Proplížit se ven bylo až překvapivě snadné. Nepotkali žádné strážné, dokonce ani v prvním patře, když míjeli vstup k dalším celám. Kamenné chodby jednou za čas osvětlovala osamělá pochodeň podobná té, kterou si donesla Cornelia. V přízemí oba našlapovali opatrně především okolo strážnice, odkud se ozývaly nezaměnitelné zvuky touhy. Pak už jen odsunuli dřevěnou závoru na dveřích a vyšli do ohlušujícího veselí.

Náhle bylo jasné, proč nepotkali žádné strážné. Většina z nich dohlížela na noční oslavy rovnodennosti, případně se jich přímo účastnila. Lidé proudili dlážděnými ulicemi, rozhazovali květiny a zpívali na počest bohů, aby si je před zimou usmířili.

Marcus ji chytil za ruku a nechal se spolu s ní strhnout davem mířícím na Forum Romanum. Náměstí bylo tak přeplněné, že byl ledaskdy problém udržet směr, kterým jste se chtěli vydat. Marcus se však proplétal mezi dalšími svobodnými Římany obratně jako řeka, která se před ničím nezastaví. Lucillinu dlaň svíral ve své, aby se mu neztratila. Držela se ho jako jediného pevného bodu na celé zemi.

Trvalo dlouho, než pokrytí okvětními lístky překonali náměstí, aby stanuli za chrámem Castora a Polluka. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Kdo se nesnažil dostat na Forum Romanum, ten chtěl pokleknout před věčným ohněm ve Vestině chrámu, před kterým se tvořila dlouhá fronta.

Teprve tady si mohla při nabírání dechu Marcuse trochu lépe prohlédnout. Odhadovala, že mohl být o dvě či tři léta starší než ona. Vysoký, pohledný, s ostře řezanou čelistí a jiskrami v očích, kvůli kterým se zcela jistě dostával do problémů. Oděn byl původně slušně, avšak čas strávený ve vězení se na něm podepsal ještě hůře než na ní. Vlasy slepené a zaprášené, celkově by si zasloužil návštěvu lázní. Jednodenní strniště by bylo pobuřující, kdyby jej nezastiňovaly důležitější záležitosti jako útěk před spravedlností. Jeho vzhled narušovala především rozsáhlá podlitina pod levým okem. Roztržený ret a několik odřenin už nestáli ani za zmínku.

„Měl jsem pravdu," řekl s pozvednutým pravým koutkem. Nezdálo se, že by to bylo nezacelenou ránou na levé polovině úst, spíše jako jeho vlastní zvyk. „Věděl jsem, že budeš pro Venuši velkou konkurentkou."

Přešlápla z nohy na nohu, nikdy nevěděla jak přijímat komplimenty, tím spíše ne od pohledných svobodných zlodějů. „Co máš v plánu teď? V podzemí jsi měl ústa plná řečí o mé ochraně."

Rozhlížel se okolo sebe, přičemž stále nepouštěl její ruku. „Učinit, co jsem slíbil. Dám ti ochranu, aby ses dostala bezpečně pryč z města, nejlépe i ze země."

„A jak to chceš zařídit?"

Usmál se způsobem, ze kterého by nejedna ctihodná panna padla do mdlob, než mu obličejem zacukala bolest, takže musel ústa více přivřít. „Mám své metody. Je pro to ideální noc, musíme se jen dostat na správné místo." V další chvíli využil relativně volného místa na chodníku a svižně se rozešel směrem k Circus Maximus.

Myslela si, že sportoviště obejdou a pokusí se dostat na nejbližší most přes Tiberu, avšak zloděj, se kterým se za tak neskutečných okolností paktovala, zamířil na druhou stranu k úpatí pahorku Palatino. Trhla jejich spojenýma rukama dozadu, aby jej zastavila. „Kam to jdeš? Brány z města jsou přec támhle!"

Ani nezpomalil. Dlouhými kroky stoupal na vrchol kopce a ji vlekl za sebou. „Musíš mi věřit, květinko, vyplatí se ti to." Na její další protesty nedbal.

