Bylo až směšné pomyslet, že aby se člověk dostal do jedné z nejhonosnějších budov slavného Říma, musel spáchat zločin. Ne, že by se tomu Lucilla obzvláště smála, když přecházela sem a tam po stísněném prostoru jedné z cel Mamertinské věznice, do které jí žalářníci uvrhli.

Stěny tu byly pokryté mechem a jedinou světlou stránkou celé situace byl fakt, že se tu s největší pravděpodobností nenacházely krysy, takže... ne, omyl, v rohu cely ležela podezřelá hromádka malých bobků. Bohové nebyli milosrdní.

Měla chuť něco nakopnout, jenže kromě zdí bylo v místnosti jen kamenné lůžko a pohár se zbytkem vody. Životadárnou tekutinu si šetřila a vskutku neměla v plánu sama sebe zranit neuváženým kopáním do něčeho tak tvrdého, jako byl kámen. Nakonec si od vzteku ulevila bušením pěstmi do méně obrostlé stěny a hysterickým řevem.

Měla vztek na bohy, kteří dnes nestáli na její straně, stejně jako na sebe, že se dostala do tak příšerné situace. Vždyť si to celé způsobila sama! Kdyby jen nebylo toho odporného muže! Chtě nechtě uvažovala nad tím, kdy mohla svůj osud zvrátit.

Pracovala jako pomocná lazebnice v krásných nových lázních postavených konzulem Aggripou. To místo jí zařídil nevlastní otec, aby pracovala a „nemyslela na hlouposti". Kdyby totiž následovala nejvhodnější cestu životem pro dívky jejího postavení a vdala se, musel by vyplatit věno rodině jejího případného manžela. A do toho se mu příliš nechtělo...

Rychle zaplašila veškeré myšlenky na toho zplozence podsvětí, kterého si matka po otcově smrti vzala. Od prvního dne, kdy při obřadu za pronesení starých rčení spojili své ruce a životy, byl Lucillin život k nesnesení. Nevlastní otec se jí nemohl legálně zbavit, neboť byla svobodnou dívkou, nikoliv otrokyní, takže k ní měl své závazky, ale odsouval její svatbu tak daleko, až minula společensky přijatelnou věkovou hranici osmnácti let. Nyní byla dokonce ještě o čtyři léta starší, takže už o ní nejevil zájem vůbec nikdo.

„Jsi stará a bezcenná!" křičíval na ni, jako kdyby to snad byla její vina, že pro ni nikoho vhodného nenašel. Matka se v tu dobu zavírala do své komnaty a hrávala na lyru, aby manželovo spílání přehlušila. Svět patřil mužům a ženy cudně klopily hlavu. A tak Lucilla pomáhala v lázních a svůj plat odevzdávala nevlastnímu otci jako příspěvek za to, že jí živil a dal jí střechu nad hlavou.

Když dnes ozářily první paprsky největší ze všech měst, vypadalo to, že se bude jednat o den jako každý jiný. Jak moc se mýlila...

„Krásný den rovnodennosti," pozdravila ji ráno její nejbližší přítelkyně Cornelia škádlivě, jakmile se sešly u bazénu se studenou vodou, kde bylo jejich hlavním úkolem polévat záda a vlasy hostům. „Dnes přímo záříš! Toužíš snad večer zajít do chrámu bohyně Vesty a požádat ji o brzké vdavky?"

Bylo kruté si takto tropit žerty, ale Lucilla to nebrala zle, neboť i Cornelii její rodina zatím neprovdala, ačkoliv byla ještě o jedno léto starší. Většina dívek v lázních k sobě byla přátelská, držely při sobě.

Zavrtěla se smíchem hlavou. „Mně by nepomohlo, ani kdybych jí dala živou obětinu."

Bývaly by si povídaly déle, kdyby do sálu nezačali proudit hosté. Tuto část lázní navštěvovali pouze muži. Hlasitě si povídali, smáli se a dýchali otevřenými ústy, když vyhřátí z horké páry sešli po nízkých schůdcích do ledového bazénu.

