,,Yoongi."

Překvapením sebou celý škubl, když zastavil neovladatelný tok jeho myšlenek.

Zvedl hlavu a střetl se s ním pohledem. Na chvíli úplně přestal přemýšlet. Snažil se popsat ten způsob, jakým na něj koukal. Skoro až starostlivě, ale bylo na tom něco jiného.  Nedokázal to vysvětlit a už vůbec to nedokázal pochopit.

,,Nepůjdeme se projít?" zeptal se s úsměvem.

,,Um, já-já nevím, proč?" vydechl zmateně. Tohle nebyla reakce, kterou očekával po takovém výstupu.

,,Vypadal jsi, jakobys nad něčím hodně přemýšlel. Proto mě napadlo, že by sis rád pročistil hlavu a jak jinak, než při chůzi?" odpověděl.

Tvářil se, jakoby se nic nestalo. Jakoby úplně přehlédl fakt, že na něj před chvílí křičel.

,,Do-dobře..."

°•°•°•°•°

,,Tae, kde je Hoseok?!" vykřikl naštvaně Namjoon, když vtrhl do jejich společenské místnosti.

Jimin, který seděl na gauči překvapeně nadskočil. Málo kdy byl takto naštvaný, věděl, že se muselo něco stát.

,,Ptáš se jen na informaci, nebo ti mám najít přesnou polohu jeho mobilu?" zamumlal Taehyung, docela nezaujatě, protože měl na počítači svou vlastní práci.

,,Moobin prý ví, že je pryč, tak co se děje?" nechápal blonďáček.

Vyšší se zhluboka nadechl, aby polkl všechny nadávky, které měl na jazyku. Chtěl si je schovat až na něj, ne si svůj vztek vybít na ostatních. ,,Kvůli němu, budu mít v bytě nějakého cizího kluka!" vypadlo z něj po chvíli.

,,Moobin říkal, že pokud někdo přibude, budeme se muset o byty dělit, nebo spíš vy dva, když já a Jimin už bydlíme spolu," podotkl Tae.

,,Já vím, ale proč já?!"

,,Tak vypakuj všechny starouše z téhle budovy. Bude tu místa, že nás tu bude moct být čtyřikrát tolik."

,,Tae, takhle to nefunguje," zahihňal se Jimin a zvedl se z pohodlného gauče. ,,Každopádně, já půjdu spát. Zítra mám další lékařský výcvik a Pablo bude naštvaný, když budu unavený. Přeci jen je jedna ráno."

,,Zabije tě hned, až uslyší, že mu říkáš Pablo," zamumlal Namjoon.

Jimin vesele mykl rameny. ,,Nebo bude vypadat tak vtipně a—"

,,Ten Moobin se normálně zbláznil, asi na něj jde stařecká demence!" vykřikl Hoseok, který bez varování vtrhnul do místnosti.

,,To mi povídej, ty zrádče..." vyprskl Namjoon a pěsti ho šťouchl do ramene.

,,Můžeš mě zjebat jindy, teď potřebuju váš odborný názor."

Začal úplně od začátku, jak mu napsal, aby šel někomu na výpomoc. Popsal klučinu, kterého potkal do každého detailu a vyjádřil všechny své otázky ohledně celé situace.

Zbylí tři z toho nebyli moc moudří,  naopak začali chápat jeho podezření na psychický stav jejich šéfa.

,,To nedává smysl. Mě jednou řekl, že pokud toho chlapa nezvládnu zabít, zabije mě sám..." zamumlal Namjoon zamyšleně.

,,Co když to je ten, co má teď přijít?" nahodil Jimin nejjednodušší úvahu, jenže Hoseok zakroutil hlavou.

,,To si nemyslím. Mluvil o něm, jakoby čekal, co se z něj vyklube..."

Tae se otočil na své pohodlné židli, čelem k nim. ,,Nebyl to ten samý, co zabíjel za tou restaurací? Jak sis k kvůli tomu musel koupit novou simku."

