O více než dva tisíce let později...

„Páni, ty vypadáš úplně jako na fotce!"

Odpověď, která se nabízela, zněla: Zato ty ne!

Lucilla se pokusila vyloudit alespoň malý úsměv, přestože si to ten mizera absolutně nezasloužil. Muž před ní měl o dost méně vlasů, než tvrdila jeho profilovka a navíc, bohové, bradku. Proč měl někdo potřebu na svém profilu lhát a přikládat falešné či staré fotografie, když se na to stejně hned přišlo, jí zůstávalo záhadou.

„Alessandro?" ujistila se.

„Jojo, to jsem já! Pardon za malé zpoždění, doprava byla děsná."

Malé byl vskutku eufemismus. Šel pozdě o pětadvacet minut a ona v téhle předražené restauraci zůstala čekat jen proto, že jí napsal zprávu, ve které drobné zpoždění zmiňoval. Osobně měla pocit, že by si za to zasloužila nějakou lepší výmluvu, ale občas bylo nutné vystačit si s málem.

„Tááákže," protáhl muž otravně, když se zahleděl na jídelní lístek, ze kterého měla ona vybráno už před dvaceti minutami, „proč si se přihlásila na Tinder?"

„Zkrátka hledám někoho na pár příštích let."

„Cože?" Vykulil oči, jako kdyby nikdy neslyšel více překvapivou odpověď na svou stupidní úvodní otázku.

„Teda desítek let... jakože na dlouho, samozřejmě," zahihňala se. Ani stovky let života jí nepomohly k tomu, aby se naučila pořádně konverzovat na schůzkách s muži. Navíc někdy zapomínala, že jiní lidé hledali dlouhodobé partnery na celý život. Jenže ten její byl oproti ostatním kapku moc dlouhý.

„Páni, no... to je super. Já teda myslim nejprv spíš na randění a pak teprv na desítky let, ale ok."

„Pochopitelně," přitakala. „Co vlastně děláš rád ve volném čase, kromě hraní deskových her, jak píšeš na svém profilu?"

Následovala vyčerpávající přednáška o chování papoušků a sledování přírodovědných pořadů v televizi. „..., no a pak taky samozřejmě koukám na vědomostní soutěže!"

Z krku se jí vydral extra pohrdavý zvuk, který se pokusila na poslední chvíli přetvořit ve smích.

„Co je na tom tak vtipnýho?"

Rukou zamávala na omluvu. „Nic, pochopitelně, ale já osobně je shledávám nudnými."

Alessandro dotčeně našpulil úzké rty. „Jak můžeš něco takovýho říct? Vždyť jsou tam vždycky úplně jiný otázky. Člověk se toho tolik dozví!"

„No vidíš, a já přitom mívám často pocit, že se ty otázky opakují stále dokola a dokola a dokola."

„Divný."

Co na to říct? Napila se vína, on si mezitím přečetl příchozí SMSku. Kdo by řekl, že se v přeplněné restauraci v nejvyšší hladové špičce zvládne utvořit tak příšerně trapné ticho?

„Máš moc pěkný vlasy," nadhodil, když odložil mobil na stůl.

Pohladila si kudrnatou záplavu na svém rameni, kterou nezkrotily ani nejmodernější přípravky. Alespoň, že uměl říct kompliment. Už už mu chtěla přičíst body k dobru, když si povšimla, že muž očima jasně propaluje její nijak zvlášť vyzývavý výstřih. Jasně, určitě se mu na ní líbily její vlasy...

Rande nemělo velké šance na úspěch už od samého začátku, nicméně od tohoto momentu šlo definitivně ke dnu. Po vypití sklenky nakyslého vína a snědení předraženého lososa za sebe zaplatila polovinu útraty a zmizela dřív, než se bradkáč pokusil navrhnout opáčko. I když možná ho už stejně vyděsila těmi desítkami společných let.

Venku jen lehce mžilo, nebyl důvod shánět taxi. Domů to nebylo daleko, tak si pouze zapnula všechny knoflíky žluto-béžového kabátu až ke krku a vyrazila po svých.

Od restaurace zahnula na Katalánské náměstí, i v tuto večerní hodinu stále přeplněné jak místními tak turisty, přešla přes jeho vydlážděný střed ve tvaru oválu a vmísila se do davu proudícího na třídu La Rambla. Podniky všeho druhu vítaly své zákazníky, některé měly venku postávajícího zaměstnance lákajícího kolemjdoucí dovnitř. V sychravém únorovém počasí se nechalo oblbnout mnoho prochladlých nešťastníků.

