Jimin otevřel dveře jejich společenské místnosti a spolu s Jinem vešli dovnitř. Pozdravili bruneta, co seděl za počítačem a posadili se na pohodlný gauč.

Jin druhému ukázal krabičku, kterou přinesl. ,,Pekl jsem sušenky, kdybys měl chuť."

,,O můj bože, vypadají skvěle! To je bílá čokoláda s malinami?!" vypískl nadšeně a hned si vzal jednu perfektně kulatou sušenku.

Jin zakýval hlavou. ,,Můj vlastní recept. Vaření a pečení je něco, jako můj koníček."

,,Najednou lituji, že nejsi můj spolubydlící, je to výborné!" řekl.

,,Já to slyšel," ozval se Tae.

Blonďáček s povzdechem zakoulil očima. ,,U nás v domácnosti vařím já. Tae spálí i vodu na čaj."

,,Ne každý umí vařit. Určitě je dobrý v něčem jinem," zasmál se.

,,Není, umí jen hackovat a programovat," namítl Jimin a položil mu vedle myši sušenku.

,,Budu mít špinavou klávesnici."

,,Buď slušný, Jin si s nimi dal tolik práce," povzdechl si a pohodlněji se zavrtal na svém místě. ,,Doufám, že je na tebe Namjoon hodný. Pokud ne, klidně ho napraš. Bojí se jehel, takže mu můžu dát co proto!"

,,N-ne, je moc hodný!" vydechl pobaveně.  ,,Vlastně je mi velmi sympatický. Půjčil mi jeho vlastní oblečení, protože toho mám málo. Jsem mu vděčný, i když ho znám jen pár týdnů. Taky jsem rád, že tu máte takový skvělý kolektiv. Nikdy jsem žádné přátele v mém věku neměl..." přiznal se nejistě.

,,Za chvíli ti budeme všichni lézt na nervy, uvidíš!" zahihňal se a obejmul ho kolem ramen. ,,Co kdybychom večer koukli na nějaký film?"

,,Vlastně mám dnes misi, měl bych se jít za chvíli připravovat," namítl.

Jimin sklesle našpulil rty. ,,No nedá se nic dělat. Hlavně se nezapomeň ukázat na kontrolu, až se vrátíš," odvětil a poplácal ho po rameni. ,,A nebuď z toho ve stresu. Pokud vím, je to tvoje první sólová mise."

Vyšší se jen usmál a položil krabičku plnou sušenek na stůl. ,,Neboj, zabil jsem už tolik lidí, že bych těly naplnil fotbalový stadion."

Blonďák nejistě zamrkal. Jeho výraz byl opravdu klidný a nevinný, jakoby si vůbec neuvědomoval, co říkal.

Další psychopat, asi nemoc povolání... Opravdu sem zapadne.

°•°•°•°

,,Opravdu musíme jíst tady?" zamumlal Yoongi, když se rozhlédl po téměř plné restauraci.

Seděli v úplně krajním stolu, ale ani to nevylepšilo přelidněnou situaci.

Hoseok zamýšleně naklonil hlavu. Měl pravdu v tom, že se v tak rušném místě špatně vedla konverzace. Věděl, že Yoongi měl rád klid, a proto se bál, že se tu bude cítil velmi nekomfortně.

Stačilo se na něj jen podívat. Nervóně trhal papírový ubrousek na kousky a pod stolem neustále stepoval špičkama. Vypadal, jako kotě, co by nejradši schovalo ouška do trávy.

Rozhlédl se a směle zamával na jednu ženu z obsluhy.

,,Omlouvám se, ale asi si jídlo vezmeme sebou. Šlo by to zabalit ven?" zeptal se.

,,Samozřejmě."

Mezitím se Yoongi snažil rozptýlit od hlučného prostředí. Ani nezaregistroval konverzaci, co vyšší vedl se servírkou. Bylo kolem tolik hlasů, že se neodkazal na nic soustředit.

,,Yoongi."

Zvedl hlavu a Hoseok mu mával před obličejem taškou s jídlem. ,,Najíme se venku," zazubil se a za ruku ho vyvedl z plné restaurace.

Usadili se v parku do měkké trávy a začal vytahovat krabičky s teplým jídlem. ,,Tady je o něco lepší atmosféra, nemyslíš?"

,,Hm," vydechl souhlasně a podíval se na čtyři velké krabičky jídla, která měl před sebou. To množství jídla mu lehce zhouplo s žaludkem. Myslel, že objednal dvě jídla. Ale očividně se mýlil.

,,Tady je tvoje phò gà, tohle bude nejspíš můj ramen. V téhle krabičce jsou smažené závitky, musíš je ochutnat, jsou opravdu skvělé a ta nejmenší krabička skrývá dva malé dortíky. Sladká tečka je důležitá," zahihňal se, když přerozděloval krabičky,  aby oba dosáhli na všechno.

Popadl jedny hůlky a hned se pustil do jídla, protože už začínal hlady štěkat.

Naopak Yoongi se pro příbor ani nenatáhl. Cítil se hrozně. Nechtěl nic jíst, protože neměl chuť, ale zároveň mu přišlo neslušné odmítnout jídlo, za které utratil peníze někdo jiný. Pořád ale převládal fakt, že by se po tom jídle nejspíš cítil ještě hůř. Cítil by jen výčitky.

Byl to nekonečný kruh myšlenek, který přerušil až zmatený Hoseok.

