Hoseok zaplatil nákup a opustil malý lokální obchůdek. Šel rovnou čarou k Yoongiho paneláku.

Když odcházel, Jeongin slíbil, že se o něj postará, po dobu, co bude pryč. Nechtěl je tam nechávat samotné, ale neměl na výběr. Musel koupit normální jídlo pro všechny tři.

Za pár minut byl kouskem od vchodu, když v tom si všiml dvou postav, které stály před vchodovými dveřmi.

,,Nevím, co po mě chceš, řekla jsem ti, aby ses tady neukazoval!" zakřičela ta tmavovlasá žena.

Nemohl si pomoct, ale ta žena měla velmi podobný nos a tvar oči, jako Yoongi. Že by to byla jeho matka?

Tak jako tak vypadala, že jí vůbec netrapil nemocný syn hozený ve sklepě. To ho užíralo a vadilo krev v žilách.

Kdo byl však ten muž v docela drahém obleku. Stál zády, takže mu do tváře neviděl.

,,Nemůžu mlčet, kdyz se kolem mě šíří až moc pravdivé drby," řekl muž klidně.

Vypadal však, že jí dost naštval. ,,Ani se nepokoušej rozvracet mou rodinu!" vyprksla a chtěla jít dovnitř, jenže on ji rychlým pohybem chytil za zápěstí.

,,Jestli nedostanu odpověď, zabiju tebe, bratra, i toho kluka. Děláte mi trošku nepořádek v životě. Na druhou stranu, když budete mrtví, nebudete potřebovat moje peníze a drby budou ze stolu."

Hoseok měl z jeho klidného tónů mráz po zádech. Ať to byl kdokoli, neměl rád, když si s ním někdo zahrával.

Chvíli mlčela než vytočeně odfrkla: ,,Nikomu jsem nic neřekla. Jestli se někdo dozvěděl, že je ten budižkničemu tvůj syn, nemá to ode mě."

Brunet pochopil, že jejich konverzace byla u konce, proto se schoval vedle popelnic. Aby ho někdo potkal bylo to poslední, co chtěl.

Její věta se mu však zaryla do hlavy. Mluvili o Yoongim, že?

Chvíli vyčkal a poté zkontroloval vzduch. Nikdo tam nebyl, proto vytáhl Yoongiho klíče z kapsy a vešel dovnitř. Seskákal schody dolů mezi sklepy a otevřel ten jediný, který neměl z venku zámek s řetězem.

Tiše nakoukl a uviděl, že Yoongi seděl na provizorní matraci a na klíně mu chrupkal Jeongin.

,,Jsi vzhůru, jak se cítíš?" zeptal se s úsměvem, když za sebou zavřel dveře.

,,Mohlo by to být i horší..." povzdechl si.

Posadil se vedle něj a položil mu dlaň na čelo. ,,Pořád máš zvýšenou teplotu. Měl bys víc odpočívat," řekl a podíval se na spícího chlapce. ,,Hlavně, že jsem mu řekl, aby tě hlídal, " vydechl s pobaveným úsměvem.

,,On říkal to samé, když jsem se vzbudil. Ale vypadal tak unaveně, že jsem ho poslal spát," sám se trošku pousmál, zatímco ho jemně vískal ve vlasech. Poté se podíval na Hoseoka.

,,Promiň, že jsi se sem musel kvůli mě táhnout. Měl bys do školy, takž–"

,,Prosímtě, koho zajímá absence?" ne, že by mě někdo kontroloval. ,,Neodejdu, dokud nebudeš v pořádku. Fakt jsem se o tebe bál," řekl vážně a opatrně položil svou dlaň na tu jeho, která si hrála s černými vlasy spícího chlapce.

Překvapeně zvedl obličej a jeho bledé tváře znovu dostaly trošku červené barvy. ,,Opravdu?"

Vyšší přikývl. ,,Samozřejmě! Není to snad jasné? Málem jsem se zbláznil, když jsi mi neodepisoval! Kdybych věděl, že jsi skončil tady... ještě, že mi Jeongin zavolal zpátky," řekl starostlivě a vytáhl z tašky čerstvé koblihy, které koupil.

