,,Kde je Namjoon?"

,,Se svým novým spolubydlícím. Asi si sedli víc, než jsme čekali," uchechtl se Hoseok a skočil na pohodlný gauč.

Tae zamyšleně zakýval hlavou, aniž by zvedl pohled od obrazovky. Jako vždy se více soustředil na svou práci, než na ostatní.

Jimin seděl na druhé straně gauče a spokojeně jedl svůj kuřecí sendvič. ,,Těším se, až ho uvidím. Jak vypadal?"

,,Brunet, vyšší než já, ale menší, než Joon. Asi přátelský. Podle me bude fajn," odpověděl a vytáhl svůj mobil.

Chtěl napsat Yoongimu. Zeptat se jak se měl, co dnes dělal. Trošku mu chyběla jeho tvářička.

Yoongi🧸

Yoongiiii jak se máš?

Jde to...
Potřebuješ něco?

Ne, vůbec ne!
Jen jsem chtěl vědět jaký jsi měl den!

Oh, no nic zajímavého, stalo se tobě něco?

Nic moc, jen jsem poznal nového spolubydlícího na intru. Nebydlí přímo se mnou, ale s mým kamarádem
Co teď děláš?

Yoongi odvrátil pohled z mobilu na černovláska v jeho klíně. Spal už téměř hodinu. Tiše chrupkal, jakoby vůbec nebyl v tak špatné životní situaci.

Jen normální chlapec, co si užíval komfort jediné osoby, která mu ho byla ochotná dát.

Koukám na videa, nic zajímavého...

Chápu
Doufám, že jsi pořádně jedl ;)

Jedl, proč se ptáš?

Jen tak...
Chceš jít zase někdy ven?
Vím, že minule se to v jednu chvíli trošku zvrtlo, tak jsem se chtěl ujistit, že se tím moc netrápíš

Omlouvám se, já po tobě nechtěl takhle vyjet, byla to blbost...

Ne, tak nemluv, za nic jsi nemohl!
Popravdě jsem byl rád, že ses trošku otevřel ^^

Opravdu...?

Ano! Jsem tu pro tebe, víš to, ne? :3

Nevěděl, co odepsat. Celá konverzace v něm vyvolala úplně novou emocí. Nedokázal ji popsat. Nebyl zvyklý, že se o něj někdo zajímal, proto měl zároveň spoustu pochybností.

Říct, že nad věcmi moc přemýšlel byl slabý výraz. Bylo to prokletí, že kdykoli se k němu někdo zachoval hezky, hledal jen vedlejší úmysly. Jako právě teď.

K tvojí předešlé otázce,
určitě můžeme jít zase ven,
pokud ti to nevadí...

Jasně, že nevadí!
Moc mě to s tebou baví, tak kdy
máš čas?

,,On mě normálně ignoruje!"

,,Huh?" vydechl Hoseok, když konečně zvedl pohled od svého mobilu.

Jimin na něj koukal velmi vytočeným a ublíženým pohledem, zatímco Taehyung jako vždy nebyl ani otočení směrem k nim.

On se ani nesnaží dělat, že nás poslouchá...

,,To je skvělé. Jeden kouká do počítače a druhý do mobilu!" vykřikl Jimin v čistém zoufalství.

,,Už tě poslouchám, klid!" zachechtal se černovlásek a jednou rukou ho obejmul kolem ramen.

Blonďák chvíli hrál uraženého, ale nakonec se o něj pohodlné opřel. ,,Prý teď Moobin sleduje nějakou novou mafii. Myslím, že jsou to Číňani. Říkal něco o tom, že jim to tam brzy půjdeme vybílit."

,,Co znamená brzy?"

,,Rád bych řekl velmi brzy, ale jejich zabezpečení je dobré. Podle moji rychlosti mi to zabere minimálně dva týdny," řekl Tae.

Hoseok zamyšleně zakýval hlavou. Znělo to vážně, když mu to trvalo tak dlouho. ,,Čím se zabývají?"

,,Zbraně, vraždy na objednávku, produkce drog. Taky je ale možnost, že obchodují s lidským masem."

,,To stojí za zábavu," vydechl černovlásek a pohodlněji se zavrtal do měkkého gauče.

Jimin zakýval hlavou, zatímco spokojeně prežvykoval poslední kus svého jídla. ,,Musím jít. Lisa mě má naučit nějaké nové praktické výkony."

,,To je dobře. Minule jsi mi ránu zašil jehlou na šití prádla," popíchl ho Hoseok.

,,Buď rád aspoň za něco! Mohl jsem tě taky nechat vykrvácet, když víš, že mi chybí krevní elementy do sbírky!" odsekl a vydal se ke dveřím.

°•°•°•°•°•

Yoongi schoval svou zbraň do kapsy volné černé mikiny a tichými kroky došel zkontrolovat svou oběť.

Muž, kolem čtyřicítky, co ležel na špinavém chodníku ve velmi pochybné uličce. Tma a noční mlha byla tak hustá, že nebýt jedné chabé lampy, nebyl by schopný trefit svůj cíl.

Měl rád tenhle typ mise. Jen čekal, než se subjekt ukázal a vystřelil. Tlumič dokonale pohltil zvuk výstřelu. Navíc se nemusel pouštět do přímých bojů, které byly vždy jeho slabou stránkou.

V posledních dvou týdnech se opravdu cítil strašně. Ztratil sílu, obranyschopnost a vůli pokračovat v něčem tak zoufalém, jako byla jeho existence.

Možná s tím souvisel dlouhotrvající nedostatek výživy, nebo klesající psychický stav. Nebo myšlenky na budoucnost.