Když prošla okolo třetí tapas restaurace, jakých bylo v Barceloně požehnaně, zařekla se, že další případné rande pozve tam. Když se jí nebude pozdávat, objedná si tři jednohubky a zmizí. Lepší než se trápit s celým filetem ryby.

Sama sobě si nadávala, že se pořád ještě pokoušela někoho zajímavého najít. Zdálo se to být příliš namáhavé a zbytečné. Nemělo smysl s někým udržovat dlouholetý vztah. Časem všem začínalo být podezřelé, že vůbec nestárne a líčení nezvládlo tvořit iluzi věčně. Nakonec pokaždé všichni zúčastnění skončili se zlomeným srdcem. Její přesvědčení, že už si nikoho hledat nebude, však pokaždé vydrželo jen pár krátkých let, než se vrhla do dalšího pokusu najít někoho, kdo jí rozzáří ten krátký společný čas.

Místo toho, aby sešla dolů do metra na zastávku Liceu, zahnula z La Rambly vpravo do jedné z menších ulic. Tady se nacházelo méně restaurací, zato více krámků se zbožím všeho druhu. Uzbecké dobroty, nigerijské oděvy, obchody s nádobím a potravinami z celého světa, malé kavárničky i bary. Lidé se sobě navzájem zdvořile vyhýbali na porůznu se zužujících a zase rozšiřujících chodnících, kolem kterých projížděla auta. Většina z nich zcela jistě více než povolenou rychlostí. Na dohled od domova se zastavila v minimarketu vlastněného tvrdě pracující židovskou rodinou. Už jí docházelo mléko a tento týden se ještě nedostala na velký nákup.

„Podrž mi dveře!" ozvalo se za ní, když úspěšně vyhrála nad pošramoceným zámkem u vstupu. Budova už měla svá lepší léta za sebou, ale k rekonstrukci se správce budovy neměl. Možná kdyby se majitelé jednotlivých bytových jednotek ozývali s menší laxností, bývala by tu byla větší šance.

Bruneta poslušně uhnula, aby její sousedka María mohla projít. Studentka marketingu si vytřepala trochu vody z krátkých nagelovaných vlasů. Vesele se smála, jako kdyby zhoršující se počasí bylo tím nejlepším pod sluncem. Španělé byli vždycky až nepříjemně pozitivní. „Nazdárek," řekla, „jak se vede? Zase nějaké prima rande?"

Nebylo to tak, že by se Lucilla sousedům svěřovala se svým milostným životem, ale s Maríou si byly věkově blízké a často se stávalo, že se buď potkávaly v hale buď u poštovních schránek nebo při odchodu do společnosti. A tak bylo čím dál tím snazší sdílet zážitky z příšerných schůzek, když měl někdo další podobné zkušenosti.

„Tinder je nejhorší, na ten se vykašli!" šklebila se María znechuceně, až se jí kroužek v nose dotýkal horního rtu. „To chce jít někam, kde jsou opravdový lidi, co za něco stojej! Ne odpad, co není ani schopnej přiznat jak ve skutečnosti vypadá."

Lucilla obrátila oči v sloup, jak bylo mezi mladými stále v módě. Snažila se si uržovat přehled, aby nebyla úplným společenským vyvrhelem. „A kam? Nejsem tak společenská jako někdo." Škádlivě sousedku šťouchla loktem, jak stoupaly po schodech do horních pater. Výtahy se tu nenosily.

„Haha, no tak já ti teda pomůžu. Za tohle rande si to definitivně zasloužíš. V pátek jdeme s partou kámošů na pubkvíz. Pojď s náma, je to velká sranda!"

Italka zbystřila. „A co to je?" optala se. Vždy si dávala pozor na pojmy, které neznala, nejednou jí to zachránilo krk.

„Jednoduchá věc. Sedíš se svým týmem v hospodě, odpovídáš na otázky a u toho piješ. Budou tam samý fajn lidi, dokonce i dva medici, co zrovna nepláčou nad skripty. Hodil by se nám jeden člověk do počtu."

„Takže něco jako vědomostní soutěže v televizi?"

„No přesně!"

„Tak to ne, děkuju," zavrtěla Lucilla hlavou. Do takových situací už se v minulosti párkrát dostala a nebylo to příjemné. Lidé okolo ní bývali naštvaní, protože buď znala správnou odpověď, nebo opravovala to, co jiní považovali za správné, jenže se mýlili. „Vážím si toho, ale bude opravdu lepší, když nepůjdu. Užijte si to."

„Nesmysl," mávla María rukou a začala před svým bytem, ve kterém bydlela ještě se dvěma spolubydlícími, vytahovat z batohu klíče, „někoho potřebujeme a ty se alespoň trochu odreaguješ. Navíc Pablo je milý, single a brzy bude moct předepisovat prášky, no neber to!"

