Před kasárnami se k sobě choulil malý chlapecký oddíl. V tak brzkou ranní hodinu ho halily stíny. Bude trvat ještě mnoho hodin, než se slunce přehoupne přes vysoké kamenné zdi a osvítí tréninkový dvůr. S novým úsvitem začne nová éra, éra bojovníků, kteří jsou dnes pouhými chlapci, ale jejich jména jednou budou zvěčněna na mramorových monolitech, vyslovována s bázní i úctou. Ale nebude to dnes. Dnes ještě ne. Dnes jsou pouhými chlapci, z nichž se teprve mají stát muži.

Skupina chlapců byla semknuta co nejblíž k sobě, přesto však stáli uspořádaně v řadách. Všichni však stáli poslušně bez hnutí, jak jim bylo nařízeno a jak se slušelo na budoucí bojovníky. Byli obutí do lehkých sandálů přepásaných koženými řemínky dosahujícími až ke kolenům. Na sobě měli stejnou koženou zbroj, která je v ranním chladu nehřála. Chlad však nebyl pravým důvodem, proč se všichni trochu chvěli.

O pravou nohu se každému z nich opíral hoplon, malý dřevěný štít, kulatý a po stranách vykrojený. Neobsahoval žádné zdobení, neuspěl by v žádné skutečné bitvě. Jiná výstroj jim v tak útlém věku nenáležela. Brzy však měl přijít čas, kdy se stanou skutečnými muži a vyslouží si svou zbroj.

Jejich velitel – Spyridon – stál v přední části dlážděného prostranství a shlížel na ně přísným pohledem. Byl to muž zásadový a často nevrlý, ale spravedlivý, a chlapci si ho vážili. Právě v tento den byli ukázněnější než jindy, protože na něj naposledy chtěli vrhnout co nejlepší světlo, ukázat, že je dobře vycvičil. A on byl hrdý, tolik hrdý na uspořádané šiky svých chráněnců! Každého z nich znal jménem a propouštěl ho zpod svých křídel s povědomou tíhou u srdce. Cítil ji už mnohokrát ve svém životě, patřila k životu válečného velitele stejně jako váha štítu v jeho levé ruce. Ta tíha byla mementem, aby nikdy nepolevil ve svém úsilí cvičit chlapce až do úmoru, nezapomněl na to, že jeho hlavním úkolem je postarat se, aby přežili, ne zajistit jim šťastné dětství. A právě díky této tíze se s nimi nakonec dokázal rozloučit, spokojen vědomím, že do nové éry svého života nastupují právě tak připraveni, jak jen mohou být.

V dálce zaslechli dunění. Všichni se nervózně napřímili a vyčkávali, dokud dunění nezesílilo do rozpoznatelného dupotu desítek nohou. Chlapci stočili svůj pohled k obloukovému průchodu, který vedl na cvičiště.

Byli tu. Obloukem začali dovnitř proudit sešikované řady urostlých mužů v lehké zbroji, která se ale značně lišila od jejich vlastní tréninkové. Šero chlapcům nedovolovalo, aby si je prohlédli pořádně, přesto však z útvaru čišela sebedůvěra vzbuzující respekt.

Muži předstoupili před Spyridona, k němuž se zároveň připojil jejich velitel, a o něčem spolu tiše rozmlouvali. Poté cizí velitel zavelel a celý útvar se jako jeden muž obrátil čelem k chlapcům.

A pak zase nehnuté čekání. Chlapci se pokoušeli prohlédnout tmou k útvaru stojícímu před nimi, poháněla je zvědavost poznat tváře skryté v šeru, které bylo stejně mlhavé a nejasné jako budoucnost, jež je měla čekat. Ale měkký svit pochodní nedokázal rozehnat noc v plném rozpuku. Ani obavy, které svíraly jejich mladá srdce.

Najednou to řadami čekajících zašumělo, kdosi poblíž vstupu do kasáren něco spatřil. Už jdou! rozeznělo se řadami sešikovaných bojovníků. Jen okamžik trvalo, než i zbytek chlapců na vlastní oči zahlédl malé procesí, jež se blížilo obřadným krokem. V čele kráčel hiereus, kněz Thanatova chrámu v rudém hávu. Okolní noc mu propůjčovala barvu tak temnou, že vypadal jako potřísněný černou krví Medusy. Hedvábný himation[1] mu splýval přes jedno rameno, zachycený stříbrnou, složitě tepanou sponou. To byla jediná ozdoba na jeho těle. Vše ostatní bylo sice nákladné, ale prostě střižené a bez příkras.

