Hoseok za sebou práskl dveří a v tu chvíli se celou starou budovou rozlehl hlasitý zvuk výbuchu. Nechyběl ani mírný otřes.

Tiše si oddechl a vrátil se zpět do místnosti. Všude se zvedl prach a kouř, proto téměř nic neviděl. Nemohl však přehlédnout nehybná těla na podlaze.

,,Odbouchnout si vlastní sklad, jste hloupí," uchechtl se, zatímco prohledával zaprášené regály plné zbraní a papírových krabic.

Z jedné z nich na něj vypadl černý šanon. Když ho otevřel, vykoukly na něj obrázky různých děti. Vypadalo to, jako spisy i se všemi důležitými informacemi.

,,Neříkejte mi, že fakt obchodují s dětmi..." procedil mezi zuby a hodil složku do svého batohu. Spolu s ní tam dal i pár zbraní, protože je Moobin chtěl. Sám nevěděl proč.

°•°•°•°•°

,,To zní děsivě, jsi si tím jistý?"

,,Jsem, je to regulérní složka s dětmi mezi osmi a čtrnácti lety. Jsou tam popsaní, jak nějaký kus masa, mám z toho husí kůži," řekl brunet a položil všechny své úlovky na stůl.

Namjoon s povzdevhem zakýval hlavou. ,,Dobře, řeknu mu to. Jinak, už se ti ozval Yoongi?"

,,Neozval, začínám být fakt nervózní..." zamumlal frustrovaně, přičemž se podíval na své hodinky. Bylo téměř poledne a navzdory asi třiceti zprávam, které mu poslal, nedostal ani jednu odpověď.

Doufal, že jen spal, aby mělo jeho tělo dost sil na boj proti nemoci, ale zároveň se bál, že něco nebylo v pořádku. Chtěl mu zavolat, ale stále tu byla možnost, že by ho jen vzbudil.

Potřeboval se něčím zabavit, proto se otočil ke dveřím, ale než stihl jen sáhnout po klice, Jimin ho zastavil.

,,Kam jdeš, Hobi?"

,,Upustit páru na něčem neživém, když mám za dnešek na kontě tak deset lidí," řekl monotónním tónem a bez dalších slov odešel.

Tae se otočil na židli čelem k ostatním. ,,Vidím to jen já, nebo...?"

,,Už si všiml i Taehyungie, je to vážně," odvětil blonďák dramaticky.

V tu chvíli chvíli se znovu otevřely dveře a dovnitř vešel Jin. ,,Potkal jsem Hobiho, vypadal nějak... nervózně?" vydechl.

,,To ten Yoongi, neodepisuje mu na zprávy," povzdechl si Namjoon.

Jin starostlivě naklonil hlavu. ,,Musí ho mít opravdu rád. Včera vypadal, že vyletí z kůže, když se zhroutil."

°•°•°•°•°

,,Že ti to trvalo, Liso," zamumlal Moobin do mobilu, zatímco jeho prsty samovolně skákaly po klávesnici.

,,Jo, promiň, teprve před týdnem jsem se dostala do laboratoře a testy DNA stojí čas i peníze."

,,Vím, že ti jen stačilo sbalit toho doktorka z velitelství, tak jaké peníze?"

,,Kdybys nebyl můj šéf, asi bych ti dala facku. Každopádně testy jsou pozitivní, je to jeho syn."

Muž chvíli přestal psát a soustředěně se napil své kávy. ,,Skvěle. Ví vůbec, že má syna, nebo bude naše ultimatní zbraň?"

,,Těžko říct. Zajímalo by mě, kdo je ten blb, co si hraje na jeho tátu."

,,To není podstatné. Chci vědět, jestli ví o jeho existenci, nebo ne. Jinak co ta věc na jeho krku? Má to nějakou citovou hodnotu?" zeptal se.

Zaslechl však jen tichý, dívčí smích. ,,Citový? To vůbec. Není to žádný řetízek, jak jsme si mysleli, ale elektrický psí obojek. Nejspíš s gpskou."

,,Obojek? Co je to kurva za rodinu," vydechl znechuceně. ,,Jak jste to zjistily?"

,,Jennie ten obojek zahlédla, když se mu vyhrnul rolák. Najednou dávalo smysl, proč nic jiného nenosil."

,,Dobře, byl dnes ve škole? Neodpovídá mi na zprávy a ja pro něj mám perfektní misi."

,,Myslím, že nebyl. Rose ho vždycky stalkuje na každém kroku, ale dneska nepodala žádné hlášení, takže ho asi neviděla."

,,Chápu. Díky za info, pozdravujte Chana."

,,Jasně, šéfíku~"

°•°•°•°•°•°

Jeongin nervózně chodil po tmavém sklepě tam a zpět. Nedokázal přemýšlet a najít jakékoli racionální řešení.

Byl večer a Yoongiho stav se ještě zhoršil. Teplota stále stoupala, mnohem víc se potil.

Když zaslechl slabý kašel, rychle si dřepl zpět k němu a opatrně mu nadzvedl hlavu. Bál se, že by mohl začít zvracet a v leže by se udusil.

Po chvíli to ustalo a on se pomalu podíval kolem sebe. ,,In... Innie..?"

,,Co se děje, Yoongi?" vyhrkl starostlivě. Byl rád, že k němu aspoň mluvil.

,,Je-jedl jsi, ž-že?" zasípal tiše.

On snad nevěřil vlastním uším. Jak mohl být v takového stavu a ještě se víc starat o ostatní, než o sebe.

Měl hlad, to ano, ale starost o Yoongiho mu teď byla přednější.

Měl vedle sebe otevřený, balený toust, který se mu snažil v průběhu dne dát, ale on ho odmítal.

