Nevěděl, jak dlouho mu trvala cesta domů. Procházel městem, jako duše bez těla, ani by ho nepřekvapilo kdyby svůj panelák přešel. Únavou se mu dělaly mžitky před očima.

Poznal, že byl ve blízko, podle hučejícího potrubí, co vedlo ulicí.

Normálně by si člověk oddechl, že i v takovém stavu našel svůj domov, ale on jen cítil další vlnu napětí a úzkosti.

Nepomohlo ani to, když narazil do nějakého muže. Zvedl hlavu a chtěl se omluvut, ale když uviděl ty do srdce tvarované rty jeho otce, vyděšeně si zakryl obličej.

,,O-otče já... o-omlouvám se!" vyhrkl chraplavým hlasem.

Muž před ním však nebyl jeho otec. Měl téměř totožné rty a podobný tvar tváře, ale nebyl to on. Měl na sobě uhlazený oblek a díval se na chlapce s dost překvapeným pohledem.

Účinky léků však Yoongimu nepovolily rozpoznat, že nestal před svým otcem.

,,Umm, otče?" zopakoval muž. Blíže si ho prohlédl. Poznal ho téměř okamžitě,  přestože ho po jeho narození viděl jen na tajně pořízených fotografiích.

On to ví...?

Než však znovu otevřel ústa, všiml si jeho podivných a pomalých pohybů. Nepřehlédl ani třes v jeho rukou a kolenou.

Co je sním špatně?

,,Hej, kluku, nejsem tvůj otec," sykl a odtahl mu dlaně z tváře.

Yoongi zmateně zvedl pohled a udělal jeden vrátky krok dopředu, aby zvládl zaostřit jeho tvář.

Opravdu. Nebyl to on.

Zatímco si tiše oddechl, muž si prohlédl podrobněji jeho obličej.

Propadle tváře, nezdravě bledá barva a unavené zarudlé oči od pláče.

Počkat. Jeho oči byly rudé, ale nemohl přehlédnout třes a velikost jeho zorniček. Hned pochopil, proč si myslel, že byl jeho otec.

Nebyli dvojčata pro nic za nic.

To, že jeho biologický otec byl, byl fakt, ale utajený fakt.

,,Kdopak tě zdrogoval?" uchechtl se a poté se podíval na léky v jeho rukou. Bez otázaní mu je sebral a přečetl si nápiš na krabičce.

Silné prášky na uklidnění.

,,Oh, někdo nedodržel dávkování. Koulíš očkama, jak tvoje matka po první lajně," nedokázal si odpustit tuto poznámku. To, že jeho matku neměl rád, neskrýval.

Jeho narození byla chyba, ale když viděl, jak si s matkou a jeho bratrem žili, někdy se mu ho zželelo.

Kluk byl v podivném stavu, určitě na celou tuto konverzaci zapomene.

,,Mo-moje ma...matka...?" zamumlal naprosto ztraceně. Nedokázal pochopit, kdo to byl. Mluvil o jeho matce, vypadal, jako jeho otec, ale nebyl to jeho otec.

,,Mazej domů a vyspi se," odvětil, ale těsně přes odchodem se nahnul je jeho uchu. ,,Řekni své matce, že ji Jeoshim pozdravuje."

Yoongi zmateně zamrkal, ale když se chtěl za mužem otočit, byl pryč. Možná nebyl pryč, jen byl dál, než Yoongiho rozostřená vize dohlédla.

Až teď vypustil dech, o kterém nevěděl, že ho držel. Ani si neuvědomil, jak ztuhl v přítomnosti tohoto podivného muže.

Kdo to byl... příbuzný mého otce?

°•°•°•°•°•°

,,Hobi!"

Hoseok překvapením málem upustil svůj hrnek kávy, když ho malý černovlásek obejmul kolem pasu.

,,Innie, poliju tě kafem, zpomal," zasmál se a opatrně položil hrnek na stůl vedle počítače. Neseděl u něj nikdo jiný, než Tae, který vyhrůžně nakrčil nos, když uviděl tekutinu v dohledu jeho klávesnice.

,,Kde jsi byl? Celý den jsi byl pryč!" zeptal se zvědavě, přičemž na něj zamrkal svýma liščíma očima.

,,Měl jsem misi, co jste dneska dělali vy?" zeptal se.

,,Tae mě učil jak se nabourat do policejní databáze! Sice jsem to nezvládl, ale moc mě to bavilo! Potom mi Jin ukazoval, jak bezpečně zacházet se zbraní! Byla to zábava!" zahihňal se, zatímco nadšeně poskakoval na špičkách.

