Dva týdny! Ten blbec se mi neozve dva týdny!

Jako jasně. Chápu, že jsem toho na něj naložil celkem dost. Měl by vůči mně určitý závazek a o to nejspíš nestojí a taky si to potřebuje promyslet. Možná si udělal seznam pro a proti a dopadl nerozhodně, takže teď neví, jak s tím naložit. Nebo se rozhodl to odmítnout a bojí se mi to říct.

Já do hajzlu netuším, co se té akvabele honí hlavou, ale může mi alespoň napsat.

Ve škole mě sice zdraví, ale tam o tom mluvit nemůžeme. A já mu psát první nebudu. Na to ať rovnou zapomene.

Ondra s Dančou na mě pořád tak divně čumí, jako by čekali, až jim řeknu, proč jsem tak napjatý, ale i když jsou to mí nejlepší kámoši, s tímhle se jim svěřit nemůžu. Je to věc mezi mnou a Mikym, a taky ho nechci omylem vyautovat. Tohle rozhodnutí je na něm. Myslím, že není připravený a ani ochotný to udělat. Což znamená, že je moje tajemství.

Super.

Místo toho ho zabíjím očima a doufám, že se na mě třeba podívá, ale ani to neudělá. Jen si zvesela povídá s kluky ve třídě a něčemu se společně smějí.

Každou přestávku. Každý den.

Já ho asi zabiju!

V pátek večer se rozhodnu navštívit další Hajdukovu párty. Tentokrát Ondru upozorním na fakt, že se chci pořádně opít a domů mě tahá on. Vezmu si na sebe své oblíbené červené vansky, světle modré džíny, bílý nátělník, který je až moc upnutý a bílou košili, kterou si samozřejmě nechávám rozepnutou. Moc dobře vím, že tímhle Mikyho rozhodím a poskytnu mu tak výhled na něco, co nemůže mít.

Pokud mě odmítne.

Košile mi úžasně kontrastuje s vlasy, které jsem si nedávno znovu obarvil, kvůli odrostům. Ta bílá se mi líbí, čím díl víc, a to jsem si jí zprvu nebyl jistý.

Takže ve výsledku plán, jak vykolejit Mikuláše může začít.

Jako první, čeho si všimnu, když vejdeme do Robinova domu je karaoke souprava, kde Hajduk zrovna mutuje písničku od Nightwish. Zní to naprosto šíleně, ale je skvělé, jak si nepřipouští připomínky ostatních. To se mi na něm líbí, dokáže si udělat legraci i sám ze sebe.

Mávneme mu na pozdrav, pozdravím se s několika lidmi objetím a zamíříme do kuchyně k přísunu alkoholu. Povede se mi postavit ke kuchyňskému baru vedle Mikyho, aniž by se mě všiml.

„Kohopak to tady máme," rozhodí rukama Stáňa a uculí se. „Kenny, Ondro, nazdar."

„Akvabelko," zvolám a všimnu si, jak sebou Miky lehce trhne. „Vypadáš, jako bys nás rád viděl. Zajímavá změna oproti minulé párty."

Miky se na mě konečně podívá a má to přesně ten efekt ve který jsem doufal. Očumuje. A to dost okatě.

„Tu tvou hezkou tvářičku vidím vždycky rád," Stáňovy koutky úst se povytáhnou ještě výš do tváří.

„Tedy Stáňo," na oko se zhrozím. „Nezatajil jsi mi něco? Já jen, jak moc bych tě mohl balit."

„Stačí pár lichotek a už nejsem akvabela," řekne všem přítomný v kuchyni a tím mě rozhodně dostane. „Co si dáte?"

„Pivo," řekne Ondra a já se místo toho, abych se nechal obsloužit natáhnu přes bar pro čistý kelímek a Kapitána Morgana, kterého smíchám s kolou. Všechen alkohol je vždycky hezky vyskládaný v kuchyni, takže všem po ruce.