Za ním následovali chrámoví služebníci. Vláčeli s sebou obrovskou měděnou mísu na čtyřech lvích nohách, opatřenou zvnějšku rytinou obrovských křídel. Další na zádech přinášeli olivové dřevo z posvátných thébských hájů, a jiný hoch zase nádobu se smolou. Poslední z nich, uzavírající průvod, nesl malou kameninovou misku zakrytou širokým pruhem plátna, stejně rudého jako hiereův šat.

Kněz, na prahu svých středních let, byl mužem ostrých rysů, s pronikavým a vědoucím pohledem. Očima pevně přelétl shromážděné, než přistoupil k oběma velitelům a počal s nimi tiše hovořit. Pomocníci mezitím před jejich zraky chvatně ukládali mísu doprostřed cvičiště, na kamenný podstavec na vyprázdněném prostranství mezi oběma oddíly.

Téměř neznatelný šum linoucí se od chlapeckého oddílu ještě zeslábl, až utichl docela. Příchozí spořádaně mlčeli po celou dobu.

Spyridon z nejbližší stěny sejmul hořící pochodeň a podal ji hiereovi. Ten přistoupil k míse, do níž pomocníci naskládali přinesené dříví a potřeli ho smolou; poslední z nich vedle mísy uložil menší nádobu a sejmul z ní plátno, které ji zakrývalo. Služebníci okamžitě chvatně odstoupili do stínů sloupů po okrajích cvičiště. Nebyli hodni.

Hiereus přiložil pochodeň ke dřevu a oheň dravě zaplál. Plameny vyšlehly vysoko k nebi, z nádoby se vznesl roj jisker a ozářil na okamžik prostranství o něco více, než vychladly a zmizely v závanu nočního vzduchu.

Kněz vztáhl ruce k ohni, dlaněmi k sobě, jako by v nich chtěl plameny sevřít. Zavřel oči a promluvil hlubokým hlasem, který se nesl nocí. Hiereus přednášel ve zvláštní melodii, která nebyla podobná ani řeči, ani zpěvu, a odříkával neznámá slova, jimž nikdo z přítomných chlapců nerozuměl, slova z dávných časů, slova jazyka, jenž už byl zapomenut. Musela však znamenat něco krásného, protože byla tak tklivá a dotýkala se u srdce každého z nich, jen svým vlastním zvukem, zbaveným významu. Tak čistá melodie nemohla znamenat nic zlého, musela pocházet od bohů, kteří se je v tu chvíli rozhodli poctít svou přítomností a zpečetit jejich osudy vlastní rukou, která třímala a tiskla srdce každého z chlapců zvlášť, až to téměř bolelo.

Zatímco z jeho úst splývala ona zvláštní melodie, z jeho dlaní se pomalu počalo linout světlo. Nejprve jen slabé, zářilo však čím dál silněji. A začalo se odvíjet v tenkých provazcích, které se vlévaly do rytin na míse, postupovaly jimi jako proud řeky svými koryty, rozsvěcely obrysy křídel, až mísu obepnuly kolem dokola. A pak světlo na okamžik zaplálo rudě a zhaslo.

Ne, nezhaslo. Začalo v rýhách na míse zářit černou, opalizující barvou. Křídla temně plála, jako by to byla nejzářivější ze všech barev. Chlapci nikdy předtím nic podobného neviděli. Dokonce ani netušili, že černá barva skutečně může plát svým vlastním, záhadným světlem. Dokonce i temné noční nebe bylo ozářeno hvězdami, ale tahle barva byla dočista jiná – světlo vycházelo z ní samé.

Tu kněz přestal zpívat, ale melodie se jako kouzlem linula dál, opakovala se znovu a znovu. Ne, to bylo kouzlo. Skutečné. A do toho se nádvořím znovu rozezvučel hiereův hlas, najednou mocný a tolik odlišný od toho, který v pozadí dál zněl svou písní bohů.

