,,Šlo všechno hladce?" zeptal se Jimim, když spolu on a Jin seděli na pohodlném gauči ve společenské místnsoti.

,,Ano. Oba cíle jsem odpálil na dálku, čisté dva průstřely," řekl s úsměvem.

,,To rád slyším," zahihňal se. ,,Každopádně co kdybys dnes večer přišel k nám na byt? Chci si objednat nové oblečení a ty vypadáš, že máš intuitivně nejlepší styl!"

,,Jasně, moc rád!"

,,Jste hluční..." přerušil jejich živou konverzaci Tae.

,,Zalez hlavou zpět do klávesnice," zakoulel Jimin očima

,,Kde je Hobi?" zeptal se Namjoon, který vlítl do dveří, jako neřízená střela

Oba se na něj překvapeně podívali, jen Taehyung pokračoval v naprosté ignoraci.

,,Proč ho hledáš?" optal se Jin.

Vyšší si povzdechl a posadil se vedle něj na gauč. ,,Šel ráno na misi, ale už by měl být dávno zpátky. Nezvedá ani telefon a já začínám být nervózní."

,,Ale info, které zjistil, mi už poslal, takže misi úspěšně dokončil," namítl Taehyung.

Namjoon nevěřícně zavrtěl hlavou. Někdy si připadal, jako nedoceněný rodič tři dětí. Jeho nový spolubydlící byl k jeho údivu klidnější a nepotřeboval stálý dozor. Dovolil by si říct, že mu naopak pomáhal a vrhl se do rodiny po hlavě, jako druhá, pomyslná, rodičovská postava.

,,Najdi mi jeho polohu, chci vědět, že je v pořádku," zamumlal nakonec.

,,Nebyl jsi to ty, kdo mi zakázal hledat vaši polohu?"

,,Přestaň mektat! Nechci riskovat, že ho někdo z toho gangu sledoval z úkrytu a zabil někde na ulici!"

,,Dobře, dobře... je na tom mostě támhle za rohem," odbyl ho, aby se mohl vrátit ke své práci.

Namjoon zmateně naklonil hlavu. Ten most, který propojoval modernější část města s mnohem více zchátralou a zanedbanou čtvrtí. Také znal jedno děsivé přirovnání, který tento most nosil.

,,Moc to tu kolem ještě neznám. Myslíš ten most pro sebevrahy?" zeptal se Jin, lehce starostlivě, ale blonďák mu hned položil ruku na rameno.

,,Neboj, Hobi není žádný sebevrah. Nejspíš přes něj jen prochází."

°•°•°•°•°

Yoongi se opíral o zrezavělé zábradlí mostu a koukal na rozhořčenou hladinu řeky, zatímco si v hlavě stále promítal, co se vlastně stalo.

Nevěděl jak dlouho tam stál, natož kolik bylo hodin. Moc se chtěl posadit na betonovou zem, ale spodní část těla ho bolela tak moc, že sezení bylo mnohem nepříjemnější něj stání.

Chtělo se mu brečet. Nejradši by zakřičel přes celé hlavní město a utopil se ve vlastních slzách, aby aspoň trošku ulevil tomu nepořádku v jeho hlavě, jenže jemu už došly slzy.

Došly, když sledoval jak dospělý muž v elegantním saku rozepínal své kalhoty a  slizkým pohledem zkoumal jeho nahé, ale ochablé tělo.

Stále cítil ty nechutné vlhké ruce, jak sahaly na každou část jeho těla. Nedokázal ani popsat všechny ty negativní emoce, co cítil.

Vztek, bezmoc, frustrace, neschopnost, zoufalství.

Neznal horší pocit, než se nemoct bránit. Pocit, který v poslední době zažíval velmi často.

Podobné chvíle ho nutily přemýšlet o životě. O jeho smyslu a budoucnosti.

Proč vlastně žít, když konec je jasný? Proč budovat něco, co může zaniknout každou vteřinou...

Někteří lidé mají důvod, proč žít, ale on žádný neměl. Škola ho nenaplňovala, na koníčky nebyl čas a žádnou důležitou osobu neměl.