Hoseok chtěl něco namítnout, ale když se nad tím zapřemýšlel, musel mu dát za pravdu.

Kluk, menší vzrůst. Jaká byla pravděpodobnost, že po městě běhalo více malých nezletilých vrahů.

,,Já mám vždycky pravdu," dodal, než se otočil zpět ke svému počítači.

,,A člověk by řekl, že nás nikdy neposlouchá..." zamumlal Jimin, lehce ohromeně.

Hoseok si s povzdechen promnul kořen nosu. V poslední době měl spoustu otázek a žádné odpovědi. ,,Chci se ho na to zeptat,  je v kanceláři?"

Namjoom zavrtěl hlavou. ,,Odešel."

,,Takhle pozdě?"

,,Neptal jsem se, ale úplně jsi mi připomněl, že mám kvůli tobě od zítřka nového spolubydlícího!"

,,Umm, ups?"

°•°•°•°•°•°

Yoongi už několik minut stál před panelovým domem a díval se přímo do okna jejich bytu.

Nechtěl jít zpět domů, věděl, že ho nečekalo nic dobrého. Dnes se cítil hrozně po psychické i fyzické stránce a nebyl si jistý zda by zvládl další výprask.

Pevně chytil lem mikiny, co měl na sobě. Černovlásek mu ji nechal se slovy, že mu ji vrátí příště.

Hoseok byl zvláštní. Po jeho výbuchu dělal, jakoby nic a užili si zbytek večera. Musel uznat, že mu jeho společnost byla příjemná. Stále mu tolik nevěřil, byl velmi obezřetný, ale určitě si ho vážil.

Zhluboka se nadechl chladného vzduchu. Měl by jít, opravdu se těšil na svou postel, přestože věděl, co ho doma čekalo.

Nejistě udělal první krok, když v tom ucítil hlaveň zbraně na svých zádech. Zastavil všechen pohyb a s povzdechem sklopil hlavu.

,,Koho Moobin poslal tentokrát?" špitl.

,,Posledního, co jsem poslal, jsi zabil, tak jsem došel sám. Pojďme někam bokem."

Yoongi nejistě polkl, ale na své tváři nenechal znát jediný náznak jakékoli emoce.

Aniž by se otočil, se vydal do tmavé uličky mezi domy. Žádná světla.

Moobin si sundal svou masku a schoval ji spolu se zbraní do kapsy. ,,Promiň, za to divadlo. Nemůžu se jen tak producírovat po ulici, když mě hledá jak policie, tak konkurence."

Menší zakýval hlavou. ,,Vím, že jsem to dnes pokazil... jdeš mě zabit?" zeptal se monotónním hlasem.

Pobaveně zavrtěl hlavou. ,,Kdybych tě chtěl mrtvého, už jsi. Přišel jsem si promluvit."

,,Proto jsi poslal toho cápka, aby mi pomohl? Co nechápeš na slovech, že nikam nepůjdu," zamumlal s pohledem zabodnutým do země.

,,Yoongi, koukni se na mě," řekl a za bradu mu zvedl hlavu. ,,U mě by ses měl lépe. Ten kluk, kterého jsi dnes potkal je podobný, jako ty. Užírala ho pomsta, které dosáhl a teď dělá pro mě. Měl bys přátele, rodinu, která tě bude brát takového, jaký jsi... Tak proč dobrovolně zůstáváš v tomhle pekle?" zeptal se s podivně přesvědčivou starostlivostí.

Menší mlčel a stále se vyhýbal očnímu kontaktu. Bylo to vždy to stejné.

Moobin si povzdechl: ,,Vůbec tě nechápu. Když jsem tě poprvé viděl, ležel jsi v blátě, zmlácený a uplakaný. Prosil jsi mě, abych tě zabil a to ti bylo teprve jedenáct," pomalu přešel za něj, ale rukama jezdil po jeho ramenou, aby na sebe stále poutal pozornost.

