,,Výborné výsledky, jako vždy, Yoongi," řekl profesor, když pokládal opravený, několikastránkový test. Sto procent.

Černovlásek jen zakýval hlavou. Věděl, že bude mít vše správně. Nebyl žádný šprt, ale zdravotní vědy ho vždycky bavily, proto mu to šlo do hlavy samo.

,,Určitě to opsal..."

,,Je to průšvihář, ten se určitě neučí."

Tohle a všechno ostatní se právě šuskalo po třídě. Nedivil se jim. Od průšviháře se dobré známky neočekávaly.

,,Jinak, Yoongi. Zastav se po hodině u mně v kanceláři."

,,Vidíš to, určitě má průšvih!"

,,Asi někoho zase zmlátil..."

,,Ano, pane profesore..." povzdechl si.

°•°•°•°•°•

,,Díky, že jsi přišel, Yoongi," řekl muž, zatímco si urovnával papíry na svém stole.

Mladší přikývl a posadil se na židli na druhé straně stolu. Bylo mu naprosto jasné, o čem chtěl mluvit.

,,Yoongi, jsi premiant. Málo kdo je už v prvním ročníku takto nadaný. Máš skvělou budoucnost, tak proč? Proč ti musí tvé chování kazit reputaci?" zeptal se klidně, ale zároveň zmateně.

Mlčel a jen koukal do země. Měl své důvody a věděl, že na této škole je nikdo nepochopí.

,,No?"

,,Ten ředitelův fracek si to zasloužil," vyprskl. ,,Šikanuje mladší děcka a po všech holkách křičí, že jsou ošklivé a tlusté, jen aby se trápily!" trpělivost ho opouštěla. Zastával se slabších a jediné co z toho měl byla špatná pověst. Nepotřeboval se ostatním zavděčit, proto to nikdy tolik nehrotil, jen ho iritoval ten princip.

Profesor s povzdechem naklonil hlavu. ,,Já tě chápu, ale je to ředitelův syn, má tu velké zastání. Pokud nebudeš mít důkaz, nepomůžu ti. Co kdyby ses mu vyhýbal a ne-"

,,Nechal ho šikanovat?" uchechtl se. Nevěřil, že mu tohle navrhoval. Zvedl se od stolu a přehodil si batoh přes rameno.

,,Promiňte, pane profesore. Radši budu průšvihář. Je to sranda," odbyl ho a odešel na chodbu, přestože slyšel, jak ho muž ještě oslovoval.

Chtěl se vrátit do třídy, ale uviděl houfek studentů na druhé straně. Zaslechl také nějaké pokřikování. Měl z toho špatný pocit.

Šel blíž a pochopil, co se dělo. Uprostřed všeho byl samozřejmě on.

Hyunbin. Syn ředitele. Byl o rok starší a přesto měl potřebu dělat vscehny tyhle věci. Jakoby se bavil nad slzami ostatních.

Právě teď tiskl ke skříňce nějakou prvačku z vedlejší třídy. Brečela, zatímco on se smál.

,,Nech jí kurva být!" zakřičel na něj Yoongi. Než se stihl vůbec otočit, odhodil batoh a shodil ho na zem.

,,To, zase ty, tyčinko? Budeš tu kurvu snad bránit? Že by ti taky roztáhla nohy?" zasmál se.

Yoongi citil, jak se mu vařila krev v žilách. ,,To ti řekne moje pěst."

°•°•°•°•°

Bang.

,,Hobi,"

Bang, bang.

,,Hobi!"

Brunet přestal střílet na umělou figurínu před ním a sundal si bezpečnostní sluchátka. Otočil se a uviděl před sebou blonďatého chlapce, mohl být o něco málo mladší, než on.

,,No?"

,,Namjoon nám všem něco chce," řekl a vrazil mu do rukou čerstvý sendvič s kuřecím masem. ,,Tohle je ode mě, koukej se najíst."

,,Trenuju..." namítl s povzdechem, ale ta odpověď nebyla pro druhého vůbec uspokojivá.

,,Pokud nebudeš jíst, tak jsi dotrénoval," odsekl, ale to už Hoseok věděl, že nemělo cenu se s ním hádat.

Opustili tréninkovou halu a vyjeli výtahem o jedno patro výš. Prošli dlouhou chodbou a zastavili se u tmavých dveří.

