Blíží se maturitní ples a mě mají každým dnem sundat sádru. Kolem plesu se udělalo velké divadlo. Hlavně holky to extrémně prožívají obzvlášť po tom, co nějakého idiota napadlo, udělat dámskou volenku a celý ples tak má být ve velkém stylu.

Takže se chodby školy vyjímají novými dekoracemi. Nad plakáty s nápisy „Zlato, půjdeš se mnou na ples? Tvá princezna.", s Mikym řveme smíchy.

Ale někteří naši spolužáci mají úroveň. Taková Vanesa si to s hlavou hrdě vztyčenou nakráčí k nám do třídy, klekne si na jedno koleno před Davida a normálně se ho zeptá, jestli bude její doprovod na maturák. Po chvilce váhání souhlasí a Vanesa zase odkráčí, za bouřlivého potlesku.

My si s Mikym odpykáváme trest za rvačku, což znamená, že zcela nedobrovolně po škole trávíme čas ve školním sklepě a umýváme stoly a židle, které budou potřeba na ples.

Je to opruz, ale zato jsme spolu. A ve vší počestnosti, protože nás každou chvíli kontroluje školník, jak nám to jde.

Říct, že jsem spokojený pro teď není to správné slovo. Cítím se šťastně a když mi Miky přehodí ruku přes rameno v jídelně, ani na nás nikdo nehází znechucené pohledy. Všem to je jedno.

Až na jednu výjimku.

Nejednou na školních chodbách potkáme Aleše. S pomocí Stáni a ostatních kluků z plaveckého oddílu, kteří kolem nás vytvoří ochranou hradbu, se nám daří se mu vyhýbat.

Ale ty nenávistné pohledy, které nám věnuje? Ty nejdou přehlédnout. Miky do mě pokaždé hučí a snaží se mě uklidnit, protože si všimne, jak se pořád ohlížím přes rameno se strachem, že se tam objeví. Ví, že jsem už častokrát zvolil jinou trasu po cestě domů. Ví, že jsem se vyhýbal mým oblíbeným místům i o těch dárcích, které konečně přestali chodit. Ví všechno a pořád mě tlačí do toho, abych zažádal o zákaz přiblížení. Dokonce mi nabízí pomoc od jeho mámy, ale nechci to řešit. Brzo máme maturovat a nadobro se tak Aleše zbavíme.

Sejde z očí, sejde z mysli.

On z toho nevyvázl tak lehce, jako já a Miky. On nedostal třídní důtku, ale za ty rozvěšené fotky a rvačku ve škole rovnou ředitelskou. A nesmí jít na maturitní ples, z čehož jásáme. Alespoň se nemusíme stresovat, co by se na plese mohlo zvrtnout, kdyby se tam objevil.

Na hodině angličtiny, nám Kučerová zrovna vysvětluje, jak budou probíhat maturitní testy. Zmiňuje to už po čtvrté, takže jí ani trochu nevěnuje pozornost.

Kenny: Máma tě chce poznat.

Miky: Takže jsi jí odpustil?

Miky: Už mě přece zná :D

Kenny: Nejspíš jí neodpustím nikdy. Ale dal jsem si předsevzetí do nového roku ohledně druhých šancí. Takže pokud zase něco neposere...

Kenny: Zve nás na večeři.

Miky: Když to nebudou těstoviny...

Kenny: Chce si u mě šplhnout. Očekávej všechny druhy těstovin, co na světě existují.

Miky: 🤢

Sjedu Instagram, kde jsme si s Mikym zveřejnili fotky jako pár a dostalo se nám přesně těch ohlasů, které jsem čekal. Mikuláše díky mně sleduje několik stovek lidí – hlavně holky – a vychvalují jeho profil do nebes. Na můj popud zveřejnil pár svých uměleckých fotek, hlavně se Zoey, ale i mé. Povedlo se mu zachytit několik momentek, když se směju, když zpívám, nebo se mračím do telefonu. Ani jsem si nevšiml, že mě fotí.

Na otázky, proč jsem kecal, když je to viditelně můj přítel, posílám jen smějící se emotikony.

Koutkem oka postřehnu, že se Miky přihlásí, jestli by si mohl odskočit. Nepřijde mi na tom nic divného, ale jeho zadrhávající hlas mě přiměje zvednou pohled od telefonu.

Něco je špatně.

