Jin zastavil před barevnou restaurací U Fénixe a otočil se na černovlasého chlapce vedle něj. Z nějakého důvodu se zarazil a nevypadal, že by chtěl jít dovnitř. Místo toho koukal někam přes ulici.

,,Kampak koukáš? Musíme jít koupit jídlo pro ostatní."

,,Mohl bych se podívat vedle do knihkupectví? Hoseok od rána čte nějakou tytkysovou knihu, tak mě napadlo, že bych mu koupil hezkou záložku, abych mu udělal radost," řekl s prosíkem.

Vyšší se pobaveně pousmál a dal jednu ruku v bok. ,,Máš peníze?"

Jeongin překvapeně zamrkal a poté s povzdechem svěsil ramena. ,,Máš pravdu, nemám. Myslíš, že když bych pomáhal Taemu, dostal bych od šéfíka nějaké peníze?" vydechl zvědavě.

,,Kdyby Moobin slyšel, jak mu říkáš, vyletěl by z kůže," zasmál se.

,,Ale všichni mu tak říkáte!"

,,Asi na tebe máme špatný vliv," povzdechl si a vytáhl z peněženky svou kartu. ,,Tady, kup mu nějakou hezkou záložku a klidně i nějakou knížku, co by tebe zaujala."

Menší nadšeně vyskočil a než si kartu převzal, pevně ho obejmul. ,,Děkuju! Až budu mít vlastní peníze, všechno ti vrátím!"

,,To je v pohodě, Hoseok z toho bude mít radost," usmál se a letmo mu prohrábl vlásky.

Jeongin se poté odtáhl, vzal si karty, ale po prvním kroku se zase otočil. ,,A čím zaplatíš jídlo?"

,,Mám druhou kartu, neboj. Hlavně na sebe dávej pozor, nesundávej si masku a hned jak budeš hotový, přijď za mnou, dobře?"

,,Jasně!"

Jin ještě sledoval, že bezpečně přeběhl silnici a jakmile zmizel v knihkupectví, šel do restaurace.

Hned ho přivítal přívětivý úsměv slečny za barem.

,,Zdravím, co s— nejste kamarád toho Yoongiho přítele?" vydechla zaujatě.

Chvíli byl překvapený z toho, jak Hoseoka představila, ale když si vzpomněl, jakým způsobem se k němu choval a jak blízko k sobě měli, vůbec se nedivil. Zároveň vycítil příležitost zjistit nějaké informace.

,,Ano, jsem Jin," představil se a s úsměvem jí podal ruku.

Dívka samozřejmě přijala. ,,Já jsem Seulgi. Co si dáš?"

Byla to velká objednávka, pro šest lidí. Popravdě si sám nebyl jistý, jestli to všechno unese.

Ona vše zapsala do terminálu a doběhla do kuchyně předat objednávku. Poté se vrátila k němu. ,,Myslíš, že bych se mohla na něco zeptat?"

,,Jasně, ptej se."

,,Neříkal ten... Honsok?" nejistě k němu zvedla pohled, načež on se jen pobaveně zahihňal.

,,Hoseok?"

,,Hoseok, tak. Neví, jestli je Yoongi v pohodě?"

Jin nechápavě naklonil hlavu. Samozřejmě, že se mu zmínil o tom, co se stalo, ale nevěděl, jestli o tom mohl mluvil. Zajímal ho však důvod jejích obav.

,,Nic konkrétního neříkal. Stalo se něco?"

Dívka chvíli mlčela, než mykla rameny. ,,To právě nevím. V úterý tu měl směnu a vypadal... hrozně. Nedával pozor, několikrát si polil ruce kávou. Dokonce na sebe vyklopil jedno kari. Třepaly se mu ruce a vypadal, jakoby byl par kroků od zhroucení. Jako vždy mě neposlouchal, ale já se o něj prostě bojím, tak jsem doufala, že on bude něco vědět."

Jin zamyšleně zakýval hlavou. Věděl, že se o tom musí Hoseokovi zmínit. ,,Bohužel nic nevím, ale řeknu mu, aby se ho na to zeptal. Ať se děje cokoli, určitě mu s tím pomůže."

Tím jejich konverzace skončila. Zůstal stát u vchodu a koukal z okna ven, aby viděl až Jeongin vyjde. Byl tam asi necelých dvacet minut, než mu Seulgi donesla jídlo, chlapec stále nikde.

Vzal si dvě igelitky s jídlem, poděkoval a šel rovnou do knihkupectví. Rychlým pohledem se po něm rozhlédl a zamířil ke kase, kde stala starší paní s kulatými brýlemi na nose.

