,,Hobi...?" vydechl tiše do telefonu.

,,Ahoj, Yoongi! Neruším?" zněl vesele a hodně energicky, na to, kolik bylo hodin.

,,N-ne, nerušíš..." zamumlal, zatímco schovával drobnou žiletku zpět do šuplíku.

,,Doufám, že jsem tě nevzbudil."

,,Teprve jsem vylezl ze sprchy."

,,Oh, není na sprchu nějak pozdě? Co jsi doteď dělal?"

Zabil jsem člověka, nic velkého...

,,Byl jsem se projít. Dal bys mi minutku? Přesunu se do pokoje."

,,Jasně, jasně!"

V rychlosti na své neosušené tělo navlékl spící outfit a v naprosté tichosti zalezl do svého pokoje.

Po dlouhém dni se s oddechem uvelebil ve své staré, ale pro něj pohodlné posteli.

,,Proč vlastně voláš?" zeptal se.

,,Popravdě nevím. Měl jsem takový zvláštní pocit, takové až mrazení po těle a cítil jsem potřebu ti zavolat. Asi to zní hloupě, promiň..."

,,N-ne, to nic! Jen mě to překvapilo, protože mi nikdo moc nevolá, zvlášť v tuhle hodinu."

,,Já musím být vždycky speciální! Ale když už tě slyším, můžeme se domluvit na další venek! Mám zítra odpoledne nějaké věci ve městě, takže mě napadlo, že bychom se mohli vidět."

Yoongi zamyšleně přimhouřil očka. Následující den neměl žádné plány, ale trošku se obával reakce jeho rodičů. Když dnes nedostal výprask, zítra ho měl jasný, zvlášť, pokud nepřijde hned po škole.

Na druhou stranu ho chtěl vidět. Když jen slyšel jeho hlas skrz malou elektrickou krabičku, chtěl víc než jen to. Domýšlet si jeho sluníčkový výraz při každé větě bylo moc namáhavé.

,,Klidně. Končím ve tři."

,,Skvěle! To bych už měl mít hotovo, takže si najdu adresu tvojí školy a počkám na tebe. Je tu ve městě jen jedna zdravka, že jo?"

,,Ano, je," odpověděl trošku pobaveně.

,,Dobrá, budu se těšit, Yoongi! Teď ale koukej spát, jsou tři ráno!"

,,Já vím, já vím. Taky bys měl jít ale spát."

,,Půjdu, neboj. Každopádně dobrou noc, krásné sny a uvidíme se zítra. Teda dneska!"

,,Uhm, dobrou," zavěsil a uvolněně se otočil na záda, zatímco si mobil tiskl přímo k hrudi.

Dnes odpoledne...

°•°•°•°•°•

Yoongi si rozespale promnul oči plné ospalků a otevřel lednici. Byla téměř prázdná. Jen pár jogurtů, starý kus sýra a dvě jablka.

S povzdechem si vzal jablko a pečlivě ho umyl v umyvadle. Vypnul kohoutek, když v tom do něj někdo vrazil a on si narazil bok a kamennou linku.

,,Přestaň zavazet, spratku," zasyčela matka a vzala z nejbližšího šuplíku krabičku prášků.

Zkřivil obličej bolestí a přiložil si dlaň na bolavý bok. ,,Promiň, matko..." zamumlal a chtěl odejít se chystat do školy, ale zastavila ho její další pichlavá slova.

,,Nebudeš jíst to jablko, že ne?"

Mlčel. Úplně se mu stáhlo hrdlo.

,,Jsi nepoučitelný," odsekla a unaveně se opřela o linku.

Sklopil pohled a vrátil se do svého pokoje, kde vší silou odhodil jablko do odpadkového koše. Ztratil chuť k jídlu. Opět.

,,Hurá do školy..."

°•°•°•°•°

,,Takže mi nerekneš, kde se schovávají?" zavrčel Hoseok na rozklepaného muže, kterému držel zbraň pod bradou.

Se slzami v očích zavrtěl hlavou. ,,Pusťte mě,  pro-prosím! Moje že-žena—"

,,Tvoje žena to bez té tvojí ušklivé držky přezije. Pokud ji chceš udělat dítě, vysyp, co chci vědět," odsekl Namjoon, zatímco prohledávat rozházené krabice.

Nacházeli se v tajném skladu, který objevil Tae. Využívali ho předkupníci se zbraněmi a drogami.

,,Nic nevím!"

,,Ale víš, mysli na svou ženu, opičí ksichte," zaupěl Hoseok netrpělivě.

Poté to šlo rychle. Jeden výstřel, tělo na zemi. Opět neúspěch.

,,Kurva, potřebujeme něco nového!" vydechl Hoseok frustrovaně, když vyskočili oknem na prázdnou ulici.

,,Ti muži jsou dobře vycvičení,  neprozradí nic," povzdechl si a sundal si kapuci, aby jeho vlasy mohly také dýchat. ,,Aspoň víme, že mají zbraně od AT. Ty jejich ruční granáty a malé pistolky poznám."

