,,Moobin. Znáš jeho jméno, že?" zeptal se Hoseok, když seděli naproti sobě.

Druhý právě zakrýval Jeongina přikrývku, ale když zaslechl jeho otázku, na vteřinu ztuhnul. Zkontroloval, že byl celý schovaný a poté s ostražitým výrazem zvedl hlavu.

Přestože to byla otázka, viděl mu na očích, že byl o té informaci přesvědčený.  Jakoby mu jen chtěl oznámit, že o jejich spojení věděl. Ale jak?

,,Odkud ho znáš?" zeptal se stroze.

Hoseok na chvíli zaváhal. Věděl, že byl nedůvěřivý. Mohl by si myslet, že celé jejich setkání byl Moobinův plán. Že jejich přátelství bylo falešné.

,,Budu k tobě upřímný, když mi slíbíš, že budeš taky," řekl nakonec a seriózně k němu natáhl svou dlaň.

Tentokrát byl v rozpacích Yoongi. Jak mohl být upřímný? Bude vůbec schopný mu odpovědět na všechny otázky pravdivě?

Něco v hlavě mu však neustále opakovalo, že zapírat nemělo smysl. Že Hoseok už věděl všechno.

,,Budu se snažit, ale... slíbit ti to nemůžu," odpověděl omluvně, jenže v tu chvíli Hobi chytil obě jeho ruce do těch svých.

,,Snažím se ti pomoct. Můžeš tvrdit, že to nepotřebuješ, ale potřebuješ. Chci tvoje upřímné odpovědi, protože mi na tobě záleží. Nehledej za tím žádnou špatnou věc, takže tě ještě jednou prosím. Chci jen upřímné odpovědi."

Yoongi sklopil zrak. Nepotřeboval pomoc.. že ne? Jeho život nebyl pohádka, ale zvládal to. Že ano?

Někdy je skutečně to nejtěžší přiznat si, že pomoc potřebujete.

Než však stihl něco říct, jeho ruce ztratily to příjemné teplo. Zmateně zvedl hlavu, jenže v tu chvíli ho Hoseok chytil za tváře a něžně spojil jejich rty.

Menší překvapeně zatajil dech, ale jeho tělu nebyl zaslán žádný příkaz odporu. Naopak, tlak v jeho ramenou povolil a on se jen více nahnul k brunetovi.

Nedalo se však říct, že věděl, co dělal. Všechny pro něj bylo nové a spíše se snažil kopírovat jeho pomalé a trpělivé pohyby.

Bylo to sladké a jemné a i přes hromadu studu mu to přišlo po chuti.

Nakonec se Hosoek odtáhl, ale stále nechal dlaně na jeho tvářích. ,,Teď už mi věříš?" vydechl s úsměvem.

Menší od něj nedokázal odpoutat zrak, přestože si uvědomoval, jak rudý byl.

Najednou mu však nedokázal říct ne. Jakoby to bylo přesně to, co potřeboval.

,,Bu-budeš nemocný..." sykl stydlivě.

,,Mě to asi nevadí. Ty by ses o mě určitě dobře postaral," zahihňal se, když ho štípl do tváře.

Yoongi pobaveně našpulil rty a zakýval hlavou než se vratil k předchozímu tématu. ,,Opravdu chceš, abych byl upřímný? Co když jsem... psychopat a špatný člověk," slova jeho psychiatra se mu ozývaly v hlavě hned po dokončení věty.

On však znovu chytil jeho jemné ruce a nesouhlasně zavrtěl hlavou. ,,Přestaň dělat, jakoby na tom záleželo. Jsi úžasný takový, jaký jsi. Psychopat, nebo ne, nikdy bych tě nesoudil. Já ne."

Nespustil z něj svůj odhodlaný pohled, dokud nesouhlasil.

,,Dobře... Slibuju, že budu upřímný," jeho slova neměla takovou jistotu. Bylo jasné, že se obával jeho otázek.

Hoseok se spokojeně pousmál, ale stále nepustil jeho ruce. ,,Odkud znáš Moobina?"