„Vypadáš dobře," zaslechnu u ucha Mikyho hlas, ale je tak potichu, že mu skoro nerozumím, přes tu hlasitou hudbu.

Podívám se na něj a pozdvihnu jedno obočí. „Takže ty se mnou konečně mluvíš?" zeptám se a vůbec ne tiše. „Už jsem nedoufal. Kdybych na tebe nehodit tu bombu, znovu tě zaškatulkuju mezi vypatlané sportovce."

„Jakou bombu?" ozve se Stáňa. Opice jedna zvědavá.

„Neřeš," mávnu na něj rukou. „Ještě by ses zbytečně vzrušil, a to si nevezmu na svědomí."

„Promiň," zamumlá Miky a Stáňu ignoruje. „Potřeboval jsem čas."

„Ale nemusel jsi předstírat, že neexistuju," opáčím a zakroutím hlavou. Nakloním se blíž, aby nás ostatní náhodou nezaslechli. „Hele, pokud do toho nechceš jít, já to chápu, dobře? Tak to pusť z hlavy a všechno dobrý," poplácám ho po rameni.

„Kenny?" zavolá na mě Linda a přiřítí se do kuchyně. „Zazpíváš nám něco od BTS?"

Pár lidí vybuchne smíchy a já zakoulím očima. „Brouku, i když to bude znít divně, já korejsky neumím," odpálkuju ji. Možná je to lež a korejsky mi to mluví kolikrát líp než anglicky, ale... tohle nikdo nemusí vědět.

„No ták," zaskuhrá. „Mají i písničky v angličtině."

Chvilku předstírám, že o tom uvažuju, ale přece jen... „Ne," řeknu rozhodně a pořádně si loknu svého drinku. „Jdete někdo tancovat?" otočím se na kluky, ale odpovědí mi je sborové zavrtění hlavou. „Suchaři," pronesu na jejich adresu a odejdu do tančícího davu.

Párkrát se do kuchyně ještě vrátím doplnit přísun alkoholu, ale jinak se nehnu z obýváku. Povídám si s ostatními na párty a zakecám se i s Robinem. Směju se jako blázen, když neudrží rovnováhu, jak je opilý a přepadne přes opěradlo gauče na dvě líbající holky.

Společně s Davidem, jeho spolusedícím v lavici, ho zvedneme a dovlečeme do kuchyně, kde ho posadíme na barovou stoličku. Snažíme se do něj dostat trochu vody, aby se mohl dál bavit, ale moc s námi nespolupracuje.

„Ahoj zlato," objeví se v mém zorném poli Aleš a chystá se mě obejmou, ale stihnu se mu vyhnout. „Máš se?"

„Sbohem, Aleši," zamumlám, nechám Robina v péči jeho kamaráda a pomalu se přesunu za Stáňu a Mikyho, kteří se odsud nehnuli od chvíle, kdy jsme s Ondrou dorazili.

„No tak, nebuď takový," snaží se přiblížit, ale zrovna v ten moment má Stáňa nutkavou potřebu přejít od kuchyňské linky k baru, čímž mu zastoupí cestu a Miky si zrovna potřebuje protáhnout nohy, a tak jednu natáhne před sebe a opře ji o skříňku, takže se ke mně neodváží přiblížit. „Chci si jen promluvit," slyším ho říkat, ale pohledem skáče mezi Mikym a Stáňou.

„Na to je můj čas moc cenný," odpálkuju ho.

„Kenny," zakřičí někdo a najednou mi těžké tělo skočí na záda, až to málem neustojím.

„Který magor?" zařvu, ale podle rezavých vlasů, které mi napadají do obličeje poznám, že to nemůže být nikdo jiný než Marika.

„Teď ty," podá mi mikrofon, který drží v ruce.

„Není to nic z k-popu?" zeptám se jí se strachem v hlase a ona vyprskne smíchy.

