Yoongi otevřel oči a pomalu zamžikal před sebe. Cítil se trošku lépe. Stále ho bolela hlava a cítil, že každý pohyb bude problém.

,,Yoongi, dobré ráno, už podruhé," usmál se Hoseok, který seděl vedle něj.

,,Kolik je hodin?" zamumlal, zatímco se pomalu posadil.

,,Sedm večer," odpověděl a znovu mu zkontroloval teplotu. Stále byla o něco vyšší, než měla, ale nic hrozného.

,,Já spal celý den?" vydechl šokovaně.

,,Jak se cítíš?" vypískl Jeongin starostlivě. Ani si nevšiml, že celou dobu seděl vedle jeho druhého boku.

,,Lépe," pořád byl unavený. Vůbec by se nezlobil, kdyby mohl ještě spát.

,,Bolí tě hlava, chceš prášek?" zeptal se Hoseok.

Menší zavrtěl hlavou a promnul si tváře od zaschlého potu. Opravdu by teď ocenil sprchu.

Navíc stále nezpracoval, že tu Hoseok opravdu byl. Jen tak se sbalil, jen kvůli němu, aby mu pomohl. Neměl k tomu jediný důvod. Cítil se kvuli tomu špatně.

,,Promiň, že jsi kvůli mě musel přijít. A omlouvám se vám obou, že se o mě musíte starat, jako o dítě..." zamumlal provinile. Byl zvyklý si své problémy vyřešit sám a fakt, že mu někdo musel pomáhat, ho frustroval.

Oba si vyměnili nejisté pohledy a poté se podívali zpět na něj.

,,Proč to říkáš, jakoby to byla tvoje chyba?" nechápal Hoseok.

,,Protože je. Měl bych být schopný si vyřešit své věci, ne do toho zatahovat ostatní," odpověděl s povzdechem.

,,Ale vždyť jsi málem umřel!" vykřikl Jeongin se slzami v očích a opřel se oběma rukama o jeho stehno.

Yoongi překvapeně zvedl hlavu. Nečekal, že na něj takto vyjede, ale to nevěděl, co vše se ještě snažil říct.

,,Vždycky, když jsi se mnou, tak se usmíváš a říkáš, že se nic neděje, ale zároveň se ze všeho obviňuješ, jakobys mohl úplně za všechno! Proč to děláš?" vydechl se smutným a starostlivým výrazem.

Nevěděl, co mu na to odpovědět, proto jen nejistě semkl rty.

Hoseok se nad tím sklesle pousmál. Ten kluk měl pravdu, doslova mu to vzal z úst. Kdyby nebyl tak unavený, dodal by k tomu víc.

,,Přišel jsem, protože jsem se o tebe bál. Kolikrát ti mám ještě opakovat, že se o tebe opravdu zajímám," řekl s úsměvem a pohladil jeho hřejivou tvářičku. ,,Nejsi na to sám. Na nic."

Černovlásek cítil, jak se mu rozbušilo srdce. To jak mluvil, jak se choval, i to jak jemně hladil jeho tvář. Všechno na něm bylo tak nové a příjemné.

,,Přesně tak, nejsi! Až se tu znova ukáže ten pán, co tě sem odhodil, udělám z něj fašírku! Takhle se táta ke svému synovi nechová!" řekl Jeongin vytočeně, načež se Hoseok začal smát.

,,To máš pravdu. Pojď, půjdeme mu to vytmavit," zavtipkoval a menší nadšeně zakýval hlavou.

,,Najdi mi skleněnou láhev a jdeme na něj!"

,,Po-počkat, to přece ne!" vyhrkl Yoongi v panice, ale dlaň na jeho rameni ho uklidnila.

,,Neboj, dělal jsem si srandu," zahihňal se.

Jeongin však nafoukl tváře. ,,Já bych to udělal..."

Hoseok pobaveně zakoulel očima a podíval se zpět na Yoongiho. ,,Nic to však nemění na tom, že to, co udělali bylo hrozné. Pokud bychom měli na někoho svádět vinu, tak na tvé rodiče," řekl, přičemž ukázal prstem nahoru. ,,Ty jsi neudělal nic špatně. Nic."

Měl na mysli mnohem více věcí, ale nechtěl je rozebírat před Jeonginem. Viděl, že si před ním Yoongi hlídal své problémy, aby tím malého chlapce nezatěžoval a hodlal to respektovat.

,,Ale kvůli mě zanedbáváš školu a— bože, ty máš školu! Co ti na to řeknou rodiče, nebo vychovatelé z intru?!" začal znovu panikařit při představě, kolik problémů mu způsoboval. Nebo, myslel, že způsobuje.

Hoseok na tohle neměl žádný argument. Nemohl říct, že vlastně na intru nebyl, školu nedělal. Byl moc unavený na vymýšlení výmluv.

Chytil ho za ruce, aby dostal jeho pozornost od neustálého a nesrozumitelného žvatlání. ,,Yoongi, to neřeš, dobře? Všechno je v pohodě, žádné problémy mít nebudu."

,,A-ale —"

,,Sh," vydechl a přiložil mu prst na rty. ,,Přestaň se stresovat kvůli zbytečnostem. Musíš se uzdravit, takže si zase lehni a odpočívej," řekl nekompromisně. Viděl, jak unavené a nemocné oči měl. Byl si jistý, že mu bylo hůř, než přiznával.

Yoongi zaraženě zmlkl. Podíval se na něj a všiml si únavy, co mu samotnému koukala z očí. Nevěděl jak dlouho tu byl, ale spal vůbec?

,,Ty taky vypadáš unaveně. Spal jsi?" zeptal se.

Brunet v tu chvíli nepřítomně odvrátil pohled, přičemž si prohrábl vlasy. ,,No, j-jo."

