,,Dále!" houkl Taohien, když zaslechl zaklepání na dveře. Podíval se na spis mladé slečny, který měl před sebou a díky tomu hned věděl, kdo mu zavítal do ordinace, aniž by musel zvednout hlavu. ,,Ahoj, Chae, odlož si a pojď za mnou," řekl přátelským hlasem.

K jeho překvapení ho jindy upovídaná dívka nepozdravila. Zvedl hlavu, ale než stihl položit jakoukoli otázku, střetl se s párem světle hnědých očí, které ho propalovaly opravdu agresivním pohledem. Přísahal, že v nich viděl jen rudé plameny hněvu.

,,Zdechni," zamumlal pod maskou nevítaný host a v mžiku oka mu zarval ostrou čepel do krku.

Muž ho v poslední chvíli chytil za ruce, ale nedokázal útok zpomalit, natož zastavit, protože za pár vteřin už všechny papíry na jeho stole nasály čerstvou krev.

Jediné, co bylo slyšet byla rána, když se tělo bezvládně svalilo z křesla na podlahu.

Nůž z něj vytáhl a utřel krev do svých kalhot, aby ho mohl schovat zpět do kapsy. ,,Rád bych zavolal polici, ale co když by vás nařkli ze sebevraždy?" přecedil skrz zuby svou poznámku a vydal se ke skříní hledat spisy. Když je našel, začal hend hledat pod písmenem M, dokud nenarazil na spíš jedné konkrétní osoby.

,,Min Yoongi, ano, to je ten, který tak zákeřně osočil svou matku z týrání a přitom si všechny jizvy a modřiny způsobil sám. Na vaší teorii asi něco bude," uchechtl se a chtěl si složku schovat do tašky, ale na poslední chvíli se zarazil.

Otevřel na první stránku a prohlédl si fotku černovlasého chlapce. Žádný úsměv, jen špatně zamaskovaná modřina pod okem a napuchlý ret.

,,I tohle si udělal sám, že?" zavrčel si spíše sám pro sebe vrátil spis zpět do skříňky.

Nemůžu si ho vzít. Pořád je to jeho soukromí...

S povzdechem upravil svou černou látkovou masku a ve spěchu vyběhl ven, ani se za mrtvolou psychologa neohlédl.

°•°•°•°•°

Yoongi nervózně seděl v čekárně a bubnoval prsty do svých vlastních kolen.

Byla to jen otázka času, než se dveře otevřou a ukáže se jeho nový psychiatr. Stále přemýšlel nad tím, kde ho jeho matka našla, protože by za něj žádné peníze nedala, i kdyby je měla.

Měl obavy, že to bude opět nějaký její známý, co se o jeho názory vlastně vůbec nebude zajímat. Půjde jen o potvrzení pro školu.

Zaplavený nejistými myšlenkami si kousal ret, než se dveře do ordinace pootevřely.

,,Jen pojď dál," ozval se jemu velmi povědomý hlas. Nedokázal si však vzpomenout, odkud ho znal.

Vzal svou mikinu, batoh a šel ke dveřím. Otevřel je dokořán, aby si místnost prohlédl a spatřil muže ve velmi elegantním saku. Stál k němu zády a hledal něco ve své skříni s papíry.

Celá místnost vypadala docela útulně. Dvě béžová křesílka naproti sobě a malý stolek. Několik dřevěných skříní, políček a velký béžový gauč. Spousta květin a bílé světlo, moc silné na jeho vkus.

Nepozdravil, jen v tichosti došel k jednomu křesílku. Opatrně se posadil a dál si muže prohlížel. Všechno na něm bylo nějakým způsobem povědomé, ale nedokázal říct proč a v čem.

Vše však bylo jasné v moment, kdy se muž otočil a Yoongi citil, jak mu strachem ztuhla všechna krev v žilách.

,,Dlouho jsme se neviděli, Medvídku," pronesl stejným tónem, který si pamatoval z oné noci, kdy ho viděl.

Opravdu už byl připravený se zvednout a rozběhnout se pryč, ale on ho svými odpornými prsty chytil za ramena.

,,Ale, co to napětí... Uvolni se, Medvídku, budeme si jen povídat," zachechtal se a prstem opsal kovový obojek na jeho krku, co tak zoufale schovával pod rolákem.

Menší cítil, jak mu projela husí kůže po zádech. Nedokázal nic říct, slova měl zaseklá v krku.

Nakonec ho pustil a posadil se naproti němu. Vytáhl tužku, bloček a spustil: ,,Jsem doktor Kim, můžeš mě tak oslovovat. Pro začátek si trošku popovídáme, shrneme si tvou diagnózu a případně probereme nějaká praktická cvičení," při posledních slovech se mu podivně zablesklo v očích.

Chtěl utéct, ale byl tak šokovaný mužem, který stál před ním, že se nedokázal ani pohnout. Místo toho pozoroval každý jeho pohyb, jakoby doufal, že něco vyčte.