„Vy, thébští chlapci, stojíte nyní zde, aby se naplnil osud, pro který jste se zrodili a jež vám byl určen vaším ctnostným původem. Vy, thébští muži, stojíte zde, aby se naplnil osud, vybraný vám pro vaši oddanost, sílu a odvahu v boji. Ode dnešního dne staniž se každý z vás jen polovinou jedné duše; jednou rukou třímající meč, jednou rukou držící štít. Vy všichni budete od nynějška vázáni k sobě svými životy, a z vašich pout budiž postaveny mocné hradby, jež nepřekonají žádní z našich nepřátel." Hiereus se rozhlédl po obou nastoupených jednotkách a vážným pohledem se zastavil u každé tváře. Bázeň v srdcích chlapců během jeho řeči vzrostla, ale nyní se už neodvažovali dávat najevo jakýkoli neklid, který jimi uvnitř cloumal. Když kněz shledal, co viděl, uspokojivým obrazem, zvolal hlasem ještě mocnějším: „NECHŤ POSVÁTNÝ RITUÁL ZAPOČNE!"

Spyridon se obrátil k chlapcům a vyvolal první z dlouhé řady jmen; jeho protějšek udělal to samé, a z řad vystoupil jeden chlapec a jeden muž. Dokráčeli do středu cvičiště a stanuli každý na jedné straně planoucího ohně. Spyridon nabral malou hrst modrého prášku z malé misky, která ležela na okraji hořící nádoby, a vhodil ho do ohně.

Vyšlehly opalizující modré plameny a Spyridon jim přikázal, aby oba natáhli do ohně pravou ruku a uchopili se za předloktí. Muž i chlapec tak – zvyklí uposlechnout jakéhokoli rozkazu – bez zaváhání učinili. Tváře jim přitom křivila znatelná bolest, která byla první zkouškou jejich vznikajícího svazku, ale vydrželi, i když jejich spojené ruce olizovaly plameny a kůže se škvařila. Dlaně se spáleným masem vpíjely jedna do druhé.

Budoucí ochránce s pevným, vážným pohledem složil svůj slib; po něm následoval i jeho mladší protějšek. Chlapec odříkal svůj slib tiše, v hlase se mu ozývala bolest, ale opětoval svému ochránci stejně neúprosný pohled. Velitel jejich sliby stvrdil závěrečnou formulí, která jejich osudy spojila v jeden. Jakmile zaklínadlo doznělo a chlapec i muž vytáhli ruce z ohně, jejich kůže se začala zázračně uzdravovat. Spojení bylo stvrzeno.

Starší muž odváděl mladšího obloukem pryč. Jejich druh už se do chlapeckých kasáren nikdy nevrátí – ani žádný jiný z nich. Počínaje dnešním dnem se z nich stanou z nich muži a odejdou žít se svými ochránci, aby společně cvičili a bojovali, dokud v jednadvaceti letech nedosáhnou plnoletosti a nebudou svazku zbaveni jako plnohodnotní bojovníci.

Spyridon a neznámý velitel znovu vyvolali dvě jména a z oddílů vystoupila nová dvojice.

Proběhl jejich rituál i rituály několika dalších, než přišel na řadu bojácný chlapec s vlasy jako sláma a jeho ochránce. Když vsunuli ruce do ohně, chlapec ruku s bolestivým výkřikem stáhl. Velitel Spyridon k němu přikročil, popadl jeho pravou paži a přistrčil ji zpět do ohně, kde ho za předloktí pevně uchopila ruka ochránce a nedovolila chlapci uniknout, dokud nebylo kouzlo dokončeno. Když dvojice odcházela, chlapec ještě plakal, i když se kůže na jeho ruce už zhojila a po ohni na ní nebylo ani památky.

Chlapcům bylo všem bez výjimky právě čtrnáct let, když vstupovali do svazku, zatímco věk ochránců se různil podle toho, kdy na ně ke spojení přišla řada.

Osudy dalších několika dvojic byly zpečetěny, dokud nebyla vyvolána na řadu dvojice, jejímž ochráncem se měl stát muž, který musel být o něco mladší, než byl průměrný věk ochránců. I on před ohněm ucukl, zatímco jeho protějšek, urostlý mladík patřící ve výcviku k nejlepším bojovníkům, držel bez pohnutí ruku v ohni. Velitel ochránců staršího muže popadl za rameno, odvlekl ho od ohně zpět a donutil ho kleknout na kolena.

Velitel v mžiku z opasku vytáhl krátký thébský meč, jediným pohybem jím proťal mužovo břicho a znovu jej vytrhl. Krev si otřel o holenní chránič a zasunul jej zpátky do pochvy, zatímco tělo se ochránce bez povšimnutí sesunulo na dláždění. Krev z něj pomalu vytékala a vsakovala se do škvír mezi kamením. Velitel jej překročil a přistoupil zpět k ohni, aby mohl rituál pokračovat. Oddílem chlapců při pohledu na tělo, ležící tiše zhroucené na kamenném dláždění, projela vlna nervózního zachvění. Pro mnohé z nich to bylo poprvé, kdy viděli někoho zemřít.