,,Pracuju pro něj," odpověděl tiše.

Všiml si, že o něm mluvil, jako o nějakém starém známém. Musel mu být blízký a to ho na pár chvil vyděsilo. Jak může být svět tak malý?

Vyšší si tiše povzdechl. Přestože jako jediný věděl, jaká byla situace, slyšet to od něj mělo jinou váhu. Jakoby doteď nevěřil faktu, že byl nájemný vrah, stejně jako on sám.

Nevěděl však, jak mu přiznat, že měl na rukou tolik krve. Přestože z logického hlediska byl jeho strach zbytečný, obával se jeho reakce.

Natáhl se pro Yoongiho batoh, který ležel u Jeonginových nohou a po krátkém zaváhání vytáhl zbraň. Svou vlastní, kterou černovlásek tehdy odnesl.

Yoongi zmateně nakrčil nos. Moc dobře si pamatoval, kde ji vzal, nebo spíše komu. Měl toho mladíka, kterého mu poslal Moobin na pomoc, dokonale v paměti. Nedokázal však pochopit, proč ji vytáhl.

,,Taky pro něj pracuju, a tohle," na chvíli se odmlčel a přehodil zbraň do druhé ruky, ,,je moje zbraň."

Ticho, které mezi nimi nastalo bylo opravdu hlasité.

Yoongi na několik vteřin úplně přestal vnímal čas, co utíkal dost rychle. Nedokázal tuto informaci zpracovat tak rychle.

Opravdu to byl on, kdo ho tehdy zachránil? Jak dlouho o tomhle všem věděl? Mohl to mít Moobin promyšlené, aby ho dostal konečně na svou stranu.

Zároveň si nedokázal tuhle usměvavou tvář spojit s chladnokrevným vrahem.

Opravdu nevěděl, co si myslet, slyšel jen hlasitý tlukot svého srdce.

,,Yoongi."

,,Takže... taky zabíješ kohokoli, koho ti nařídí?" zeptal se, načež zavládlo krátké ticho.

,,Ano. Doufám, že na mě nebudeš koukat skrz prsty, když jsme na tom vlastně úplně stejně. Ja tě pořád vidím, jako stejného, úžasného Yoongiho," vydechl s úsměvem.

Menší překvapeně nadzvedl obočí. ,,Ty-ty si nemyslíš, že jsem nebezpečný psychopat? Zabil jsem spoustu lidí!"

,,Stejně jako já," zahihňal se a znovu chytil jeho dlaně.

Yoongi z nervozity popletl jejich prsty. Nevěděl, jak se cítit, když někdo odhalil jeho tajemství, za které ho mogl zavřít. Nebal se, že by ho Hoseok soudil, ale stále.

,,Proc jsme ten jediný zmatený a překvapený..." vydechl zoufale, přičemž trošku svěsil hlavu i s rameny.

Hoseok se jen pousmál nad tím, jak roztomile v tuto chvíli vypadal. Chápal, že byl v šoku, on sám to zpracovával celou noc. Měl spoustu otázek, ale v jedné věci bylo jasno.

Musí ho přemluvit a odvést k ostatním, pro jeho vlastní dobro.

Jednu ruku vymotal z jeho jemného sevření a prohrál mu tmavé vlásky. ,,Taky jsem byl zmatený, ale přes noc jsem to vstřebal. Konec konců jsi to pořád ty a zrovna já bych tě nemohl soudit," mluvil tak klidně, že tenze v Yoongiho těle trošku povolila.

,,Jak jsi to zjistil? Podle té zbraně?" zeptal se tiše.

,,Tak nějak. Musel jsi být ten, koho jsem tehdy zachránil, jinak bys neměl mou zbraň. Taky mi ale volal Moobin. Přísahám, že jsem mu neřekl nic o tom, že jsem šel za tebou, vůbec že se známe, protože jsem se bál, že by mi to zakázal a já si zrovna tvoji přítomnost tak užíval a," musel se uprostřed zhluboka nadechnout, protože mluvil tak rychlým tempem, že mu nejen bylo špatně rozumět, ale zapomněl dýchat. ,,Prostě jsem to tajil, ale on mi zničehonic nic zavolal a sháněl se po tobě. Kdybych nenašel předtím tu zbraň, byl bych hrozně zmatený, ale jen mě to ujistilo, že mám pravdu."