„To tě o to zase někdo požádal?" rozesměje se a já ji shodím ze zad.

„Tenhle vtip není vůbec vtipný," zakroutím hlavou. Podělaný stereotyp.

„Korejský pop to fakt není," nepřestává se smát. „Beautiful now od Zedda." Podá mi mikrofon a já nemám čas protestovat, protože se rozezní první tóny písničky. Přiložím si ho k ústům a následuji ji do tančícího davu.

I see what you're wearing,
there's notning beneath it,
forgive me for staring,
forgive me for breathing,
we might not know why
we might not know how
but baby tonight, we're beautiful now.

S Marikou kolem sebe ruku v ruce kroužíme a tancujeme. Pustím ji až ve chvíli, kdy přestanu zpívat a písnička se rozjede do taneční verze. Všichni do jednoho skáčeme a usmíváme se od ucha k uchu.

Tohle naprosto miluju. Kdysi bych si dovolil i říct, že zpívání a tancování je lepší než sex, ale... názory se mění. Hudba se musí prožívat a vždy když dostanu do ruky mikrofon, dělám vše, abych si tu chvíli za každou cenu užil.

S Marikou společně dupneme nohou do země na konci písničky a místností se ozve aplaus. Někomu neurčitému podám mikrofon a přidám se k nim.

Mám v plánu zajít do kuchyně zkontrolovat Robina, ale když vidím, že u něj stojí Aleš, rychle se otočím na patě a odběhnu nahoru do patra, abych si mohl odskočit.

Možná jsem srab, když přiznám, že se ho bojím, ale prostě mě neskutečně vysírá. Minimálně desetkrát jsem mu řekl, že to byla jen jednorázovka a mezi námi dvěma nic není a alespoň dvacetkrát z mých úst zazněla věta „dej mi pokoj" na jeho osobu. A on je jako natvrdlý kokot, který to nechápe.

Ve chvíli, kdy vylezu z koupelny popadnou mě čísi ruce a zatáhnou mě do místnosti naproti. Se zděšením, že by to mohl být Aleš se ohlédnu, ale když spatřím Mikyho, trochu se mi uleví. On na nic nečeká, přirazí mě zády na zavřené dveře a hladově mě políbí.

Rozhodně je to něco, po čem toužím a rád bych si tu chvíli vychutnal, ale s velkým sebezapřením ho od sebe odstrčím.

„Sorry, brouku," řeknu jeho naštvanému obličeji. „Říkal jsem, že se mě ani nedotkneš, pokud nepřistoupíš na dohodu, takže to zkus ještě jednou a jednu ti vrazím." Mikymu vyjede obočí vysoko do čela, jako by mým slovům nemohl uvěřit a já si povzdechnu. „Vysvětloval jsem ti to. Ve chvíli, kdy se s někým vyspím, budu mít před očima vyčítavý pohled mého bráchy."

„Posledně ti to nevadilo," vyplivne slova, jako bych se nedokázal rozhodnou, co chci, což je vlastně pravda. Protože ho vážně chci znovu v posteli. Nahého nejlépe. Ale taky nechci ublížit bráchovi. Jsem v dost patové situaci.

„Kouzlo okamžiku. Alkohol, byl jsem nadržený," opáčím. „Ale z toho pocitu viny se pořád nemůžu bráchovi podívat do očí," pokrčím rameny a prozkoumám místnost, do které nás zavřel. Musí to být Robinův pokoj. Na stole má několik učebnic a sešitů do školy a zahlídnu i pár rodinných fotek.

„Takže co? Budeš žít v celibátu?" zeptá se. „A co brácha? Neřekl jsi mu náhodou, že někoho máš?"

„Tak horký to nebude. Docela mě překvapuje, kolik volného času najednou mám, když už nechodím do gay barů balit kluky. Nějak ho využiju, ale to už snad není tvoje věc," odpálkuju ho, ale nepodívám se na něj. Stojím čelem k psacímu stolu, zády k němu a předstírám, že mě něco důležitého zaujalo. Mám strach, že kdybych se na něj koukl, podlehl bych. Až tak si nevěřím.

