V rukách svíral pomačkaný papír, jenž dříve býval dopisem. Dopisem, s nejasným odesílatelem a podivným vzkazem. Byl zažloutlý, potrhaný a starý a on ho ve svých pěstích drtil tak usilovně, až jej ještě víc ničil. 

Byl to jen malý chlapec, tváře měl ošlehané větrem, tyrkysové oči mu vždy jiskřily energií a radostí a havraní vlasy trčely rozcuchané do všech stran. A jak se zabalený do příliš velkého zimního kabátu krčil u zábradlí, působil náhle ještě drobnějším vzezřením, než obvykle. Nastavil tvář slanému podzimnímu vánku a zavřel oči. Jakoby ho jakési neviditelné paže objímaly, cítil klid, překrásný klid v duši, byl v bezpečí, byl doma, třebaže věděl, že to tak nezůstane dlouho, neboť On přijde, velmi brzy. Vždy vycítil přítomnost démona, bylo to takové mlhavé tušení, pocit - strach.

Racci se skřehotavým řevem vzlétly k jasné obloze a vyplašeni nově příchozím chlapcem ještě na nebi párkrát naštvaně zakroužili, načež se zhrzeně odebrali hledat jiné loviště. On však šel dál, chodidla se mu bořila do studeného písku a zanechávala za sebou pečlivě vyznačenou cestičku. Vzedmuly se vlny, voda něžně polaskala bosé nohy, zahladila stopy a opět se stejně tiše stáhla. Zastavil. Pohled upřený na moře, k obzoru, za něž klesala rudá koruna slunce a na ptáky, netečně brázdící nebe a vyhlížející kořist. Znovu mimoděk stiskl papír ve své ruce, byl však příliš vystrašený, aby se do něho podíval.  Příliš se bál, že to, co v něm najde, změní jeho život navždy. A on nesnášel změny, měl rád život, jaký vedl do teď, se vším, co to obnášelo - rodina, moře a severský vítr nadouvající plachty.

Démon nikdy neměl žádnou jasnou podobu, někdy se objevil jen jako bílá postava kdesi v dáli za oknem a celé hodiny jen stál a hypnotizoval jejich domek, jindy zas nabylo jeho tělo jasné, jakoby lidské obrysy s podivně zkroucenou tváří a občas z něho zase zbyl pouze skřípavý šepot vznášející se na poryvech vichru vanoucího od moře. Ale pokaždé chlapcem projel ten samý chladný děs, jako prudký výboj elektrické energie, kdykoli jen pocítil ve svém dosahu jeho přítomnost. Tentokrát se skrýval pod černý hávem a kapuci měl staženou hluboko do tváře, takže obličej byl ve stínu a jen ty dvě uhrančivé oči vykukovaly. Hleděly na něho s jistotou, plny klidu a očekávání, protože viděly, věděly a nezapomínaly. 

Leč chlapec nyní necítil ani tolik strach, či snad zvědavost, nýbrž vztek - co po něm ta kreatura mohla pořád chtít? Pevně tedy stiskl čelist a vzdorně se rozhodl neotočit se. Slyšel démonovi kroky, jak se jeho těžké boty boří do písku a on zápolí s vlastní stabilitou. Přiblížil se na délku nanejvýše pěti kroků a poté zůstal bez hnutí stát, tiše a s vážností zámecké sochy. Musíš otevřít ten dopis. Němá ústa se pohybovala, ale chlapec nepotřeboval rozumět, aby chápal - ta slova se mu s dutou ozvěnou rozléhala myslí, nutila ho, aby se k démonovi otočil čelem. A on si z nějaké důvodu přál je poslechnout.

Na hrudi jako kdyby mu ležel příliš těžký kámen, rozum ho nabádal, aby něco udělal, srdce chtělo rozlepit obálku a přečíst si ten  vzkaz a duše dál jen nepřítomně snila o věcech, co se skrývají za modravými vlnami. ,,Měl bych se vrátit," promluvil chlapec, aniž odtrhl oči od vzdáleného obzoru. Jeho hlas však postrádal jakoukoli naléhavost, prohodil to jako by jen tak mimo řeči. Leč přesto se na okamžik zarazil a poněkud zmateně a stále nerozhodně se obrátil zády k moři a poprvé se zcela bez ostychu zahleděl do temných, skelných očí démona, odrážejících nachovou záři západu slunce.

Démonův dech byl těžký a ledový, a chlapec měl pocit, že snad přehlušil i hukot mořského příboje a skřehotání racků nad jejich hlavami. Zavrtával se mu do mysli, dorážel a škemral, ať svůj dopis otevře, ať si vyslechne ten příběh němých úst, protože příliš mnoho lidí zapomnělo, protože se celý svět raději odvrátil a nyní nebyl nikdo, kdo by naslouchal a nesl jej dál - jen modrooký chlapec s větrem ve tváři a slanou vůní moře ve vlasech. A ve vzduchu visela změna, něco se měnilo, cosi přicházelo - tiše, leč rozhodným, klidným krokem se k nim plížila Bouře, co brzy, velmi brzy měla otřást celým známým světem. Ale aby bylo možno ubránit svou nejistou budoucnost, bude potřeba nejdříve přijmout minulost, se všemi jejími chybami a hrůzami, jež měli zůstat navždy skryty. Je to nezbytný krok, byť to zcela upřímně nebude nic hezkého...