,,Nespal," zamumlal Jeongin.

,,Hej, máš být na moji straně, kluku!"

,,Oba jste stejní! Zajímáte se jen o toho druhého a navzájem si děláte větší a větší starosti!" vyprskl na plnou pusu.

Yoongi překvapeně zamrkal, načež se podíval na volné místo vedle sebe.

,,Spal jsem celý den. Měl by sis taky odpočinout, Hobi."

Hádali se. Trvalo to snad patnáct minut a Jeongin je se zoufalým výrazem pozoroval. Ta hádka byla absurdní. Oba si stáli za tím, že jsou v pohodě a to ten druhý by si měl odpočinout.

Jsou tak paličatí, to snad není možné...

Nakonec však vyhrál Yoongi. Hoseok byl moc unavený na kvalitní argumenty, což nebylo překvapení, když celý den nespal. I tak si zvládl prosadit, že Yoongi zůstane na matraci, zabalený v přikrývce.

Seděl tedy na kraji nafukovací matrace s dekou kolem sebe a brunetkovou hlavou na klíně.

Usnul téměř okamžitě, zvlášť když ho Yoongi jemně hladil po vlasech.

,,Opravdu se cítíš dobře? Vypadáš taky hrozně unaveně," zamumlal Jeongin starostlivě.

Měl pravdu, opravdu byl unavený. Bolela ho hlavu a chvílemi mu stále bylo nevolno.

Nemohl však klidně usnout, když věděl, že se o něj Hoseok staral celou noc, celý den a ani na chvíli nezamhouřil oka.

,,Nic mi není. Hoseok si taky musí odpočinout. Jinak doufám, že jsi jedl," řekl o něco přísněji.

Menší zakýval hlavou. ,,Hoseok před dvěma hodinami objednal pizzu! Hrozně dlouho jsem neměl pizzu, chybělo mi to," zahihňal se a natáhl se pro papírovou krabici, která ležela za jeho zády. ,,Objednal i pro tebe! Ale asi byl tak unavený, že na to zapomněl," řekl s povzdechem.

Yoongi se překvapeně podíval na nejspíše studenou, šunkovou pizzu. Opravdu mu objednal jídlo, přestože musel vědět, že to nebude chtít? Proč?

Jen při tom pohledu se mu úzkostí obrátil žaludek. Vzpomněl si na půlku koblihu, který snědl ráno a nedokázal se donutit ani natáhnout ruku pro kousek pizzy.

,,Vem si, Yoongi!" usmál se, jenže když uviděl jeho znechucený výraz, nechápavě naklonil hlavu. ,,Je s tím něco špatně?"

,,P-promiň, nemám chuť," odvětil a podíval se na spícího kluka v jeho klíně. Měl štěstí, že spal. Věděl, že by ho donutil do jídla.

,,Ale vždyť jsi celý den nejedl," zamumlal Jeongin.

,,Innie, kdybych měl hlad, tak bych se najedl," odsekl nevrle, což u něj nebylo zvykem.

Nebylo proto divu, že Jeongin překvapeně semkl rty a provinile sklopil hlavu.

Yoongi toho hned litoval. Ani si sám neuvědomoval, proč po něm takto vyjel. Jen, protože nechtěl nic sníst?

,,Promiň, nechtěl jsem zvýšit hlas, já jen..." na pár vteřin se zastavil. Co mu chtěl říct? Bojím se jíst víc, než jednou denně. Nemůžu jíst, matka by mě praštila, protože jsem už tak moc tlustý.

,,Nezlobím se, jen mám o tebe strach. Hobi říkal, že se o tebe taky bojí, ale že ho moc neposloucháš. Taky říká, že zapomínáš jíst a že ti to musí připomínat. Když spí, chtěl jsem na tebe dohlédnout, abys nezapomněl..." zamumlal menší.

Yoongo překvapeně zatajil dech. Věděl přesně, kam tím Hoseok mířil. Oba dobře věděli, že na jídlo nezapomínal, ale pro Jeonginovu nevinnou hlavičku to byla ta pravá verze.

Nechtěl, aby byl smutný a chtěl říct, že si jeden kousek dá, ale nedokázal to. Jen myšlenky na tučnou pizzu v něm vyvolávaly paniku a sebenenávist, že to vůbec zvážil.

Podíval se na bruneta v jeho klíně. Přehrával si v hlavě jejích poslední rozloučení, při kterém mu vtiskl polibek na tvář. Chtěl to udělat znovu, ale styděl se.

,,Ty a Hobi se máte rádi?" zeptal se Jeongin z ničeho nic.

,,C-cože?" vydechl překvapeně.

,,Myslím, jako pár. Hodně jsem si dneska s Hobim povídal a mluví o tobě úplně úžasně. Dokonce ještě hezčejc se na tebe dívá. Máš ho rád?" pokračoval nevinně ve své otázce.

Yoongi tím byl trošku zaskočený. Nic to však nezměnilo na tom, že se jeho srdce rozbušilo mnohem rychleji.

,,Nikdy jsem nepotkal někoho takového, ale s city je to složité, víš, Innie? Někdy člověk neví, co cítí a vyjádřit to je ještě těžší," zamumlal s tichým povzdechem a jemným pohybem obkreslil brunetovu lícní kost.

Skutečně nevěděl, co cítil. Přestože byl u psychologů častěji, než kdokoli v okolí, nikdo mu nikdy neřekl, jak se vyrovnat se svými pocity. Jak je poznat, či vyjádřit.

Všechno to pro něj bylo těžké a bál se špatného kroku.

,,Toooo nechápu," odpověděl Jeongin lehce zmateně, přičemž naklonil hlavu na stranu.

,,To nevadí," zahihňal se Yoongi.

Trošku delší pauza, nestíhám... 🥹