,,Spadl jsem tehdy do bláta a maminka mi od té doby říkala Blátík, kdykoli jsem byl špinavý," dokončil Hoseok svůj příběh z dětství s trochu nostalgickým smíchem.

Yoongi se pobaveně zahihňal. ,,Úplně si tě dokážu představit," zněl sice šťastné, ale něco uvnitř něj ho velmi zabolelo. Takový pocit v hrudi, kouskem od srdce.

On neměl takové vtipné příběhy z dětství. Rodiče mu nikdy nedali žádnou vtipnou přezdívku, jen samé hanlivé a urážlivé.

Nikdy nad tím nepřemýšlel a nikdy mu to nepřipadalo špatné, ale když ho v tichosti poslouchal, cítil, že mu něco chybělo. Že Hoseok měl něco, co on nikdy neměl a nejspíš nikdy mít nebude.

,,Máš s nimi očividně skvělý vztah. Chybí ti, když jsi takhle na intru?" zeptal se.

Druhý se na chvíli odmlčel a poté o něco sklesleji zakýval hlavou. ,,Chybí mi, ale to protože jsou mrtví, ne že by bydleli daleko," zašeptal. Ačkoli byl velmi otevřený a komunikativní člověk, o tomhle tématu se nedokázal bavit s každým. Teď mu to však nevadilo, ani nevěděl proč.

,,To-to mě mrzí..." odvětil Yoongi opatrně a zvedl hlavu, zatímco mezi prsty držel pevnou a velmi příjemnou látku jeho mikiny. ,,Chceš o tom mluvit?"

Chvíli váhal, ale nakonec přikývl. Z několika indikátorů. První byl ten, že se v jeho přítomnosti a celkově v této situaci cítil velmi komfortně.

Seděli na lavičce v parku, kolem černá tma. Jen pár lamp co svítily na cyklostezky, příjemný vánek a čerstvý vzduch.

Také stále pamatoval na svůj hlavní cíl. Zjistit o něm víc. Jelikož byl Yoongi, jako veliká pandořina skříňka, musel být on ten, co začne natahovat jejich pouto.

,,Bylo mi jedenáct. Jeli jsme na školu v přírodě, ale po tom, co mě vypravili i s věcmi ven jsem je nikdy neviděl. Uprostřed kurzu volali učitelce ze sociálních služeb, že v našem domě vypukl požár a oba moji rodiče zemřeli. Už je to dávno, ale nějaká moje část se z toho nemůže dostat. Občas mám taky noční můry, ale řekl bych, že to k tomu patří, když někoho ztratíš."

,,Někoho koho miluješ...?" doplnil ho Yoongi spíše tázavě.

Vyšší přikývl. ,,Přesně tak. Už jsi to taky někdy zažil?" zeptal se.

Druhý mlčky smekl rty. Nikdy nikoho nemiloval, neměl koho ztratit. Kdyby jeho rodiče zemřeli, nejspíš by se jen celý večer díval na jejich hrob. Nevěděl, jestli je nenáviděl, pořád to byli jeho rodiče. Nebyl už malý a naivní, proto nevěřil, že ho mají v hloubi duše rádi, protože byl jejich syn. Nedělal si iluze.

Na jejich hrob by mu neukápla jediná slza. Nebyl by šťastný, nikdy jim smrt nepřál, ale věděl, že by to pro něj bylo osvobozující.

,,A-asi spíš ne," odpověděl po krátkém přemýšlení na jeho otázku.

Hoseok tak nějak cítil, kam jeho odpověď směřovala. Měl dvě možnosti. Zkusit jeho odpověď více rozvést, nebo jít dál.

,,Určitě někoho máš. Každý má někoho, o koho nechce přijít," věděl, že to znělo necitlivě a celkově špatně, ale chtěl o něm zjistit víc.

,,To bys měl vidět náš školní kolektiv," uchechtl se a přitáhl si nohy k tělu. Nechtěl to říkat na hlas, ale kvůli nedostatku pohybu a chladnému vánku mu začínala být zima. ,,Opravdu nemám nikoho takového. Zní to divně, ale je to tak... kdybych umřel já, nikdo by se nad tím nepozastavil. Nikomu bych nechyběl," řekl tiše a na chvíli se zadíval na krásnou noční oblohu. Bylo to uklidňující.