Yoongimu stačil jeden pohled, aby nesouhlasně zavrtěl hlavou. ,,Ne-nebudu jíst, mám žaludek na vo—"

,,Máš žaludek an vodě, nebo jen nechceš jíst?" přerušil ho.

Ztichnul a nervózně odvrátil pohled. Byla to dostatečná odpověď.

Hoseok už odmítal přehlížet jeho odpor k jídlu. Byli tu sami, měli nekonečně mnoho času a i když byl stále nemocný a unavený, museli to spolu vyřešit. Jeho tělo se nikdy nezotaví, když nebude jíst.

Pevněji sevřel jeho dlaň a pohledem ukázal na spícího chlapce. ,,Proč mu kupuješ jídlo, i když nemáš moc vlastních peněz?"

Zmateně zamrkal a hned odpověděl: ,,Potřebuje jídlo, zvlášť, když je tak malý, není to jasné?"

Druhý zakýval hlavou. ,,A co bys udělal, kdyby ti řekl, že celé dva dny nejedl?"

,,Koupil bych mu pořádné a jídlo a kdybych neměl peníze, vzal bych na brigádě to, co se neprodalo, nebo přebytečné porce."

Hosoek znovu spokojeně přikývl. ,,Přesně tak, Jeongin potřebuje jídlo, ale to ty taky."

V tu chvíli Yoongi pochopil, jak si nešikovně naběhl. Dostal ho do pasti.

,,Proč nejíš, Yoongi?" vydechl. Viděl, jak sebou nejistě škubl. Nejspíš byl první, kdo mu takto přímou otázku položil.

Několik vteřin bylo ticho, protože mu na to nic neřekl. On však čekal, dokud nebude připravený na odpověď.

Nervózně těkal očima sem a tam. Měl na jazyku myšlenku, kterou si řekl pokaždé, když viděl kus jídla. Nerad ji však vyslovovat. Nikdy ho nikdo nechápal.

Teď to však bylo jinak, sám tomu nerozuměl. Hoseok tu seděl, držel jeho dlaň a trpělivě poslouchal. Čekal na jeho odpověď.

Nejistě se kousl do rtů. ,,Protože jsem tlustý..." zamumlal tiše. Ani se nepodíval na jeho reakci a pokračoval. ,,Nemůžu se na sebe ani podívat v zrcadle."

Hoseok nevěřil vlastním uším. Nedokázal zpracovat, že mu někdo tak hubený, jako on, tvrdil, že si připadal tlustý. Tohle nebylo normální.

Musel však dobře vážit slova, pokud chtěl mluvil o jeho vzhledu. Očividně na to byl dost háklivý.

,,Yoongi, ty nejsi tlustý. Kdo ti to řekl?" vydechl.

,,Nikdo mi to nemusel říkat..." zalhal. Cítil, že ho tato odpověď nepřesvědčí, ale nevěděl, jak reagovat.

,,Tehdy, když jsi vybuchl, zmínil jsi svou matku. To ona ti vnucuje tuhle stupidní myšlenku?" zeptal se. Viděl, jak ztuhl, proto začal na jeho ruce obkreslovat malé kroužky.

Yoongi odvrátil pohled, protože se mu do očí dostávaly slzy. Ani nevěděl proč. Po chvíli však zakýval hlavou. ,,Říká mi to ka-každy den a..." sam nevěřil tomu, že během pár slov propukl v slzy. Začaly se mu třepat ruce tak, že se bál, aby Jeongina nevzbudil.

Hosoek jeho ruce chytil a pevně stiskl. ,,Říká hlouposti. Yoongi, podívej se na mě."

Menší zvedl své oči plné slz.

,,Potřebuješ jíst. Tvoje tělo bojuje s nemocí a potřebuje energii. Když mu ji nedáš, bude to ještě horší a já už se o tebe nechci znovu takhle bát. A už vůbec nebudu zmiňovat to, že ty tlustý nejsi. Zasloužíš si jídlo, tak jako každy" řekl, přičemž se mu díval přímo do duše skrz unavené, nemocné oči. Utřel mu většinu slz a nechal dlaň na jeho tváři.