,,Jo, to je fajn, to je hrozně moc fajn. Každopádně jestli jsme hotoví, půjdu."

Namjoon překvapeně naklonil hlavu. ,,Kam jdeš?"

,,Jdu ven s Yoongim..." zamumlal tiše, jakoby čekal, že s tím druhý nebude souhlasit. A taky, že měl pravdu.

,,Ty si opravdu hraješ s ohněm. Je zázrak, že si Moobin ještě ničeho nevšiml," vydechl káravě.

,,Dávám si pozor, ani Yoongi nic netuší," pokusil se ho ujistit. Čekal další námitky, ale místo toho přišla naprosto nečekaná otázka.

,,Nelíbí se ti náhodou?"

Přísahal všem svatým, že mu to vyrazilo dech.

,,N-ne, teda ano, my-myslím..." zakoktal se a nervózně si prohrábl vlasy.

Namjoon se trošku pousmál. ,,Na vlastní pocity jsi nikdy nebyl přeborník, takže ti pomůžu. Popiš, jak se s ním cítíš."

Hoseok zamýšlené semkl rty. ,,Já... Cítím klid. Nejednou jsem se přistihl, jak jsem se ztratil v jeho očích. Byla to směsice emocí, nedokážu všechny identifikovat. Má opravdu krásné oči. Někdy mám taky potřebu ho chytil za tvář a jemně ji pohladit. Vlastně by mě zajímalo, jak jemná musí být jeho kůže a —"

,,Chápu, Romeo. Takže ses zamiloval během... jak dlouho to je? Tři, čtyři týdny?" povzdechl si pobaveně.

,,Já se nezamiloval..." namítl ublíženě.

,,Je úplně jedno jak to je. Jestli jste kamarádi, nebo něco víc. Je to nebezpečné pro vás oba. Stačí, jedna hloupá fotka a oba jste mrtví. My možná taky."

,,Proč mi to říkáš...?" zamumlal tiše a zároveň zklamaně.

Nedokázal si přiznat, co vlastně cítil a jeho neustále kázání mu nic neusnadňovalo.

Věděl, že mu drobný černovlásek přirostl k srdci. Možná víc, než původně plánoval, ale stálo se.

Chtěl se k němu dostat blíž, přestože věděl, jak náročný úkol to byl. Chtěl ho obejmout, Přestože věděl, že by se nejspíš bál. Chtěl ho utešovat, když plakal a poslouchat, když potřeboval mluvit.

Měl v hlavě nepořádek, který nedokázal poskládat dohromady a stejně mu to někdo vyčítal. Jeho nejlepší přítel.

,,Protože tě chci udržet v bezpečí. Ty, Jimin a Tae jste moje jediná rodina. Tohle všechno zavání průšvihem,  chápeš? Ještě před pár lety tě hledal celý stát a snažil se přijít na to, co se s tebou stalo. Pro tebe je nebezpečné jen když chodíš po ulici a stejně ti tohle všechno přijde, jako dobrý nápad!" vyhrkl vážně a pevně ho chytil za ramena.

,,Jsem hrozně rád, že se s ním cítíš komfortně, ale opravdu je to nebezpečné!"

,,Já vím, ale nemůžu si pomoct..." zašeptal. Moc dobře věděl, že měl Namjoon pravdu a cítil se špatně. Každé rozhodnutí bylo sobecké.

Po tváři mu stekla ojedinělá slza. ,,Když se na něj podívám, vidím, že potřebuje pomoct a já mu tu pomoc chci dát! Nevím proč, ale cítím to tak!" vykřikl a shodil jeho ruce ze svých ramen.

Namjoon se však nevzdal a chytil jeho zápěstí. ,,Hobi, já vím. Ty jsi totiž ten nejúžasnější člověk, kterého znám. Staráš se víc o ostatní než o sebe a proto si tě všichni váží," řekl s úsměvem a vytáhl z kapsy čistý kapesník, aby si mohl utřít slzy. ,,Vím, že tě nezastavím, jen ťe žádám, abys byl opravdu obezřetný. Jestli kluk opravdu potřebujete pomoct, věřím, že ty jsi ta nejlepší možnost, ale... slib mi, že budeš myslet i na sebe," povzdechl si.

Menší s úsměvem přikývl. ,,Neboj, budu opatrný. Jinak co ten Jin?"

,,Um... možna jsem se trošku zakoukal..."

,,Co že jsi?!"

,,Nic, mazej za tím malým klukem!"

Yo!

Mám rozepsaných tolik příběhů, že nevím, co vydávat dřív :c

Chtěli byste, abych se vrátila ke Stray Kids? Mám celkem hezkou minsung FF, ale ještě je moc krátká na vydání.

Měli byste zájem, abych ji dokončila a vydala?

Vaše anonymní holčena <3