Hospoda byla narvaná k prasknutí.

Ačkoliv byl teprve začátek večera, už se nedalo uvnitř podniku skoro vůbec dýchat. Barmanka se pokusila zachránit jejich bídné životy alespoň tím, že otevřela na ventilaci dvě ze tří velkých oken, ale po chvíli byla její snaha oceněna mrmláním zákazníků, že na ně táhne. Přívod blahodárného kyslíku byl uzavřen.

Lucilla seděla na vysoké židli okolo svou k sobě přitažených stolů přidělených jejich týmu. María ji usadila mezi svou spolužačku Avu a dříve opěvovaného medika Pabla. Tomu nejspíš nakukala, že jde o jakési dohodnuté rande, protože byl při představování tolik nervózní, že nebyl schopný skoro ani vyslovit své vlastní jméno.

„T... takže, co studuješ, Lucillo?" optal se, když mu kamarádi tajně podstrčili panáka brandy na kuráž. Všechny týmy už byly na svých místech a soutěž měla každou chvíli začít. U stolků posedávaly skupiny maximálně po osmi lidech, někteří už museli být hrou pohlceni delší dobu, protože na sobě měli i týmová trička.

Lucilla se narovnala a zadoufala, že zvolený odstín rtěnky spolu s usedlým svetrem zajistí, že bude vypadat alespoň trochu starší. „Já už mám dostudováno. Pracuji jako tlumočnice."

Podle Pablových vykulených očí kamufláž nezabrala. „Jakože... už? A co překládáš?"

„No, jo, už konečně mám hotovo. Živím se simultánním tlumočením. Nejvíce ze španělštiny do italštiny a naopak."

Tím zaujala i zbylé členy týmu. Vesměs jí gratulovali k dokončenému studiu, získání práce a talentu na jazyky. Když se začalo zabíhat do až nepříjemných detailů ohledně studia na její alma mater, vysvobodil ji hlasitý gong značící zahájení soutěže.

Propisky zacvakaly, dech se zadrhl v hrdle, jak všichni vyčkávali, jaký název ponese první okruh otázek.

„Hranice států!" vykřikl moderátor radostně, jako kdyby nemohl uvěřit svému štěstí, že natrefili zrovna na tohle konkrétní téma. Na promítacím plátně se objevila fotografie cesty se sochou Krista Spasitele u prašné krajnice. Za ním se v dálce tyčily dvě šedohnědé hory.

„Jaké dva státy od sebe odděluje tato socha?"

Maríin tým dal okamžitě hlavy dohromady. Všichni se sklonili k sobě, aby je náhodou nezaslechli od vedlejších stolů a živě debatovali o odpovědi. Padlo mnoho návrhů. Od smysluplných až po šílené. Nakonec se studenti shodli na Peru s Chile, což také napsali do předpřipraveného soutěžního archu.

Lucilla zpočátku nevěděla, co sama se sebou. Pochopitelně správnou odpověď znala, ale nechtěla ostatním kazit hru. Vždyť byli tak nadšení z toho, že mohou hádat odpověď a diskutovat o ní mezi sebou! Přesto nejspíš svůj výraz dostatečně neuhlídala, protože na ni María houkla: „Lucillo, co myslíš ty?"

Škubla ramenem v nic neříkajícím gestu. „Já si nemyslím, že je to dobře. Je to Chile a Argentina."

„A jak to víš?" štěknul budoucí právník David, pevný zastánce Peru.

„No...," ukázala na fotku, „tohle je Cristo Redentor z Paso Internacional Los Libertadores. To byla důležitá dopravní tepna spojující Santiago de Chile a Mendozu. Pak tam ale postavili tunel. Ten je rychlejší." Bylo jí nepříjemné, jak na ni všichni zírali, tak se pro jistotu napila své sangrie.

María se zazubila a přeškrtla Davidovo Peru. „No vidíš to, já tušila, že ti to pude! Příště se neboj říct správnou odpověď rovnou."

„Ale to pak nebudou ostatní hrát."

Pablo ji lehce poplácal po ruce. „Neboj se, nikdo nezná odpovědi na všechny otázky ze všech oborů. Proto jsme tým."

Oh, jak moc se mýlil.

„5. až 10. června 1967!"

„Naleziště pazourků z doby kamenné ve Spinnes!"

„Chlor!"

„Modelky Linda Evangelista, Claudia Schiffer, Naomi Cambell, Kate Moss, Christy Turlington a Cindy Crawford!"

