Yoongi únavou padl do postele a zadíval se do bílého flekatého stropu.

Cítil se příšerně. Chtělo se mu zvracet, ale žaludek měl prázdný. Třeštila ho hlava, jakoby ji někdo mačkal a každá část těla bolela, jako když do něj zatloukali hřebíky.

Jediné, co potřeboval, bylo zavřít oči a dopřát si chvíli odpočinku, když v tom si vzpomněl na něco důležitějšího.

Jeongin. Neměl pro něj žádné jídlo. Většinou mu po směně donesl to, co se neprodalo, ale dnes ho poslali domů dřív.

Z posledních sil se zvedl a vydal se do kuchyně. Celou dobu se musel přidržovat zdi, protože se mu všechno točilo.

Nevnímal moc věcí kolem sebe. Byl rád, že zvládl držet v hlavě myšlenku, proč vstával. Jeongin. Musel mu donést jídlo, určitě už měl hlad.

Nějakým způsobem se dostal k lednici, ale kvůli rozmazané vizi toho moc neviděl. Navíc z vůně všeho možného jídla se mu znovu nadávilo.

Neviděl však skoro nic, co by mohl vzít a jen tak dát černovláskovi. Uviděl však nějaký kupovaný balený toust. Nedokázal říct s čím byl, ale vypadalo to, jako jedina možnost.

Nejspíš byl otce, ale nemohl Jeongina nechat o hladu. Co nejrychleji ho chtěl schovat pod mikinu, jenže ho někdo chytil za paži a odstrčil od lednice. Normálně by jen podstoupil o dva kroky, ale s příšernou zavratí se svalil na zem.

,,Co děláš v té lednici, hm?! Neříkala ti matka, ať přestaneš žrát?!" sykl jeho otec a vyrvak mu balený toust z rukou. Poté se na Yoongiho podíval a všiml si jeho rudých a spocených tváří. Nikdy se na něj moc neohlížel, ale poznal, že něco bylo špatně.

,,Zlato, pojď prosím sem."

,,Co chceš?" žena s nevrlým výrazem nakoukla do kuchyně, ale hned co ho spatřila na podlaze, vytočeně nakrčila nos.

,,Není nemocný?" zamumlal.

Došla k němu a přestože se Yoongi snažil couvat, mu položila ruku na čelo. Hned po chvíli odskočila několik kroků od něj. ,,Je. Zavři ho do sklepa, ať nás nenakazí!"

Yoongi vyděšeně zatajil dech. Ne, do sklepa ne! Nebyl však ve stavu, kdy by mohl protestovat.

Událo se to hrozně rychle. Ve chvíli, kdy ho zvedl násilím na nohy se mu zatemňovalo před očima. Nedokázal udržet rovnováhu, takže ho otec musel prakticky tahat po schodech dolů.

Ani se nenadál a ležel na studené podlaze, obklopený starými krabicemi.

Otec po něm hodil balený toust. ,,Nech si ho, je plný bacilů," sykl a vytáhl z kapsy malý ovladač.

Nedokázal ani zvednout hlavu, proto ho velmi překvapilo, když celým jeho tělem projela vlna pichlavé bolesti. Nebyla však tak strašná, jako obvykle. Buď si zvyknul, nebo pomalu ztrácel vědomí. Kdyby však aspoň věděl, že z jeho vlastních úst uniklo několik bolestných stenů.

,,To máš za můj toust. A nevracej se nahoru do konce týdne, ať tvoje matka není nemocná," s těmito slovy odešel a nezapomněl za sebou hlasitě praštil rezavými dveřmi.

Hned, co jeho kroky dozněly se z hromady krabic vyhrabal vyděšený Jeongin.

,,Yoongi!"

°•°•°•°•°

,,Hobi, mohl by ses uklidnit?!" vydechl Jimin zoufale.

Přes celou tréninkovou místnost zazněla poslední rána do boxovacího pytle a Hoseok si utřel pot z čela. ,,Promiň, jsem z toho fakt nervózní..."

