Yoongi opustil budovu školy a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Hned se cítil lépe.

Měl úplně zcvrknutý žaludek a nedokázal do sebe dostat jediný kousek jídla. Jako odpověď jeho těla na nedostatek živin, pro něj bylo i těžké jen udržet rovnováhu.

Doufal, že to nějak neovlivní jejich setkání s černovláskem.

Prohrábl si své jemné vlasy a vytáhl svůj telefon.

Hobi🍟

Jsem venku, kde jsi?

Jsem u zadního vchodu

Nenápadně se pousmál a obešel školu ke zadní bráně. Už ho zpoza budovy školy zahlédl, když v tom do něj někdo zezadu strčil a shodil ho na trávu.

Zmateně zvedl hlavu a potkal se pohledem s tím stejným nafoukaným párem očí.

,,Ahoj, kostíku. Pojďme se pobavit."

°•°•°•°

,,Hobi, co ty tady!"

Hoseok se s povzdechem otočil. ,,Ahoj, Rose. Co tu děláš?"

,,Já tu studuju, co tu děláš ty?" zahihňala se a dala jednu ruku v bok.

,,No, na někoho čekám, ale pokud vím, tak to vůbec není tvá věc," zamumlal.

,,Ale no tak, třeba tu osobu znám, na koho čekáš?"

Neměl chuť, ani čas se s ní vybavovat. Yoongi tu mohl být každou chvíli.

,,Možná příště, musím jít," proste ji tam nechal stát. A vešel zadní bránou na pozemek školy. Musel uznat, že to nebylo tak ošklivé místo, jak by čekal.

Zezadu bylo několik stromů, co tvořilo malý park. Byl tu i malý vybetonovaný prostor s basketbalovým košem a dvěmi brankami na fotbal.

Přišlo mu to dobré a užitečné, než si uvědomil, že tahle škola byla z devadesáti procent tvořená dívkami.

Každý se někdy splete...

Chtěl zkontrolovat svůj mobil, zda mu Yoongi znovu nenapsal, když v tom zaslechl nějaký rozruch. Šlo to právě z toho malého parku.

Nejdříve tomu moc nevěnoval pozornost, než zpoza jednoho stromu vypadl nějaký kluk ve tmavé kapuci.

Spadl na záda, jakoby do něj někdo silou strčil.

Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že ta mikina byla jeho vlastní.

Yoongi!

Než se stihl chlapec zvednout, na scénu se přidali další tři kluci. Dva ho chytili za paže, aby ho drželi na místě, zatímco třetí nad ním stál a něco začal pokřikovat.

Hned se k nim rozběhl, ale než stihl něco udělat, nebo aspoň zakřičel, ten kluk ho kopnul přímo do tváře.

Cítím, jak mu na čele vyskočila žilka. Jak si tohle mohl kdokoli dovolit, ještě takhle přímo před ním?

,,Okamžitě ho pusťte!" zakřičel.

Hyunbin překvapeně zvedl hlavu. Nečekal návštěvu a už vůbec ne nějakého kluka, kterého ve škole nikdy neviděl.

,,Ty seš sakra kdo? Nepleť se mi pod nohy—" nestihl to však doříct, protože ho Hoseok chytil za límec a praštil s ním o tvrdý kmen stromu.

,,Zopakuj to ještě jednou..." zavrčel.

Yoongi byl také dost překvapený, ale ne tak moc, jako Hyunbinovi stoupenci. Téměř povolili stikl, který měli na jeho hubených plážích.

Vyvlekl se jim a toho nejbližšího praštil přímo do tváře. Bohužel druhý byl o něco rychlejší a pevně chytil jeho černé vlasy.

,,Co si myslíš že děláš?" sykl naštvaně.

Yoongi tiše zasyčel bolestí a pokusil se jeho stiskl povolit. Moc se mu to však nedařilo, kvůli robustní stavbě jeho protivníka.

Hoseok znovu popadl bruneta, odlepil ho od stromů a odhodil ho přímo na toho grázla, který se menšímu snažil vytrhat všechny vlásky.

Oba spadli s bolestným výkřikem na zem a Yoongi málem také, kdyby ho nechytil za paže.

Byl opravdu naštvaný z toho všeho, co právě viděl. Nejradši by ze všech tří vykopal duši a jako lekci jim oholil hlavy. Jak si mohli dovolit něco takového udělat právě Yoongimu?

Pevně ho chytil a rozběhl se s ním směrem k východu ze školního pozemku.

Minuli bránu a zaběhli do vedlejší ulice, kde se Yoongi konečně ozval.

,,Ho-hobi, poč-počkej..." hned po těchto krátkých slovech ucítil, že ztrácel rovnováhu.

Ihned zastavil a menší mu narazil do hrudi. Pevně ho chytil, protože se bál, aby neupadl a trošku si oddechl.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se.

Yoongi přikývl, přičemž naprosto přehlédl fakt, jak nebezpečně blízko byli u sebe.