,,A-ale... já..." nevěděl, co říct. Najednou se chtěl schovat pod deku a brečet, schovaný před světem. ,,Ne-ne dokážu se na jídlo ani podívat, na-natož pak na sebe," zašeptal plačtivě.

,,Nemáš důvod se na sebe takhle dívat. Potřebuješ pomoc a já ti moc rád pomůžu, protože chci, aby ses cítil dobře ve svém těle a zároveň nebalancoval na hranici se smrtí vyhladověním," řekl vážně a utřel jeho čerstvé slzičky.

Yoongi byl v čistém šoku. Věděl, že Hoseok byl jiný od ostatních, ale tohle všechno překonávalo hranice jeho chápání.

,,Nemusíš se mnou zahazovat svůj čas! Navíc, co když jsem ztracený případ? Jen tě zklamu..." zamumlal nejistě.

Vyšší však s úsměvem zavrtěl hlavou. ,,Pokud si necháš pomoct a budeš se snažit, nikdy mě nezklameš. Navíc, já v tebe věřím," zahihňal se a sklouznul pohledem na spícího chlapce. ,,On v tebe věří taky. Kdyby věděl, jak se týráš, rozplakal by se. Záleží mu na tobě stejně, jako mě."

Yoongi se na menšího podíval. Opravdu by takhle reagoval? Nechtěl, aby se o něj někdo další strachoval.

,,Pořád vypadáš unaveně. Pojďme se najíst a půjdeš ještě spát," usmál se nakonec.

Přestože viděl, strach v jeho očích, podal mu čerstvý kus pečiva.

Rozklepanou rukou si ho vzal, ale hned v rozpacích zavrtěl hlavou. ,,Ne, to-to nemůžu! To ne-nezvládnu!" vydechl zoufale, zatímco hystericky vrtěl hlavou a chtěl jídlo vrátit zpět do tašky, ale brunet ho nenechal.

,,Yoongi, ty to zvládneš. Jsi nejsilnější člověk, kterého znám. Není nic, co bys nedokázal," odvětil povzbudivě. Věděl, že to zvládne a kdyby ne, byl tu pro něj, jako podpora.

Zabralo to hodně přemlouvání, ale pustili se do jídla. Černovlásek jedl velmi pomalu po malých dávkách. Jeho ruce se neustále třepaly, ale Hoseok ho stále uklidňoval a snažil se ho rozptyloval.

Když měl v rukou větší půlku, odložil pečivo zpět do sáčku. ,,Už ne-nechci..." zamumlal se slzami v očích.

Nedokázal se zbavit celého pocitu viny a uvědomění kolik toho snědl. Přestože nesnědl moc, jeho hlava přemýšlela jinak. Navíc na něj neustále křičel hlas jeho matky.

,,Dobrá práce, Yoongi. Říkal jsem, že to zvládneš," usmál se.

Yoongimu však bylo stále do pláče. Chtěl se znovu někam schovat a nevylézt ven. Když však ucítil, jak ho druhý pohladil po zádech, hlasy na chvíli utichly.

,,Dal bych ti nějakou odměnu, ale kromě jídla nic nemám," zahihňal se.

Menší měl nápad. Něco, co mu vždycky pomohlo, když se cítil špatně. Stále se však bál si o to říct.

,,Nebo máš něco na mysli, Yoongi?"

,,Mo-možna já..." nejistě semkl rty a odvrátil pohled. ,,Objetí...?" zašeptal téměř neslyšně.

Hoseok nad tím nápadem nadšeně zakýval hlavou. Měl z toho radost. Nejen, protože ho rád objímá, ale protože viděl, jak se jejich vztah posouval.

Obejmul ho spíše z boku, aby nevzbudil spícího Jeongina a nedokázal se odpustit jemný polibek do vlasů. ,,Nepřemýšlej nad tím. Neudělala jsi nic špatně." Byl na něj opravdu pyšný. Snedl málo, rozhodne méně, nez potřebovalo jeho tělo, ale věděl, že vscehno chce čas.

Yoongi mu jen se zarmouceným povzdechem opřel hlavu o rameno. ,,Hm..."

A fairy...?