Hučí do mě skoro hodinu. Tedy spíš otec hučí, máma se na mě jen nervózně usmívá, ale neodvažuje se do jeho monologu zasahovat. A já se mračím na Dennyho.

Nejen, že jim řekl, že nemám plány po maturitě, on jim řekl naprosto všechno. O mé kapele, o mých studijních výsledcích, o tom, že skládám hudbu. O Mikulášovi. Jediné, co jim neřekl, tak o mých eskapádách s muži.

Mám strašnou chuť ho zabít, že na mě donášel.

„Na katedru klávesových nástrojů stačí jen přijít na pohovor a odehrát Menuet od Mozarta," mluví zrovna o akademii múzických umění, kde není tajemství, že tam má přátele na vysokých místech. Což znamená, že bych tam mohl jít studovat, aniž bych musel hnout prstem. O mém talentu vědí a sledují mě už od dětských let. A čí je to zásluha? Samozřejmě, že mého otce.

Kdybych mu na to kývl, měl by můj život zase pěkně v hrsti. Ne, že by mě to nelákalo, ale když vidím, že na tom má osobní zájem, o to méně mi na tom záleží.

Zvonek se ozve jako na zavolanou.

„Ty někoho čekáš?" zeptá se mě Denny.

„Mikuláše," zakřičím, když se ženu ke dveřím.

„Ken-mine, tohle je rodinná záležitost. Tvůj kamarád..."

„Není to jen můj kamarád," odseknu z chodby.

„Tati počkej," zarazí ho Denny. „Miky na něj má větší vliv než kdokoli jiný."

Ignoruju je a otevřu hlavní dveře. Do minuty je Miky nahoře a já mu vpadnu do náruče.

„Ještě jsou tady," šeptnu mu do ucha a on se odtáhne.

„Mám přijít později?" nejistě se podívá do bytu.

„Ani náhodou. Tebe tady na rozdíl od nich chci."

Společně vejdeme do obýváku a Denny s Marií Mikyho vesele pozdraví. Stejně tak matka, jen otec na něj přimhouří oči. Je mi jasné, že mu nevyhovuje můj životní styl, ale je mi to někde. Nechci je tady.

„Miky?" usměje se Denny. „Právě s Kennym mluvíme o AMU. Co ty si o ní myslíš?"

Miky svraští obočí a podívá se na mě, než jim odpoví.

„Sestra tam studuje hru na piano."

„Ledecká," promluví otec. „Věděl jsem, že mi to jméno něco říká. Před Vánocemi jsem byl na koncertě, kde hrála v orchestru."

Zaskřípu zuby. Přejdu k Marii a vezmu ji skleničku s vínem z ruky.

„Slyšel jsi ji hrát, Ken-mine?" osloví mě, když do sebe vyklopím několik loků vína. „Je nadaná, ale ty jsi hrál lépe už ve čtrnácti. Uvědomuješ si, kam bys to mohl dotáhnout, kdyby ses na to nevykašlal?"

„Minie, máš v sobě léky proti bolesti," okřikne mě matka.

„Je mi to u prdele," odvětím a doliju Marii její skleničku. Matka si hlasitě povzdechne, vstane a přejde před Mikyho.

„Oficiálně jsme se nepředstavili. Říkej mi Ari," promluví na něj, chytne ho za paži a postrčí k nám. Miky se na mě nejistě podívá a pak si hlasitě vydechne. Možná mu došlo, s čím se tady poslední hodinu potýkám.

„Takže jste se dali zase dohromady?" zeptá se Marie mě a Mikyho a odvrátí tak konverzaci jiným směrem. Otec do mě možná hodinu hučel kvůli mé budoucnosti, ale nebral ohled na to, že jsme pořád gay a jen tak se nezměním.

Kdybych mu odkýval AMU, musel bych se přestěhovat zpátky k nim, protože tady nemám místo na piano abych mohl každý den trénovat a pokud mě a Mikyho neuzná, nikdy se to nestane.

„Je to složité," řeknu ve stejnou chvíli, kdy promluví Miky. „Je to komplikované."

Marii i Dennyho tím rozesmějeme.

„Zapomněla jsem, že máte stejné uvažování."

Zakoulím očima a Miky se uchechtne. Tuhle jejich teorii jsme nikdy nepochopili.

„Jak mají stejné uvažování?" zajímá se matka a Denny pokrčí rameny.