Lucilla rychle použila pro zkrocení svých tmavých kudrnatých vlasů stříbrnou sponu, aby jí nepadaly do očí. K jejímu štěstí byly právě nakadeřené vlasy vyčesané do vysokých účesů v módě, ale do práce se příliš nehodily. I přes jejich nepraktičnost bývaly však její přirozené lokny obdivovány jak dalšími lazebnicemi z lázní, tak lázeňskými hosty. Na rozdíl od svých přítelkyň si nepřidávala světlé příčesky. Nerozuměla tomu, proč by měla předstírat, že má vlasy jako germánka, stejně by jí to nikdo nevěřil.

Hostů bylo dnes požehnaně, celý Řím chtěl být ve svátek rovnodennosti čistý. Večer se měla konat v ulicích města slavnost, konzulové chystali ve svých domech orgie, aby se všichni dosyta najedli a pobavili před příchodem zimy.

Když se to stalo, byla příliš zabraná do mletí vonných bylin do oleje u přípravného stolu v rohu místnosti, takže si ani nevšimla, že se k ní zezadu přiblížil. To až dotek na holé paži zmrazil všechnu její krev v žilách. Jeho nakyslý dech jí ovanul ucho. „Věnuj mi svou přízeň a ulehni se mnou. Zahrnu tě drahými dary. K příjemným dívkám jsem více než štědrý."

Stálo ji hodně sil neucuknout. Pootočila hlavou. Muž, který se na ni lepil, byl otylý a ačkoliv se nacházeli ve studené lázni, na čele se mu perlil pot. „Jsem čistá pro svého budoucího manžela," bránila se přiškrceně. Byla to lež, její nevinnost zmizela v nenávratnu už dávno. Bylo nepravděpodobné, že by na její neposkvrněnosti případný manžel trval, pokud by se nějakým zázrakem objevil. Řím nebyl v těchto dobách přísným místem, ne v tomto ohledu, nicméně ulehnout s tím proplešatělým hostem, který se k ní tiskl tak, až cítila na boku jeho mužství, se jí z celé duše příčilo.

Muž nadzvedl obočí a lascivně se ušklíbl stylem, který ukázal světu jeho zkažené zuby. „Tomu by mohl věřit jen slepý, ale znám i jiné způsoby. Ty s tvou čistotou udělají pramálo a mě hodně potěší."

Její jindy mírné tmavé oči žhnuly potlačovanou zlobou. „Má odpověď zůstává neměnná."

Nespokojeně mlaskl a stiskl její pravé nadloktí tak silně, že bylo jisté, že se její jemná kůže zbaví do modra. Vyjekla, čímž k nim přitáhla pozornost nejbližších hostů. Začali se otáčet a mumlat si mezi sebou. „Měla bys vědět, kde je tvé místo," zavrčel. „Nevíš, kdo já jsem? Nejspíš ne. Kdyby ano, už bys padla na kolena svlečená, aby ses mi zavděčila ty jedna- "

„Prosím za prominutí," přerušila jej Cornelie tlumeným, ale pevným hlasem. Tyčila se nad nimi, využívajíc své na ženu obzvláště vysoké postavy. Hosté směli dát lazebnicím nabídku, ale v případě jejího odmítnutí na ni neměli právo sáhnout. Muž však svou ruku z Lucilly nestáhl. „Snad byste raději využil relaxační prostor našich lázní? Tam byste nalezl vše, po čem vaše srdce touží. Jistě jste například slyšel o krásné Julii? Pokochat se jejími půvaby je prý jako jíst božskou ambrozii."

Tlustý host na chvíli zaváhal, ale pak zhodnotil Lucillu dlouhým pohledem od hlavy, přes velmi ženská ňadra, úzký pas až k sandálům a přitáhl si ji ještě blíže k sobě. „Nic takového! Já vždy dostanu to, co chci!"

Vše, co se poté událo, se seběhlo nadpozemskou rychlostí. V jednu chvíli se ji muž pokusil odtáhnout od pracovního stolu, ve druhém se v ní nahromadil příšerný vztek a zoufalství z toho, jak bezmocná se cítila, aby v dalším momentu vykopla nohu a udeřila nafoukance do holeně. Muž bolestně zavyl, pustil dívčinu ruku a pokusil se udržet na jedné tlusté noze, aby se chytil za bolavé místo. Stabilita jej však zradila. Noha jej neudržela, zavrávoral a přepadl přes okraj bazénku do ledové vody. Obrovské šplouchnutí zasáhlo nejbližší pozorovatele dění. Cornelia vedle ní jen zalapala po dechu.