Jako mávnutím kouzelného proutku se Lucilla po několika dalších přesouvacích manévrech přistihla, jak s účastí na kvízu souhlasí. Pořád ještě mohla doufat, že to nebude žádný malér...

Po zaklapnutí dveří od bytu skopla z nohou boty na vysokém podpatku, aniž by se namáhala s jejich úklidem. Kam padly, tam mohly ty příšerné mučící nástroje klidně shnít. Nechápala, proč to ženy v této době stále ještě podstupovaly, nicméně by udělala cokoliv, aby splynula s davem a tak se přizpůsobila. Už před mnoha staletími se naučila, že těm, kteří vyčnívají, hrozí příliš mnoho pozornosti a s ní spojené nebezpečí. Od čarodějných procesů už raději nevybočovala vůbec. Tedy... alespoň tak jak to dva tisíce let stará holka může zvládnout.

Velký pohodlný gauč u hlavní stěny v obýváku jako kdyby volal po obejmutí. Padla na něj jak široká tak dlouhá a zabořila tvář do měkoučkého potahu. Teprve za notně dlouhou dobu vytáhla z kabelky mobil, aby si zkontrolovala příchozí zprávy a hovory. Na rozdíl od svého Tinder rande si ho nekontrolovala v průběhu večera.

Kromě několika došlých emailů a tří SMS zpráv měla i jednu neotevřenou hlasovku. Než zavřela oči, klikla na přehrání.

„Dobrý den, slečno Ricci, tady právní kancelář Abegglen," ozvalo se německy. Němčina, španělština, angličtina, japonština... Na tom pramálo záleželo. Existovalo pochopitelně několik extrémně těžkých jazyků, které se za dobu svého pobytu na této planetě nezvládla naučit (případně nebyly natolik používané, aby cítila potřebu je znát), ale jinak se většinou zvládala dorozumívat bez valných problémů. Měla na učení dostatek času.

Hlas v záznamníku se lehce chvěl jako pokaždé, když jí ten samý muž nechával vzkaz. „Rád bych vás pozval na krátké setkání ve své kanceláři. Odcházím do důchodu a bývá tradicí, že se nástupce osobně setkává s nejváženějšími klienty. Pokud byste byla tak laskavá a dohodla si s námi termín schůzky, budeme si toho velice vážit." Následovalo několik formálních frází, než se právník rozloučil a zavěsil.

S povzdechem našla svůj kalendář. Měla už vytvořené nějaké plány, ale nic, co nešlo posunout, kvůli výletu do Ženevy. Pár dní v krásném městě s jezerem a švýcarskou čokoládou by jí mohlo zlepšit náladu. Nastavila si upozornění, aby hned druhý den zavolala Abegglenově sekretářce. S výraznou nechutí byl do kalendáře rovněž zapsán páteční Pubkvíz.

V bytě bylo nepříjemné ticho, což však nebylo nic, co by Spotify nevyřešil. Zabudované reproduktory spustily rychlé tóny swingu z třicátek. Automaticky Lucilla začala luskat do rytmu jedné z největších pecek od Duka Ellingtona. Měla jeho hudbu ráda, byla svěží a rychlá, navíc on sám nebyl tak samolibý, jako bývali svého času třeba Glenn Miller nebo Frank Sinatra. S nimi nebyla kloudná řeč, navíc Glenn měl tendenci jí opakovaně sahat na zadek, i když mu dala jasně najevo, že nemá zájem.

S boky rozvlněnými, jako kdyby byla zpátky na Manhattanu před téměř sto lety, dotančila do místnosti vedle hlavní ložnice. To místo ji frustrovalo i motivovalo zároveň. Bylo to něco, bez čeho se nikdy nikam nestěhovala. Její projekt měl čestné místo v jakémkoliv z mnoha bytů, které vlastnila. S naplněnými účty, které existovaly po celém světě na různé verze jejího jména, si to mohla dovolit.

Olízla si růžové rty, na které muži pěli stále stejnou chválu, a na krátký okamžik obdivovala, co všechno dokázala za ta léta nasbírat.

Tři ze čtyř stěn byly od stropu až k zemi polepené, čtvrtou zabírala okna do ulice. Tapety nebyly ani vidět pod nánosem fotografií, map, novinových výstřižků a poznámek. To vše bylo pospojováno dohromady různobarevnými nitěmi a barevnými cvočky v na první pohled nesourodé pavučině. Scéna jako kdyby vypadla z kriminálního filmu.

Uprostřed toho všeho se na bílé čtvrtce pod nápisem „Parchant" skvěla tužkou namalovaná podobizna tmavovlasého mladíka s křivým úsměvem, se zapíchnutou šipkou mezi očima.