Jeongin skočil na Hoseokovu postel a pohodlně se zahrabal do peřin.

Život s ostatními byl úplně nový a po každém dní se cítil unavený. Nikdo na něj nekoukal skrz prsty a starali se, jakoby byli rodina. Učili ho nové věci. Jediné, co by ho udělalo šťastnějším, byl Yoongi. Stále přemýšlel, jak se měl. Jestli byl v pořádku.

,,Hobi!"

,,Už běžím, jen si vysuším vlasy!" ozvalo se.

Nějakou chvíli tam ležel a pozoroval rozlehlé město z okna. Nikdy nebyl v tak vysoké budově a stále se nemohl krásného výhledu vynadívat.

,,Yoongimu by se tu líbilo..." zamumlal si sám pro sebe.

,,Už jsem tu, pojďme mu zavolat," vydechl Hoseok, když pověsil mokrý ručník přes dveře. Byl jen v pohodlných kraťasech na spaní, proto si rychle došel do skříně pro čisté tričko.

Posadil se vedle něj a vytáhl mobil. Našel Yoongiho kontakt, ale několik vteřin na něj jen koukal.

Měl nepříjemný pocit. Tak nějak předpokládal, že jim to nezvedne, ale chtěl Jeonginovi udělat radost.

Kliknul na ikonku telefonu a dal hovor na hlas. Zvonilo to, ale ani po necelé minutě nedostali odpověď.

Jeongin smutně svěsil ramena a opřel si bradu o dlaně. ,,Myslíš, že je v pořádku?" zašeptal.

Druhý jen mykl rameny. ,,Nevím, ale doufám v to..."

°•°•°•°•°•°

Yoongi vyděšeně otevřel oči, protože nedokázal popadnout dech. Pod zaprášenou dekou se schoulil do klubíčka, zatímco rukou sevřel látku trička v oblasti svého srdce. Opět z něj vycházel ten pisklavý a štěkavý kašel. Celé tělu se mu třásl.

Trvalo to snad věčnost, než konečně ucítil první přísun kyslíku. Tenze v jeho těle trošku povolila a on se vytáhl do sedu.

Těžko se mu dýchalo a jen koukal do prázdné stěny před ním.

Cítil, že konec byl blízko, ale z nějakého důvodu nemohl být šťastnější.

Natáhl se pro mobil. Vzbudil se dvacet minut před budíkem, proto věděl, že nemělo cenu chodit spát.

Svěsil nohy z okraje postele a podíval se na hrst prášků na nočním stolku.

Když je chtěl předešlý večer všechny spolykat, jeho mobil začal zvonit. Byl to Hobi.

Při pohledu na jeho jméno odložil prášky, ale přijmout hovor se neodvážil. Jen ztlumil zvuk a plakal, dokud se nepomořil do bezesného spánku.

Tiše si povzdechl a vydal se do kuchyně pro sklenku vody. Měl úplně sucho v krku.

Bolest celé spodní části těla se mu však připomněla při prvním kroku. Pevně semkl rty k sobě a šel dál.

Nečekal však, že na gauči bude sedět jeho matka. Vedle sebe měla prázdnou flašku, vlasy rozcuchané do všech stran a oči unavené, jakoby vůbec nespala.

Když si ho všimla, jen se zamrčila. ,,Co čumíš?! Pořád ses nezabil, jak ti poradil otec, huh? Jdi mi z očí!" okřikla ho hystericky.

Chlapec nejistě sklopil hlavu. Možná jsem měl. V té chvíli se mu však objevila vzpomínka na může, kterého včera potkal.

,,Ma-matko, mám tě pozdra-po-pozdravovat," vykoktal ze sebe tiše.

Žena zaujatě zvedla hlavu. ,,Od koho?"

Snažil si vzpomenout na jméno, ale pamatoval si jen první polovinu jména. ,,Nějaký Jeo... Jeoshun?"

Chou vyděšeně vytřeštila oči, ale nic mu na to neřekla. Jen si začala něco tiše a agresivně šeptat.

Nechtěl ji více naštvat, proto rychle vypil sklenici vody a vrátil se do pokoje. Musel se připravit do školy.

°•°•°•°•°

Hoseok na jeden hlt vypil celý hrnek kávy a posadil se na kuchyňskou linku. Měl otevřené dveře do své ložnice, kde viděl Jeongina, který si stále užíval svůj spánek.

Pohledem sklouznul na svítivě tyrkysový deník vedle sebe. Yoongiho deník. Stále ho neotevřel, ale rozhodl se to změnit.

Zhluboka se nadechl a našel první zápis. Věděl, že to nebude lehké čtení, ale byl to jediný způsob, jak se k němu dostat blíž. Třeba pak najde způsob, jak ho znovu konfrontovat a vysekat z té příšerné situace, ve které se utápěl.

Umm, zase mám nového psychologa, překvapení! Ehm, asi to není dobré, že? No to je jedno...

Řekl mi, abych si své myšlenky sepsal na papír. Myslím, že mě to nebude bavit, ale za pokus nic nedám. Možná mi potom přestane vyhrožovat psychiatrem a psychárnou.

Dneska jsem se opět porval s Hyunbinen. Hodil spolužačce obědem o stěnu. Chtěl jsem se jí zastat, tak jsem se do něj opřel. Zapomněl jsem, že jsem vycvičený pro zabíjení a téměř jsem mu rozbil obličej. I tak mi však stihl dát několik ran, protože se přidali jeho kamarádi. Já byl však jediný, kdo měl problém. Ta holka odmítla říct, co jí udělal, takže to vypadalo, že jsem ho napadl jen tak. Matka zuřila. Doma na mě křičela několik minut a poté mi o ruku rozbila láhev. Naštěstí o levou, takže můžu psát. Bolí to, jako čert. Myslím, že v ní mám pořád střepy.