,,Takhle nemluv, jsem si jistý, že nemáš pravdu," opáčil Hoseok docela sebejistě.

Menší zaujatě zvedl hlavu. ,,Na to, že mě skoro neznáš si tím jsi jistý..."

,,To jsem," zahihňal se. ,,Protože kdybys umřel, udělal bych ti hrob, natrhal ti čerstvé květiny a řekl bych si..." na pár vteřin se dramaticky odmlčel, než opět spustil.

,,Bože, tohle černovlasé kotě, co jsem polil černou kávou a zničil mu pracovní uniformu, mi bude chybět. Byl tak neobyčejně unavený, chodil pozdě a tak moc mu chutnaly moje domácí mochi," na konci už neudržel smích, proto jeho pokus o seriózní monolog skončil neúspěchem. Podíval se na černovláska, který seděl bez hnutí a zaraženě se na něj díval. Jakoby se jeho hlava pokoušela všechny pojaté informace shrnout dohromady.

Taky, že měl pravdu. Způsob, kterým to podal byl spíše sarkastický a komický, ale on to viděl jinak. Jen fakt, že nad tím přemýšlel ho překvapil a potěšil.

Když si však uvědomil, že na něj vyšší koukal, hned sklopil hlavu. ,,Nedělej si s tím práci. Kdybych umřel, ani by sis nevšiml," zamumlal s povzdechem. ,,Myslel by sis, že jsem jen přestal odepisovat a tak by to mělo být."

,,To nemělo!" opáčil nespokojeně. ,,Každý si zaslouží památku a uznání! Myslíš si, že se o tebe nikdo nezajímá. Ale to není pravda!" zněl skoro až hystericky, což Yoongiho překvapilo.

,,Ja-jak to můž—"

,,Boha jeho, já se o tebe zajímám! Copak je to tak málo poznat?"

,,Ty...?

,,Samozřejmě!" vydechl, zatímco se mu stále díval do těch jeho tmavých, ale ztracených očí. Ten pohled ho donutil trošku zpomalit. Přestože měl tvrdou schránku, viděl jemný náznak strachu.

Opatrně mu položil ruku na rameno a přesně podle jeho očekávání, sebou překvapeně cuknul. Stik uvolnil, ale nepustil.

,,Vím, že se známe krátce, ale já se o tebe zajímám, Yoongi. Možná mi ani nevěříš, ale jsi tak zajímavá osoba, že to jinak ani nejde. O tebe nejde se nezajímat. Chci být tvůj kamarád v dobrém i ve zlém a vědět, jak se cítíš. Chci ti pomáhat, krást ti věci, péct ti moje oblíbené sušenky a trávit s tebou čas! Oba máme sice školu a já mám omezené vycházky, ale nějaký čas se vždy najde," byl to hloupý monolog, ale už ztrácel nápady, jak jinak se do jeho obrněného srdíčka, obehnaného ostnatým drátem, dostat. Když nechtěl komunikovat, bylo to na něm.

Viděl, že byl stále zmatený a v danou chvíli velmi zaskočený, proto se rozhodl pokračovat. ,,Vím, že to zní zmateně, ale věřím, že to za nějakou dobu pochopíš. Pochopíš, že nechci, aby z tebe byla kostka ledu, proto jsem ti půjčil mikinu. Proto se tě ptám na všechny ty otázky, ale zároveň mlčím, když mi dáš jasné znamení," nemohl si pomoct, ale lehce palcem přejel po jeho nateklé tváři. K jeho překvapení nesykl bolestí. Bylo však vidět, jak jeho tělo chtělo utéct pryč z náhlého kontaktu.

To ho donutilo na chvíli pochybovat o tomto kroku. ,,I tak bych ale chtěl vědět, co a proč," měl na mysli jeho zranění. Neměl jistotu, že dostane odpověď, ale chtěl mu pomoct.

Byl zticha, jen na něj téměř až nevěřícně koukal. Palec na jeho bolavé tváři, ruka na rameni. Nevěděl, jak to popsat, ale citil se zvláštně. Nedokázal říct, jestli to bylo špatné, nebo dobré.