,,Neodpovídá ti teprve hodinu, sotva jsi došel domů," postavil se mezi něho a nebohý pytel. ,,Jestli mu bylo tak špatně, jak říkáš, tak prostě usnul."

,,Ale co když ne? Co když se něco stalo s rodiči? Co když ani nevyšel schody nahoru? Není tam nikdo, kdo by se o něj postaral!"

,,Hobi, nádech, výdech," pokusil se nějak uklidnit jeho hlasité žvatlání. ,,Ráno ti určitě odepíše, nebo mu ty ráno zavolej."

Brunet si povolil pevné obvazy kolem rukou a sklesle zakýval hlavou. ,,Já vím, jen mám o něj starost..."

Menší dal s povzdechem prudce ruce v bok. ,,Ty jsi fakt ten nejhodnější člověk kterého znám, pokud zrovna nemáš v ruce bouchačku," zahihňal se a šikovně propojil jejich paže, aby ho vyvedl ven. ,,Bude to v pohodě. Zítra máš ráno misi, pokud si dobře pamatuji, takže bys měl jít spát. Po cestě zpět se u něj můžeš stavit."

,,Asi jo... Taky mě štve, že jsem si s Yoongim pořádně nepopovídal a Namjoon s Jinem si udělali dokonalé rande. Měli by mi poděkovat!" vyprskl dotčeně.

,,Vyřídím jim to," zasmál se Jimin. ,,Každopádně, fakt to nehroť. Potřebuje odpočinek a až bude více v pořádku, ozve se ti. Jsem přesvědčený, že by se o tebe bál stejně, jako ty se bojíš o něj."

,,Vždyť ho ani neznáš."

,,Mluvíš o něm tak často, že mám pocit, že je to můj přítel v pitvě," odbyl ho.

Hoseok si jen povzdechl a nechal se odvést do společenské místnosti, kde mu měl Taehyung říct podrobnosti k misi, které zjistil.

Myšlenkami byl však stále mimo. Měl přímo před očima jeho unavená očka a rudé tváře. Slíbil, že mu napíše, ale stále nedostal ani zprávu.

Zároveň ho do zad kousal podivný pocit, možná intuice. Cítil, že něco bylo v nepořádku, ale nedokázal s tím nic udělat.

Jak si může odpočinout v tak nepřátelským prostředí...

°•°•°•°•°•°•

,,Yoongi, co se děje, proč pláčeš, proč jsi tak horký?!" vydechl Jeongin zoufale zatímco v panice pobíhal kolem černovláska na podlaze.

Položil ho na své vlastní provizorní lůžko, přikryl ho několika kusy oblečení, ale nevěděl co dělat dál. Byl dítě, vždycky se všichni starali o něj, když byl nemocný.

Už to bylo pár hodin, muselo být opravdu pozdě v noci. Yoongi se  pod několika vrstvami třepal a oči neudržel otevřené. Občas něco zašeptal, ale ne vždycky tomu rozumněl.

Chtěl jít pro pomoc, ale nikoho neměl. Nemohl jít za jeho rodiči a oslovovat náhodné lidi mu přišlo ještě hloupější.

Posadil se vedle jeho hlavy a začal ho vískat ve vlasech. Tak, jak to vždycky dělal on jemu.

,,Já nevím, co dělat. Bojím se o tebe, Yoongi, ale takhle v noci nic nesvedu," vydechl plačtivě.

,,Za-zamčit... ne..." zavzlykal Yoongi konečně nějaká srozumitelná slová.

Ovšem ne, že by z toho byl Jeongin moudřejší. ,,Neboj, Yoongi, já se o tebe postarám, všechno bude v pohodě," řekl, přestože spíše přesvědčoval sám sebe.

Utřel mu slzy z tváří a zoufale se podíval na dveře. Kdyby onemocněl on, Yoongi by určitě věděl, jak se o něj postarat. Bohužel sám toho moc nevěděl a neměl ani teplé oblečení.

,,Prosím, bud v pořádku, buď v pořádku..."

I personally hate people—