Byl to celý týden, co se mu Yoongi neozval. Opakovaně mu psal, volal, ale ani jednou nedostal žádnou odpověď.

Několikrát šel k jeho škole, k restauraci, nebo dokonce k němu domů, ale nepotkal ho. Mohl zazvonit na zvonek, ale užíral ho pocit viny.

Stále se o něj bál, i když s tím nemohl nic dělat. Zkoušel mluvit s Moobinem. Doufal, že o něm věděl, ale odbyl ho, že neměl čas. Muslel teď řešit něco důležitého. Zajímalo ho, jestli to mělo co dělat s Yoongim, když byl předtím tak naléhavý, aby ho dovedl na velitelství.

Jeongin zůstal s nimi. Na starost ho měl Jin, který v něm viděl svého zesnulého mladšího bratra. Dával mu vše, co potřeboval. Přesně to, co mu dával Yoongi a chlapec si jeho starostlivou povahu oblíbil. I přes to chodil každý večer k Hoseokovi do bytu a povídali si. Oboum chyběl Yoongi a oba se o něj báli, přestože Jeongin zdaleka nechápal, co vše se vlastně dělo.

Nebyla chvíle, kdy by na něj Hoseok nemyslel a nevyčítal si, že ho tam tehdy nechal.

°•°•°•°•°•°

,,Děkuji, mladíku," zachraptěl postarší muž, zatímco mu Hoseok přidržel dveře.

Jen se na něj usmál a proklouznul do panelového domu. Konečně sebral odvahu. Zazvoní na jeho byt a ujistí se, že je v pořádku. Mohl jen doufat, že jeho rodiče nebudou doma.

Vyběhl schody a podle zvonku našel byt rodiny Min.

Při pohledu na dveře se mu rozbušilo srdce. Co když mu Yoongi otevře a bude mít nové modřiny na obličeji? Možná něco horšího. Zavře dveře hned, jako ho uvidí.

Hlasitě polkl a stiskl tlačítko zvonku. Když se nic nestalo, zkusil zaklepat. ,,Yoongi? Jsi tam?" vydechl hlasitě, ale stále nic.

Se zoufalým povzdechem se opřel o kliku, ale nečekal, že se dveře otevřou. Někdo musel nechat odemčeno.

Nejistě se rozhlédl kolem, než nakoukl dovnitř. ,,Haló?"

Nevěděl, proč vlastně chodil dovnitř. Možná doufal, že najde něco, co mu dokáže, že se vrátil domů. Že byl v pořádku.

Tiše zavřel dveře a prohlédl si zašlý interiér. Všechno bylo ponuré a zaprášené. Ten, kdo tu bydlel si na úklid nepotrpěl.

Nejistě nakoukl do prvních dveří. Byla to koupelna. Okraje kachlí byly plesnivé a zrcadlo ušmudlané.

Chtěl odejít, ale všiml si tmavých fleků na umyvadle. Udělal pár kroků v před a nejistě semkl rty. Byla to krev. Nebyla čerstvá, protože chytala hnědou barvu. Na okraji ležela stará rezavá žiletka. Byly na ní stopy zaschlé i čerstvější krve. Někdo ji musel používat opakovaně.

Úplně se mu obrátil žaludek. Nebyl pochyb, že to byla právě Yoongiho práce. Nevěděl, co se stalo za poslední týden, ale určitě nebyl v pořádku.

Šel zpět na chodbu, bylo mu z toho špatně. Další dveře byly jeho pokoj.

Starý nábytek, zaprášené police. Docela nepořádek a chaos.

Přímo u nohou se válela Yoongiho bíla mikina. Měla na sobě staré krvavé fleky na rukávech a úplně spodním lemu. Odpovídalo by to malým rankám na rukou a stehnech, možná i břiše.

Cítil se jakoby mu probodli hrudník něčím ostrým. Nedívalo se na to snadno. Co všechno se za ten týden stalo? Byl naštvaný? Staral se o sebe? Jedl? Kolikrát popadl tu žiletku a zaryl jí do své jemné kůže?

Natáhl se pro ni. Nemusel si ji dávat blíž k obličeji, aby ucítil jeho jemnou vůní smíchánou s levným šamponem, co používal.

Stýskalo se mu. Chyběla mu ta roztomilá tvářička.

Po tváři mu stekla jedna slaná slza. Ani se nasnažil to potlačovat. Třeba, když se Yoongi vrátí, ucítí stejné emoce, které tu on sám zanechal.

,,Žiješ na odporném místě plném odporných lidí. Proč jsi tak moc nechtěl jít se mnou?" zašeptal.

Ještě tam chvíli stál, než zaslechl tiché praskání. Nestihl se ani otočit a přímo za zády zaslechl poměrně hlasitou ránu.

V rychlosti se otočil a už téměř sahal po své zbraní, ale zjistil, že to byl planý poplach.

To jen stará polička z tmavého dřeva, co byla vedle dveří, praskla přímo v polovině pod váhou všech knih na ní.

Popadl tu, kterou měl nejblíže k sobě. Zajímalo ho, co četl ve volném čase, ale zjistil, že to nebyla kniha, ale nějaký deník.

Samozřejmě, že to vzalo jeho pozornost. Bylo v něm jen pár zápisků, rok starých.

Cítil, jak ho celého polila zvědavost. Mohl mu nahlédnout přímo do hlavy a pochopit, jak přemýšlel.