Znavení a zadýchaní spočinuli na místě, kde byl Řím založen, na půdě, na které byli nalezeni Romulus a Remus. Měsíc svítil jasnou září, čímž doplňoval oslňující ohně, jaké mohly být k vidění jen v největším ze všech měst.

„Co tu děláme? Musíme co nejrychleji zmizet, jinak nás dostihnou. Každou chvíli zjistí, že jsme pryč!"

Mladík stále nebral její protesty na zřetel. Obcházel travnatý plácek kolem dokola, jako kdyby v něm chtěl vydupat kruh. Jakmile pod jeho vahou tráva poslušně poklesla, ukázal na střed kruhu a poručil, aby se do něj postavila, než se zamumláním, že musí cosi nalézt, zmizel ve tmě.

Lucille bublala krev v žilách tak nahlas, že ji mohla téměř zaslechnout. Srdce bušilo strachem a každičký zvuk včetně zabzučení hmyzu působil jako prásknutí biče. Naštěstí ať už Marcus hledal cokoliv, netrvalo mu dlouho, než to našel.

Vrátil se podmračený, mumlal si sám pro sebe, zatímco na obvod ušlapaného kruhu začal sypat rozžmoulané kusy jakési čerstvé květiny, kterou pravděpodobně utrhl při svém pátrání. V šeru nerozeznala její barvu, takže nedokázala určit, o jakou rostlinu se jednalo. Nejspíš nějaký plevel.

„Klekni si," nařídil, když se k ní připojil v kruhu tak, aby klečel naproti ní tváří v tvář.

Její protesty se měnily z naštvaných na ustrašené. Atmosféra se mezi dvěma utečenci změnila. Mladík se příliš soustředil na to, co měl v plánu a jí se to ani trochu nelíbilo. Těžký pocit žaludku doplnilo mrazení na páteři. Podvědomě cítila, že se děje něco velkého. Možná byla naivní dívkou, která toho nevěděla o životě příliš, ale když jí konečně došlo, co Marcus provádí, pokusila se z kruhu uniknout.

„Ne! Ne, to nikdy!" zaječela, jakmile zahlédla ostrou střepinu v Marcusově levé ruce. Vždyť seděli za posvátné noci v kruhu, navíc s připraveným ostrým předmětem, zatímco na ně svítil měsíc! To mohlo znamenat jediné – pokrevní rituál.

Pochopitelně o nich slyšela všechny ty strašlivé zvěsti. Kněžky proti nim protestovaly. Zahrávat si s něčím takovým mohl jen blázen. Vždyť ti, které chytili při jejich praktikování, byli za trest pohřbeni zaživa!

Jako kdyby její chování předpokládal, upustil střepinu mezi ně a chytil ji pevně za obě předloktí a strhl k sobě. „Lucillo poslouchej mě!" naléhal s očima vytřeštěnýma. „Tohle je jediný způsob jak zajistit, aby ses dostala bezpečně pryč. Všude kolem jsou stráže. Pokud budeme utíkat spolu, najdou nás okamžitě. Budeme se muset rozdělit, protože budou hledat dva vězně utíkající spolu. My jim to štěstí nedopřejeme, ale v takovém případě tě nemohu ochránit. A já ti to slíbil! Nech mě dodržet svůj slib, přísahám, že nebudeš litovat!"

Neznala ho dlouho, ale nezdál se být typem muže, který by mluvil vážným tónem nějak zvlášť často. Tohle k němu nesedělo. Třas, který cítila v podzemní cele, se vrátil v plné síle. „T-ty nepůjdeš... nepůjdeš se mnou?"

Neodpověděl. Levačkou pustil její ruku a místo toho jí ušpiněnou dlaní pohladil tvář. „Vím, co si myslíš a nemusíš mít obavy. Není to přímo rituál. Je to krevní přísaha, jejíž znalost se v našem rodu dědí. Nebude to jinak zvlášť bolet, potřebuji jen pár kapek." Jeho mahagonové oči se zapíchly do jejích oříškových. „Věř mi, holubice. Bude to jen mžik."

