,,Nemohl by někdo zajít pro vodu?" zeptal se naléhavě a Seulgi se hned rozběhla tento jednoduchý, ale důležitý úkol splnit.

,,Jak se cítíš? Nemám skočit pro obklady?" vydechl Jin starostlivě. Přestože tohoto černovláska teprve poznal, měl už v sobě od dětství vrytou péči o ostatní.

,,Ne to n—" Yoongi se pokusil přispět do konverzace, ale Hosoek ho opět přerušil.

,,Jo, to by bylo fajn, Jinnie, díky," podíval se zpět na bledého chlapce před ním. Snažil se přemýšlet, co se asi stalo. Ještě před půl hodinou vypadal v celku normálně, když pominul nadměrnou bledost. Najednou se jakoby lusknutím prstů složil přímo pod jeho rukama.

Vzpomněl si na minulý den, kdy běhal po ulici jen v tričku. Foukalo, poté i pršelo. Určitě se musel nachladit, ale kvůli špatné fyzické stavbě těla, způsobené malou hmotností a nedostatkem odpočinku se příznaky vystupňovaly.

Fuuu, cítím se, jako doktor. Jimin mi nesahá ani po kotníky...

,,Hobi, já j-jsem—" pokusil se dokonce i zvednout, ale on ho hned zastavil.

,,Yoongi, zůstaň chvíli v klidu, prosím," vydechl zoufale a položil mu ruku na rameno, jako takovou provizorní zábranu. Nedával proti němu žádnou sílu, ale i tak lehký dotek mu dával najevo, aby zůstal sedět.

On jen nespokojeně semkl rty. Přestože se vůbec necítil dobře, nechtěl vypadat tak slabě. Jakoby nestačilo, že všichni návštěvníci právě místo jezení sledovali, jak se hubený číšník složil k zemi. Vadila mu ta pozornosti, proto jeho jediný cíl bylo zvednout se a vrátit se k práci.

Najednou ho začal užírat pocit viny. Seulgi nemohla pracovat a Hoseok se o něj staral, jako o malé dítě. Musel ho mít za neschopného idiota, co se složí ze všeho.

Nejistě semkl rty a cítil, jak mu pomalu sklovatěly oči, když v tom ho brunet jemně štípl do tváře a to ho donutilo zvednout hlavu.

,,Hlavně klid, zkus zhluboka dýchat, jestli ti je špatně. Nějak to vyřešíme, ale ty hlavně odpočívej," řekl s úsměvem a znovu zkontroloval jeho teplotu.

Yoongi sklopil pohled. Bylo mu příšerné teplo a v tuto chvíli nevěděl, jestli to byl jeden z příznaků, nebo jeho starost a pozornost.

,,Tady je voda!" ohlásila, když se vrátila s čerstvou vodou ve sklenici a podala to černovláskovi.

Ten se pomalu napil a musel uznat, že se cítil o něco lépe.

,,Co s ním? Nemůže tu takhle pobíhat..." povzdechl si Hoseok.

Seulgi souhlasně přikývla. ,,Podle mě by si měl chvíli odpočinout a jít domů. Je to nezodpovědné vůči němu, i zákazníkům."

Mezitím přiběhl Jin s ubrousky, natočených ve studené kohoutkové vodě.

Hosoek si je okamžitě převzal a položil mu jeden na čelo a druhý na zátylek. ,,Souhlasím s vámi. Domů ho doprovodím sám, aby se mu nic nestalo."

V tu chvíli začal Yoongi opět vnímat. Nechtěl jít domů. Kdyby jeho rodiče přišli na to, že byl nemocný, jen by ho zmlátili a vyhodili na ulici. Obzvláště jeho matka nesnášela bacily.

,,T-to nebude potřeba, zvládnu to do konce směny! Stačí mi jen krátký odpočinek!" vydechl naléhavě.

Dívka si jen zoufale promnula kořen nosu. ,,Yoongi, copak nevidíš, že potřebuješ pořádný odpočinek? Jsi nemocný a pokud to podceníš, nebude to dobré!"

,,Přesně tak. Neboj, nic se nestane, když si prostě odpočineš a zítra zůstaneš místo školy doma," dodal Hoseok, spíše, jakoby mu nakazoval, co bude následující den dělat.

Opravdu se o něj strachoval. Už od pohledu neměl moc silné tělo a každé nachlazení s ním mohlo nehezky zatřást.

Trvalo dlouho, než ho donutili přiznat porážku a on souhlasil s odchodem domů.

Seulgi odnesla špinavé nádobí a Jin s Namjoonem odešli hned potom, co se ujistili, že ho zvládne doprovodit sám. Tak nějak měli pocit, že by jen překáželi.

Hoseok mu pomohl do zadní místnosti pro zaměstnance, aby nebyl nebohý chlapec na očích ostatním návštěvníkům. Viděl, jak nepřijemně se cítil.

Opatrně ho posadil na dřevěný botník a sám zaujal místo vedle.

,,Až se budeš cítit, půjdeme, dobře?" řekl s úsměvem a hodil mu přes ramena svou koženou bundu.

Menší nejistě přikývl a přitáhl si kolena k tělu, aby o ně mohl opřít svou těžkou hlavu.

