Namjoon zadýchaně vyběhl schody nahoru. Byl uprostřed tréninku, když dostal podivnou, ale urgentní zprávu. Nestihl si ani sundat zpevňující pásky z rukou.

Rozrazil dveře společenské místnosti a zmateně zůstal stát ve dveřích.

Byli tu všichni. Jimin, Taehyung i Jin. Stáli kolem Hoseoka, který v náručí držel plačícího černovlasého chlapce. Schovával se v jeho rukou, jako u vlastního staršího bratra.

Oblečení mu bylo velké, určitě nebylo jeho a vlásky se lepily mastnotou k sobě.

Hlasitě vydechl, aby svůj rozpálený dech uklidnil a zavřel dveře. ,,Hobi, co se stalo? Kde je Yoongi?"

Brunet zoufale semkl rty. ,,Snažil jsem se ho přemluvit, ale nešlo to. Bál se a vzal mou zbraň. Kdybych tam byl sám, zvládl bych to, ale nemohl jsem riskovat jeho život..." zamumlal, přičemž chlapce pohladil po zádech. Stále se třepal z šoku a za celou dobu nic neřekl.

,,Proč s tebou nechtěl jít? Pokud jsem pochopil to, co jste mi všichni říkali, chovají se k němu doma příšerně. Proč nešel?" nechápal Jin.

Zavládlo naprosté ticho, protože na tuto otázku nikdo neznal odpověď.

Když ho viděl, jak na rozstřesených nohou sotva držel rovnováhu a u toho se slzami v očích držel pistol nahoře zuby nehty. Vypadal tak zoufale a křehce.

Cítil se hrozně, že ho tam musel nechat, ale Jeongin musel z dosahu té zbraně.

Zbraň.

Zbraň, nechal jsem ho se zbraní. Samotného. Uprostřed panické ataky.

,,Kurva," zaklel a rychle vzlykajicího chlapce předal Jinovi do náruče.

Ten ho překvapeně chytil a ujistil se, že se nepraštil o jehorameno. Až poté si ho k sobě pevně přitiskl. ,,Hobi, co t—"

,,Musím se za ním vrátit!" vyhrkl a otevřel dveře. ,,Jinnie, vykoupej ho a dej mu čisté oblečení. Pak vysvětlete Moobinovi co se stalo!"

°•°•°•°•°

Yoongi seděl v úplném rohu tmavého sklepa a očima zarudlýma od pláče hypnotizoval střelnou zbraň před ním. Jeho hlava unaveně odpočívala na kolenou, co si držel rukama těsně u sebe.

Nedokázal z ní spustit zrak i přes to, jak ho z nekonečného pláče pálily oči.

Zůstaň na místě. Nepřibližuj se.

Stále se mu v hlavě ozýval jeho vlastní hlas, jak na ně křičel. V tu chvíli to vůbec nevnímal, ale teď si uvědomoval všechno.

Kopnul ho do tváře a vytáhl na něj zbraň. Nepřestal, ani když ho o to Jeongin prosil. Musel ho tak vyděsit. Připadal si příšerně.

Jsem odporná lidská bytost bez jakéhokoli práva na soucit. Všem jen ubližuju. I těm, kteří se mi snažili pomoct.

Nedokázal zamezit tichým vzlykům, co opouštěly jeho ústa.

I přes to všechno se však nedokázal zbavit pocitu, že všechno to, co spolu prožili bylo falešné. Že to Moobin mu neustále říkal, aby mu psal.

Dávalo to smysl. Někdo tak úžasný, jako Hoseok by si o něj ani nezapřel kolo. Samozřejmě. Proč by se o něj kdokoli zajímal? Proč by se o něj staral a neustále ukazoval svůj zájem?

Všechno byla lež. Byl sám, celou tu dobu. Vždycky byl a vždycky bude.

,,A-ale bylo to nejlepší období..." zavzlykal si tiše sám pro sebe.

Zklamal toho jediného, kdo k němu opravdu vzhlížel a to byl Jeongin. Teď někde seděl ponořený jen ve strachu.

Proč jsem tak nemožný...

Jsi, měl by ses stydět.

,,J-já se stydím..."

Nemáš právo na lítost, ani pomoc, jen se podívej.

Ostatním jen ubližuješ.

Podívej na tu zbraň před sebou. Kolik lidí jsi zabil?

,,Ho-hodně..."

Vidíš. Co to ukončit? Nikoho nezajímáš a všem by bylo líp.

Cítil, jak se mu dech sužovala úzkost. Oči držel křečovitě zavřené a neodvážil se podívat před sebe. Ať se snažil jak chtěl, nemohl se pohnout. Jen vzlykal a naslouchal všem těm hlasům, co po něm křičely.

Víš, že je to to nejlepší řešení. Nebraň se tomu.

,,Já ví-vím..."

Tak popadni tu zbraň, polož ji ke své hlavě a vystřel. Ucítíš jen úlevu, stejně jako všichni ostatní.

V tu chvíli otevřel oči. Všechno kolem se otočilo a jediné, co dokázal poznat byla zbraň přímo před ním.