„Dobře," povzdychne si, jenže zní lehce podrážděně. „Ale mohl bys to přestat dělat?"

„Co máš na myslí?"

„Přestaň přede mnou zpívat," vysvětlí mi a já nemůžu uvěřit, že tohle řekl. To je zrovna ta poslední věc, kterou bych čekal, že ho bude trápit. „Vždycky když to uděláš, postaví se mi a já pak dělám věci, které mi nejsou podobné. Líbám tě v koupelně, v chatce. V Robinově pokoji. Šílím z toho."

Usměju se a lehce pootočím hlavu do strany. „Chceš po mě, abych ignoroval svou přirozenost? Lituju," zakroutím hlavou. „To je, jako bych ti řekl, ať skončíš v týmu akvabelek, protože mě vzrušuje pohled na tvé tělo."

„Na žádném z mých závodů jsi nikdy nebyl."

„Ale viděl jsem tě nahého a mám dost velkou představivost."

Skoro minutu ani jeden z nás nic dalšího neřekne a přemýšlím, co se mu asi tak honí hlavou, že tady ještě stojí. Je to divné. Myslel jsem, že jsme spolu skončili po tom rozhovoru v kuchyni, ale asi to není vše. „Chceš mi ještě něco? Nějaká další pravidla, které bych mohl ignorovat?"

„Něco přece jen," zamumlá. Neslyším ho se přiblížit, zato mi vstanou chloupky na zádech a nemusím se ohlížet abych poznal, že stojí přímo za mnou. Rty mi přejede po krku pod uchem a já nakloním hlavu na stranu, aby měl lepší přístup. Mé tělo mě zase zradí.

„Tvůj návrh beru," zašeptá a já se konečně otočím čelem k němu. „Mám ale podmínku," natlačí se na mou hruď a já se zadkem opřu o hranu stolu.

„Divil bych se, kdyby ne."

„Nechci lhát. Lhaní nenávidím. Proto chci rande. Když se mě tvůj bratr zeptá, co jsme dělali, budu alespoň mluvit pravdu. I ty se tak vyhneš nepříjemnostem."

„To vypadá na chození, kterému se oba chceme vyhnout," namítnu a zašklebím se. Neříkám, že je to blbý nápad, jenže tohle po něm přece nemůžu chtít?

„Možná. Ale jen my dva budeme vědět, že jsme přátelé. S výhodami, pochopitelně. A přátelé občas chodí do kina." Na tohle nemám co říct. Miky mi položí ruce na boky stoupne si mezi mé nohy blíž ke mně.

„Žádné city. Žádné emoce." Přidám dodatky. „Pokud budeš mít pocit, že ses zamiloval, skončíme to."

Uchechtne se. „Proč si jsi tak jistý, že se ty nezamiluješ do mě?"

„Na lásku nevěřím." Prstem mu přejedu po spodním rtu a jeho dech mě zašimrá, když je pootevře. Ruce pomalu sesune z mých boků na má stehna a silně je stiskne. Očima zkoumá můj obličej a nosem se otře o ten můj.

„Platí," vydechne a já jinou pobídku nepotřebuju. Zaháknu mu nohu o tu jeho a přitisknu si ho ještě blíž, pokud to vůbec jde. Konečně se oddám polibku, který oba tak moc chceme. Vsune mi jazyk do úst a mě vstanou všechny chloupky v těle a ucítím ten dobře známý tlak v podbřišku. Rozkrokem se otře o ten můj a já slastně vydechnu do jeho úst.

Z nějakého mě neznámého důvodu nám to spolu dokonale funguje a já z toho šílím. Líbí se mi, když se mě dotýká.