Lucilla vnímala jako v mrákotách mužův řev, jeho osobní stráže, které ji popadly a vlekly pryč z lázní jako nějakou trestankyni, dokonce ani nestačila říct kloudné slovo Cornelii, která ji tělem i duší bránila. Vše bylo marné. Ukázalo se, že tlustý host byl bratrancem samotného císaře Augustuse.

A tak se dostala do podzemní kobky Mamertinského vězení.

Dveře vytesané do zdi, byly tam malé, že se při příchodu musela sehnout i ona, ačkoliv nebyla nijak zvlášť vysokého vzrůstu. Protože se nacházeli pod zemí, byla hlavním zdrojem světla zapálená pochodeň na chodbě, kterou sem před časem donesli spolu s ječnou kaší a pohárem vody k večeři. Ano nacházeli bylo správně. Nebyla totiž jediným dočasným obyvatelem tohoto nehostinného místa.

„Pořád ještě zuříš, květinko?" ozvalo se skrze úzký otvor sloužící žalářníkům ke kontrole vězňů. Hlas se linul z vedlejší cely, té blíže ke schodišti.

Se zoufalým výdechem si složila hlavu do dlaní. Marcus Pompius Paullus, jak sám sebe představil, jakmile ji tu stráže zamkly a odešly, byl tím nejupovídanějším stvořením, jakému bohové kdy vdechli život.

„Nemá to cenu, to tě odtud stejně nedostane."

„To možná ne, ale třeba se budu cítit lépe!" Nesnažila se na neznámého působit jako vychovaná dívka, takové do věznic nezavírali.

„Jen se nezlob! Tvá krása se jistě vyrovná i samotné Venuši, když tě rovnou nenechali zpráskat, ale uvrhli tě do žaláře."

Naštěstí ten drzoun neviděl, jak se kvůli jeho pokloně začervenala. Netoužila po tom si povídat, ale nic lepšího na práci než úmorné čekání stejně neměla. „V čem je to lepší? Zpráskají mě později."

„O tom pochybuji."

„Proč?" štěkla. Co mohl vědět a ona ne?

„Slyšel jsem, proč jsi tady. Jestli se kvůli tobě tolik namáhali, pak tě pravděpodobně předvedou před císaře a ten tě potrestá sám dle svého rozmaru." Bylo slyšet dopadání sandálů na špinavou zem, jak taktéž přecházel ode zdi ke zdi. „Vsadil bych svůj bezcenný život, že to bude náramně příjemný trest, na rozdíl od toho mého."

Zachvěla se představou být po vůli neznámému muži, který měl v rukách její osud, ale takový už byl svět. Žena musela poslechnout, když muž promluvil. To, že tak dnes neučinila, byl důvod, proč se dostala do téhle temné kopky. Objala se rukama kolem těla, aby zastavila třas. „Za co sem zavřeli tebe?"

Posadila se na kamenné lůžko, které ji však svým chladem rozklepalo ještě více, takže se opět rozešla po stísněném prostoru cely.

Její krásná, červeno-šedá palla, kterou směla jako svobodná občanka nosit přes svou tuniku, měla lem znečištěný od prachu a hlíny. Ačkoliv se pokusila nařasený plášť očistit, příliš se to nezdařilo. Látka zůstávala skvrnitá.

„Raději ti to neřeknu, mohla bys hrůzou zkamenět a to by byla jistě škoda."

Ze samotného tónu poznala, že by rád mluvil dál, ale chtěl se nechat přemlouvat. Pohledem zavadila o strop. Proč museli bohové vdechnout mužům tolik ješitnosti? „Pokud zkamením, alespoň jim to tu trochu vyzdobím."

Od srdce se zasmál. Na takovémto místě až nepatřičně krásný zvuk. „Nějaká pěkná socha by se jim tu hodila, že? Tak já ti to tedy prozradím. Kradl jsem v domě jednoho soudce."

Sama pro sebe se zamračila. „Proč tedy nejsi o patro níže? Tam zavírají ty, kteří se provinili těžkými zločiny jako je krádež."

„Protože mě u toho nepřistihli. Pouze se domnívají – pravdivě – že jsem to byl já. Dolů mě mohou strčit až po zítřejším soudu, na který mám právo."

„Bojíš se svého trestu?"