Nechtěl domů. Dalo by se říct, že se bál. Pokud ho rodiče uvidí... nechtěl si ani představovat jakýkoli možný scénář.

Také se cítil provinile, protože tu měla Seulgi zůstat sama. I ve dvou bylo těžké obsluhovat celou restauraci.

Jsi zbytečný,  jen ostatním škodíš...

Přiděláváš jim práci....

Měli by se bez tebe lépe...

Nic nevydržíš...

Jsi tlustý a stejně slabý...

Po tváři mu stekla první slza. Snažil se, ale nedokázal to zastavit. Hlasy v jeho hlavě byly mnohem silnější, než ona slabá vůle, co mu zbývala.

Opravdu byl tak zbytečný a slabý? Jaký byl tedy smysl jeho existence? Měla nějaký smysl, nebo byl poslán na tento svět jen, aby trpěl a ubližoval ostatním?

V tom se mu nabídla nová myšlenka. Už to byla doba, co dostal poslední misi. Že by ho i jeho šéf považoval za zklamání? Proto mu nesvěřil další úkol. Ani k tomuhle už nebyl dobrý.

Brunet si všiml křišťálových slz, které se kutálely po jeho zarudlých tvářích a starostlivě mu položil ruku na rameno.

,,Yoongi, co se děje? Proč pláčeš? Udělalo se ti hůř?"

On zavrtěl hlavou a z čistého zoufalství si schoval tvář pomocí rukou. Chtěl mu vše říct, aby ulevil těžké váze na jeho bedrech, ale bál se, že by tím způsobil jen další problémy.

Vyšší předpokládal, že žádnou odpověď nedostane, proto celé téhle klubíčko neštěstí přitáhl do objetí. Jednou rukou ho začal hladit po zádech a druhou mu jemně vískal vlásky.

,,Neplač, nestojí to za to. Jsi silnější něž si myslíš a odpočinek není zločin. Zasloužíš si ho víc, než kdokoli jiný," zašeptal mu kouskem od ucha svým klidným hlasem.

I tak se sám začervenal, když se Yoongi poddal jeho doteku.

Zůstali tak několik minut, než se domluvili, že byl čas odejít.

Pomohl mu sbalit všechym věci a samozřejmě si vzal jeho batoh přes rameno.

Těsně předtím, než opustili místnost pro zaměstnance ho opatrně chytil za tváře a jemně políbil jeho hořečnaté čelo.

,,Kdyby se ti udělalo znovu špatně, hlavně mi to řekni. Nechci, aby jsi znovu upadl," řekl starostlivě, ale zároveň naléhavě a utřel všechny stopy po slzách svým palcem.

Yoongi jen zakýval hlavou. Normálně by se červenal, jako růže, ale nevolnost odváděla jeho zdravé myšlenky daleko za horizont. Místo toho se ho chytil za ruku, aby z něj přitáhl teplo, které mu paradoxně, i naproti vysoké horečce, scházelo.

Brunet se pobaveně pousmál a pevně jeho křehkou dlaň stiskl. ,,Tak pojďme."

°•°•°•°•°•

Cesta zabrala necelou půl hodinu. Hoseok schválně držel pomalejší teplo, aby se mu neudělalo špatně a zároveň se ho snažil rozptyloval jednoduchou konverzací.

O pár ulic vedle se mu však udělalo tak špatně, že museli na pár minut zastavit, aby si mohl sednou aspoň na patník.

Nakonec došli před jeho panelák. Byla tma, takže Yoongi perfektně viděl světlo z jejich bytu.

Nejistě semkl rty a podvědomě sevřel druhého ruku. Samozřejmě to neprošlo bez povšimnutí.

Hoseok ho pohladil po rameni. ,,Jdi si lehnout a zítra ti bude lépe. Kdyby se cokoli dělo, nebo bys nemohl spát, hned mi napiš. Vím, že je ti špatně, ale kdyby se ti podařilo aspoň ráno něco sníst, bylo by to skvělé," promlouval mu přímo do duše prostřednictvím fyzického i očního kontaktu.

Yoongi nejistě přikývl. ,,Dí-díky, že jsi mě do-doprovodil. Nikdo jiný by to neudělal..."

,,Já bych to naopak udělal klidně znovu. Jde mi jen o to, abys byl v pořádku, ale teď už opravdu konec řečí. Tvoje tělo potřebuje odpočinek."

On je tak hodný, to si nezasloužím...

Opatrně k němu zvedl pohled a zadíval se do jeho tváře. Byl krásný, z venku i z hlouby duše. Kdyby mu někdo řekl, že byl jen výplod jeho fantazie, nedivil by se. Někdo tak úžasný nemůže existovat.

Zhluboka se nadechl a jemně přistihl své rty na jeho tvář. ,,Na-napíšu ti," naposledy se na něj pousmál a pomalou chůzi se vydal ke vchodu.

Hoseok si překvapeně promnul tvář, ale nemohl jinak, než se zakřenit nadšením.

Ujistil se, že se vchodové dveře zavřely a až poté se otočil k odchodu. Doufal, že bude v pořádku. Hlavně, že to s rodiči bude mít v pořádku.

Sick—