,,Takže chceš být doktor?"

Yoongi přikývl. ,,Chci zvládnout víc, zdravka je moc jednoduchá. Jen nevím, jestli budu mít dost peněz na zaplacení..."

Hoseok nechápavě naklonil hlavu. ,,Tvoje rodiče b—" přerušil se úplně na začátku své věty, protože viděl jeho výraz.

Smířeně vrtěl hlavou. Možná byl smutný, nebo zoufalý, ale Hoseok z něj nedokázal téměř nic vyčíst.

,,Dnešní svět je o penězích, ne o znalostech. I když bych se naučil úplně všechno, co atestovaný doktor, bez titulu nemůžu být lékař. Nějaký fagan, kterému rodiče zaplatí diplom, může, ale já ne," povzdechl si a přitáhl nohy do tureckého sedu.

,,To máš pravdu. Tenhle svět za nic nestojí, proto jsem se od něj odloučil."

,,Odloučil?" vydechl Yoongi nechápavě a Hoseok si teprve v tu chvíli uvědomil, co vlastně řekl.

,,Um, no, víš, já..." možná si měl vymyslet nějaké vedlejší plány při takových konverzacích.

V tu chvíli si však něco uvědomil. Připadal si naprosto hloupě, že ho to nenapadlo ďřív.

Proč ho nenapadlo vzít ho sebou za ostatními? Vzít ho do SE.

Měl doma problémy a kdyby zmizel, ulevilo by se mu. Mohl by mu zajistit lepší život a byl si jistý, že by Moobin souhlasil.

Yoongi měl všechny předpoklady. Problémy v rodině, nestabilní psychický stav a nenávist vůči chamtivému a neférovému světu.

Někdy se musel smát. Bylo to, jako přijímací řízení s velmi specifickými kritériemi.

Tak jako tak mu mohl pomoct. Vzít ho do světa, kde nemusel mít diplom, aby z něj byl schopný lékař. Nemusel chodit do školy, kde na něj čeká jen šikana a hlavně nemusel být doma.

,,Co kdybych ti řekl, že je možnost se od toho osvobodit?"

,,Jak jako osvobodit?" nechápal Yoongi.

Černovlásek přikývl. ,,Odejít z domu a... žít sám za sebe."

Menší na něj chvíli nechápavě koukal, než sklopil hlavu. Něco mu to připomínalo. Nabídku jednoho velmi vlezlého mladého muže, co ho učil zacházet se zbraní.

,,Nemůžu odejít. Mám něco důležitého, co tu nemůžu nechat, i kdyby mi to zajistilo lepší život," zamumlal, zatímco si mnul kovový obojek, co schovával pod rolákem.

Opravdu chtěl odejít, ale nemohl. Přestože byla jeho rodina taková, jaká byla, nechtěl je nechat samotné, bez jeho peněz. Pořád to byla jeho rodina.

Hlavně Jeongin. Nemohl ho nechat samotného. Sám by na ulici nepřežil, nebo by ho našla policie a zavřeli by ho do nápravného zařízení za vraždu. To nešlo.

,,A-ale Yoongi —"

,,Já vím, jsi moc hodný, Hobi, ale já si na to zvykl. Navíc nejsi první, kdo mi něco takového nabízí," řekl klidně.

Hoseok s touto odpovědí nebyl spokojený, vlastně byl velmi zmatený. Kdo mu mohl takovou nabídku dát a proc ji nepřijal?

°•°•°•°•°

Jeongin si utřel prsty, špinavé od sází, do velké šedé mikiny, kterou mu půjčil Yoongi a spokojeně se podíval na portrét, co měl před sebou.

Byl pyšný na to, jak dokonale vystihl Yoongiho obličej. Každý detail. Dokonce i ty nafouklé tváře.

,,Snad se mu to bude líbit," zahihňal se a na chvíli se zadíval na maličký plamínek, co mu svítil k práci.

Ve sklepě nebyly okna, ani čistý vzduch. Chybělo mu to.

Přestože byl Yoongimu vděčný, jako nikomu na světě, potřeboval trošku volnosti.

Dveře nebyly zamčené, takže kdykoli mohl pryč, ale nechtěl způsobit žádné problémy.

Hned zavrtěl hlavou nad takovými myšlenkami. ,,Yoongi kvůli mě riskuje. Kupuje mi jídlo, dává mi oblečení a moc moc, moc riskuje. Říkal, že jeho rodiče o mě nesmí vědět, bůh ví, co by udělali. Měl by průšvih a to já nechci. On je tak skvělý člověk, čím jsem si to zasloužil?" ukončil krátký monolog, který vedl sám se sebou a vyskočil na jednu ze zaprášených krabic.

Chvíli na ni bilancoval, jako jestřáb a poté seskočil. ,,Kdy se asi vrátí domů? Mám chuť ho obejmout!"

°•°•°•°•°

,,Opravdu už nemáš žádný ze svých textů? Chtěl bych si nějaké přečíst!" vyhrkl Hoseok prosebně.

Yoongi stydlivě odvrátil prohled. ,,Moje písničky nejsou nic moc, jen bys ztrácel čas..."

,,Tomu nevěřím, určitě jsou skvělé!" zasmál se. ,,Prosím!"

,,Skoro o všechny jsem přišel, Hobi..." zamumlal nakonec.

Vyšší zklamaně našpulil rty. ,,Přišel, jak?"

,,N-no, matka je dala psy-psychologovi, jako materiály proti mě..." přiznal. Vlastně ani nevěděl, proč mu to říkal. Nemohl si pomoct, ale ať s ním mluvil o čemkoli, byl otevřenější, než obvykle a jeho zábrany propouštěly více informací, než obvykle. Nemohl s tím nic dělat, ale z nějakého důvodu se ani nesnažil.