Tak jako tak se mu potvrdila jeho teorie. Onen nový psychiatr byl známý jeho matky, který jí bude vše poslušně hlásit a bude stát na její straně ať řekne cokoli.

,,Dej si bonbónek, jsou s čokoládou a moji pacienti je milují," ukázal na malou misku s kvalitními sladkostmi zabalených v papírových obalech.

Yoongi zavrtěl hlavou, ale všiml, si že si okamžitě napsal něco do svého bločku.

,,Jakpak ses měl posledních pár dní? Dělal jsi včera něco zajímavého?"

Opět zamítl a sklopil hlavu do klína. To poslední, co chtěl, bylo, aby mu svěřoval své volnočasové aktivity.

Dalších patnáct minut si opravdu jen povídali. Avšak černovlasek s ním odmítal komunikovat a sázel na neverbální komunikaci.

Nakonec doktor Kim zavřel bloček a s děsivý úsměvem složil ruce do klína. ,,Dobrá, medvídku, teď si řekneme neco málo o tvé budoucnosti," usmál se. ,,Prokázaně jsi agresivní psychopat se sklony k násilí vůči sobě i ostatním. Zároveň odmítáš jídlo, přestože se tvá matka snaží ti ho dávat, ale ty ji vždycky odmítneš. Je tak starostlivá a ty ji místo toho obviníš z týrání..."

Přestože Yoongi neukázla ve své tváři jedinou jasnou emoci, uvnitř něj se odehrávala záplava myšlenek.

Já mám emoce, svou agresi perfektně ovládám a špatný vztah k jídlu mám kvůli ní. Všechno jsem dělal kvůli ní...

Chtěl brečet a zároveň se smát z nově přijaté informace o jeho matce.

Muž však pokračoval. ,,Podle spolužáků a ředitele jsi narušený člověk, co se vyžívá v bolesti ostatních a nikdy nedal na jevo lítost vůči své oběti. Mám toho samozřejmě mnohem víc, ale to bychom tu byli dlouho, proto přeskočíme na vyřešení této situace," pronesl klidně.

Menší nevěděl, co čekat. Opravdu se bál. Tohle nebyl psycholog, se kterým si měl jen povídat. Tento muž ho mohl poslat na regulérní léčení na psychiatrických ústav. To bylo to poslední, co chtěl.

Trpskost zdejší atmosféry cítili oba, ale Kim byl naopak stále stejně klidný. ,,Podtrženo sečteno, jsi nebezpečný pro okolí i sám pro sebe. Normálně bych tě poslal do ústavu, ale tebe by byla škoda, medvídku můj," uchechtl se a natáhl se do nejbližší zásuvky pro větší plastovou krabičku s léky.

,,Dám ti tohle. Mělo by tě to uklidnit, tak počítej s únavou a jinými vedlejšími účinky. Koukej je brát pravidelně a začni hezky jíst. Pokud neuvidím posun, strávíš několik dlouhých týdnů v kazajce, kde do tebe budou jídlo cpát násilím. Volba je na tobě."

Yoongi ho poslouchal jen napůl. Místo toho hyonotizoval onu krabičku s léky. Byl si jistý, že to byly ty tablety, které ho tehdy úplně odrovnaly a zapříčinily neschopnost obrany.

Tak moc chtěl říct, že je brát nebude, ale výhrůžky léčebnou byly čerstvě ve vzduchu.

Kim se spokojeně usmál nad tím, že nekladl žádný odpor a obešel stolek směrem k němu. Pevně ho chytil za ramena a naklonil se k jeho uchu.

,,Budeš si dávat jednu ráno a jednu večer, to by mělo na tvou bídnou váhu stačit. Poznám, jestli je budeš brát," ucedil slizkým tónem.

Černovlásek chtěl uhnout, ale bál se, co by tak velký náznak odporu zapříčinil.

Měl mráz po celém těle a chtělo se mu zvracet. Byl blízko, až moc blízko.

,,Doufám, že mi rozumíš, každopádně my máme ještě hezkých třicet minut do konce, hmmm, co s tím časem budeme dělat?" zeptal se, aniž by očekával odpověď a vysypal si do dlaně čtyři tabletky.

Yoongi jen slyšel ten chrastivý zvuk a vyděšeně se za ním otočil, ale nečekal, že mu je ihned strčí do úst. Snažil se je vyplyvnout, začal kopat kolem sebe a drápat jeho ruce, které se ho snažily držet na místě.

Nakonec ho zezadu chytil za krk a stejně, jako minule, mu prášky vlastními prsty zarval až k hrtanu.

Neměl jinou možnost, než polknout, jinak by se udusil. Nestihl ani zakašlat a on s ním praštil o měkký gauč vedle.

,,Pojďme se zabavit, co ty na to, Medvídků můj?"

Empty—