,,Omlouvám se, neviděla jste tu takového černovlasého kluka? Měl modrou mikinu a masku na tváři."

Zamyšleně přikývla. ,,Ano, byl tu. Koupil si 3D záložku s vrhacími noži a odešel. Asi před čtvrt hodinou."

Jin vyděšeně vykulil oči  a bez dalšího slova vyběhl ven. Rozhlédl se, ale po jeho světle modré mikině nebylo ani stopy.

,,Do prdele, Innie!"

°•°•°•°

Namjoon s překvapeným výdechem dopadl zády na podlahu a vytáhl se do sedu. ,,Doufám, že ti pomáhá se mnou házet o zem jak s hadrem."

Hoseok si zoufale povzdechl a promnul své opocené tváře. ,,Promiň, jsem z toho všeho nervózní. Ale nic to nemění na tom, že trénujeme vždycky tvrdě a i tak bych tě nešetřil," uchechtl se, když mu pomohl na nohy.

,,Já vím. Kdybys měl takové nasazení i při misích, vůbec bys mě nepotřeboval," odvětil pobaveně a zvedl ze země svou dýku.

,,Bez tebe by to byla nuda," opáčil a chtěli se připravit k dalšímu tréninkovému boji, když v tom se rozrazily dveře a dovnitř nevešel nikdo jiný, než Moobin.

Oba se na něj překvapeně otočil a schovali zbraně do kapes.

,,Hobi, Yoongi se ti neozval, že?"

Brunet zavrtěl hlavou. ,,Psal jsem tak před dvaceti minutama, ale nekoukal jsem, jestli si to aspoň zobrazil. Proč?"

Starší si otráveně povzdechl a prohrábl své tmavé vlasy. ,,Jednoduše, potřebuju ho tady v budově, co nejdřív."

Vyměnili si zmateně pohledy, než se podívali zpět na něj.

,,Proč, děje se něco?" nechápal Joon.

,,Tak nějak. Jeho rodina chce utéct z města a to se mi moc nehodí, proto chci, abys pro něj šel. Ještě dneska," řekl zkráceně.

Hoseok překvapeně zamrkal. Chtěli utéct? Proč?

,,Chápu, ale Yoongi nechce. Říkal jsem ti, jak to dopadlo minule."

,,To, že ses bál nenabité zbraně není můj problém," odsekl. ,,Jestli nebude chtít, prostě ho sem unes. Je mi jedno, jestli ho přivedeš za ručičku, nebo v bezvědomí schovaného v pytli, chápeš?" řekl rozkazovačně.

Hoseok nejistě sklopil hlavu bez další odpovědi. V tuhle chvili to nebyla prosba, ale rozkaz. Regulérní mise, kterou musel splnit.

,,Tentokrát tě nezklamu..." zamumlal.

Moobin spokojeně přikývl. ,,To doufám," s těmito slovy se otočil a odešel.

Namjoon se na něj starostlivě podíval. ,,To bylo divné. Jsi si jistý, že to zvládneš? Můžu to udělat místo tebe."

Menší však zavrtěl hlavou. ,,Ne, je to můj úkol. Tentokrát ho přemluvím a pokud ne, klidně ho unesu. Nevím, jaké s ním má Moobin plany, ale bude se tu mít lépe, než tam. Bude naštvaný, ale nakonec pochopí, že to dělám kvůli němu. A asi i kvůli sobě," zamumlal a vrátil se ke dveřím, kde měli položené věci. Hltavě se napil vody, když v tom mu zazvonil mobil.

,,Kdo to je?" zeptal se zvědavě.

Vzal svůj mobil a podíval se. ,,Jin," zamumlal zmateně, možná spíš otázkou a dal mobil nahlas. ,,No?"

,,Innie se ztratil! Utekl!"

°•°•°•°

Yoongi vyběhl schody a před dveřmi bytu padl na kolena. Nedokázal popadnout dech, jak rychle běžel. Kolena se mu z náhlého pohybu klepala tak, že se bál, aby se zvládl vůbec postavit.

Netrvalo dlouho a ozval se onen štěkavý a dusivý kašel. Přiložil si ruku na hrudník a opřel se zády o stěnu, aby se uklidnil. Z nedostatku kyslíku cítil mdloby, proto hlavu položil na svá kolena, dokud necítil první přístup kyslíku do jeho slabých plic.

Hladina adrenalinu v jeho žilách poklesla a on začal cítil bolest svého těla. S povzdechem si utřel pot z čela a pomocí stěny se vytáhl na nohy. Strčil klíč do zámku a tiše otevřel.

