,Prázdná šrajtofle' byla nevkusná zašívárna v té nejhůř páchnoucí uličce, jíž ani pokročilé technologie a nový způsob života nedokázaly zbavit všech těch odporných krys, neustálé špíny a zvratků. Zkrátka tohle místo nedokázal nikdo za celá léta vyzdvihnout z bahna, leč majiteli ani zákazníkům to nikdy nikterak srdce netrhalo. Oblíbený byl především mezi nižší vrstvou obyvatel - neboť jak název již napovídá, bylo tu levno - a mladými lidmi - už jen z toho důvodu, že zde se ke všem návykovým látkám dalo dostat zcela pohodlně a hladce - a mimo jiné sem velmi rádi chodili městští strážci, aby si nerušeně popovídali, či se bez obav z ostudy napili přes míru - nutno podotknout, že zde platilo jedno pravidlo ,,Co se tady semele, to tady taky zůstane."

Každý, kdo sem chodil, tomuhle místu neřekl jinak, než ,Pajzl'. A Chiron rozhodně nebyl výjimkou. Chodil sem často - častěji, než by se mu zamlouvalo - a to bylo poslední dobou především kvůli Jill.

,, Je škoda, že jsi včera večer nebyl v Pajzlu..." Prohodila mezi řečí Jill a naprosto tak přetrhla proud Chironových myšlenek.

Chiron zpomalil a nechal dívku aby jej dohonila. Byli zrovna na pravidelné obchůzce severního nábřeží a zmínka studeného piva mu v tom parném dopoledni příliš na náladě nepřidala. ,, Copak? Prolomila se pod tebou stolička, nebo ti Dangeer konečně strčil tágo od kulečníku do nosu, jak to pořád slibuje?" Jízlivě se usmál a pobaveně sledoval jak po něm Jill vrhla ten svůj vražedný pohled, jenž k její pohledné nevinné tvářičce ani trochu neseděl. ,, Nojo, jen klid ty vražedkyně, dělám si legraci. Moc dobře vím, že by tě nepraštil tágem, ale vzal by si na to celý stůl!"

Jill se zamračila a ještě než mohl Chiron nějak reagovat, Plnou silou do něho ze strany vrazila. Ona nikdy nedovolila žádné posmívání a vždy si nakonec prosadila svou nadřazenost a to jak slovy, tak silou. Ona - obávaná Jill odnikud - vždy dostála svému jménu.

Chiron se zakymácel a div že nespadl na dlažbu. Ještě to tak by chybělo - aby před Jill vypadal jako nevycvičený zelenáč. Před sebou uslyšel burácivý řezavý smích své společnice, jak se doprovázena křepčením racků směje na celé kolo, že to snad muselo být slyšet až na moře. Její hlas měl rád, ale musel připustit, že se smála jako starý námořní kapitán, nebo postižený lachtan v posledním tažení.

,, Vstávej Chi, nemáme celý den!" Zvolala Jill panovačně, jako by snad volala na nějakého svého psa.

Chiron se pouze zakřenil. ,, Nespadl jsem."

,, Protože jsem tě šetřila." Na tváři se jí objevil vítězný úsměv, zatímco si druhou rukou pohrávala se zbraní u pasu.

Dělala to vždy, když byla nervózní. Na okamžik ztuhl. ,, Jill, co -"

Na chvíli jakoby i hučení mořských vln a ruch na nábřeží ustaly. V dívčiných očích se mihl nejasný stín. Vypadalo to, že přemýšlí jaká slova volit. Nakonec však řekla jen: ,, Nech to plavat." Suchým, prázdným hlasem zcela bez barvy.

Chiron byl jejím chováním vždycky zmatený a nikdy jí nedokázal tak úplně porozumět, avšak poslední dobou měl zvláštní pocit, že se mu Jill snaží něco říci, ale jakmile na to přijde, jakási část jejího já jí opět donutí říct ,, Nech to být.". Poslední dobou spolu také trávili více času, chodili téměř každý večer do Pajzlu a společně se také zpíjeli tak, až kolikrát museli v hospodě přespat na červotoči prožraných lavicích - ale to jen když byla dobrá výplata. Chiron se při té vzpomínce mimoděk usmál. Avšak i když se to teď zpětně zdálo náramně zábavné, tehdy to takové nebylo - měli strach, že je hospodský nenechá přespat a oni budou muset za hluboké tmy projít celým městem, což v této nejisté době znamenalo velké nebezpečí...