Jediné, v čem skutečně tápala, byl okruh „Aktuální hudba". Tam by neuhrála ani jediný bod. Šlo o poslední okruh a jejich tým už byl v té době tak zdecimovaný tím, že se nezvládl za celou dobu pořádně zapojit, že ani neměl radost z volného pole působnosti.

Na konci večera mohli oslavit vítězství. Vyhráli tři body do tabulky a láhev sektu, kterou David otevřel a napil se rovnou z ní. Jeho ego se válelo v prachu a potřeboval to něčím spláchnout.

„Jak tohle všechno víš?" zeptal se Pablo. V průběhu kvízu se od Lucilly postupně odšoupával, až téměř seděl na klíně ubohému Alfonsovi, druhému medikovi, který seděl po jeho levici.

Zapřemýšlela nad vhodnou nepravdou. „No, hodně čtu."

Nemohla přece přiznat, že o těchto zajímavostech buď už mnohokrát slyšela, nebo se staly v době, kdy si o nich četla v denním tisku. David se po její odpovědi zvednul, beze slova sebral sekt z kyblíku s ledem a odkráčel.

Po návratu domů zůstala Lucilla stát na chodbě se schlíplou Máriou před sebou. „To není tak, že bychom tě v týmu nechtěli!" lhala studentka ze všech sil, „Problém je, že příští týden už se vrátí do týmu člen, za kterého jsi tentokrát zaskakovala, víš? Tak se nezlob."

Po ujištění, že se zcela určitě nezlobí, se pokusila doma zaplnit podivnou prázdnotu v hrudi tím, že začala balit na svou cestu do Ženevy. Byla páteční noc, ulice byly i v tomto zimním období plné halekajících pařmenů a ona si skládala kalhotky do úhledných komínků.

Víkend strávila svým tradičním programem – hledáním Parchanta. Nemohla mu doslova přijít na jméno. Předpokládala, že si stejně jako ona ponechal své křestní, ale měnil příjmení podle toho, jak se mu to hodilo. Několikrát ho již měla v průběhu dějin na dosah, většinou proto, že se objevil v novinách. Někdy jako úspěšný muž, jindy jako padouch, kterého podezřívali z nekalostí. Jednou ho dokonce ukázali v televizních zprávách jako doprovod jakési herečky na předávání Cen Akademie. To bylo tenkrát v USA a než se stačila přemístit z jednoho státu do druhého, už byl zase pryč.

Nespokojeně nakrčila obočí a připsala otazník nad zelenou nit spojující jeho portrét s nápisem Milano, kde měl údajně vlastnit byt v drahém komplexu na Foro Buonaparte, ke kterému jí dovedl její najatý soukromý detektiv. Jeden z desítek, se kterými kdy spolupracovala.

Celá tahle příšerná hra na kočku a myš jí šla pekelně na nervy. Trvala už příliš dlouho. Začala ho shánět hned, jakmile jí došlo, že nestárne. Dala si dvě a dvě dohromady, jenže lovit Marcuse bylo jako chytat kouř holýma rukama. 

Nejvíc překvapivé ani nebylo to, že ten děsný rituál fungoval, ale fakt, že to ten holomek dotáhl tak daleko. Nepředpokládala, že přežije útěk z Říma, natož dalších dva tisíce let. S jeho prořízlou pusou byl div, že už nevisel na nejbližším stromě za to, že bezděčně urazil někoho výrazně většího, silnějšího nebo vlivnějšího. Nicméně stále se držel a ona naneštěstí s ním. Měla po krk věčnosti. Chtěla mít rodinu, přátele, stáří a pak konečně svatý pokoj.

V pondělí hodila přesně mířenou střelou další šipku na Marcusův ušklíbající se obličej a vyrazila na autobusovou zastávku, odkud jí jel přímý spoj až na letiště. Pokud nespěchala, neměla problém s ekonomickými linkami, kde se jí nedostávalo speciálního zacházení. Čím víc v davu, tím lépe. Byla tak menší pravděpodobnost, že bude mít potíže s falšovanými doklady, které používala. Neměla rodný list, a kdo jej nevlastnil, měl zatracenou smůlu, tak zněl moderní systém. Ve starověkém Římě se na takové věci zkrátka nehrálo.

„Příjemný let, slečno Sartotio," popřála jí letuška při kontrole pasu a letenky, než jí nechala projít do letadla. Jako zatím pokaždé, žádný problém. Nemohla si svého padělatele vynachválit, byl to vynikající odborník.

