,,Takže tady bydlíš...?" zamumlal Hoseok nejistě, když si prohlížel starou a zašlou čtvrť. Párkrát měl tu čest do ní zavítat a zkrázil by to pár slovy.

Vždycky byl vděčný, že měl s sebou nůž.

,,Už to tak bude," odpověděl s povzdechem a zastavil se pár metrů před vchodem do jeho panelového domu. ,,Díky, že jsi mě doprovodil a celkově za to, že jsi byl dneska se mnou," špitl stydlivě.

Vyšší se jen vesele usmál. ,,Kolikrát ti mám opakovat, že s tebou rád trávím čas," odvětil a vytáhl z kapsy krabičku, kterou předtím vzal na mostě.

Yoongi na ni naprosto zapomněl, proto byl překvapený, když své prášky uviděl v jeho rukou.

,,Ptal ses mě, jestli jsi psychopat kvůli tomuhle?" zeptal se.

Chvíli mlčel, ale nakonec zahanbeně přikývl. ,,Řekl mi, že jsem nebezpečný pro ostatní, pro sebe a že by mě měl poslat do blázince..."

,,Vůbec ho neposlouchej, jsi úžasný takový jaký jsi!" namítl a pevně krabičku stikl v rukou. ,,Popravdě ti je nechci ani vracet. Jen ti to způsobí závislost, ale příčinu to neřeší..."

,,Příčinu nic nevyléčí," zašeptal téměř neslyšně a opatrně si od něj prášky převzal. ,,Neboj, budu s nimi dávat pozor, jen předepsané množství, třeba to pomůže," ne, že by tomu věřil, ale tak nějak se bál, že neměl jinou možnost.

,,Co kdybych já vyléčil příčinu?"

Yoongi překvapeně zamrkal. ,,A jak to chceš udělat?"

Hobi na pár vteřin zaváhal a poté opatrně chytil jeho bledou dlaň. Když se ujistil, že druhý neměl na tváři jediný náznak diskomfortu, chytil i jeho druhou. ,,Věříš mi?" zeptal se.

Menší cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Najednou stál tak blízko a u toho držel jeho ruce. Najendou mu bylo teplo. Musel být červený až za ušima, ale nakonec tiše odpověděl.

,,Věřím..."

,,Tak zavři oči."

Posledních pár vteřin, než se odvážil je opravdu zavřít. Krev v jeho těle probudila tak rychle, že se bál o svůj cévní systém.

Naopak Hoseok cítil, jak jeho srdce zaplesalo, když oči opravdu zavřel. Bál se, že bude mít otázky a bude váhat, ale on to udělal téměř okamžitě.

Upevnil spojení jejich dlaní a naklonil se blíž k němu. Zhluboka se nadechl a vtiskl mu jemný polibek na růžové rty.

Yoongi šokem úplně zapomněl dýchat. Spojení trvalo jen krátce, ale to jak se jeho žaludek zatočil cítil stále. Jakoby v něm poletovalo hejno krásných motýlů.

Otevřel oči a několik dalších vteřin se jen koukali na sebe.

Hoseok byl moc rád, že neutekl. Vzal to lépe, než očekával, jelikož měl v hlavě stále vzpomínky na jejich první setkání, kdy od něj doslova utekl. Kvůli objetí.

,,Dáš mi šanci se o to aspoň pokusit?" zeptal se.

Menší zaváhal, ale poté přikývl. ,,Jen nechci, abys byl zklamaný.."

,,Nebudu, už teď jsi udělal několik pokroků! Proto jsem na tebe tak pyšný," usmál se.

,,O-opravdu?" vydechl, zatímco se mu tváře zbarvily do takového odstínů, o kterém netušil, že existoval.

,,Opravdu, přestaň o sobě tolik pochybovat," řekl a jemně stikl jeho dlaně.

Byla to moc krásná chvíle, pro Yoongiho nezapomenutelná. Jen se mu potvrdilo, jak moc si ho vážil. Nedokázal popsat, jak a co k němu cítil, ale věděl, že to bylo silnější než cokoli jiného předtím.

Nakonec se rozloučili, vrátil mu bundu a šel ke vchodu. Jako vždy hned zamířil dolů do sklepa. Měl v kapse šunkový sendvič a musel ho doručit jednomu malému chlapci.

°•°•°•°•

,,Hobi."

,,Hobi, no tak!"

Brunet překvapeně zvedl hlavu a rozhled se po chodbě, aby věděl, kdo na něj tak zoufale volal.

Byl to Jimin. ,,Kde jsi byl tak dlouho? Odešel jsi v osm ráno a teď je skoro pět..." řekl trošku starostlivě.

,,No, někoho jsem potkal," řekl, ale při vzpomínce na malý polibek se celý začervenal.

Z toho blonďák hned pochopil, kdo byla ta tajemná osoba, kterou potkal. ,,Byl to Yoonji, že jo?"