Tak jako tak, mám dnes misi. Mám zabít nějakého bohatého chlapa, podrobnosti mě popravdě moc nezajímají. Nevím, kdy jsem dostal do fáze, že se na to těším. Na školáka moje bojové schopnosti stačí, ale na dobře postavného může ne, proto se držím zbraně. Vždycky, když mířím, představuj si, že tam je má matka, nebo otec. Vždycky mi způsobovali hodně bolestí, asi si to tím kompenzuju. Pak se ale cítím hrozně. Jsou to mí rodiče. Vždycky budou a i když lásku ukazují jinak, mají mě rádi. Jinak by mě vykopli z baráku. Párkrát už to udělali, ale já se vždycky vrátil. Možná je to tím, že jim pomáhám platit účty? Ne, určitě mi jsou vděční. Určitě mě mají rádi. Jsou moje rodina.

Jo a včera jsem si málem podřízl tepnu, haha. Musím uznat, že mě to vyděsilo, ale když jsem viděl všechnu tu krev, něco ve mě se uklinilo. Zase jsem měl v hlavě ten hlas, co mi říkal, že si to zasloužím a konec je správný. Nedokážu se těch myšlenek zbavit. Namlouvám si to sám, nebo jsem snad schizofrenik? Já nevím. Podobný pocit jsme měl, když mi otec před týdnem řekl, abych se šel zabít. Myslím, že jsem nebyl smutný, ale cítil jsem, jakoby mi někdo do hrudi zabodl dýku. Bolelo to, ale co když měl pravdu? Asi jsem dobrý jen v zabíjení, jak ironické. Nikdy nedělám nic dobrého. Bojím se, že přijde ten den, kdy ho poslechnu.

Hm, na první zápis to není tak hrozné, ne? Doufám, že se k tomu nikdo nedostane, jinak mám asi lístek do cvokárny.

Hoseok nevěděl, jak se ohledně celého zápisu cítit. Byl naštvaný, ale smutný zároveň. Proč něco takového píše čtrnactiletý kluk? Proč se k němu všichni v okolí takhle chovají? Nikomu nic špatného neudělal. Dobrá, vraždy jsou spekulativní téma, ale on to dělal kvůli penězům. Bez nich by ho vlastní rodina vykopla.

Byl však odhodlaný číst dál. Následující zápis byl o něco kratší.

Jsem opravdu tlustý, jak říká máma? Každé ráno a večer mi říká, že jím moc, trvá to tak poslední půl rok. Nejdříve jsem to ignoroval, ale její slova se mi prodrala pod kůži. Dva dny jsem nejedl a mám opravdový hlad. Kvůli křečím v břiše jsem se dnes po tělocviku málem zhroutil. Když však vidím jídlo, slyším jen mámu, jak mi říká, že bych tolik jíst neměl. Bojím se ale, že moje tělo nebude mít dostatek energie. Zatím jsem v pořádku, ale co když se to zhorší a já přijdu o schopnost bojovat s nožem. Zbraň je jistota, ale boj na blízko je zábavný.

Tak jako tak jsem začal cítit nechuť k jídlu. Když ho vidím, zvedne se mi žaludek. Ale to nevadí, aspoň budu hubenější a udělám mámě radost. Když vydržím pár týdnů, určitě mě pochválí.

Z tohohle zápisu se mu samotnému zvedl žaludek. Ta žena ho tak zmanipulovala proti sobě samému, že tomu nechtěl ani věřit. Jak mohl napsat něco takového? Celé to bylo špatně.

Otočil stránku a letmým pohledem zjistil, že tento zápis byl kolem podobného tématu.

Při poslední misi mě málem zabili. Zapomněl jsem si zbraň a musel použít dýku, ale při boji jsem málem schytal bodnutí do břicha. Naštěstí to jen skráblo můj pás.

Věděl jsem, že za to mohl nedostatek energie. Tehdy jsem byl tři dny bez jídla. Začal jsem víc pozorovat své tělo a našel jsem způsob, jak tomu zabránit.

Jím jedno jídlo za tři dny a před každou misi si dám nějakou sladkou tyčinku. Nic z toho mi nechutná, do jídla se spíše nutím, ale bez energie bych misi nesplnil. Připosledním větším jídle jsem chytil panickou ataku. Nedokázal jsem ani nabrat kus masa, jak se mi třepaly ruce.

Bojím se však, že stále jím moc a nezhubnu tak, aby na ně byla máma pyšná. Uvidim, kdyžtak si intervaly mezi jídlem prodloužím.

V tu chvíli Hoseok deník zavřel. Z toho, co četl, se mu vařila krev v žilách. Vsechno to dělal jen kvůli matce, aby na něj byla pyšná. Připadal si tlustý jen protože mu to vnutila do hlavu.

Potřeboval do něčeho praštil a pro dobro všech by to měl být boxovací pytel v tréninkové hale. Musel však vzbudit lišku, aby mu vnutil snídani.

Nechtěl si tk přiznat, ale co znal Yoongiho, více dohlížel na ostatní, aby jedli pravidelně.

Co znal Yoongiho, nechtěl nic riskovat, ani u svých přátel, co jídlo milovali, zvlášť, když ho jedli společně, jako rodina.

Seskočil z linky a vydal se ho vzbudit.

Yoongi, udélám všechno, abych ti pomohl. Můžeš mou pomoct odmítat, ale já ti pomůžu. Naučím tě lásky a sebeúcty, protože ty si ji zasloužíš. Víc, než kdokoli jiný.