Hoseok překvapeně sklouznul pohledem na bruneta u počítače. ,,Co že jste spolu?" zamumlal se zmateným úsměvem.

Tae na chvíli zvednul hlavu od počítače. ,,Chtěl naučit něco nového, tak jsem mu ukázal to první, co mě napadlo a musím říct, že je dobrý. Sice to nezvládl, ale nebyl od toho daleko. Možná si z něj udělám svého nástupce."

,,Taehyungie, je ti patnáct, ještě nepotřebuješ nástupce," vydechl pobaveně.

,,Je mi skoro šestnáct!"

,,Můžu být tvůj nástupce?!" vypískl Jeongin nadšeně a bez váhání pustil Hoseoka a skočil druhému na klín.

Tae překvapeně sundal ruce z klávesnice. Přestože byl zvyklý na náhlá objetí, přeci jen byl jeho spolubydlící Jimin, ale tohle ho překvapilo. Nejistě mu položil ruku na rameno a s povzdvehem se pousmál.

,,Vidíš? Vyučím ho a můžu věnovat Jiminovi svoje orgány," zasmál se.

Jeongin však znechuceně nakrčil nos. ,,Eww, proč bys to dělal? Tvoje játra ti něco udělaly?"

,,Žádný nástupce a žádné zbavování se jater. Kde jsi nechal Jina?" přerušil je Hoseok.

,,Když se vrátil Namjoon, poslali mě za tebou. Asi chtěli uklízet a báli se, že bych jim zavazel," řekl, zatímco se pohodlněji usadil na Taehyungově klíně.

Zbylí dva si vyměnili pobavené výrazy a Hoseok se natáhl pro svůj batoh, co ležel u stolu. Věděl, že v něm byl Yoongiho deník. Stále se k němu nedostal a umíral zvědavostí.

,,Hobi?"

Tázavě zvedl hlavu. ,,Hm?"

,,Yoongi se ti pořád neozval?" zeptal se Jeongin dost sklesle.

Nemohl mu říct, že šel za ním. Nemohl říct, že byl v jeho bytě a že doslova ukradl jeho deník. Už tak se cítil provinile.

,,Bohužel. Můžeme mu večer znovu zavolat, hm?" usmál se a menší nadšeně zakýval hlavou. ,,Půjdu se osprchovat, cítím ze sebe krev. Žádné konverzace o játrech a darování orgánů, prosím!"

°•°•°•°•°

Yoongi si nedbale upravil vlasy, co mu padaly do tváře, za ucho a odemknul dveře. Udělal první krok dovnitř, když v tom zaslechl docela vášnivou hádku svých rodičů.

V tu chvíli se mu znovu zatajil dech a zavřel za sebou dveře tak tiše, aby nepoznali, že se vrátil. Neodvážil se udělat jediný zvuk.

,,Určitě po nás jde, jenom kvůli němu! Je jen otázka času, než se tu znovu objeví!"

,,Zlato, můj bratr má lepší věci na práci, než řešit nás. Spíš si myslím, že za sebou ten spratek nezamknul dveře a někdo se sem normálně vloupal."

,,Tak proč nic nezmizelo, hm? Musel to být on, určitě ho hledal. Co kdybychom mu ho prostě dali? Ukončilo by to naše trápení!"

,,Nemyslím si, že by ho chtěl. Kdo by ho chtěl?"

Kvůli stále účinkujících práškům nedokázal pochopit o čem senbavili, proto se rozbodl jít do svého pokoje, ale nedopatřením zakopl o starý, oloupaný květináč a ten se rozbil o podlahu. Stačil jediný pohled na rozsypanou hlínu, aby věděl, že byl v průšvihu.

Chou se v chodbě objevila jako první. Věnovala mu svůj typický nenavistný pohled, ale tentokrát v něm zahlédl něco nového. Možná strach? Zoufalství?

,,Ty idiote, jen mi přiděláváš práci! Jsi opravdu neschopný!" zasupěla se zatnutými pěstmi.

Yoongi chtěl zvednout pohled, když v tom ucítil, jak se její dlaň v plné rychlosti dostala do kontaktu s jeho bledou tváří. Jen otočil hlavu na stranu a bolestí se kousnul do jazyka. Jakýkoli náznak bolesti by ji jen povzbudil a více naštval.