Možná to byl ten uhrančivý pohled nebo melodický hlas, ale než stačila znovu zaprotestovat, uchopil střepinu a jedním rychlým pohybem jí říznul do pravé dlaně. Hlasitý nářek se vydral na povrch spolu s několika slzami. Příliš nevnímala, že stejně poranil na levé ruce i sám sebe. Teprve když přitiskl jejich zakrvácené dlaně k sobě, zahákl prsty do sebe a začal pronášet přísahu, si uvědomila, že se nechala zatáhnout do něčeho, nad čím nemůže vyhrát. Myšlenky se jí převalovaly v zamlžené hlavě jedna přes druhou, že ani nezaznamenala jeho první slova.

„...Slibuji před zraky bohů, že dokud budu živ, budeš stejnak i ty. Má životní síla bude tvou a žádná újma neprojde tvou ochranou. Jen tak splatím životní dluh, jímž jsem ti zavázán. Sám Jupiter nechť zří mou přísahu!" Hlavu obrátil vzhůru k obloze.

Lucilla se nedokázala hrůzou ani nadechnout. Všechno to musel být jen příšerný sen. Nehoda v lázních, vězení, pokrevní přísaha i podivné jiskření, které je oklopilo jako něžné objetí, než se rozplynulo do neznáma.

„Cos to provedl?" šeptala překotně dokola a dokola. Okamžitě si utřela zakrvácenou dlaň do pally, než jí došlo, že tím zanechává na látce rudé šmouhy, jako kdyby snad někoho chladnokrevně zavraždila.

Marcus s ústy dokořán poulil oči na ránu na své levačce. To, co mumlal, znělo podezřele jako: „Opravdu to fungovalo."

Vzedmula se v ní vlna vzteku. Všechen nahromaděný strach se přetavil do něčeho mohutnějšího, ničivějšího. Vyskočila na nohy a strčila do Marcuse tak prudce, že upadl na záda mimo vyznačený kruh. „Jak jsi mohl udělat něco tak neuváženého? Za tohle nás bohové sežehnou. Oba! Doufám, že tě Kerberos rozkouše na malé kousíčky, sežvýká a vyplivne!"

S tím zvedla lem své vězeňskou hlínou ušpiněné róby a rozběhla se dolů z pahorku, pryč od něj. Sandály jí klapaly do rytmu. Ať za ní křičel cokoliv, neposlouchala.

Bylo horko, takové horko! Po obličeji jí stékaly potůčky potu, když do ní dole na ulici vrazil jakýsi otrok. Byl hubený a oči měl vytřeštěné z toho, že se dotkl bez dovolení svobodné ženy. Začal drmolit omluvy a byl na půl cesty padnout na kolena, když ho zachytila za rameno a zasyčela: „Nic se nestalo, běž dál!"

Nečekala na jeho reakci, koneckonců to byla především ona, kdo nedával dobrý pozor na cestu a mířil dál. Tam, kam chtěla jít původně – na most přes Tiberu.

Netušila, jak dlouho běžela, ale časem potkávala čím dál tím méně slavících, až z ulic zmizeli nejen lidé, ale také dlažba. Opracované kameny se změnily v udusanou hlínu, výstavní domy s korintskými sloupy na ty obyčejné, nízké, nezdobené.

Teprve tam zpomalila, až se zády opřela o nízkou zeď. Pravá dlaň ji nesnesitelně pálila, ale byla také tím, co ji udržovalo při jasném vědomí.

Rozhlédla se kolem. Před domem u kterého zastavila, byl ke kamennému sloupku připoutaný na laně kůň. Drobný koník byl vychrtlý, jeho záda byla poseta zacelenými šrámy a dýchal tak, jak by zdravý kůň nikdy nedýchal, ale stále to byl kůň. Dostala by se s ním dál než pěšky.