„Tohle tě zajímá?" uchechtl se. „Nechceš vědět, proč jsem to udělal? Jestli jsem nechtěl nakrmit pět hladových dětí, které mám se svou ženou v domku kousek od Říma?"

„Máš?"

„Pche, ženu zcela určitě ne a u dětí člověk nikdy neví. Ten chlap má zkrátka příliš mnoho zlata. Bál jsem se, že mu to stoupne do hlavy, tak jsem ho chtěl uchránit proti zlobě samotného Pluta."

„Bůh podsvětí ti jistě jednou poděkuje, že jsi ho ušetřil té námaze."

„Hovoříš zcela jinak než jiné ženy, které znám. Je to tebou nebo tím vězením?" V hlase mu zazníval úsměv.

Na odpověď nedošlo, jejich rozhovor přerušil šramot na schodech. Lucillino srdce vynechalo jeden úder. Přichází snad pro ni? Předvolal ji císař, aby odčinila své chování, jak Marcus tvrdil?

Světlo pochodně ozářilo chodbu. Nebyla to stráž, ale ta nejneočekávanější osoba pod sluncem – Cornelia. Její vyděšenou tvář částečně halila kápě, ale přesto byla svou výškou k poznání.

Lucilla se přitiskla k vytesanému otvoru, aby lépe viděla. „Cornelie! Co tady děláš?"

Druhá lazebnice zasunula pochodeň do kovového držáku, naproti tomu, kde už jedna pochodeň byla, načež vytáhla z malého měšce na pásku okolo boků klíče. Jeden po druhém začala spěšně zkoušet v zámku u její cely. „Pššt! Buď potichu, musíme rychle odtud. Julia nahoře obluzuje strážného. Máš štěstí, už nějakou dobu je do ní zahleděný. Sebrala mu klíče a podstrčila mi je, abych tě dostala ven."

Lucille přeběhl mráz po zádech. „A-ale vždyť ho za to popraví!"

„Lepší on než ty!" Cornelia konečně našla správný klíč, otočila jím a prudce rozrazila dveře. Kov hlasitě zaskřípěl, až se obě dívky přikrčily. Drahou chvilku poslouchaly, jestli jsou prozrazeny, ale nic se nestalo. Vězení bylo tiché, jen ze spodního patra se ozývalo slabé úpění jakéhosi vězně. Vyšší z dívek škubla hlavou k východu. „Tak honem! Nemáme moc času, musíš využít náskok, než po tobě začnou pátrat."

Lucilla netoužila po ničem jiném než se vyhnout císařově trestu, ale tohle se zdálo být přespříliš šílené. Její přítelkyně kvůli ní riskovaly své životy. „Ale co ty? A Julie?"

Cornelia ji hrubě popadla za předek pally a vytáhla ven z temné kobky. „Nebuď hloupá a pojď! Slyšela jsem ten kus koňského lejna z lázní, jak se všem chlubí, že tě nechá předhodit jako hlavní chod na císařských orgiích."

Mladé lazebnici se nahrnula žluč do krku. Roztřeseně přikývla a prudce svou přítelkyni objala okolo pasu. „Běž napřed, ať tě tu se mnou nikdo neuvidí!"

Cornelia ji pevně stiskla nazpátek. Oběma bylo jasné, že už se nikdy neshledají. „Nechť tě bohové ochraňují!" A stejně tak rychle jako se zjevila, byla pryč. Její kroky brzy utichly.

Lucilla ji chtěla následovat po schodech vzhůru, když se za ní ozvalo: „Hej, holubice, a co já?"

Zastavila se s nohou na prvním schodu. Všechno v ní křičelo, že musí utíkat a nezdržovat se, jenže ten muž viděl, kdo jí pomohl ven. Mohl by mluvit...

„Ale no tak!" pokračoval Marcus. Viděla teď skrze díru ve zdi jedno jeho tmavé oko a čupřinu zaprášených vlasů. „Pusť mě ven a já ti za to slibuji ochranu! Takovou, která zajistí, že se ti nic nestane! Přísahám!"

Byly to jen hloupé řeči zloděje, které nic neznamenaly, ale přesto se otočila a se šeptanými slovy, jaká bylo možno zaslechnout snad jen v ubikacích otroků, vytáhla klíče ze zámku u své cely, aby našla ten správný. Měla pocit, jako kdyby to trvalo věčně, ale nakonec se ozvalo požehnané cvaknutí. Oba byli volní.