,, Jill, co se sakra stalo?" Zkoušel to vždy, ale z ní se nikdy nedalo nic vypáčit, pokud to ona sama řict nechtěla. Což byl ostatně také důvod, proč o ní a jejím životě věděli všichni tak málo. Jedno musel připustit - Jill byla záhadou a ať se bude snažit sebe víc, navždy jí i zůstane.

Oči se jí opět tak zvláštně zaleskly, načež odvrátila pohled na moře, snad až k vzdálenému obzoru, kde se právě skvěly dvě opuštěné rybářské lodě, hnány líným chladným vánkem.

Chiron jako malý toužil stát se námořníkem. Lákala ho iluze poklidného života na vodě, lezení po stěžni a hlídky v koši za doprovodu zapadajícího slunce, s fešnou páskou přes oko a jizvami hrdinského původu. Brzy však pochopil, jak hořká je skutečnost a byl nesmírně rád, že otec tehdy tak protestoval vůči jeho velkému snu. A nyní ho přepadla myšlenka, zda Jill přemýšlí o tom samém, jako před lety on sám.

Stát se tahle situace v nějakém románu, vzal by Chiron Jill do objetí a zašeptal nějaká krásná romantická slova. Jenže tohle nebyl román a Chiron věděl, že udělat to, skončil by s rozmlácenou čelistí a sbíral po mole vlastní zuby. A krom toho, on na tohle nikdy nebyl, už jen když měl jednou jednu dívku držet za ruku, cítil se nesnesitelně hloupě. Nemluvě o tom, když se onehdá nedopatřením dotkl Jilliininy paže. Zkrátka si rád udržoval odstup. Jenže co teď říct? Co udělat?

Jeho dilema vyřešila až Jill sama. ,, Máš v plánu stát tu až do zimy?"

Ach, díky bohům za její uštěpačnost a věčnou potřebu mluvit. Chiron se nesměle rozešel v jejích stopách. Poněkud zmatený, ale alespoň už si nepřipadal tak trapně.

°°

Hlídka proběhla až nezvykle poklidně a nebýt takový šílený parno, Chiron by si to snad i užíval. A když se později rozezněl městem zvon ohlašující první hodinu odpolední, povšiml si, že dokonce i Jill je v dobrém rozpoložení.

Zabočili postranní uličkou na Obchodní třídu a v houfu spěchajících lidí kličkovali aby se vyhnuli ujíždějícím tramvajím a kopáčům, jenž zrovna pracovali na prasklém plynovém potrubí. Chiron se pouze narychlo ohlédl směrem k rozestavěným zábranám a páře stoupající odněkud ze země a málem za to krutě zaplatil. Tramvaj poplašně, jako zuřící býk zahoukala a řidič samozřejmě neopomněl počastovat nepozorného strážce pozvednutým prstem ve všeobecně známém gestu.

,, Jsi vážně pako!" Zaslechl před sebou Jillinin jízlivý posměšek.

Chiron to s ledovým klidem ignoroval stejně, jako posměšné pohledy všech kolemjdoucích.

Na ten povyk okolo prasklého potrubí si moc dobře vzpomínal. Jako většina veškerých věcí, jenž se poslední dobou děli, se i toto stalo za jedinou noc a zcela záhadných okolnostní. Rayne Cllam k tomu případu vyslala Jill, Timeje a nějaké lidi z gardy 12 . Když se z nich však Chiron pokoušel něco vytáhnout, jen pokrčili rameny a lhostejně odvětili, že se nenašly téměř žádné stopy a celý případ tedy bude muset stát, dokud se věci nevyjasní. Což v praxi znamenalo, že za pár měsíců bude na vše zapomenuto. Téměř žádné důkazy... Téměř. To přeci znamenalo, že něco mít musí! Ovšem, bylo jasné že i kdyby nějaké byly, Rayne je důkladně prošetřila a jelikož se o tom příliš nemluvilo, nejspíše nešlo o nic převratného. Alespoň doufal. Neboť poslední dobou to s velitelkou bylo vážně náročné. Nemluvě o tom, jak pokaždé dopadla jejich společná porada. A dnes mě ta hrůza zrovna čeká... Pomyslel si s hořkostí.