,,Jmenuje se YoonGi," opáčil s důrazem na písmeno g a podíval se na bundu v jeho rukou. Přestože ji měl Yoongi jen pár hodin, dokonale z látky cítil jeho zbytkovou vůni. Byla specifická, ale ne moc výrazná. Cítil lehký náznak sladkých bonbónů s peprmintem.

Jimin se pobaveně uchechtl. ,,Dobře tak jaké to s YoonGim bylo?" zopakoval důraznost jeho jména.

,,Šel poprvé k psychiatrovi a byl z toho špatný. Koupil jsem mu jídlo a pomohl se odreagovat. Bylo to fajn..." zamumlal, zatímco si v hlavě přehrával věci, které mu po návštěvě doktora řekl.

,,Myslíš, že jsem psychopat?"

,,Řekl, že jsem nebezpečný pro sebe i pro ostatní..."

Další doktor, na kterého měl velké vysazení. Ti lidé, kteří mu měli pomáhat mu jen více ubližovali a vůbec se nesnažili pochopit příčinu problému. Rodina, škola a fyzický stav.

Opravdu se nikdo nepozastavil nad tím, že nejedl? Důvod proč? Nikdo s tím nic nedělal?

Jestli byl naštvaný? Velmi. Kdyby ho měl pod dohledem, měl by víc možností mu pomoct, ale takhle to bylo velmi obtížné.

,,Máš stejný výraz, jako předtím, když jsi nám oznámil, že zabiješ jeho psychologa a že ti máme pomoct. Neplánuješ to udělat znovu, že ne?" přerušil Jimin nekonečný tok jeho myšlenek.

Musel uznat že ho to zaskočilo. ,,N-no, možná...?" zamumlal téměř neslyšně.

,,Na to zapomeň, před pár hodinami jsem dostal kázání, že jsem ti to nezakáhal, takže ti to tentokrát zakazuju."

,,Ale o—"

,,Žádné ale, nemůžeš zabíjet náhodné lidi, je to zbytečné riziko," namítl a položil mi ruku na rameno. ,,Navíc, pokud ho zabiješ, půjde k jinému psychiatrovi."

Hoseok chtěl něco namítnout, ale uvědomil si, že měl pravdu. Naštvaně semkl rty a zkřížil ruce na prsou. ,,Nechci tomu jen tak přihlížet, tak co mám dělat?"

,,Vůbec ho neznám, vím jen to, co mi o něm říkáš ty, takže ti neporadím," povzdechl si.

,,Já vím," odfrkl si a rozhodl se toto téma na chvíli odložit. ,,Zítra mám další misi a nejspíš ti dovedu muže na výslech."

,,To zní zábavně!" vyhrkl a nadšeně zatleskal rukama. ,,Moc se mi to hodí, protože mi Tae rozbil sklenici s ledvinou. Vezmu si novou," řekl spokojeně.

Hoseok si pobaveně povzdechl. Někdy zapomínal, jak bláznivý tenhle blonďáček byl. Jeho vzhled opravdu klamal.

,,Hobi!"

Vtipné, jak jeden výkřik stihl narušil poklidnou atmosféru.

,,Namjoon, měl bys utéct."

,,Sakra. Jo a taky jsem mu dal pusu."

,,Cože jsi?!"

,,Utíkám, měj se!"

°•°•°•°•°•

Yoongi odložil boty do rohu a nakoukl do obýváku. Nikde nikdo, byt byl prázdný.

Trošku si oddechl, když v tom se otevřely dveře do koupelny. Nestihl se ani otočit a otec ho strčil přímo do futer dveří.

,,Uhni a nečum jak péro z gauče," zavrčel a došel ke stolu pro láhev nějakého nevábného levného alkoholu.

Praštil se do hlavy, ale neodvážil se nic říct. Opět si připadal pošetile.

Před pár týdny by mu něco naštvaně odsekl a i pod záminkou menší rvačky by se s ním pohádal. Kam se všechna síla a vůle poděla?

Zkontroloval, jestli si neprorazil hlavu do krve a v tichosti se odebral do svého pokoje.

Otevřel starou komodu a vytáhl starý, zašlý sešit. Měl ho už od deseti let, kdy dostal poprvé nápad, přenést své myšlenky na papír.

Po sezení u psychiatra potřeboval odpočinek a odreagování. Neznal lepší způsob než psaní textů.

Vždycky ho to bavilo ale poslední dobou neměl čas, ani energii.

S povzdechem otevřel sešit a vzal psací pero. Byl unavený a věděl, že dlouho nevydrží. Oči se mu samy zavíraly a jeho tělo vypovídalo službu.

Měl stále v hlavě myšlenky o brunetovi, který ho nečekaně políbil. I po hodině, co strávil s malou lištičkou ve sklepě se stále nedokázal přestat červenat.

,,Co je se mnou špatně...?"

Hmm—