,,Joonnie, o co jde?" vydechl, když bez zaklepání vtrhl do dveří.

Vešli do místnosti s bohatě vytuněným počítačem. Měl několik monitorů a seděl za ním mladý kluk v hnědém svetru.

,,Jsem tady," hlas patřil šedovlasému klukovi, co seděl na žlutém měkkém gauči s notebookem na klíně. Mohl mít kolem sedmnácti let.

Posadil se vedle něj a u toho se zakousl do svého sendviče. Byl dobrý, měl by Jiminovi poděkovat.

Na chvíli skluznul pohledem na kluka u počítače. Vždycky ho obdivoval. Bouchal do klávesnice jako splašený, skoro to vypadalo, že nemohl mít nad jeho prsty kontrolu. Realita však byla taková, že zvládl během dvou minut rozbít kamerový systém celé budovy.

,,Taehyungie, co to děláš?" zeptal se.

,,Snažím se odhalit plány nějakého nového drogového kartelu. Už jsem přišel na to, jak fungují, ale potřebuju zjistit, kde přesně si drogy předávají, abyste mohli zakročit," řekl ve zkratce.

,,My?"

Brunet zakýval hlavou. ,,Samozřejmě. Jsem hacker, to je moje jediná práce."

Takhle si tu společně žili. Taehyung, Jimin, Hoseok a Namjoon. Co byli zač?

Byli to sirotci, nalezenci, nechtěné děti. Malá skupinka mladých lidí, dalo by se říct snad dětí, kteří místo školy podstupovali trénink, jako ze špatného filmu o mafii.

Nebyli tu sami, samozřejmě. Byl tu muž, kterému neříkali jinak, než Moonbin. Byl takový jejich opatrovník a vzor. Zároveň byl jejich šéf a posílal je na různé mise, nebo je úkoloval těžkými tréninky.

Všichni spadají pod jednu z největších organizací v celé Koreji, jménem SE. Díky jejich talentu byli přezdívaní, jako nadějná budoucnost SE.

Každý z nich měl své důvody, proč skončili tak, jak skončili, ale ve všem našli něco pozitivního. Měli střechu nad hlavou, měli rodinu a dokonce úctu.

,,Moobin říkal, že má nějakého nového kluka," pronesl Namjoon, zatímco se soustředil na počítač před sebou.

Zaujate zvedl pohled. ,,Opravdu? Vždyť nemáme volný byt," namítl překvapeně.

,,Zvolil prý novou taktiku. Je to nějaký kluk, myslím, že je mu patnáct. Splnil už přes tucet misí, takže musí být dobrý."

,,A v čem spočívá ta jeho úžasná taktika?" zeptal se s jasnými pochybami.

,,Říkal, že ten kluk brzy přijde sám. Asi má problémy v rodině, ale víc mi neřekl," vysvětlil.

,,Chudák, doufám, že přijde brzy..." zamumlal Jimin, zatímco se opíral o futra dveří.

Hoseok pobaveně pozvedl obočí a složil ruce na prsou. ,,Takže mi chceš říct, že klučina chodí do školy, umývá doma nádobí a jako brigádu zabíjí lidi. Co to našel za psychopata?"

,,Ani jsi ho ještě nepoznal," ozval se Taehyung, který celou dobu vypadal, že je vůbec neposlouchal. Očividně se mýlili.

,,Třeba se někdy ukáže," povzdechl si nejstarší a položil notebook vedle sebe. ,,Každopádně jsem vás všechny zavolal, protože jsme dostali volno. Nezajdeme večer na jídlo?"

Černovlásek v tu chvíli opravdu doufal, že si dělal srandu. ,,Vytáhl jsi mě od tréninku kvůli oznámení, že jdeme na jídlo?"

Namjoon zamyšleně přikývl. ,,Přesně tak. Kam půjdeme?"

,,Čína!"

,,Někam, kde mají kafe."

°•°•°•°•°•°

Yoongi se znuděným výrazem seděl na židli v ředitelně a užíval si chvíli, kdy ho každá jedna osoba v místnosti propalovala pohledem.

Ředitel, jeho úchvatný syn a pár jeho kamarádů. Nechyběla ani jeho matka, která se tvářila, že ho zabije hned, jakmile budou sami.