Nemusel tělu ani dávat příkaz a jeho ruka ji popadla automaticky. Přiložil prst na spoušť a zabořil hlaveň do svých vlasů.

Dech se mu zrychlil a jeho ruka se stále třepala. Další a další slzy klouzaly po jeho tváři.

Už nemohl. Chtěl se osvobodit od všeho trápení a zoufalství. Neviděl jiné východisko.

Naposledy se mu však před očima zjevil Hoseok. Chvíle, kdy pevně držel jeho chladné dlaně a u toho mu věnoval svůj typický, starostlivý úsměv.

Opravdu to bylo všechno falešné?

Pomalu zavřel oči, přičemž zoufale zkousl svůj ret, aby zabránil dalším vzlykům.

,,Je-je mi to líto..."

Cvak.

Šokem znovu otevřel oči a znovu stiskl spoušť. Nic.

Zbraň neměla náboje.

Pustil ji s hlasitým nárazem na podlahu a zoufale sklopil pohled, zatímco se opět poddával dalším slzám.

,,Proč..." zavzlykal hystericky, přičemž rukama zajel do svých vlasů. Chytil se za ně tak silně, div je nevyškubl. ,,Proč nemůžu umřít..."

°•°•°•°•°•

Hoseok běžel po starém mostě, co mu síly stačily. Neslyšel nic jiného, než svůj dech a silný vítr, co narážel do jeho uší.

Nohy to tempo nestíhaly, ale hlava stále říkala dál. Ne, nebyla to hlava, ale srdce.

Jestli si něco udělá, v životě si to neodpustím! Já jsem idiot!

Oči měl skleněné od prvních slz. Těžko říct, zda za to mohl ostrý vítr, nebo strach o Yoongiho.

Prosím, buď v pořádku!

Konečně byl v ulici, kde stál ten starý ošklivý panelák. Málem se ve dveřích srazil se starou paní, která vycházela ven.

Neměl čas poslouchat její kázání a zamířil rovnou do sklepení. Otevřel rezavé dveře, ale zůstal stát ve dveřích.

Nikdo tam nebyl. Místnost zela prázdnotou a naplňoval ji jen jeho hlasitý a zplašený dech.

,,Yoongi..." vydechl a šel dovnitř. Ležela tu jeho zbraň, přímo uprostřed.

Vzal ji do rukou a pečlivě prohlédl. Chtěl zkontrolovat zásobník, ale byl prázdný. Byla bez nábojů. Nikomu by se nic nestalo, i kdyby předtím vystřelil.

V životě si nepřipadal tak hloupě. Teď byl Yoongi pryč. Kousek od matrace, kde se minulou noc vlezli ve třech, viděl mobil.

Pokud nebyl nahoře v bytě, neměl šanci ho najít.

Zoufale si promnul tváře a na chvíli se posadil. Vyčítal si úplně všechno. Kdyby ho tu nenechal, všechno mohlo být v pořádku. Kdyby věděl, že byla zbraň bez náboje, mohl ho uklidnit aniž by ohrozil kohokoli život. Mohl mu říct, že bylo všechno v pořádku a pevně ho obejmout. Všechno mohlo dopadnout lépe.

Teď byl pryč. Věděl, že domu by se nevrátil. Nemohl se vrátit dřív než za dva dny, jinak by měl problém. Jeho otec řekl, aby se nevrazel do konce týdne a byl pátek.

Cítil, jak mu tekly slzy po tvářích. Měl mu být na blízku, ale místo toho ho v tom nechal. Mohl si to obhájit tím, že se snažil ochránit Jeongina a každý by to pochopil, ale on se proklínal.

Klekl si k zemi a pevně semkl rty. ,,Yoongi, já se ti tak omlouvám..."

°•°•°•°•°•

,,Kde je Yoongi? Co s ním bude?" zamumlal Jeongin sklesle, zatímco mu Jin jemně česal vlhké a voňavé vlasy.

,,Hoseok se za ním vracel, určitě bude v pořádku," usmál se, přestože si sám nebyl jistý svou odpovědí.

Byli u něj a Namjoona v bytě. Napustil chlapci vanu, pomohl umýt vlasy a zatímco si hrál s bublinkami, připravil mu teplou polévku. Zbyly i nějaké čokoládové sušenky, proto mu všechny dal. Nevěděl, čím si prošel, ale viděl, že potřeboval trochu péče.

,,Měl jsem něco udělat, ale já jen bulel a bulel," odsekl frustrovaně a kdyby neseděl druhému na klíně, nejspíš by kopl do nejbližší věci.

,,Měl v ruce zbraň, je normální se bát," řekl Jin.

,,Ale on by nám neublížil! Yoongi nikdy... Myslím, že se bál, ale nevím čeho," namítl, zatimco se rukama zapíral o sva kolena.

Jin se nad tím jen pousmál. Obdivoval, že si za tím stál. Většina lidí by se v životě ani nepodívala na osobu, co by na ně vytáhla zbraň. Tenhle kluk byl opravdu zvláštní, ale skvělým způsobem.

,,Až se Hoeoek vrátí, můžeš se ho na všechno zeptat. Teď se pojď najíst a potom půjdeme za naším šéfem. Chce s tebou mluvit."