,,Tři roky jsem tě s mými muži učil používat nůž na ostatní, ne na své vlastní ruce a nakonec ses za rok tvé služby osvědčil, přestože přímý souboj není tvá silná stránka. Kdybys dal na mou radu, zlepšil by ses ve všem," když stál za jeho zády, naklonil se k jeho uchu, ale pořád si dával pozor, aby nebyl moc blízko. Věděl, do jaké míry si mohl co dovolit, aby mu nezpůsobilý jeden z dalších záchvatů. ,,Jediné, co potřebuješ, je někdo, kdo se o tebe postará. Někoho, kdo uteší to zlomené dítě, co držíš pod tvým arogantním výrazem."

Jeho srdce tlouklo, jako o závod. Věděl, že měl pravdu. Uvnitř byl zlomený na tisíce kousků, už od malička. Každá rána, každá nadávka. Všechno si ukládal.

,,Víš, Yoongi, rád bych tě měl pod svým drobnohledem. Vidím v tobě potenciál, který zahazuješ svým pobytem doma s rodiči a tvým téměř neexistující příjmem potravy," pomalu ho chytil za ramena, aby se ujistil ve své teorii. Měl pravdu. Byl maličký s téměř žádnou svalovou hmotou, čili nebylo divu, že mu souboje dělaly problém. ,,V mé nabídce nejsou žádné chytáky. Oba můžeme jen vydělat."

,,Já-já chci dodělat školu. Nemůžu utéct z domu, protože bych musel na nějakou dobu naprosto zmizet. Potřebuju tu školu," namítl rozklepaným hlasem.

On s povzdechem zavrtěl hlavou. ,,Žádný z mých chlapců nemá školu. Jsou dost chytří na to, aby věděli, že papír podepsaný ředitelem školy ti nic nepřidá," postavil se zpět před něj a jemně ho štípl do tváře. ,,Opravdu ani dnes se mnou nepůjdeš?"

Udělal dva kroky zpět, aby se dostal z dosahu jeho doteku. Nemusel odpovídat, protože jeho gesto bylo jasné.

,,Jsi těžký oříšek," zasmál se a podal mu igelitovou tašku, co nesl v rukou. ,,Tady, donesl jsem ti nové knížky. Taky jsem ti po cestě koupil pořádné jídlo, tak se koukej najíst, ať máš sílu na příští misi."

Nepatrně přikývl a s tichým poděkováním si tašku předali.

,,Tak zatím, Yoongi. Ale jsem si jistý, že příště dáš na mou radu," nasadil si zpět svou masku a pomalou klidnou chůzí odešel ze stinné uličky zpět na světlo.

Černovlasek tam jen stál a díval se na tašku, kterou dostal. Z celého rozhovoru měl smíšené pocity.

Nakoukl dovnitř a prohlédl si knihy které dostal. Byly o léčitelství, jak očekával.

Nemohl nikdy zapřít fakt, že mu Moobin moc pomáhal. Byl, jako otec, který projevuje lásku velmi zvláštním a svérázným způsobem.

Trošku se pousmál a chtěl udělat krok vpřed, když v tom mu někdo vyškubl tašku z ruky.

Zmateně se otočil a stihl tu osobu chytit za paži, ale byl překvapený, jak malá ta paže byla.

Sklonil hlavu a uviděl malého černovlasého kluka, co se snažil dostat z jeho sevření. Byl celý ušpiněný, jeho oblečení mělo díry a vlasy mu trčely na všechny strany.

,,Pusťte mě!" zakřičel se slzami v očích.

Dítě...?

Yo!

Jak vidíte, snažím se ve volných dnech dávat ven více kapitol, protože přes všední dny není tolik času '-'

Taky mě v posledních dnech zajímala jedna otázka a to je, proč čtěte moje příběhy?

Líbí se vám můj styl psaní, dějově linky, nebo se ztotožňujete s postavami? Možná jen milujete k pop, jako já a čtete všechno, co najdete...

Budu ráda, když napíšete do komentáře ^^

Vaše anonymní holčena <3