Otevřel první zápis, když v tom se rozezněl jeho mobil. Byl to Namjoon.

,,No?" houkl s povzdechem.

,,Máme společnou misi, máš zbraň?"

,,Za co mě máš?"

,,Perfektní, za patnáct minut sraz, pošlu ti info."

Nestihl ani nic namítnout a druhý zavěsil. S povzdechem se podíval na dneska v jeho rukou. Jaká byla pravděpodobnost, že si jeho zmizení Yoongi všimne? Podle prachu na obalu tam musel ležet velmi dlouho.

Naposledy zaváhal, než deník pevně stiskl a vydal se ven. Namjoon na něj čekal. Už teď se však nemohl dočkat, až otevře ten deník a nahlédne do jeho neobvyklé mysli. Tak moc ho chtěl pochopit.

Byl při odchodu tak zamyšlený, že si ani nevšiml, že nechal dveře bytu pootevřené.

°•°•°•°•°

Chou vystoupala po schodech ke svému bytu, ale než stihla vytáhnout klíče z kapes svého dlouhého saka, všimla si nedovřených dveří.

Překvapeně vykulila oči a nejistě nakoukla dovnitř, zatímco klíče pevně svírala v rukou, kvůli případné sebeobraně.

,,Haló?!"

Nic.

Vešla dovnitř, ale byt byl prázdný.

Hned vytáhla mobil a vypočila číslo svého manžela.

,,On tu byl! Tvůj bratr, vloupal se nám do bytu!"

,,Cože? Proč si to myslíš?"

,,Už nepochybuju o tom, že po nás jde! Buď chce zpátky svého syna, nebo ho chce zabít. Určitě půjde i po nás, aby zahladil důkazy!" vyhrkla hystericky. Téměř jakoby ji pomalu doháněla paranoia.

Na druhé straně bylo ticho, než její manžel prohlásil: ,,Vyřešíme to, až se vrátím. Kde je ten fracek?"

,,Podle GPSky je stále u psychiatra. Myslím, že mu dneska Sang dává pořádně zabrat," uchechtla se.

Moc dobře věděla, co se na jejich sezení dělo. Neměla peníze na psychiatra, ale kvůli své pověsti s ním musela něco dělat, když se ho všichnj psychologové vzdali. Měla známého, který to udělal zadarmo pod podmínkou, že si bude moct s chlapcem užít. Byla to dobrá a levná nabídka.

Teda, pravda byla taková, že peníze měla, ale neměla v plánu jimi plýtvat na svého psychicky labilního syna.

,,Škoda. Doufal jsem, že se vloupal do bytu a už si ho odnesl, ale co už. Zlato, až se vrátím, vyřešíme to."

Žena nejistě přikývla a tipnula hovor. Vždycky věděla, že Yoongiho existence bude problém.

To, že svého manžela podvedla s jeho bratrem skrývala před vsemi, i samotným Yoongim. Jen její manžel a onen muž to věděli.

Byl to nebezpečný a vlivný podnikatel, co se zaobíral i více nelegálními věcmi. Doufala, že to nikdy nepřinese problémy, ale on se očividně opět začal zajímat o svého syna. Po necelých šestnácti letech.

,,Ne, ne, ty mi můj život nepokazíš... Klidně toho kluka zabiju, když bude třeba!"

°•°•°•°

,,Uvidíme se zase za týden, Medvídku," zapěl doktor Kim spokojeně, než za chlapcem Zavřel dveře.

Ten tam několik minut jen stál, na rozklepaných nohou a očima rudýma od pláče koukal do podlahy.

Každý krok ho bolel a pálil, jako miliarda hřebíků, co se mu zarývaly do kůže.

Nedokázal už vydal jediný vzlyk. Všechny slzy vyplýtval, ale ani prášky, které ho na několik desítek minut téměř otupěly, nezabránily prožití příšerného zážitku.

Chtěl brečet, ale nemohl. Chtěl křičet, ale hlas ho dávno zradil. Chtěl utéct, ale měl problém udělat další krok. Chtěl jen padnout do postele a usnout nekonečným spánkem.

S naprosto neutrálním výrazem ve tváři pevně stiskl novou krabičku léků, kterou dostal. Ta poslední ležela stále vysypaná ve sklepě.

Necítil nic. Jen touhu po nabité zbraní.

Nevěděl, jestli ta prázdná zbraň byla pomsta, nebo nějaké znamení. Možná, aby neublížil ostatním, nebo sám sobě.

Dlouho však nepocítil takové zklamání a zoufalství, jako když ze zbraně nevyšla ani kulka. Dnešní zážitek byl hrozný, zdaleka se nerovnal tomu večeru, kdy namířil zbraň na své nejbližší.

Že by si konečně zvykal na svůj zoufalý a zbytečný život? Opravdu mu bylo souzeno, aby tak trpěl? Neměl nárok na vysvobození?

,,Co tam tak stojíš, kluku? Padej odsud!" ozval se ostrý hlas, recepční, co na něj koukala z vedlejší chodby.

Stará držgrešle, viděl ji jen dvakrát a už teď ji nenáviděl.

Chtěl něco nevrle odseknout, ale nevyšel z něj ani hlásek. Jen semkl rty a pomalou chůzí šel k výtahu.

Nesnáším to. Nesnáším všechno na tomto světě. Kdy už to skončí?