Miky mi jednou rukou rozepne džíny a vysvobodí z trenýrek mé vzrušení. Prstem přejede po celé jeho délce a já ho kousnu do rtu. Dlaní mi sesune kůži směrem dolů a já zakloním hlavu a zasténám. Hrdlo mi zasypává polibky a pumpuje při tom rukou.

„Sakra," vyjeknu, když mě kousne do krku. Klekne si na kolena a ruku nahradí jeho pusa. Jednou rukou silně stisknu hranu stolu a druhou mu zabořím do vlasů. Mám co dělat, abych mu nevycházel boky vstříc.

Tohle je rozhodně lepší než skvělý. Je to úžasný. Kouká na mě zpod přivřených víček s těmi dlouhými řasami a je to tak sexy, že nebýt toho stolu, podlomí se mi kolena.

Miky mi rukou přejede po břiše pod tričkem a po každém jeho doteku mi naskočí husí kůže.

Možná mám výdrž jako puberťák, ale nechci to zbytečně prodlužovat. Proto když zamumlám „už" očekávám, že mě Miky pustí, ale on namísto toho začne sát a já se udělám do jeho úst. „Ty vole," ujede mi a zhluboka dýchám nad orgasmem, který mi dopřál.

Zvedne se do stoje a opře si čelo o to mé, zatímco se snažím to vydýchat. „To bylo... nečekané," uchechtnu se a natáhnu si zpátky trenýrky na boky.

„Promiň. Nechal jsem se unést," pokrčí rameny, jako by ho to vůbec nemrzelo.

„To nemyslím. Překvapil mě tvůj dávicí reflex. A taky, že nemáš problém s polykáním."

Položí mi ruce na boky. „Vlastně jsem to nikdy před tím neudělal. Byl jsem zvědavý, a přece jsem nemohl připustit, abys postříkal Robinovi koberec."

„Tak zvědavý jo?" Podkopnu mu nohy v kolenou a na zem nedopadne tvrdě jen díky tomu, že ho zachytím za lopatky. Uvězním ho pod sebou a směju se jeho naštvanému výrazu.

„Ty jsi kretén, takhle mě vyděsit," obviní mě, ale to už mu jazykem přejíždím po krku a umlčím tak další nadávky, které chtěl chrlit na mou adresu. Mezi zuby lehce stisknu jeho ušní lalůček a on vydechne slastí.

„Teď jsem zvědavý já," zašeptám a spojím naše rty do dalšího vášnivého polibku. Rukou se dotýkám jeho hrudi skrz tričko a když ho štípnu do bradavky propne se v zádech.

Prsty jedné ruky se mu snažím rozepnou džíny, ale není to tak snadné, jako v jeho provedení. Všimne si, že s tím bojuju, a aniž by rozpojil naše rty, rozepne je sám. Konečně mám volný přístup k jeho péru a přes trenýrky ho stisknu do dlaně.

Miky mi zasténá do úst, zatímco ho dráždím. Je krásný, když se pod mýma rukama přestává ovládat. Nejraději bych si ho vzal tady na podlaze v Robinově pokoji, ale chci tomu věnovat rozhodně víc času než jen pár minut na párty.

Ve chvíli, kdy mám ruku na lemu jeho trenýrek, abych ukončil jeho trápení se otevřou dveře do místnosti a zalije nás světlo z chodby.

Vyděšeně zvedneme oči a pohled nám padne na naše dva kamarády Stáňu s Ondrou.

„Zavři do hajzlu," zaječím na ně, aby se za nimi nestihl vyrojit dav našich spolužáků a oni mě poslechnou. Jen místo zvenčí se nahrnou dovnitř. „Ti dva se mi snad zdají," zamumlám Mikymu do hrudi a sundám ruku z jeho rozkroku.

„Pokud si to chcete rozdat měli byste za sebou zamykat," řekne Stáňa a já se zvednu a sednu si na paty.