Tento výjev se opakoval ještě několikrát, neboť jeho hrůznost ducha některých bojovníků jen tím víc oslabila, než aby ho posílila, jak bylo jejím účelem.

Zatímco chlapcům se váhavost do jisté míry tolerovala, neboť Thébané věřili, že ji správným výcvikem dokážou v rodících se mužích potlačit a vychovat z nich pravé bojovníky, u mužů, kteří se měli stát ochránci, byla považována za zbabělost. Ochránce – erastés – měl být bez váhání připraven položit svůj život za život erómena, svého svěřence. Pokud nedokázal projít kteroukoli částí zkoušky, bylo to považováno za známku slabosti neslučitelné s jeho jediným posláním, a erastés musel být neprodleně usmrcen svým velitelem.

Ze zadních řad celý ceremoniál včetně krveprolití, které s ním bylo spojené, s obavami sledoval mladík jménem Harros. Bylo mu čerstvých čtrnáct let, stejně jako všem jeho druhům, na svůj věk byl ale dost malý a se zbraněmi si nepočínal právě nejlépe. Čím déle magický obřad trval, tím se jeho strach stupňoval. Při výcviku ho velitel často káral a Harros si přál, aby mu byl přidělen schopný muž, od něhož se naučí umění boje.

Ochránců bylo přivedeno vždy tolik, že početně o několik mužů převyšovali ty, kteří se měli stát jejich chráněnci, aby se nahradily ztráty. Harros nedokázal říct, jaký počet mrtvých mužů je při tomto obřadu obvyklý, ale zdálo se mu, že se na nádvoří vršilo nesmírně mnoho těl.

Pokoušel se odhadnout, který ochránce by mu mohl být přisouzen, ale netušil klíč, podle něhož Spyridon a druhý velitel jména vyvolávali, a tak mu nezbývalo než čekat, až bude vyřčeno i to jeho.

Ochránců, kteří se zdáli být zdatnými bojovníky, ale valem ubývalo. Stejně tak jeho druhové jeden po druhém odcházeli, zanechávajíce ho osamoceně stát na již skoro prázdném prostranství před kasárnami.

Z úst velitele Spyridona zaznělo jméno Roda, veselého, vytáhlého mladíka, který byl po dobu jejich dětství, co strávili v kasárnách, jeho nejbližším přítelem, téměř bratrem. Rodas, stojící několik řad před Harrem, se na krátký okamžik otočil, mrknul na něj a zazubil se. Spyridon se tvářil, že Rodův prohřešek proti disciplíně neviděl. Navzdory tomu, že byl velitel na Harra při výcviku přísný, měl oba chlapce pro jejich mírnou a poddajnou povahu rád a rozuměl síle jejich přátelství.

S Rodem se už rozloučili té noci v kasárnách, ale Harra přesto bodlo u srdce, když nadešel okamžik jejich definitivního odloučení. Měl rád Rodovu nekomplikovanou povahu i smysl pro humor, který projasňoval jejich monotónně se vlekoucí dny.

Rodovi přicházel naproti muž zhruba stejné výšky a příjemného vzhledu. Vlastně si byli oba docela podobní. Zdálo se, že si budou dobře rozumět. Oba beze strachu prostrčili ruku ohněm, spojili paže a odříkali své sliby. Než se dostali k oblouku vedoucímu ven z nádvoří, už byli zabráni v družném hovoru, a zakrátko Harrovi oba zmizeli z dohledu. Budeš mi chybět, příteli. Buď živ a zdráv, pomyslel si.

Byl ještě zabraný v myšlenkách na ztrátu, kterou právě utrpěl, když si uvědomil, že kolem něj stojí už jenom poslední dva chlapci. Zamířil pohledem na protější stranu cvičiště a spatřil čtveřici zbývajících ochránců.

Jeden z chlapců na pokyn velitele zamířil k hořící nádobě a spojil svůj osud s mužem, který naprosto ve všech ohledech působil průměrně. Průměrně vysoký, průměrně starý, průměrně urostlý. Dokonce i ve tváři měl jen polovičatý, nicneříkající výraz, který neprozrazoval nic o jeho povaze.