,,Takže, ještě jednou mi řekněte, co se stalo," řekl ředitel a pokynul svému synovi, aby mluvil.

,,No, byli jsme na chodbě, úplně jsme si hleděli svého a potom přišel tenhle násilník a zmlátil mě," pokračoval zadutě ve své spleti lží.

,,To je pravda!"

,,Přesně tak to bylo!" doplnili ho kluci z jeho party.

Muž chápavě zakýval hlavou a podíval se na Yoongiho matku. ,,Váš syn dělá neustále potíže a výchovné postihy očividně nestačí."

,,Omlouvám se za něj, doma ho potrestám. Předevčírem byl poprve u nového psychologa, hned zavolám o další termín," začala, aby ředitele uklidnila a mohla co nejdříve odejít.

Yoongi jen zakoulel očima. Nesnažil se bránit, věděl, že to nemělo cenu. Naopak ho znepokojovalo chování jeho matky. Byla klidná. Až moc.

,,Nic k tomu nerekneš, Yoongi?"

Už otevíral pusu, když v tom si všiml, že se mobil, co držel pod stolem v ruce, rozsvítil. Přišla mu zpráva ze skrytého čísla. Potřeboval si to co nejrychleji přečíst.

,,Ne, dejte mi vychovné kázání, poznámku, nebo cokoli vás napadne, abych mohl jít. Mám brigádu a musím přijít včas," odvětil nakonec. Ani ho nepřekvapilo, když ho matka pod stolem kopla. Její podpatek se mu téměř zaryl do lýtka, ale nenechal na sobě nic znát.

Jak předpokládal, šlo to rychle. Kázání, poznámka, trest v podobě úklidu po nadcházejícím školním plese a mohli jít.

Vůbec nebral v potaz svou matku, která měla spoustu věcí na srdci a rychlou chůzí se vydal k východu.

,,Yoongi, okamžitě se vrať!" okřikla ho.

On se však ani neotočil a nechal naštvanou ženu za patami. Místo toho si přečetl přichozi zprávu.

<Skryté číslo>
Cíl bude v sedm večer na určené ulici. V příloze zasílám fotku a informace od klienta

V povzdechem si prohrábl vlasy. ,,Aspoň, že to je jen o ulici vedle," zamumlal si sám pro sebe, zatímco mířil na svou druhou brigádu.

Ano, měl druhou brigádu. Rozhodně to nebylo z finančních důvodů, peněz měl ze své primární brigády dost, ale šlo o krytí. Ne, že by na tom záleželo, když mu skoro všechny peníze zabavili.

Rodiče by měli podezření, kdyby vydělával takové peníze a přitom byl stále doma. Navíc měl další záminku proč se vyhnout pobytu doma.

Ale zpět k tématu. Ulice, kde měl potkat svůj cíl byla hned vedle restaurace, ve které pracoval, jako číšník. Jen se uprostřed směny na deset minut ztratí, nikdo si ničeho nevšimne.

Cesta pěšky mu trvala snad necelou půl hodinu, než došel před příjemný, sympatický podnik.

Restaurace U Bílého fénixe nebyla nějak moc velká, ale za to byla útulná a velmi příjemná. Exteriér zdobila spousta květin, originální obrazy, ale také různé ocenění a diplomy.

Jen vešel dovnitř a pozdravila ho mladá slečna, co stála za kasou. ,,Yoongi, dnes jsi tu brzy! Nekončí ti škola až za půl hodiny?" podivila se

,,Je to možné," usmál se a zaběhl za bar do místnosti pro personál. Odhodil batoh, mikinu a otevřel velkou dřevěnou skříň. Byly v ní stejné uniformy, popsané jmény. Když našel tu svou, hned se začal převlékat.

Pracovní uniforma se skládala z bílé košile s červenými detaily. Nechyběly modré džíny a béžová zástěra s logem podniku.

Vzal svůj bloček, tužku a šel ven. ,,Seulgi, jak to zatím vypadá?" zeptal se.

,,Dá se to, dnešek nebude tolik náročný," řekla, ale při příchodu nového zákazníka na něj opět upoutala všechnu svou pozornost.

Yoongi s povzdechem přikývl. Tohle bude dlouhý den.

Datum: 11.2. 2k24
Počet slov: 1606