,,Podívej na ten nepořádek! Prohlédni si ho z blízká!" zakřičela, když ho shodila na podlahu a botou přimáčkla jeho zarudlou tvář k zemi přímo do hlíny a ostrých střepů z květináče.

Teprve teď chlapec bolestivé zaupěl. Cítil, jak se mu do podrážděné kůže zarýval kousek ostrého porcelánu.

,,Vidíš už ten nepořádek? Vidíš, co musím po tobě uklízet? Buď někdy aspoň trošku užitečný!" křičela dál.

Snažil se zvednout ze země, jenže v tu chvíli se mu šíleným tempem rozbušilo srdce. Cítil, jak se mu sevřelo hrdlo, hrudník stáhl dovnitř a z jeho úst vyšlo několik dusivých zakašlání. Přestože ležel na zemi, všechno se zatočilo a on na chvíli přestal vnímat bolest na jeho tváři.

Ten zvuk, který z něj vycházel byl však tak podivný, že se ho sama žena lekla a trošku poodstoupila. Viděla, že nemohl několik vteřin popadnout dech.

,,Neříkej mi, že jsi zas nemocný! Nebo ses zase zdorgoval těma práškama?" vyprskla netečně, zatímco je její muž pozoroval z obýváku.

Yoongi chtěl odpovědět, ale nemohl. Věděl však, že nebyl nemocný, ani zdrogovaný. Léky stále působily, ale tohle nebyl jejich typický účinek. Stejně tak věděl, jaký byl pravý důvod.

To jeho srdce. Pomalu ztrácelo svůj rytmus a důvod byl jednoduchý. Od doby, co do něj Hoseok dostal kousek koblihy, snědl jen dvě jablka. Za necelých deset dní.

Měl tělo tak slabé, že volalo o pomoc. Měl dostatek vědomostí na to, aby si to uvědomil, ale nedostatek vůle na to, s tím něco začít dělat. Život s matkou by byl ještě nesnesitelnější, kdyby přibral jen půl kila.

,,Zlato, nech ho to uklidit. Měla by sis dnes odpočinout," řekl Joshin, přičemž jí položil ruku na rameno.

Ona chvíli jen koukala na svého syna, co nějakým zázrakem začal znovu dýchat a poté přikývla. ,,Máš pravdu, dejme si nějaké dobré víno. A ty to koukej uklidit."

Když Yoongi zvedl hlavu, oba byli pryč. Nejistě si promnul hrudník. Byl to  děsivý pocit, ale z nějakého důvodu cítil i záchvěv radosti. Znamenalo to, že nejedl dostatečně dlouho. Znamenalo to, že konec byl blízko.

Podíval se na rozsypanou hlínu a pomalu se postavil. Bolel ho každý krok, proto mu úklid zabral déle, než obvykle. V koupelně si smyl hlínu a čerstvou krev z tváře.

Vrátil se na chodbu, kde stal jeho otec. Nejistě polk, když viděl, že držel v ruce jeho léky.

Když si všiml, že přišel hodil mu krabičku přímo do rukou. ,,Tohle jsou drogy nebo něco od doktora Kima? Koukej dodržovat dávkování, ať neděsíš svou matku a pokud chceš způsobit drama, pro mě za mě se tím předávkuj. Ne, že bys někomu chyběl," zamumlal a odešel zpět do obýváku.

Yoongi si s povzdevhem prohlédl krabičku a šel do svého pokoje.

Zaujala ho však jeho polička, která praskla a všechny knihy z ní zůstaly na zemi.

Překvapeně naklonil hlavu a všechny je posbíral. Měl však pocit, že jedna z nich chyběla. Nevěděl, která, jen tam cítil absenci nějaké výrazné barvy.

Nestalo to však za jeho námahu. Místo toho se rozválil do postele a vedle hlavy si položil krabičku prášků.

Možná měl otec pravdu. Když to ukončím, budu mít klid. Všichni budou mít klid.

Co když to prostě udělám...?

Po dnešním náročném dni a návštěvě špatného psychiatra téměř neváhal a krabičku otevřel.

Otočil se na bok a nasypal si plnou hrst do dlaně.

Kam se poděl jeho pud sebezáchovy? Proč se vlastně týral hlady? Opravdu to bylo kvůli matce, nebo čekal, až bude díky tomu blíže smrti, tak jako teď.

Až prášky spolyká, dočká se klidu. Bolest zmizí. Negativní emoce se rozplynou a jeho únavný život skončí.

Všechno to znělo tak lákavě.

Čtyři mě otupí, šest uspí... Co udělá patnáct tabletek?