Nakonec znovu sklopil hlavu a opatrně odstrčit jeho ruce pryč. ,,Já-já, nemůžu o tom mluvit. Navíc není to tak, že by s tím kdokoli z nás mohl něco udělat," mluvil pomalu, ale opravdu klidně.

Až v tuto chvíli Hoseok pochopil. On to už dávno vzdal. Nevěděl v jaké situaci se přesně nacházel, ale viděl, že už byl otevřený svému osudu. Nesnažil se to změnit, ale už dávno neměl síly. Musel je ztratit už tehdy, když přišel o svůj úsměv, který téměř neviděl. Mohl si skoro jen představovat jak s ním vypadal.

,,Vždycky je cesta," opáčil, ,,a já ti to dokážu."

,,Ne, já to myslím vážně," přerušil ho. ,,Nic o mě nevíš, ale nejsem dobrý člověk. Nejsem tak pozitivní..." rostl v něm vztek, ale nedokázal říct proč. Neřekl mu nic špatného, ale z přemýšlení nad tím vším se mu chtělo křičet.

,,To nen—"

,,Neříkej, že to není pravda, když o mě nic nevíš!" vykřikl s prvními slzami v očích. ,,Můžeš se zeptat kohokoli! Ve škole jsem jen průšvihář, doma jsem přítěž, přátele nemám a ostatním jen ubližuju! Nevíš nic! Nic! Vím, že za všechno si můžu sám, nepotřebuju na to psychologa, taky vím, že na mých pocitech nezáleží a že bych se neměl dožít dalšího dne! Já to kurva vím! Vím to, ale z nějakého důvodu se každé ráno probudím! Nepomohly ani moje vlastní pokusy, vždycky jsem se zase probudil!" zakřičel hystericky, přičemž si nevědomky začal rvát vlasy z hlavy. Nohy měl na lavičce, pevně u těla, jakoby se pokoušel splynout s tvrdým dřevem.

Proč vybouchl? Sám nevěděl. Možná strach. Někdo se snažil dostat do jeho ochranné schránky, najít jeho skutečné pocity. Byl to obranný reflex, co nedokázal ovládnout.

Ani si v tu chvíli neuvědomil, co všechno z něj vypadlo. Kdyby jeho tělo nemělo takový přebytek adrenalinu, nejspíš by se začal hned proklínat.

Vyššího to trošku vyděsilo. Vůbec ho nenanapadlo, že začne takhle vyvádět. Navíc nestihl ani pořádně zpracovat všechno, co mu právě řekl.

,,Dobře, omlouvám se, omlouvám se!" vydechl a pomalu chytil jeho ruce, aby mu je dostal z vlasů. Nejdříve se vzpouzel, ale nakonec povolil. ,,Dobře, hlavně klid, na nic se tě už nebudu ptát," měl už nějaké zkušenosti s takovými výlevy vzteku a zoufalství z ničeho. Ať už šlo o něj samotného, nebo někoho jiného.

Napětí jeho těla nakonec zmizelo a Yoongi jen seděl s bradou opřenou o kolena. Slzy pomalu schly.

Začal si pomalu uvědomovat svou situaci a co všechno ze sebe vysypal. Kurva, proč jen se nedokážu líp ovládat?!

Nevěděl co mu teď říct, musel ho mít za blázna. Nejradši by se zakopal pod měkkou hlínu a tak ukončil svůj bezradný život.

Co teď? Bude si myslet, že jsem exot. Hůř, bude si myslel, že jsem nemožný! Bože, matka má pravdu, cokoli vypustím z pusy je špatné. Měl bych utéct? Omluvit se? Přeci jen jsem na něj začal jen tak křičet. Nic neudělal, jen se snažil... o co se snažil? Hledá moje slabá místa, aby jich využil? Chce znát moje slabiny, ale nemá pro to důvod, skoro mě nezná.

Možná o tom moc přemýšlím...

Ne, všechno má svůj důvod, musí mít vedlejší úmysly. Proč jsem mu vlastně dával moje telefonní číslo? Protože mi zavázal popáleninu? Co jsem čekal, jasně, že to bylo nahrané. Polil mě, aby se ke mě dostal blíž? Ale nikdy předtím jsme ho neviděl, to nedává smysl.

,,Yoongi."

Yo!

Další kapitola na světě, tak snad se líbila!

Vaše anonymní holčena <3