Miky si mne hruď a když mu Kučerová udělí svolení, popadne svůj batoh, který mu vyklouzne z ruky. Třesou se mu, a i Stáňa si toho všimne.

„Hej, kámo, jsi v pohodě?" zeptá se ho a všichni jako na povel zmlknou. I Kučerová.

„Mikuláši?" osloví ho, ale to už se mu podlomí kolena a on hlasitě zasípe a lapá po dechu.

Všichni v jeho okolí zpanikaří a najednou nad ním stojí polovina třídy.

Zvednu se ze židle a všechny je odeženu, alespoň jeden krok od něj.

„Hej," skloním se k němu. „Narovnej se," zvednu ho za ramena a přiměju narovnat záda, aby se mu lépe dýchalo. „Mikuláši, kde to máš?" zeptám se a on ukáže na batoh. Popadnu jeho tašku a pustím se do prohledávání kapes, ale má v ní neskutečný bordel.

Miky nevydrží sedět vzpřímeně, tak batoh hodím do rukou vyděšeného Stáni.

„Najdu v něm inhalátor," rozkážu mu, zatímco si sednu za Mikyho a opřu ho o svou hruď. „Hlavně klid," utěšuji ho, zatímco mi drtí ruce. „Narovnej se."

„Nic nevidím," řekne naštvaně Stáňa.

„Z-zad-ní..." zaskuhrá Miky, ale já ho přeruším.

„Vytáhni všechny krámy a hledej," zavrčím. „A ty nemluv a buď v klidu."

Ke Stáňovi se nahrne David a pomůže mu s hledáním. Může jim to trvat maximálně minutu, ale pro mě to je jako hodina. Nejraději bych se rozkřičel, ať si do prdele pohnou, protože mít v náručí Mikyho, který nemůže dýchat, je jeden z těch nejhorších pocitů, které jsem kdy zažil. Tenhle astmatický záchvat je horší než všechny, co kdy přede mnou měl.

Jenže kdybych křičel, ničemu tím nepomůžu. Akorát Mikyho vystresuju ještě víc, takže mlčím a jen ho držím.

„Mám ho," zakřičí Stáňa a podá mi modrý inhalátor, který vložím Mikymu do ruky.

Když se konečně uvolní a volně nadechne, tak jak jsem zvyklý, zabořím mu obličej mezi lopatky a zhluboka vydechnu. Teď už si můžu dovolit panikařit, tak ho praštím do ramene. Pro jistotu několikrát.

„Jau," vyjekne.

„Kolikrát jsem ti říkal, ať přede mnou nemáš záchvaty?" vyjedu po něm.

„Děláš, jako bych to mohl ovlivnit."

„Málem jsem se posral strachy. Zase."

Odtáhne se a podívá se mi do očí. A potom se ten idiot usměje. „Miluješ mě," řekne jen s úsměvem na rtech a já se zamračím.

„Ty se směješ?" rozhlídnu se po ostatních. „Ten blbec se mi směje." Zvednu se z podlahy a odejdu na své místo. „Fakt tě nenávidím," zahučím, když dosednu na židli, zatímco Stáňa pomáhá Mikymu na nohy.

„Mikuláši v pořádku?" zeptá se učitelka Kučrová. „Nemám zavolat záchranku?"

„Dobrý. Už je to v pohodě," řekne Miky a v ruce si pohrává s inhalátorem.

„Miky?" osloví ho Irena. „Ty máš astma?"

Miky se zachmuří a podívá se nechápavě na Stáňu. „Ono to nebylo jasné, po tom, co jsem nemohl dýchat?" zeptá se ho a Stáňa se uchechtne.

„Příště bys měl umřít, aby to mohla potvrdit pitevní zpráva," opáčí a tím mě nasere. Ale nasere mě tím humorem enormním způsobem. Zvednu tužku a hodím mu ji na hlavu. Naštěstí neminu cíl.

„S černým humorem jdi do hajzlu," řeknu mu a Mikuláš se rozesměje.

„Tvůj přítel měl o tebe strach," řekne Stáňa Mikymu, který přikývne a já se nasraně svezu na židli hlouběji do lavice.

Oba jsou to idioti.

Kučerová se ještě třikrát ujistí, že Miky doopravdy nepotřebuje žádné lékařské ošetření, než zazvoní na konec hodiny a ona odkráčí ze třídy.

„Proč jsi nám neřekl, že máš astma?" vyzvídá Sabina, když se Miky zvedne a vyrazí ke mně.