„Má to tvé vyrušení důvod?" zavrčím na něj, zatímco si zapínám poklopec. Miky mě rychle napodobí. Doufám, že to není na dlouho, protože bych vážně chtěl dokončit to, co jsme začali.

„Buďte rádi, že jsme vás našli my, a ne někdo jiný. Právě teď tě několik lidí hledá," ukáže na mě a vypadá naprosto v klidu. Jako by ho pohled na jeho nejlepšího kámoše, který se líbá s klukem vůbec nerozhodil. Miky říkal, že Stáňa o něm ví, ale vědět něco a vidět jsou rozdílné situace.

„Jo jsem prostě neodolatelný," odfrknu si a podívám se na Mikyho, který se opírá dlaněmi o koberec za sebou. Vypadá stejně nasraně, jako se já cítím. „A nemohli by, jste jim vyřídit, že mám důležitou práci?" řeknu, aniž bych z něj spustil oči a on se usměje. Dobré znamení.

„Danča se zavřela dole v koupelně a brečí," vysvětlí Ondra důvod, proč všichni prahnou po mé přítomnosti. Nejistě skáče očima ze mě na Mikyho, ale nijak to nekomentuje a já jsem za to rád.

„Cože?!" zaječím a zvednu se na nohy. „Co se stalo?"

„Hele, hlavně se nenaštvi jo?" zvedne ruce a pokouší se mě uklidnit. „Zamkla se a odmítá vylézt, dokud tam nebudeš."

Tohle se Daniele nepodobá. Několikrát už jsem ji viděl brečet, ale nikdy ne na večírku a už vůbec ne před ostatními. Vždy to bylo v jejím nebo mém pokoji, kde nikdo nemohl vidět, že ji něco trápí. A už vůbec, by nedělala takové scény.

„Tak mi vysvětlete, co se stalo, že se zamkla v koupelně." Dochází mi trpělivost, a hlavně kvůli tomu, že se ti dva po sobě podívají, jako by se mi to báli říct.

Nakonec se toho ujme Stáňa. „Ester ji ostříhala vlasy."

Zaskřípu zuby a zatmí se mi před očima. Pokud si Danča myslela, že v ní viděla něco dobrého, v tuto chvíli je to nezvratně fuč. A ona na sebe musí být neskutečně naštvaná, že ji dovolila se k ní přiblížit. Zase.

„Kenny," osloví mě Ondra klidně, jako bych potřeboval, aby na mě mluvil jako na dítě. „Hlavně nevyšiluj."

„Nevyšilovat?" zařvu. „Já tu mrchu zabiju." Vyběhnu z místnosti a utíkám ke schodům. Zaslechnu, že mě následují, ale to už se vrhám mezi hlouček, který postává před koupelnou v dolním patře. Ester je mezi nimi.

Vykročím přímo k ní, odstrčím ji od Sabiny až zády narazí na zeď. Ne nijak hrubě, přece jen je to holka, ale kdyby ji to bolelo, vůbec bych se nezlobil.

„Ještě jednou se přiblížíš k mé nejlepší kámošce," zavrčím tiše, ale všichni mě slyší. Najednou, jako by se zapomnělo, že jsme na párty a máme se bavit. „Tak zapomenu, že jsi holka."

„Byl to jen vtip, Kenny. Tak nedělej scénu." Pokusí se mě odstrčit ze své blízkosti, ale já stojím jako skála. Ruce zatínám v pěst a vážně se hodně držím. Ale je to holka!

„Vtip?" povytáhnu obočí. To snad nemyslí vážně? „Vypadám snad, že se tvému humoru směju? Smějí se i ostatní?" rozmáchnu rukou a ukážu tak na všechny přítomné, kteří pořád jen čumí. „Směje se i Daniela? Nechápu, co to s tebou je? Jsi zajebaná psychopatka. Měla bys jít na léčení," prskám ji do obličeje.

Ondra mě zatáhne za paži a já od Ester trochu poodstoupím. „Ser na to, je to kráva," zahučí mi do ucha.