V tu chvíli menší vyděšeně vykulil oči. ,,On mě hledal?! Bože, on mě zabije, že jsem mu neodpovídal a—!"

,,Yoongi, nádech výdech," přerušil ho. ,,Nejdřív byl naštvaný, ale řekl sem mu, co se stalo a pochopil," na nějakou chvíli se zastavil, jakoby si nebyl jistý, zda tu větu mohl říct.

Měl několik možností utéct z domu, Moobin byl určitě přesvědčivý, ale on odmítl.

Nakonec se však rozhodl mu otevřeně říct, o co šlo.

,,Chce, aby ses vrátil se mnou na naší základnu."

Nikdy mezi sebou neměli tak trýznivé a hlasité ticho, jako teď.

Hoseok se mu snažil podívat do tváře, ale on nepřítomně koukal do svého klína, vlasy přes tvář. Když několik vteřin nereagoval, rozhodl se ho oslovit.

,,Yoon—"

,,Nikam nejdu. On to moc dobře ví," sykl chladným a razným hlasem.

Byl to náhlý skok, který vyšší nečekal. Ještě před chvílí vypadal, jako ztracené kotě, ale stačila jedna věta a atmosféra zhoustla.

,,Yoongi, já se ti snažím jen pomoct, podívej se na svou situaci! Tvoji rodiče tě nemocného zavřeli do sklepa, hladovíš jen protože ti někdo pořád vnucuje, že si nezasloužíš jídlo a to ani nemluvím o tom, že ti dali obojek na krk, jakobys byl pes!" nechtěl na něj zvýšil hlas, ale než tohle všechno řekl nahlas, zlost se v něm nakupila a vybuchla ven. Přestože Yoongiho rodiče neznal, cítil k nim velikou nenávist. Kdyby tu jeden z nich stál, neudržel by se několika ranám.

Když to však menší zaslechl úplně zamrzl, jen jeho prává ruka vystřelila k tmavému roláku, pod kterým skrýval kovový obojek.

Úplně zapomněl, že i o tom věděl.

,,Proč si nenecháš pomoct?" vydechl zoufale, zatímco mu levou ruku položil na koleno.

Yoongi několik vteřin mlčel, protože neměl, co mu na to říct. Někde vzadu věděl, že pomoc potřeboval víc, než cokoli na světe, ale několik hlasů v hlavě mu stále vnucovalo opak.

Jsi ztracený případ, pomáhat ti je jen ztráta času...

Nezasloužíš si pomoc, jídlo, ani jeho...

Jsi zbytečný...

Tlustý, prašivý pes...

Najednou se v něm začaly hromadit všechny emoce, o kterých ani nevěděl, že je zadržoval tak dlouho. Sevřel pěsti tak pevně, že si nehty zaryl hluboko pod kůži a kdyby neseděl na zemi, nejspíš by se mu rozklepala kolena.

Nevěděl, co dělat. Snažil se to všechno zpět potlačit ale na několik vteřin přestal naprosto vnímat. Měl na mysli to, co mu vždy říkala matka, psychologové, učitelé a spolužáci. Slyšel každý jeden hlas a byly hlasitější a hlasitější. Nedokázal všechno pojmout v jeden moment. Bylo toho moc.

Oči se mu plnily slzami, když v tom zaslechl nějaký nový hlas, který na něj volal. Věděl, kdo to byl, ale nedokázal se přinutit k nějaké odpovědi.

Když však ucítil, jak s ním někdo zatřásl, procitl zpět a vyděšenýma očima se podíval na Hoseoka před ním.

Jeho výraz byl podobně vystrašený, protože nevěděl, co se dělo. Bál se, že za to mohl, protože na něj zvýšil hlas.