Překvapilo ho však, že to první, co uviděl, bylo několik tašek plných věcí.

Zmateně zvedl hlavu. Slyšel, že oba jeho rodiče byli v obýváku a o něčem se bavili. Opatrně zavřel dveře, ani si neuvědomil, že nechal klíče v zámku a udělal pár nejistých kroků.

,,Pořád volají ze školy, vůbec nechci vědět, co ten idiot zase udělal."

,,Klid Zlato. Za chvíli se vrátí a my odjedeme."

Kam chtějí jet? Proto ty tašky? Měl hlavu plnou otázek, proto i přes své nejistoty vešel do obýváku.

Otec seděl u stolu, zatímco matka nervózně chodila kolem stolu a z jejich úst vyšla věta, která Yoongiho zamrazila na místě.

,,Těším se, až toho malého parchatna zabiju. Vlastníma rukama. Všechny naše problémy chcípnou společně s ním.

Najednou litoval, že se před nimi ukázal. Chtěl se schovat zpátky za roh, ale oba jejich netkavé pohledy už byly na něm.

Čas se mu na chvíli zastavil. Jeho nohy chtěly utéct pryč. Chtěli ho zabít. Každou vteřinu navíc, kterou zde strávil, byl blíže ke smrti.

Na druhou stranu, jeho hlava byla ze všeho unavená. Nechtěl víc, než klid na duši. Odpočinek. Ticho.

Neměl nic pro co by žil. Všechny, které měl rád, zklamal. Rodina, kvůli které doslova zabíjel, ho chtěla také zabít. Neměl důvod žít. Pokud by umřel, nikdo by si na něj nevzpomněl. Nikomu by nechyběl. Nikomu by už neublížil.

Když už byl odhodlaný udělat odvážný krok vpřed, vstříc své matce, co v rukou křečovitě svírala ostrý teploměr na maso, vzpomněl si na Hoseokovu poslední zprávu, kterou dnes četl.

Proč se mu tak zaryla do paměti? Dokonce kvůli ní bezdůvodně utekl ze školy. Byla jen otázka času, než na dveře zaklepe policie na popud ředitele.

Nevěděl, co se stalo, ale rozběhl se do svého pokoje a práskl z dveřmi. Opřel se o ně zády a jediné, co slyšel bylo srdce, co měl v krku

Proč vlastně utekl? Chtěl přeci zemřít. Žádný z jeho pokusů nevyšel a tohle byla jistota.

,,Otevři ty zasrané dveře!" zakřičela jeho matka, zatímco lomcovala s klikou.

Po dlouhé době pocítil strach. Byla jem otázka času, než ty dveře vyrazí. Neměl tolik síly, aby udržel svého dobře živeného otce. Proč se tak hloupě zavřel do pokoje, odkud nemohl utéct?

Krev mu tepala v úplně každé části těla, slyšel ji dost jasně. Byl v pasti.

Jeho poslední naděje však zmizela ve chvíli, kdy ucítil dobře známou bolest na svém krku. Rychlý proud ho donutil sebou škubnout a s bolestným výkřikem spadl k zemi.

Viděl, že oba jeho rodiče vtrhli dovnitř, otec svíral malý ovladač v ruce, ale nedokázal vnímat nic jiného, než křečovitou bolest, co procházela celým jeho tělem.

Když to konečně ustalo, Joshin ho ze zadu chytil za krk a vytáhl na nohy.

Chlapec zvedl hlavu a ocitl se tváří v tvář své matce. Dívala se na něm s takovým znechucením a odporem, jako vždy. Nebylo to nic nového.

,,Tvoje narození byla chyba, co nám zničila celý život. Zdechni."

V tu chvíli se mu zamlžilo před očima. Jediné, co cítil byla pichlavá bolest, jak se ostrý hrot teploměru prodral jeho břichem a ven. Podruhé tam zůstal a on spadl k zemi.

Viděl, je odcházet z jeho pokoje, ani se neohledli.

Cítil, jak mu krví prosákla mikina. Z posledních sil se chtěl zvednout, ale jeho tělo ho neposlouchalo.

Jediné, co zvládl rozpoznat byla šedá mikina, co se válela na podlaze vedle něj. Mikina, kterou mu tehdy Hoseok věnoval.

Jeho rozklepanýma ruka se k ní natáhla a přitáhl ji k sobě.

Jeho dech zpomaloval, ale i tak se při pomyslením na něj musel usmát.

Hobi, omlouvám se...