Když se dveře od domu otevřely a vyšel z nich postarší ramenatý muž, sebrala veškerou odvahu a řekla: „Salutatio, pane." Přidala i laní oči, které na většinu mužů fungovaly. Chovali se pak vstřícněji. „Odpusťte, ale to je váš kůň?"

Muž povytáhl obočí. „Ach ano, neznepokojujte se jím, jeho dny jsou sečteny."

Udělala k majiteli toho ubohého stvoření další krůček. „Co za něj chcete?" Nebylo možné zeptat se kolik. Peníze neměla, jen stříbrnou sponu ve vlasech.

„Za tu herku?" zeptal se tak překvapeně, až mu vodnaté oči skoro vypadly z důlků. Velice rychle se však vzpamatoval. „Ta už daleko nedojde, dám vám ji lacino."

Později mu v duchu s tou ušlou vzdáleností dávala za pravdu. „Skutečně? Mám tuto sponu, byl to dar, jistě by byl dostatečnou náhradou." Začala si šperk vytahovat z vlasů. Neuvědomila si, že tím vystavila na odiv nejen pravé nadloktí, kde se vybarvila podlitina od císařova bratrance, ale rovněž i skvrnu od krve na své palle.

Muž se hrozivě zamračil, načež pohybem ruky zastavil její počínání. „Já chápu, o co tu jde. Vy utíkáte."

Z úst se jí vydral tichý sten. Byla příliš unavená na to, aby se bránila. Pokud ji nahlásí, tak ať.

Říman dvěma kroky přešel k lanu, na kterém byl kůň uvázán, odmotal jej a volný konec Lucille hodil. To, že ho do slabých rukou chytila, byl malý zázrak.

„V takovém stavu jsem viděl ve svém životě jen jedinou ženu. Svou sestru, když konečně poslala na onen svět tu stvůru, za kterou jí provdali. Pokud jste činila totéž, berte a běžte. Žádnou škodu mi tím nezpůsobíte."

Co byla jedna lež oproti tomu všemu? Stačila mlhavá historka o zlotřilém a definitivně mrtvém manželovi. Zanedlouho už cválala, seč jejímu koni síly stačily. Nad hlavou hvězdy a první mraky halící měsíc.

Nedostala se ještě ani za třetí pahorek, když na ni dolehly události posledních hodin. Znepřátelila si významného státníka. Skončila ve vězení, ze kterého nejenže utekla, ale navíc odtamtud dostala toho bláznivého lupiče. Absolvovala jakýsi rituál, který byl s největší pravděpodobností povedeným šarlatánským kouskem. A aby získala koně pro svůj útek, lhala tomu dobromyslnému muži, který si od ní odmítl vzít na oplátku šperk, který jí dala matka k osmnácti létům života. Nejspíš to byl tenkrát úplatek za to, že se nikdy nevdá...

Zastavila koně, seskočila na zem a jen tak tak se stihla opřít o nejbližší strom, když se začal dávit. Slzy jí vytryskly z očí, nos se naplnil. Třikrát obrátila žaludek naruby, než křeče ustaly a mohla se odpotácet o kus dál, kde se svalila do suché trávy.

Zhluboka dýchala, aby se jí alespoň trochu ulevilo. Nádech nosem, výdech ústy. Něco jí dloubalo do zad, asi větvička spadlá ze stromu, ale byla příliš vyčerpaná na to, aby se namáhala s jejím odstraněním. Za cvrkání cikád pozorovala nebe, na kterém mraky převzaly vládu nad hvězdami, které bůh Jupiter stvořil. Ani to však nepomohlo, stále jí srdce bušilo tak moc, že hrozilo, že jí vyskočí z hrudi.

Když se uklidnila alespoň natolik, aby se v ní vnitřnosti znovu neobrátily, posadila se. Na vzdychání nebyl čas, musela se dostat co nejdál, aby ji vojáci nechytili. Ani překrásná Julie nemohla udržet pozornost strážného navždy.

Vstala, zcela zbytečně si oklepala už dosti zaneřáděnou pallu a než se vyškrábala na záda umírajícího koně, naposledy se ohlédla k Římu, které zářilo do noci jako milion svící.