,,Yoongi, dýchej zhluboka! Máš panickou ataku, hl—" bohužel ho Yoongi v tu chvíli kopnul přímo do tváře a musel se opřít volnou rukou za zády. Když s překvapením zvedl hlavu, Yoongi stál dva metry od něj, na třesoucích se nohou s onou zbraní v ruce. Mířil přímo na něj, přestože sebou jeho ruce nekontrolovatelně škubaly.

,,Co to děláš, Yoongi?!" vyhrkl, ale než se stihl postavit na nohy, on ho opět přerušil.

,,Ne, nepřibližuj se ke mě!" vykřikl hystericky.

,,Y-yoongi?" vydechl zmateně Jeongin, který si mnul ospalé oči.

Hoselk na něj úplně zapomněl. Skočil před něj a ochranářsky roztáhl ruce.

Věděl, že Yoongi vůbec netušil, co dělal. Dokud měl však zbraň v ruce, nemohl víc, než se ho pokusit konfrontovat.

Jeongin byl vyděšený a kvůli hlavni zbraně, co na něj mířila nedokázal vydat ani hlásku, jen se skrčil za jeho nohy.

,,Yoongi, polož tu zbraň," řekl co nejklidněji, co to šlo, přestože mu srdce skákalo až v krku.

,,Ne, ne, ne, já nikam nepůjdu!" zakřičel se slzami v očích. ,,Celou dobu to byl plán, že jo?! Bavil ses se mnou jen protože ti to přikázal, aby mě konečně dostal!"

Přesně tak. Proč by se někdo tak úžasný a starostlivý bavil s takovým omylem, jako jsi ty...

Jeho hlas byl tak zlomený a zoufalý. Při každém slově cítil, jakoby mu někdo probodl srdce jehlou.

,,To není pravda! Chci ti pomoct! Jeongin může jít s námi a nebudeš ho muset schovávat ve studeném sklepě," nechápal, že ho tento argument nenapadl dříve. Přestože liščí chlapec vůbec nevěděl, co se dělo a jen se krčil za ním, na Yoongiho to zabralo.

Bez odpovědi sklonil zbraň dolů, i když to spíše vypadalo, jakoby jen jeho pažím došla síla a ony samovolně spadly.

Hoseok si tiše oddechl. ,,Je nás tam víc. Ti moji kámoši, kterým jsem tě představoval v restauraci, všichni žijeme spolu! Můžeme být sami sebou a nikdo nás neosudí," chtěl udělat krok zpět, jenže v tu chvíli znovu zvedl zbraň.

,,Zůstaň na místě!" okřikl ho vyděšeně, přičemž sám udělal dva kroky dozadu. Celý se třepal a nevěděl, co dělat. Nechtěl nikomu z nich ublížit, ale nedokázal dostat vlastní ruce pod kontrolu.

Jeongin se pevně chytil Hoseokovy nohy a se slzami v očích vykřikl: ,,Yoongi, prosím, nech toho!"

,,Ublížíš si! Polož tu zbraň a půjdeme se ještě pobavit. Pomalu ji polož, všechno bude v pořádku, dobře?" vydechl a pohotovostně zvedl ruce.

Začal hyperventilovat a jeho dech se nebezpečně zrychloval. Bál se sám sebe. Chtěl tu zbraň pustit, ale jeho ruce ho neposlouchaly. Nedokázal dostat pod kontrolu ani své slzy. Cítil jen tlukot svého srdce.

,,Vem Jeongina a vypadněte!" zakřičel mezi vzlyky.

Hoseok šokem vykulil oči. ,,Ne, ty půjdeš s námi! Nenecháme tě tady."

,,Kam chcete jít..." zašeptal Jeongin zoufale, když se svalil do klubíčka k jeho nohám. Nevěděl co se dělo, ale jeho vyděšené tělíčko pomalu spouštělo záchranný mód.

Yoongi však hystericky zavrtěl hlavou. ,,Hned vypadněte, nebo začnu střílet!"

Yo!

Moje aktivita není v poslední době nic moc, ale snažím se ^^

Vaše anonymní holčena <3