,,Yoongi, je něco špatně? Proč nejíš?" zeptal se, přestože důvod znal. Byl odhodlaný ho donutit k jídlu, pro jeho zdraví. Když nikdo jiný nedohlížel na to, jestli pravidelně jedl, on musel.

Moc dobře už odpozoroval, že se jídla téměř bál. Několikrát byli venku a jeho přístup k jídlu byl vždy stejný. Sám od sebe si nidky nic nevzal, vždy ho člověk musel přemluvit, ne-li donutit.

,,Nic já-já jen..." vydechl, protože si pečlivě rozmyslel svou odpověď.

Hoseok sklesle semkl rty. Nechtěl ho tkačit do toho, aby mluvil o něčem nekomfortním, ale doufal, že by mu dokázal lépe pomoct. Potřeboval jeho stranu věci.

,,Budeš se mnou aspoň na chvíli upřímný, prosím?" zeptal se.

Menší zmateně pozvedl obočí, protože vůbec nechápal, kam měla jeho myšlenka směřovat.

,,Co jsi dnes jedl?" byla to jednoduchá otázka, vlastně ho to ani nepřekvapilo.

,,Měl jsem sendvič s kuřecím masem."

Hoseok neodpověděl a to ho znervóznilo. Zvedl hlavu a střetl se s jeho upřeným pohledem. Jakoby mu koukal rovnou do duše a hledal odpověď. Pravdivou odpověď.

Neřekl nic, jen ho pomalu a rozvážně chytil za ruku. Přestože sebou překvapeně škubl, nedokázal přerušit tak intenzivní oční kontakt.

Ticho trvalo několik vteřin, ale oboum to spíše přišlo, jako několik hodin.

Slyšel své vlastní srdce až v krku, jak se snažilo vyskočit z jeho úst a podříznout mu úzké hrdlo. Nedokázal ani polknout.

,,Ka-kafe, měl jsem jen kafe..." vypadlo z něj.

Hoseok nebyl překvapený. Očekával takovou odpověď, protože nebyl hloupý. I přes to ho taková krátká věta zasáhla někde hluboko a zasekla se v nejhlubší sféře jeho mozku.

Nechtěl si ani představit, kdy se naposledy pořádně najedl. Proto s tím musel něco udělat.

,,Proč, Yoongi?" zeptal se a o něco pevněji stiskl jeho studenou dlaň. ,,Proč se dobrovolně takhle týráš? Kdo tě k tomu donutil?"

,,Prostě jenom nemám hlad, nikdo m—"

,,Opravdu?"

Opět ztichl. Z určité části mu nelhal, skutečně neměl chuť k jídlu.

Stačilo, aby se jen přiblížil k jídlu a hlas jeho matky se mu ozval v hlavě. Poslední roky se nedokázal najíst s klidným srdcem a bez výčitek, proto jídla velmi často přeskakoval, ale teprve teď začal pociťovat následky. Nejspíš kvůli tomu, že jeho odpor k jídlu stoupal každým dnem.

Slabost, nevolnost. Bohužel s tím nic dělat nemohl. Zábrany v jeho hlavě už překonat nešly, i když věděl, že ho to mohlo každým dnem zabít.

Opravdu v posledních dnech, možná týdnech téměř nepociťoval hlad. Když už přišel, neměl chuť, nebo peníze. Ty hrály taky velkou roli, protože všechny jeho úspory dával v tuto chvíli malému černovlasému chlapci, kterého schovával ve sklepě.

Asi to bylo něco v jeho hlavě. Nechtěl, aby dopadl jako on, když mu za tak krátkou dobu tak moc přirostl k srdci.

Nedokázal si ani představit ten malér, kdyby ho někdo objevil.

V tu chvíli ho něco napadlo.

,,Sním co budu moct, ale jen proto, že je mi líto tvých peněz..." řekl po chvíli ticha. ,,Zbytek si vezmu domů..." dodal.

Hoseok se s povzdechem pousmál. Viděl, že nechtěl. Byl však rád, že se snažil, i pod záminkou peněžní ceny jídla.

,,Domluveno, ale vezmeš si i ten dezert," zahihňal se a pustili se do jídla.

Pozoroval ho celou dobu. Viděl tu úzkost z každého sousta, kterou se snažil skrývat. Nedokázal zakrýt ani ten třas jeho ruky.

Kdykoli k němu nejistě zvedl pohled, nic neřekl, jen se povzbudivě usmál a prohrábl mu vlasy, nebo na pár vteřin jemně chytil jeho dlaň.

Zkráceně, snažil se pro něj být podpora.

,,Už nemůžu, je mi z toho špatně..." zamumlal.

Hoseok se podíval do jeho krabičky. Nesnědl ani polovinu. Bylo to málo, musel se najíst pořádně, ale nechtěl do něj jídlo nutit násilím.

Chtěl, aby na vscehno přišel sám, i kdyby to mělo stát  jeho vlastní čas a úsilí.

Usmál se a hravě ho objal kolem ramen. ,,Vedl sis skvěle. Vaří tam skvěle, že jsem měl pravdu?"

Yoongi se začervenal, jako poupátko a sklopil hlavu. Kvůli všem těm motýlům v jeho břiše na chvíli zapomněl na výčitky z jídla, které ho zužovaly.

,,Hm..."

Yo!

Další den, další kapitola ^^

Nějak mi ale došly komentáře, co bych vám sem mohla psát, bída toto :p

Vaše anonymní holčena <3