Měla pocit, že ani nemrkla a už jí řidič jej vezl čistými a upravenými ulicemi Ženevy. V jednu chvíli přejeli široký most přes řeku Rhonu, která se vlévala do Ženevského jezera. Z dálky mohla vidět Jet d'Eau – slavný sto čtyřicet metrů vysoký vodotrysk. Taxi pokračovalo kolem dlouhé promenády, kterou využívalo hojné množství lidí k odpolední rekreaci. O rodinky s dětmi, pejskaře a blázny na kolečkových bruslích tam překvapivě ani v tuto roční dobu nebyla nouze.

Auto nakonec odbočilo z hlavní ulice, zamířilo do jednosměrky do Rue Lous-Duchosal a zastavilo před domem na kraji řady.

Krémová fasáda, ozdobná okna s bílými rámy, trochu v pařížském stylu devatenáctého století. Koneckonců do Francie to bylo, co by kamenem dohodil. Dům měl přízemí, dvě patra a třetí patro přístavby. Od druhého patra měly byty balkóny. Zbylá okna měla sice taktéž něco jako malý prostor ven z domu, ale byl to spíš lepší ozdobný parapet halící částečně okno kovovým zábradlím. Člověk by si na něj velmi těžko stoupl, jednalo se pravděpodobně o dekoraci. Na jednom z nich chytala lelky šedá perská kočka, pro takovou jako ona byl balkónek vskutku ideální.

Její byt nesl jmenovku Grimaldi. Nikdy nepoužívala na všechny nemovitosti stejné jméno, jinak by se neměla kam ukrýt v případě, že na jednom místě začala být úřadům příliš podezřelá.

Byl to krásný apartmán ve druhém podlaží. Vzdušný, světlý, s moderní kuchyní a koupelnou, která trumfla ledasjaké lázně. Kvůli ní si byt vlastně nakonec pořídila, těžko uvěřit, že sem nejezdila častěji. Přes obývací pokoj, kterému dominovala velká knihovna zabírající stěnu naproti oknům, přešla do jedné ze dvou ložnic. Ne, že by ta druhá byla někdy využívaná. To by nastalo jen v případě, že by se toto místo stalo jejím úkrytem při dalším spěšném přesunu, jakých v minulosti již několik zažila. Pak by se z ní stala Parchantovu svatyně.

Při pomyšlení na Marcuse jí jako vždy vzkypěla krev v žilách. A byl to pravděpodobně právě ten vztek, který ji poháněl dopředu tak dlouho. Na to, že začínala jen se zakrvácenou pallou, mrtvým koněm a sponou ve vlasech, nedopadla tak zle. Byl to právě ten šperk, který jí zajistil přežití na začátku velkého útěku. Ten a muži, kteří jí chtěli věnovat další podobné tretky. Nebyla na některé své činy příliš hrdá, jisté však bylo, že si postupně dělala konexe, které jí posouvaly ve společenském žebříčku tam, kam právě potřebovala. Nejčastěji do vyšší střední třídy bohatých obchodníků, kterým pramálo záleželo na její neobratnosti v konverzaci, když se mohli pokochat jejími půvaby.

Obchodníci přinášeli šperky, šperky se prodávaly za peníze a za peníze... Za ty bylo nakonec všechno.

Čas před schůzkou s právníkem se o tom přesvědčila a vyrazila si na nákupy. V tomto městě si mohla dovolit utrácet. Červeno-černá šálka Vuitton Sprouse sem, kožená taška Bottega Veneta tam. Chanel, Bulgari, Prada, cokoliv co si tlumočnice z Barcelony nemohla dovolit. Před odchodem k panu Abegglenovi se ještě doma stačila převléci. Do bytu vstoupila tuctová holka, odcházela z něj dáma. Na setkání s právníkem jen to nejlepší, obzvlášť když šlo o předávání trůnu, to byla velká věc. Pokaždé.

Rodinná firma Abegglen jí poskytovala své právní služby posledních devět generací. Se všemi se setkala osobně, stejně jako se dnes měla seznámit s vnukem pana Abegglena. Jeho syn neprojevil k šoku celé rodiny o právo zájem a stal se lékařem, žezlo tak přebíral až další potomek v rodinném stromě.

Lucilla v průběhu svého předlouhého života zjistila, že bezpečně nevyvázne nástrahám společnosti bez dobrého právníka. Takového, kterému by mohla věřit. Na počátku devatenáctého století se svěřila svému tehdejšímu milenci, že shání právnickou firmu a ten ji představil jednomu z nejlepších v celém Švýcarsku - panu Abegglenovi. Ten jí nakonec na rozdíl od milence zůstal.