Nyní z chlapců zbývali jen dva. Harros pocítil v žaludku náhlý osten strachu a obrnil se proti němu, ale Spyridon místo něj vyvolal druhého mladíka, jehož Harros sotva znal. Jmenoval se Theopompos. Byl to syn váženého šlechtice, který si byl svého postavení vědom a rád jej dával mezi ostatními chlapci na odiv. Harros zatajil dech a čekal, jakého muže mu velitel vybere za ochránce, a ulevilo se mu, když viděl, že muž, který se mu z trojice zdál nejsilnější, zůstal na svém místě. Prohlížel si ho a představoval si, jaké asi bude soužití s ním. Myslí mu také prolétlo jisté zadostiučinění, že bude vybrán právě jemu namísto domýšlivému Theopompovi.

Jenže naráz ho z proudu myšlenek vytrhl výkřik, když se právě vyvolanému muži vyřinula z břicha krev a mrtvé tělo dopadlo na hromadu těl jeho druhů.

„Perikle!" zařval cizí velitel a urostlý muž se k Harrově hrůze pohnul ze svého místa, přešel k ohni a dokončil rituál místo svého padlého předchůdce.

Na Harra tedy zbýval jeden jediný muž. Ozvalo se Harrovo jméno a jeho tělo, navyklé na vojenskou disciplínu, se automaticky dalo do pohybu. Stanul před žlutě zářícími plameny a vyčkával.

„Severe," pokynul druhý velitel a ze stínů, v nichž byl dosud ukryt, vystoupil poslední ochránce. Teprve jak se blížil k ohni, dostal Harros příležitost si ho prohlédnout.

Harrův strach, dosud klíčící jen pod povrchem, vzrostl. Kráčel k němu vysoký, ale vyzáblý muž, z celé skupiny jednoznačně nejstarší. Jeho tvář byla jako kamenná maska. Neprozrazovala jinou emoci než chladnou povýšenost, a navzdory světlu ohně zůstávaly oči neznámého muže ponořené v temnotě. Harrovy útroby se svíraly panikou, která ho pomalu zachvacovala. Zatoužil utéct někam daleko, kde ho nikdy nenajdou.

Místo toho však na výzvu Spyridona prostrčil pravou ruku ohněm, již znovu zářivě modrým, jak do něj velitel vhodil další hrst magické směsi. Snažil se při náhlém záchvatu bolesti nevykřiknout a zachovat si vyrovnanou tvář. Jeho budoucí ochránce bez zaváhání učinil totéž a dlouhé prsty obtočil pevně kolem jeho předloktí. Jejich maso se v žáru okamžitě přiškvařilo k sobě.

Nyní nastal čas na jejich slib. Černé oči se tvrdě vpily do Harrových.

„Slibuji tobě, Harre, že budu tvým ochráncem v boji, že má zbraň je tvou, dokud živ budu, a že můj život padá do tvých rukou, zemřeš-li dříve než já," pronesl muž hlubokým, znělým hlasem.

Harrovi se chvěla kolena, ale správná slova nezapomněl.

„Slibuji tobě, Severe, že budu tvým světlem na cestách, že mé lože je tvým, dokud živ budu, a že přijmu tvůj život a naplním ho, zemřeš-li pro mne."

„Proklat budiž a odsouzen k věčnému utrpení v Tartaru, říši zatracených, kdož pošpiní toto pouto nejposvátnější zradou!" zakončil hiereus jejich slib.

Sotva dozněla jeho poslední hláska, Harros ucítil, jak mu spálenou paží proudí do těla neznámá magie. Zdálo se, jako by ho celého omotávala, ačkoli se navenek stále mohl hýbat. To jen něco uvnitř něj bylo omotáno okovy a připevněno k muži naproti němu. Severos pustil jeho paži. Spálená kůže se odtrhla a zanechala po sobě ohavnou otevřenou ránu. Jakmile se jí však dotkl svěží vánek, znovu ji překryla nová, jemná kůže. Magický oheň po sobě nezanechal jinou stopu, než jen ten nezvyklý pocit, že je spoután. Napořád.

Přes kamennou zeď kasáren se přehoupl první paprsek slunce a ozářil vstupní oblouk, k němuž oba zamířili. Začínalo svítat. Magický obřad byl u konce.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

[1] Dlouhý plášť nošený buď samostatně, nebo jako svrchní oděv přes chiton (kratší tuniku)