Jeho hlava se točila na všechny strany. Kombinace nevolnosti, náhlého běhu a krátké neférové rvačky.

Hoseok se rozhlédl a uviděl kousek od nich lavičku. Hned toho využil a posadil ho na stárnoucí dřevěné prkno.

,,Kdo to byl? Proč to udělali? Bolí tě něco?" dožadoval se dalších odpovědí.

Menší si promnul spánky. ,,Motá se mi hlava," vydechl nakonec.

Hoseok vytáhl flašku s vodou. ,,Tady pořádně se napij, pomůže to."

Opravdu se o něj v tuto chvíli strachoval. Vypadal příšerně.

Byl bledý, jako stěna, na jeho tváři se rýsovala nová modřina a nemluvě o tom, když ho držel na své hrudi. Jeho ramena byla tak drobná a křehká, až se vyděsil.

Dostal do něj co nejvice vody zvládl a položil plastovou láhev na zem. ,,Je to lepší?"

Yoongi přikývl a promnul si zarudlou tvář. ,,Díky, ale nemusel jsi to dělat, nějak bych to z—"

,,To ani nezkoušej. Nenechal bych tě zmlatit ještě víc. Bože, někdy mě tvoje přemýšlení udivuje!" vydechl a jemně ho chytil za bradu, aby si mohl prohlédnout nateklou tvář. ,,Škoda, že nemám led... každopádně, kdo to sakra byl?! To oni tě vždycky takhle zřídili?" chtěl odpovědi. Kdyby teď neupřednostnil svou starostlivost, před agresi, kterou cítil, vybuchl by, jako sobka.

Byl připravený se za nimi ještě teď vrátit a způsobit jim desetkrát větší bolest, než oni způsobili Yoongimu. Všechno v něm vřelo a chtělo to ven.

,,No-no... bylo to tak že... já..." zamotal se mu jazyk, protože nevěděl, co odpovědět. Nerad o tom mluvil, protože mu to jen připomínalo, jak slabý v poslední době byl.

Ještě pár týdnů zpět by je všechny tři dostal do kolen a jejich krev by si pral z oblečení. Ale teď?

Byl, jako duše bez těla. Motal se na každém kroku, jeho ruce ztratily sílu a zbylou svalovou hmotu.

Kdyby do něj někdo jen šťouchnul, upadl by, jako lístek ze stromu.

Nemohl ani pořádně pracovat. Střelit někoho ze stínu bylo jednoduché, ale věděl, že kdyby se dostal do přímého střetu, prohrál by. Už jednou málem skončil, nebýt tajemného zachránce.

Bylo mu zkrátka k pláči ze své vlastní slabosti a nevěděl, jak z toho ven.

,,Neřešme to, prosím..." zašeptal po chvíli.

Hoseok nespokojeně semkl rty. Chtěl něco namítnout, ale při pohledu do jeho úzkostné tváře si musel všechny otázky odpustit.

Přeci jen přišel, aby si společné odpoledne užili. Nechtěl ho nutit mluvit o něčem, o čem nechtěl.

Zhluboka se nadechl a nahodil svůj typicky, zářivý úsměv. ,,Dobře, ale slib mi, že kdyby ses chtěl svěřit, obrátíš se na mně."

,,Slibuju," zamumlal, zatímco nervózně třel koleny o sebe, ,,díky."

,,Od toho jsem tady, Yoonnie," zahihňal se a pevně ho obejmul kolem ramen. ,,Dneska jsem neobědval, co kdybychom se šli někam najíst?"

Menší sklopil hlavu, když si uvědomil, že se mu tváře plnily rudou barvou. Nebylo to poprvé, co cítil neposedné motýlky ve svém břiše, ale vždycky to přišlo tak nečekaně. A vždycky jen v Hoseokově přítomnosti.

,,Nemám peníze, ale půjdu s tebou, jestli máš hlad."

,,V tom případě tě dnes zvu."

,,A-ale—"

,,Klid, mám dobře placenou brigádu a nic mi to neudělá. Na co máš chuť?"

,,Vlastně m—"

,,Půjdeme na nudle. Mají tam i skvělé zákusky, určitě si pak musíme nějaký dát!" věděl, že chtěl protestovat, ale dnes se rozhodl ho neposlouchat. Potřeboval pořádné jídlo, jako sůl, i kdyby to do něj měl narvat násilím.

,,Za-zákusek? Nevím, jestli—"

Vyšší mu položil prst na rty. ,,Uvidíš, zamiluješ si to tam," usmál se a vytáhl ho zpět na nohy.

,,Doufám, že ti nevadí pálivá jídla."

Yo!

V posledních dnech se snažím být aktivní, snad si toho někdo všiml ^^

Jinak, máte taky někdy pocit kdy si říkáte, jak na nic jsou mezilidské vztahy? Motá se mi to nich hlava, hlavně v posledních dnech (proto vydávám, abych se odregovala) :c

No nic, uvidíme se u další kapitoly, možná už zítra ^^

Vaše anonymní holčena <3