„Neuvědomuju si, že bych byl povinen, vás informovat o svém zdravotním stavu," namítne a sedne si vedle mě, když mu Ondra uvolní místo. „Netrucuj," kopne do mé židle.

„Víš, jak to nesnáším," zahučím. „Pokaždé mám strach. Kolikrát v noci poslouchám, jestli dýcháš. Prostě..."

„Máš strach," přikývne. „Zlato? Je to jen astma. Blbá dětská nemoc, kterou trpí strašná spousta lidí. Nic vážného se mi nestane. Ne pokud budu mít inhalátor. A ten, jak víš, mám vždycky."

„Jednoho dne, tě za to zabiju," zavrčím.

„Je roztomilý, jak se o mě bojíš," zakření se a dloubne mě do stehna.

„Ne, to není," praštím ho do ramene, ale úsměv mu opětuji.

„Jdeme na oběd?"

Rozejdeme se chodbou do školní jídelny, za doprovodu ostatních. Nikdo se ani slovem nezmíní o Mikyho astmatu. Jeho vliv na okolí mě snad nepřestane udivovat. Za celou dobu, co jsme spolu veřejně, si nikdo nedovolil za ním přijít a zeptat se ho na jeho orientaci.

„I když jsi měl strach, zvládl jsi to celkem v klidu," řekne mi u výdejního pultu, kde si vezme zeleninový salát. „Věděl jsi, co máš dělat."

„Googlil jsem si to," pokrčím rameny a já si naberu jen ovoce. Dneska nemám chuť na nic, co nabízejí.

„Googlil sis astma?" uchechtne se, když si sedneme ke stolu k ostatním.

„Hm," zamručím. „Nejčastěji se projevuje na jaře, ale taky v zimě, když je suchý vzduch. Taky ho vyvolávají silné emoce a hlavně stres."

„Páni," protáhne, když se k nám připojí i Ester.

„Takže, proč jsi ve stresu?" zeptám se ho. „Protože pokud se ti ten záchvat spustil kvůli mé matce, nikam nejdeme," řeknu rozhodně, ale on se usměje.

„Tvé matce?" podiví se Danča. „Ty jsi jí vzal konečně na milost?"

„Říkejme tomu druhá šance," opáčím a ona se usměje. Koutkem oka mrkne na Ester, která se zavrtí. Není jí příjemné sedět s Danielou u jednoho stolu, ale snaží se nad tím povznést. Obzvlášť teď, když to mezi ní a Denisou vypadá vážně.

„Ve stresu jsem neustále, ale z tvé matky strach nemám," ujistí mě Miky.

Nestihnu se ho zeptat, proč je neustále ve stresu, protože se Stáňa zvedne ze židle a zakřičí na celou jídelnu.

„Hele, lidi? Mohli byste se na chvíli ztišit? Můj kámoš chce něco říct."

Svého kámoše myslí samozřejmě Mikyho, protože ten vstane taky a vyleze na stůl. „Ken-minie?" otočí se ke mně a někteří zatleskají nebo zapískají a celkově narušují pohodový oběd v jídelně.

„Do hajzlu," řeknu tiše, když mi dojde, co tím Mikuláš sleduje.

„Půjdeš se mnou na ples?" zeptá se mě a jí si složím obličej do dlaní.

„Já tě doopravdy zabiju," zavrčím. Miky si na stole klekne na jedno koleno a usměje se.

„To už jsem dneska slyšel. Vyhrožuješ mi smrtí častěji, než mi říkáš, že mě miluješ," mrkne jedním okem.

Vím, že mu nevadí, když ta slova neříkám často. O to víc si jich váží, když je vyslovím. Svou lásku mu projevuju vším, jen ne slovy.

„Tak půjdeš?"

Rozhlídnu se kolem po ostatních, kteří teď čekají, až pozvání přijmu. Všimnu si Danči s telefonem v ruce namířeným na nás.

Hlasitě vydechnu a postavím se, abychom tak byli s Mikym na stejné úrovni.

„Taky ses mě mohl zeptat v posteli," zašeptám.

„To by nebyla žádná sranda," zakření se a já ho políbím. Vyvoláme tím hlasitou vlnu potlesku a hulákání na celou jídelnu. „To znamená ano?" zeptá se a já přikývnu.

„Polez dolů," zatahám ho za tričko. „Nebo se zabiješ dřív, než to stihnu udělat já." Ale usmívám se jako blázen, stejně jako on.