,,Yoongi, já mám o tebe strach," zavzlykal, ale jako jedinou odpověď dostal jen sípavé nádechy.

Přál si, aby se u nich objevil někdo, kdo by věděl, co dělat. Chtěl, aby mu někdo pomohl, protože byl na pokraji sil, taktéž vypadal Yoongi.

Podíval se na zavřené dveře sklepa. Šel by pro pomoc, ale neměl komu. Neměl ani peníze, na nějaké prášky.

V tom mu to docvaklo.

Odsunul provizorní přikrývku a prohlédl mu všechny kapsy, přičemž se druhý začal třepat ještě víc, než předtím.

,,Promiň, jen chvilku," špitl, když našel mobil a klíče.

Jeho byt byl jediná možnost, jak získat nějaké peníze, nebo medikamenty.

Podle jeho mobilu bylo šest večer. Mohl jen doufat, že nikdo nebude doma.

,,Přinesu něco, co ti pomůže, věř mi. Hlavně zůstaň v klidu," zašeptal a utřel černovláskovi pot z čela.

Ujistil se, že byl v teple a poté vyběhl ze sklepa. Vyběhl po schodech nahoru a hledal zvonek se jménem Min. Když ho konečně našel, na několik chvílí se zastavil.

Kdyby to pokazil, způsobil by Yoongimu ještě větší problém, než už měl.

Zhluboka se nadechl a tiše odemkl. Byt vypadal prázdně, proto se vydal na rychlý průzkum.

Našel pokoj, který nejspíš patřil jemu a nejvíce ho zaujal batoh. Vzal si ho na záda, když v tom zaslechl, jak někdo odemkl vchodové dveře.

,,Jak, že nám nic nedá? Tvůj brácha má tolik peněz a s rodinou se nepodělí?!" byla to nějaká žena, nejspíš jeho matka.

,,Víš, jaký je," povzdechl si druhý mužský hlas.

Jeongin vyděšeně zatajil dech a schoval se za dveře, dokud neodešli do obýváku.

Chtěl vzít nějaké léky, ale přišel o příležitost. Byl rád, že se vůbec proplížil ven s těžkým batohem na zádech.

Seběhl zpět do sklepa, co nejrychleji. Byl nervózní, že byl Yoongi bez dozoru a taky, že měl důvod.

Když vešel zpět do tmavé, vlhké místnosti, Yoongi už neležel v klidu na místě, ale na břiše pár metrů ode dveří. Jakoby se snažil přijít ven, ale jeho hubené tělo nemělo dostatek sil.

,,Yoongi, co to děláš?!" vydechl vyděšeně a odhodil jeho batoh někam pryč. Otočil ho na záda a viděl, že sotva držel oči otevřené.

,,J-já... mu-musím..." zasípal, když se vytáhl na kolena, ale menší ho okamžitě zastavil.

,,Ne, musíš si lehnout! Pojď zpátky, nebo se ti udělá hůř! Už tak nevím, co s tebou," vydechl zoufale a pomohl mu zpět na nafukovací matraci.

Přikryl ho všemi vrstvami oblečení, co měl a znovu zkontroloval jeho teplotu. Stále stejně vysoká.

,,Měl by ses najíst, opravdu nic nechceš?" zeptal se naléhavě, ale on jen zavrtěl hlavou. Nevěděl si s ním rady, ale bral za pozitivní, že ho vnímal. Bohužel věděl, že pokud nesrazí tu šílenou horečku, bude s ním zle.

Rozhodl se prohledat jeho batoh. Věděl, že dospělí nosili ve svých taškách a kabelkách všechno možné, i léky.

Sáhl do přední malé kapsičky a vytáhl krabičku s léky. Nenašel žádný název, jen dávkování naškrábané nečitelným lékařským písmem.

,,Jedná ráno a večer... asi bych ti je měl dát, že?" zamumlal nejistě. Už si je chtěl vysypat na dlaň, když v tom zazvonil telefon a on krabičku upustil. Léky se rozsypaly na podlahu, ale jeho pozornost se soustředila na telefon v jehk kapse. Úplně zapomněl, že ho tam měl.

Opatrně ho vytáhlna viděl příchozí hovor.

Hobi🍟

Nevěděl, kdo to byl, proto nechal mobil dozvonit. Vyzváněll to docela dlouho, ale nakonec to utichlo.

Všiml si však asi třiceti zpráv ze stejného čísla. Musel to být někdo, kdo se po něm opravdu sháněl. Nejistě naklonil hlavu. Rád by si ty zprávy přečetl. Třeba to byl někdo, kdo by mu mohl pomoct.

Ne, že by důvěřovat někomu cizímu, ale tahle situace byla mimo jeho síly. Pokud po světě běhal někdo, kdo byl ochotný mu pomoct, musel mu jít naproti.

Pomocí Yoongiho prstu odemkl telefon a otevřel chat. Byly to jen naléhavé zprávy, které chtěly odpověď. Vypadal, že se o Yoongiho opravdu strachoval.

,,Yoongi, kdo je Hobi?" zeptal se, přičemž mu položil ruku na rameno.

,,Hobi...? Kde...?" vydechl a chtěl se posadit, ale Jeongin ho udržel na místě.

Nebyl si podle jeho reakce jistý, jestli byl dobrý nápad mu volat zpět. Buď to byl někdo jemu velmi blízký,  nebo někdo, koho se bál.

Znovu si pročetl jejich starší chaty, ale vypadalo to bezpečně.

Také tomu naběhl fakt, že se mobil znovu rozezněl. V tu chvíli hovor přijal.

,,Ha-halo?"

On my way to Germany—
Double update?