kde se necházelo knihkupectví. Jakoby se vypařil z povrchu zemského.

,,Bože můj, já jsem idiot, neměl jsem ho nikam pouštět!" vyhrkl Jin zoufale, když jednu tašku vrazil svému spolubydlícímu do rukou.

,,Nemohl jsi vědět, že ho napadne taková pitomost," snažil se ho Joon nějak uklidnit.

Hoseok si zoufale prohrábl vlasy. Jak se sakra dostali do téhle situace?

°•°•°•°•°

Jeongin si prohlížel 3D záložku v jeho rukou a pozoroval, jak nože při pohybu měnily barvu. Trošku se nad tím pousmál a poté zvedl pohled ke starému panelovém domu před ním. Yoongiho domovu.

Když hledal nějakou hezkou záložku, která by se Hoseokovi mohla líbit, narazil na tuto, která mu však odvedla myšlenky k Yoongimu.

Znal část města, kde se nacházel, proto věděl, že tato čtvrť byla pouhých patnáct minut cesty.

Tak moc mu chyběl. Přestože se měl lépe, než když nocoval ve studeném sklepě, jeho gesto nedokázal zapomenout. Byl první, kdo mu podal pomocnou ruku.

Vlastně nechápal, proč Yoongi nešel s nimi. I malá hlavička věděla, že jeho život s rodiči byl hrozný.

On sám měl sice špatného otce, ale matka ho milovala nade vše a byl za ni vděčný. Nic takového Yoongi neměl.

,,Jump, little bunny, jump, your not safe anymore. Jump, jump, around the tree, show them your pretty fangs," zamumlal si část jeho oblíbené písničky a zaměřil se na vchodové dveře.

Neměl klíče. Možná by mohl zazvonil?

Vyšel těch pár schodů ke zvonku, ale jména na nich byla skoro všechna rozmazaná.

Zamyšleně naklonil hlavu, když v tom se rozrazily dveře, které ho přimáčkly ke stěně.

,,Uhni, kluku."

Zmateně se otočil a uviděl pár ve středním věku. Každý držel několik tašek a běželi k parkovišti. Nevěděl, co to bylo za lidi, ale jen nad nimi naštvaně nakrčil nos.

,,Au, můj loket..." zamumlal, přičemž jim do zad vyplázl svůj jazyk, přestože měl na sobě masku a oni neměli šanci to vidět.

Využil však, že dveře byly otevřené a vklouzl dovnitř. Věděl, do kterého patra jít, proto byl během pár chvil před jeho bytem.

V zámku byly zastrčené klíče, což bylo divné. Nechtěl být nezdvořilý, proto i tak zazvonil na zvonek. Vyčkal několik vteřin, ale nikdo nepřišel.

Napadlo ho, že nikdo nebyl doma, ale když se znovu podíval na klíče v zámku, přišlo mu to divné.

Zazvonil znovu, ale opět nic.

Možná by měl odejít, ale znervozňovaly ho ty klíče. I kdyby nebyl doma, někdo by se jim mohl vloupal dovnitř.

Nejistě se rozhlédl a dveře otevřel. Vytáhl klíče ze zámku a hledal nějaké místo, kam je odložit.

Měl zvláštní pocit, když se znovu ocitl v tomto ponurém bytě. Všechno vypadalo depresivně a... opuštěně?

Až teď se nad tím pozastavil. Když tu byl naposledy, bylo tu víc věcí. Zmizely skoro všechny boty, kabáty a bundy. Když nakoukl do koupelny, skříňky byly otevřené a kromě jednoho kartáčku bylo vše vyvrakované.

Zmateně naklonil hlavu, když v tom zaslechl nějaký tichý zvuk. Vrátil se zpět na chodbu a zaposlouchal se.

Připomínalo to něčí dech. Velmi pomalý, možná až dusivý.

Trvalo mu několik vteřin, než se otočil na pootevřené dveře Yoongiho pokoje.

Nervozitou se mu sevřelo hrdlo a opatrnými kroky šel blíž. Nejistě otevřel dveře dokořán, jenže to, co uviděl se mu tak zarylo do paměti, že to dlouho nevymaže. Zejména ten nostalgický pach čerstvé krve.

Kolena měl najednou slabá, při spontánním pohybu by upadl na tvrdou podlahu.

,,Yo-Yoongi... YOONGI!"

°•°•°•°•°

,,Nic nemá," vydechl Hoseok zoufale, když ukončil hovor a Taehyungem, který stále prohledávat kamery po celém městě.

,,Já se zblázním. Jestli se mu něco stane tak—"

,,Jinnie, klid. Když budeš panikařit nic to nezmění," přerušil ho Namjoon, přičemž ho obejmul kolem ramen.

Brunet si zoufale promnul tváře. Opravdu se o chlapce bál, ale nevěděl, co dělat. Kdyby o tom řekli Moobinovi, ten by ho našel, měl lidi všude, ale potom by jim to dal všechno sežrat.

Najednou mu začal zvonit mobil. Zmateně zvedl pohled, ale když uviděl, kdo mu volal, jeho srdce vynechalo pár úderů.