Když dorazila na luxusní adresu v centru na dohled od jezera, cítila se po dlouhé době ve škádlivé náladě. A měla proč.

Pan Abegglen starší vypadal za masivním stolem ve své kanceláři, že by ho více nepřekvapilo ani setkání s duchem. Při každém jejich setkání na Lucillu zíral s hrůzou v očích, která jí byla důkazem, co se o ní ve firmě povídá – mladá, bohatá a nesmrtelná. Možná si myslel, že byla upír nebo jiné podobné strašidlo, protože svou ruku po vzájemném potřesení stáhl tak rychle, že si div nevykloubil rameno.

„Rád vás opět vidím, slečno Ricci. Doufám, že se vám daří dobře," řekl starý pán německy, ačkoliv se nacházeli ve francouzském kantonu. Vždy spolu hovořili německy, byli si tak navzájem představeni. Pronesl to s tou největší upřímností, jakou zvládl, což bylo obdivuhodné. Možná by mu to uvěřila, kdyby při tom na hrudi nesvíral krucifix.

Usadila se do pohodlného křesla, přehodila nohu přes nohu, až se rudá podrážka jejích louboutinek zaleskla na mramorové podlaze. „Jako vždy přímo báječně. Jsem opět ráda zpět v Ženevě, je tu nádherně svěží vzduch. Cítím se pak najednou tak naživu!"

Starý právník natolik zblednul, že ji až zahryzalo svědomí.

„Samozřejmě, čerstvý vzduch je naše specialita," potvrdil, než se obrátil za sebe, kde stál mladík s tak rovnými zády, že měl snad místo obratlů pravítko. „Rád bych vám představil svého nástupce, který po mě přebírá firmu. Můj vnuk se jistě postará o to, abyste byla s naší firmou i nadále spokojená tak jako doposud."

Na okamžik střelil po Lucille svýma modrýma očima. Možná si stejně jako ona vzpomněl na den, kdy jej Lucille představoval jeho otec téměř totožnými slovy před více než třiceti lety.

Italka se na něj zářivě usmála a natáhla ruku k novému řediteli firmy.

Mladý muž se širokou čelistí, jaká se v jejich rodině dědila, měl na sobě luxusní šedý oblek, rolexky pyšně na odiv. Jehodlaň byla na muže překvapivě jemná, stisk však měl pevný. „Velice mě těší, slečno, Ricci, že vás konečně poznávám. Jsem Julian Abegglen. Je pro mě čest setkat se s někým, kdo prokazuje naší firmě věrnost již tak dlouhou dobu." Vědoucný úsměv dodával jeho pohledné tváři výraz žraloka. Muži jako on se právníky nestávali, ale rodili.

Rukou si upravila lem pletených černo-fialových šatů podtrhávající její křivky. „Potěšení je na mé straně, pane Abegglene. Předpokládám, že jste dostal jméno po svém pra-pra-pradědečkovi. Velký muž, uměl se u soudu rvát jako lev. Jen to jeho kouření... Doufám, že vy se tomuto zlozvyku neoddáváte."

Starý pán vypadal, že každou chvíli omdlí a dokonce i Julian přestal jevit zájem o vyřešení záhady v podobě podezřelé klientky. Jejich schůzka skončila krátce poté a Lucilla si byla nanejvýš jistá, že jí bude Julian Abegglen volat další desítky let stejně roztřeseně jako jeho dědeček.

Když odcházela, podávala jí v recepci kabát půvabná, asi dvacetiletá blondýnka. Koulela očima na její oblečení se závistí, jakou jen může cítit jedna žena k šatům té druhé. „T-ty jsou z nové kolekce Stelly McCartney?" vydechla, aniž by nejspíš tušila, že by si takové otázky ke klientům neměla dovolit. Jestlipak s ní Julian spal? Nebo se na to teprve chystal?

„Ano, to jsou. Jedny z těch použitelných."

Dívky se spiklenecky zasmály. Obě věděly, že slavná návrhářka měla často kolekce plné kousků hodící se možná na krejčovskou pannu, ale ne na denní nošení.

Blondýna vytáhla ze svého stolu dnešní Le Temps. „Tady o ní zrovna píší! Jarní kolekci úplně rozcupovali!"

Jak tak mávala Lucille novinama před očima, všimla si Italka titulku. Zamrkala a na okamžik si myslela, že jí snad šálí zrak. Vytrhla nic netušící sekretářce noviny z ruky a přidržela si plátek těsně u obličeje.

„TEN ZATRACENEJ MIZERA!" rozlehlo se recepcí tak silně, až se sklo v oknech rozvibrovalo.