„Je to zasraná mrcha, která by zasloužila pár facek," zařvu.

„Jdi se bodnout buzno," vrátí mi. „Všichni víme, že tě vyrušili uprostřed sexu, tak se nechovej, jako bys byl kdoví jaký svatoušek. Zasraný kretén jsi tak akorát ty." Pohledem zavadí o můj krk a já si matně vybavím, že mě tam Miky kousl.

„A to mě má jako urazit?" zajímám se se smíchem. „Ty ničíš lidem životy a jediný co mi na to řekneš je, abych si šel vrznout?" zakroutím nevěřícně hlavou a otočím se k Ondrovi. „Odtáhni tu mrchu do jiné místnosti, nebo ji uštědřím pár výchovných ran."

Naštěstí ji nikdo vyprovázet nemusí, protože ona má ještě tu drzost se urazit a odkráčí s nosem nahoru.

Postavím se před dveře koupelny a zaťukám na ně. „Broučku? To jsem já. Otevřeš mi?"

Všichni za mnou pořád mlčí a přihlížejí, jak se snažím dostat Danču z koupelny. Chvilku se nic neděje, takže pochopitelně znervózním, jestli se jí něco nestalo, ale nakonec skrz dveře promluví.

„Jsi sám?"

Ohlédnu se a pár lidí se pokusí vytratit, ale zastavím je pohybem ruky. „Jasně že nejsem se sám," řeknu zvesela, ale uvnitř mě to pořád vře. „Víš kolik lidí mi teď stojí za prdelí? Mají o tebe starost. Jestli ti nic není. Mám ti říct, kdo všechno tady se mnou je? Tomu bys nevěřila. Pochopitelně Ondra s Lindou, ti nikdy nesmějí chybět, když my dva něco vyvádíme. Ale taky Marika a Robin, Stáňa, Miky," jmenuju všechny, kdo tady zůstal. Akvabelky překvapily. Takovou solidaritu bych od nich nečekal.

„Nechci, aby mě viděli," ozve se z koupelny. „Vypadám strašně."

„Přeháníš. Ty jsi hezká vždycky," opáčím, protože je to pravda. No a co, že má malou nadváhu. Na rozdíl od jiných holek má krásný obličej a úžasné zelené oči, které mi občas přijdou, že svítí, jak jsou pronikavé. V kontrastu s jejími černými vlasy naprostá krása.

„Nebudeš tak mluvit, až uvidíš, co mi ta kráva provedla na hlavě," mluví naštvaně, ale přeskočí jí hlas a nemůže zamaskovat, že se znovu rozbrečí.

Odstrčím se od dveří a zatnu ruce v pěst. Ester má štěstí, že už tady není. Mám chuť se na ni znovu vrhnout.

Ondra mě popadne za paže a naznačí mi, abych zhluboka dýchal a trochu se uklidnil. Poslední, co teď Danča potřebuje je, abych byl vzteky bez sebe. Vjedu si rukou do vlasů a snažím se znít klidně, když znovu přejdu ke dveřím a promluvím na ni.

„Víš co, zlato? Uděláme dohodu. Ty otevřeš a já se podívám, co ti způsobila na hlavě. A když se rozesměju, nabarvím si vlasy na měsíc na oranžovo. Víš, jak tu barvu nesnáším, takže to bude odpovídající trest za můj smích. Co myslíš?"

Stáňa s Robinem se zachechtají a Marika mě praští do paže, protože je sama zrzavá. Jen na ni vypláznu jazyk.

Nevím, proč se Danča tak dlouho rozmýšlí. Přijde mi to jako věčnost, než cvakne zámek do koupelny a já za ní rychle vejdu.

Nesměju se. Ale chce se mi. Přesněji mi v tom zabrání její zarudlé oči s rozmazanou řasenkou.