,,Jak jako proti tobě? Psycholog by ti měl snad pomoct, ne?" nechápal Hoseok. Aby byl upřímný, vůbec ho nepřekvapilo, že chodil k psychologovi, naopak byl rád. Ale byla to opravdu pomoc, pokud měl, jak sám řekl, texty jeho písniček, které nasbírala jeho matka proti jemu samému? Něco mu tu nehrálo.

Tentokrát se však Yoongi na chvíli odmlčel. Nevěděl, jestli byl dobrý nápad mu říkat detaily. Bůh ví, co by si myslel.

Než ale stihl vymyslet výmluvu, vyšší ho chytil za ruku.

,,Pomáhá ti, že ano?" zeptal se starostlivě. Tím svým pohledem z něj doslova rval odpověď, a že byl úspěšný.

Yoongi povolil. ,,Vlastně mě svěřil do péče psychiatra. Ti bývalí se mnou už nechtějí nic mít."

Měl hned doplňující otázky, ale rozhodl se ho nechat mluvit, aniž by vyrušoval.

,,Na prvním a zároveň posledním sezení jsem mu říkal o životu s rodiči. Jaká měla moje matka tresty, jak se otec opíjel a všechno kolem. Nejen, že mu z toho cvaklo, ale řekl mi, že nemám dostatečné důkazy, abych mohl nahlásit rodiče za týrání. Stál si za tím i přes to, ze viděl nějaké moje jizvy... Většina byla od rodičů, " zašeptal.

,,Jak ti mohl něco takového říct?!" vyprskl Hoseok vytočeně. Znělo to až nereálně. Mohl mu tohle jeho vlastní psycholog říct? Někdo, kdo mu měl naopak pomoct.

Opět se na chvíli odmlčel. V tomto rozhovoru opravdu posunul své zábrany, druhý si možná ani neuvědomil, jak moc. Při myšlence na následující téma se mu zachvěl žaludek.

Bohužel Hoseok vypadal, že pokud nedostane další informace, skočí na náhodného kolemjdoucího.

,,Ten psycholog byl známý moji matky a věděl, že se sebepoškozuju," poslední slovo řekl téměř neslyšně, protože nedokázal najít odvahu ho plně vyslovil. ,,Řekl mi, že jsem si všechny jizvy mohl udělat sám a jen se snažím na ni hodit vinu. Nejhorší syn na světě..." tak moc se styděl za svou odpověď, že si ani nevšiml žilky, čo druhému vystoupila na čele.

Byl naštvaný, opravdu naštvaný. Jak tohle mohl někdo vyslovit? Na hlas, a ještě to adresovat tak nevinné tvářičce.

Věděl, že si ubližovat, už od jejich prvního setkání. Viděl jizvy na jeho rukou a nepřehlédl, jak se za ně styděl, proto se rozhodl to téma nevytahovat. Když však slyšel tuto novou informaci o jeho psychologovi, měl jen jediné přání.

Vzít hlavu tohoto nechutného muže a rozbít ji o ostré kamení na ulici.

Teď se však musel soustředit na něco jiného.

,,To je nechutné, neměl právo něco takového říct!" řekl a jemně chytil jeho dlaň. Přes mikinu nahmatal místo, kde si pamatoval, že byly jizvy a čerstvé rány. ,,Jsem rád, že už k němu nejdeš."

Yoongi se zadrženým dechem koukal, na jeho prsty. Kreslil mu na zápěstí jemná kolečka. Tak jemná, že ani necítil žádnou bolest z čerstvých řezných ranek.

Byl první, kdo nebyl zhnusený. Jakoby se jedna z jeho jizev téměř zahojila z tak příjemného kontaktu. Ani neměl nutkání uškubnout pryč.

Sklopil hlavu, aby schoval svůj nenápadný úsměv a růžové tvářičky.

Hoseok se jeho reakce však lekl a hned ho pustil. ,,O-omlouvám se! Bolelo to?! To jsem nechtěl, moc mě to mrzí, nepřemýšlel jsem a—"

,,Nic se nestalo, já jen..." nedokázal zvednout hlavu, proto dál koukal do svého klína. ,,Nikdy jsem o tom nikomu neřekl a nikdo se nezajímal. Jsem z toho takový nervózní," přiznal tiše.

Vyššímu se trošku ulevilo, že tentokrát neudělal podobnou chybu, jako poprvé. ,,Jsem rád, že o sobě mluvíš. Je to důležitý krok k sebepoznání překonání strachu. Navíc tě fakt rád poslouchám!" zahihňal se, zatímco Yoongi překvapeně zvedl hlavu.

,,Opravdu?" vydechl.

Hoseok přikývl a jemně ho zatahal za nos. ,,Měl bys o sobě mluvit víc, když já mluvím pořád. Poslechnu si i tu největší zbytečnost ale hlavně to, co tě trápí.  Od toho tady jsem!"

Yoongi si jemně protřel nos a zamyšleně semkl rty. Měl něco, o čem se hrozně chtěl někomu svěřit, ale bál se. Co když by se mu vysmál? Sám si připadal pošetile, že se trápil kvůli tak banální věci.

Vyšší viděl, že v sobě něco dusil. Poznal to, podle toho, jak si nervózně mnul krk a límec roláku. Dělal to vždy, když přemýšlel, nebo byl nervózní.

,,Jestli máš něco na srdci, tak to řekni. Nebudu tě za to odsuzovat."

Asi to byl jeho přátelský úsměv, který mu dodal odvahu.

Zhluboka se nadechl a pohodlněji se v trávě usadil. ,,Zítra jdu poprvé k psychiatrovi a... a-asi mám z toho strach..."

God, my chest hurts—