,,Volá mi Yoongi."

Zbylí dva překvapeně zvedli hlavy a sborově vykrikli: ,,Tak dělej, zvedni to!"

Neváhal ani vteřinu a přiložil si telefon k uchu.

Než však stihl cokoli říct, ozval se hysterický a ustrašený hlasek někoho, kdo rozhodně nebyl Yoongi.

,,Hobi! Potřebuju pomoct, musíš rychle přijít, nebo umře!"

Hned věděl, že to byl Jeongin. Když však slyšel jeho slova, nebyl čas na zbytečné otázky.

,,Stalo se něco Yoongimu?! Kde jste, co se děje?!" vyhrkl, zatímco ti dva ho zmateně pozorovali.

,,On-on tu prostě leží! Má v břiše něco zabodnutého! Po-pořád krvácí!"

Hoseok zděšením málem rozdrtil svůj mobil. ,,Kde jste?"

,,U něj v bytě! Prosím, přijď rychle!" zavzlykal.

Okamžitě hovor ukončil a zvedl hlavu. Viděl jejich zmatené pohledy, proto to shrnul: ,,Něco se stalo, Yoongi potřebuje pomoc! Je s ním Jeongin, ale nevím, co se stalo, takže jdu za nimi. Vy se vraťte zpátky a řekněte Jiminovi, že máme akutku! Jde o čas. Joone, vem auto a přijeď na lokaci, kterou ti pošlu!" řekl pohotově.

,,Ale já nemám řidi—"

,,Oba víme, že umíš řídit a teď není čas na zbytečnosti! Prostě to udělejte!" vykřikl a rozběhl se ulicí směrem ke čtvrti, kde bydlel Yoongi.

Měl srdce až v krku a nedokázal se soustředit na nic jiného. Byl si jistý, že mu šlo o život, proto se nezastavil ani na vteřinu.

Za pár minut byl před tím starým panelákem. Neměl klíče, ale v tuto chvíli mu to bylo jedno. Pomocí svého nože rozbil sklo a otevřel si. Vyběhl nahoru tak rychle, že stál před pootevřenými dveřmi jeho bytu během pár vteřin.

,,Innie, kde jsi?!" vykřikl zadýchaně.

Hned uviděl černovlasou hlavičku, co vykoukla z jedněch dveří. Měl úplně uslzené tváře a ruce od krve. ,,Tady!"

Bál se co uvidí, ale teď nebyl čas váhat.

Rozběhl se přímo ke dveřím, ale když uviděl Yoongiho bezvládné tělo na podlaze, co leželo v kaluži čerstvé krve, úplně zapomněl dýchat.

,,Yoongi!" vykřikl a dřepl vedle malého černovláska.

Podíval se na teploměr, co trčel z jeho břicha, ale prozatím ho nechal být. Zkontroloval mu tep a snažil se zachytit, zda ještě dýchal. Přestože to bylo těžké, přes Jeonginovy vzlyky, stále slyšel jeho sípavý dech. Tep měl slabý, ale byl tam.

Žil, to bylo to hlavní. Teď se musel jen postarat o to, aby nevydechl naposledy.

,,Prohledej koupelnu, jestli tam nemají lékárničku, rychle!" zavelel a menší hned vyběhl z pokoje pryč.

Otočil bezvládného chlapce na záda a jednu ruku mu položil pod hlavu. ,,Yoongi, otevři oči! Nesmíš to vzdát!" vydechl, když rychlým pohybem vytáhl ostrý teploměr ven a odhodil ho někam pryč.

Yoongi bolestně zkřivil tvář a celý sebou škubl, zatímco z ran na jeho břiše vyteklo více krve.

Popadl šedou mikinu, kterou menší svíral v rukou a silně na ránu zatlačil. Nesnášel ten pohled, když sebou kroutil v bolestech, ale zároveň byl klidnější, protože to znamenalo, že ještě nebylo tak pozdě.

,,Nic tu nemají!" vykřikl Jeongin se slzami v očích.

Hoseok mu podal svůj mobil. ,,Jdi čekat ven, za chvíli by měl přijet Namjoon. Přijdeme hned taky!"

Když byli opět sami, zadíval se do jeho bledé tváře, zatímco stále tlačil na ránu. Ani si neuvědomil, že měl sám slzy v očích, dokud nezačaly dopadat na Yoongiho rty.

,,Prosím, ještě chvíli vydrž! Musíš, vím, že to zvladneš!"

Sundal svou mikinu a přehodil ji přes něj. Naposledy vší silou zatlačit na ránu, načež Yoongi vykřikl bolestí.

Ve spěchu ho zvedl do náruče a pěvně k sobe přitiskl to nezdravě lehké tělíčko. Až poté se rozběhl z bytu.

Ještě není pozdě, to nejde! Takhle nemůže skončit!

Kapičky krve je pronásledovaly až ven, kde už stalo černé auto. Jeongin stál u něj a držel zadní dveře otevřené.

Skočil dovnitř, aniž by zjemnil stisk svých paží, kolem nehybného těla. ,,Jeď, rychle!"