V následujících dnech měl poprvé navštívit svého nového psychiatra. Matka mu o něm nechtěla nic říct, ale věděl, že to musel být další její známý.

Nerad si to přiznával, ale měl z toho strach. Nebyl si jistý, zda zvládne další hodinu, kdy bude muset snášet přímé útoky na jeho nevyrovnanost.

Opustil podivnou uličky a vydal se domů. Věděl, že by se měl vrátit co nejdřív, protože matka nejspíš sledovala jeho polohu. Jako vždy utekl pryč z domu i přes všechny výhrůžky a křik.

Někdy se divil, jak je možné, že si sousedi nestěžovali.

Procházel přes osvětlený most, který vedl do chudší čtvrti hlavního města, kde bydlel.

Postavil se k okraji, opřel svou váhu o zábradlí a pozoroval měsíc, co se krásně lesknul v široké řece.

Vzpomněl si na to, když tu byli pár dní zpátky s Hoseokem. Neustále ho tahal ven, jakoby věděl, že potřeboval rozptýlení.

Obdivoval jeho snahu. Pokoušel se prodrat skrz tu nevlídnou masku a rozpovídal ho. Přestože častěji vedl monology sám se sebou, rád ho poslouchal.

Jeho hlas byl uklidňující, jako čistý tón harfy. Zároveň celý svítil jako slunce co vychází zpoza kopců. Nedokázal mu říct, že s ním ven nepůjde. První by to musel přikázat sám sobě.

Možná bych mu měl někdy napsat sám od sebe, pomyslel si svesil ruce přes zábradlí. Uvědomoval si, že bylo staré a rezavé, ale pád do neznámých hlubin divoké řeky ho neděsil. Byl smrti i blíž.

Podíval se na opačnou stranu břehu, kde se tyčila vysoká moderní budova. Viděl ji i z oken svého pokoje a často přemýšlel, jaké by bylo bydlet až nahoře a každé ráno pozorovat ruch ulice z takové výšky. Mít hlavu tak vysoko v oblacích. Jaké to bylo?

°•°•°•°•°

Tiše odložil boty ke starému botníku, zatímco koukal do obývacího pokoje. Jediný pokoj, kde se svítilo.

Na jejich domácnost bylo nezvyklé ticho, proto nevěděl, zda se měl bát, nebo mít radost.

Malými krůčky docupital ke dveřím a nakoukl.

Jeho matka spala na gauči, vedle prázdná lahev od vína.

Jestli na něj byla naštvaná, svůj vztek zapila, jako každý večer.

Otec nikde. Když se nad tím zamyslel, v posledních dnech nebyl téměř doma. Že by začal chodit do práce? Nebo jen zůstal někde v hospodě, to byla možnost číslo dvě.

Vzal z ložnice tenkou deku a opatrně spící ženu přikryl. Moc nad tím dál nepřemýšlel a šel zpět do svého pokoje, aby si vzal čisté spací tričko a kraťasy.

Hodil si rychlou sprchu a zabalil se do prvního ručníku, který našel. Musel uznat, že ho to po náročném dni uklidnilo. Tepla voda mu vždy pomohla.

Trošku se zatřásl, když došlápl na studenou kachličkovou podlahu. Došel k umyvadlu a několik vteřin pozoroval svůj rozmazaný odraz v zapařeném zrcadle.

Prstem na něj namaloval pár obrázků. Smajlíky, náhodná slova. Moc nad tím nepřemýšlel.

,,Do you ever get a little bit tired of life..." zazpíval tiše, ,,like you're not really happy, but you don't wanna die..." musel se trošku uchechtnout. Miloval tuhle píseň, ale občas měl chuť přepsat text.

,,Like you're not really sad, but you still wanna die," takhle mu to znělo lépe.

Otevřel šuplík, aby vytáhl zubní pastu, ale přímo vedle bílé tuby leželo něco, co ho donutilo se na chvíli pozastavit.

Byl to jen malý kousek kovu, ale i ten stačil k naprostému zastavení času kolem něj. Příjemný vlhký vzduch se proměnil v dusivé a suché prostředí.

Jen tam stál s rukou nataženou nad šuplíkem a malou zrezavělou žiletku hypnotizoval pohledem.

Máš rad bolest, víš, že to chceš...

Zasloužíš si jen bolest...

Jen se tomu poddej, bude ti lépe...

Polknul tak nahlas, že to muselo být slyšet i za dveřmi. Dech se mu zachvěl po každém výdechu.

Jemně ji chytil mezi prsty a podíval se na své zápěstí. Tolik jizev a čerstvých nezahojených ran. Poté zkontroloval svá stehna. Tam byly jizvy v o něco lepším stavu. Ty nejnovější už dávno vytvořily tenké stroupky.

Srdce mu bušilo opravdu hlasitě, slyšel ho až v krku.

Zavřel šuplík a vyhrnul čistý ručník dostatečně vysoko, aby ho neušpinil.

Žiletka byla posledních pár centimetrů od jeho mramorové kůže, když v tom mu zazvonil telefon.

Překvapeně zvedl hlavu. Nikdo mu nikdy nevolal, jen Seulgi když byla změna v rozpisu směn.

,,Hobi...?"

Yo!

Omlouvám se za kratší pauzu, měla jsem toho opravdu hodně. Nic vážného, jen obvyklé povinnosti chudého studenta.

Stihla jsem však zajít na Agust D Tour movie, takže aspoň něco ^^

No nic, uvidíme se u příští kapitoly, budu ráda za každý komentář a like!

Vaše anonymní holčena <3