Z nějakého důvodu se mu však v mysli zjevily dvě tváře. Hoseok a Jeongin.

Nemohl to malé, osamělé stvoření nechat na ulici. Kdyby v tuto chvíli poslechl své sebedestruktivní myšlenky, a navždy pohřbil své slabé tělo v rozzuřené řece, co by se s malou lištičkou stalo?

Když by se pár dní neukázal, vypařil by se a pokračoval v životě na ulici? Možná by ho našli jeho rodiče a vyhodili by ho.

A co Hoseok, proč se mu objevil na mysli? Jeho starostlivost, nebo jemné doteky? Jako jediný se za něj postavil. Pomohl mu. Sám neznal odpověď, proč to dělal.

Opřel si bolavou hlavu o zábradlí a u toho se koukal na krabičku s léky, co dostal a momentálně ležela u jeho nohou.

Nechtěl je brát. Kdykoli se na ně jen podíval, vzpomínky na tyto prášky vylezly na povrch.

,,Proč nemůžu v klidu umřít..."

Pevně semkl rty a dál koukal na krabičku. Nepadaly ho různé spekulace, například kolik by si jich musel dát, aby ho to stálo život?

Když se po pěti práškách nemohl téměř hýbat následující den, po třech odešel po svých a jeden si měl brát každý den  dvakrát. Kolik by jich potřeboval, aby utišující účinky zastavily pumpování jeho srdce, nebo zapříčinily zástavu dýchacích svalů.

Normálně by se nad takovými myšlenkami při nejmenším pousmál, ale dnes ani tohle nedokázal.

Jediné, co chtěl, bylo vysypat si celý obsah krabičky do krku a odevzdat své tělo neklidné vodní hladině.

Měl by klid. Nikdo by ho nikdy nenašel. Ne, že by mě někdo vůbec hledal...

,,Yoongi?"

Nevěřil vlastním uším, musel být blázen. Ten hlas šel jako vždy ruku v ruce se starostlivým tónem.

Nestihl se ani otočit a ucítil hřejivou dlaň na svých promrzlých zádech.

Přestože bylo jaro blíž, než za dveřmi, hlasitý vítr výrazně měnil pocitovou teplotu. Normálně by pociťoval chlad, ale kvůli odeznívajících účincích léků necítil téměř nic.

Odtáhl se od zábradlí a s unavenýma, opuchlýma očima se podíval na překvapeného černovláska před ním.

Ten si ho starostlivě prohlížel. Jeho vlasy byly pocuchané, oči zarudlé a celkově vypadal, jakoby ho mohl silný vítr každou chvíli shodit do koryta řeky.

Nebyl to pohled, který čekal. Jeho plán byl vrátit se domů za ostatními, ale na druhou stranu ho moc rád viděl. Skoro to až vypadalo, že přišel právě v čas.

,,Co tu děláš? Venku je zima ty máš jen ten tvůj rolák," vydechl a položil mu ruku na rameno. ,,Vždyť jsi úplně studený!"

,,Já-já, nechal jsem mikinu u psych—" z nějakého důvodu to slovo nemohlo plně přejít přes jeho ústa. Zaseklo se v krku a nešlo dál.

Hoseok to však pochopil a hned si spojil dvě a dvě dohromady. Jeho mrtvý, ale zároveň zoufalý pohled byl dostačující.

,,Co se stalo, Yoongi? Řekl ti něco, nebo jaké to bylo? Řekni mi to, pomůžu ti," řekl naléhavé, zatímco si sundal svou koženou bundu a přehodil mu ji přes ramena. Už jen ten fakt, že neprotestoval, znamenal, že bylo něco opravdu špatně.

Sklopil hlavu, zabodl pohled pevně do betonu a zoufale semkl rty. Věděl, že mu to nedokáže říct. I kdyby se pokusil, ztratil by hlas po pár slovech. Navíc by s tím stejně nic neudělal a nic by to nezměnilo.

Patetické, jako vždy. Musí si o mně opravdu myslet, že jsem jen nemožný chudák...

,,Yoong—"

,,Opravdu jsem psy-psychopat?"

Tohle bylo celkem vent—