„Tak alespoň žádná oranžová," pronesu a přejdu k ní. Sedí na sklopeném prkénku záchodu a vypadá... Dobře vážně to nevypadá tak zle, jak jsem si původně myslel. Spíš jako by ji stříhal slepý kadeřník a pokoušel se o mikádo. „Ty jsi trubka," obviním ji. „Není to tak hrozné. Jasně, je potřeba to upravit, ale ve výsledku budeš vypadat skvěle. Ne-li líp."

Pousměje se. „Jo já vím, že bych kvůli tomu neměla tak vyvádět, ale... prostě to byl šok. Vidět ji, jak najednou drží v ruce moje vlasy a směje se, jako by to bylo vtipné," popotáhne nad tou vzpomínkou. „Složila jsem se."

„To je jasný," pohladím ji po tváři. „Co se vlastně stalo? Většinou se jim na večírcích vyhýbáš." Odtrhnu kousek toaletního papíru a trochu otřu šmouhy od řasenky z jejích tváří.

„Víš, jak jsem říkala, že na tom výletě byla milá a jak jsem si v chatce povídali. Bylo to fajn. Doufala jsem, že si sáhla do svědomí. Dospěla a přestane se chovat, jako mrcha. Jenže se mi dneska všechny připletly do cesty a normálně jsem si se Sabinou povídala na gauči, jenže pak Ester držela v ruce mé vlasy," zaboří si obličej do dlaní a znovu se rozbrečí. „Jsem tak blbá."

„Tak moc ne," odtáhnu ji ruce z obličeje a pokračuju s úpravou. „Spíš jsi hodná. To je rozdíl. Koukni nahoru," poprosím ji a jemně přejedu kousíčkem toaleťáku kolem očí. „Mám tě vzít domů?"

„Nechci ti kazit zábavu," zakroutí hlavou, jako by to pro mě teď bylo to hlavní.

„Myslíš, že bych se dokázal bavit, když budu vědět, že moje kámoška jde domů s pláčem?" povytáhnu jedno obočí. Naštěstí mě zná dost dobře, takže neprotestuje.

„Nemáš mikinu s kapucí? Takhle ven nejdu."

Usměju se. „Mohl bych z toho udělat několik copánků. Takové malé fontánky na hlavě... Třeba bys rozjela novou módu, co ty víš."

„Mimozemšťanskou módu?"

„Když seženeme zelený make-up."

„Čočky, abych měla oči, jako ještěrka."

„Ty rozhodně nesmějí chybět," zakřením se a ona mi úsměv opětuje. „Zajdu ti sehnat tu mikinu." Vlepím ji pusu na čelo. Vyhodím kousíček toaleťáku a vyjdu z koupelny.

„Tak co?" vrhne se ke mně Marika, jen co zaklapnou dveře. „Jak jí je?"

„Vy jste ještě tady?" podivím se. Nikdo z nich neodešel za zábavou. Do teď stojí před koupelnou. „Nevypadá tak hrozně. Musí si to nechat upravit u kadeřníka to bez debat, ale jinak dobrý. Dokonce se omlouvá, že udělala takovou scénu," zakroutím nevěřícně hlavou. Myslím, že její reakce je oprávněná. „Ale je v pohodě. Hele," kouknu na Robina. „Nemáš mikinu s kapucí? Na půjčení, v pondělí ti ji vrátí."

„Vezmi si moji," ozve se Stáňa a sundá ji z ramen.

„Super díky," převezmu mikinu a otočím se na Ondru. „Hodil bys mi sem naše věci? Vezmu ji domů." Přikývne a odběhne.

Pohledem zavadím o Mikyho, který se opírá o zeď s rukama v kapsách. Nejraději bych mu řekl, že si to zopakujeme jindy nebo se mu ozvu, ale na to je tady až příliš moc lidí. Taky se ho chci zeptat, jestli je v pohodě, protože nás načapali v nejlepším, jenže to musí počkat.

Místo toho pozvednu jeden koutek úst a odejdu zpět za Dančou.