„To nejde vysvětlit, musíš s nimi trávit čas. Jednoduše řečeno mají stejně myšlenkové pochody. Dokončují věty za toho druhého. Smějí se svým soukromým vtípkům, které neřeknou nahlas..."

„Pokud nás omluvíte," houknu na všechny přítomné. „Máme něco důležitého k probrání. Kdybych řekl, že jsem s vámi rád pokecal, lhal bych. Takže se loučím a snad se už nikdy neuvidíme."

Kývnu na Mikyho směrem k mému pokoji.

„Ken-mine, ještě jsme spolu neskončili," ozve se otec.

„To máš blbé," odseknu a nechám Mikyho vejít do svého pokoje.

„Ken-mine," zakřičí a postaví se.

„Co?" podívám se mu do očí a otočím se ve dveřích. „Co dalšího mi ještě chceš? Plést se mi do života? Na to nemáš právo. Nechápu, co to dnešní divadlo má znamenat, ale já si naše poslední setkání pamatuju až moc dobře. Dali jste mi dostatečně najevo, že mě ve svém životě nechcete a já nemůžu jinak než s vámi souhlasit. Možná se budu opakovat, ale sbohem."

„Minie," postaví se i moje matka. „Chtěli jsme se ti omluvit. Víme, že naše reakce nebyla v pořádku, ale..."

„Dvacet šest stehů," přeruším ji.

„Cože?"

„Dvacet šest stehů," zopakuji. „Po tom, co se na vašeho syna vysypalo zrcadlo, měl dvacet šest stehů. A vy jste udělali, co přesně?" Oběma splaskne a nejistě se po sobě podívají. „No jasně, už si vzpomínám. Neudělali jste nic. Hlavně abych byl co nejrychleji pryč z vašeho života jedno jak moc zraněný jsem byl. Vaše reakce nebyla v pořádku? Vaše reakce byla odporná a já s vámi nechci mít nic společného," z koutku oka mi uteče jedna slza, ale rychle ji setřu.

„Minie, prosím..." vzlykne máma, ale přeruším ji.

„Skončili jsme," a s těmi slovy za sebou zabouchnu dveře a zamknu. Miky si mě okamžitě přitáhne do náruče a nechám slzám volný průchod. V poslední době to nedokážu ovládnout.

Pár minut mě jen drží. Postupně se uklidňuji a on nás přesune na postel na kterou se svalíme.

„Zase jsi byl svědkem mého rodinného dramatu," povzdechnu si a otřu tváře. „Ještě tě to baví?"

„Je to zajímavější, jak v telenovele. Takhle to mám alespoň na živo."

Stulím se do jeho hrudi a on mě pevněji obejme. „Dnešní den už snad nemůže být lepší," pronesu ironicky.

„Já ti nevím. Podle mě to byl úžasný den. I když... pár detailů bych vynechal."

„Například Aleše?"

„Hm," zamručí. „Ale musíš uznat, že kdyby nebylo jeho, dneska bych tady nebyl."

„Možná," opáčím. „Ale udělal tu největší sviňárnu, kterou by homosexuál neměl dělat."

„Sledovat jiné u sexu?"

„Vyautovat někoho jiného," řeknu popravdě. „To, že nás sledoval jen dokazuje, jaký je úchyl."

„Neurazíš se, když ti řeknu, že je mi z toho špatně?"

Zakroutím hlavou. Odtáhnu se, položím mu ruku na tvář a zadívám se mu do očí. „Taky je mi z té představy zle."

Pohladí mě na boku a jen tak ležíme a díváme se na sebe.

„Jak se cítíš?" zeptám se. „Ohledně těch fotek."

„Pořád jsem naštvaný," hlasitě vydechne. „Ale mámě jsem to vysvětlil a naši přátelé nás znají. Věřím, že ve škole se to brzo uklidní."

„Co říkala máma? Promiň, ale nemohl jsem si nevšimnout, jak mě objala. Dvakrát."

Zakření se. „Máma tě má ráda."

„Nechápu to."

„Řekl jsem jí všechno. V ten den, kdy zjistila, že spolu něco máme a vyhodila Lucii, jsem jí řekl všechno," překvapí mě.

„Všechno?" povytáhnu obočí.

„Všechno," přikývne.

„I mé erotogenní zóny?"

„Když to chceš tak dopodrobna," převrátí oči. „Tak o našich postelových aktivitách nepadlo ani slovo." Přehodí přese mě nohu. „Ale jinak jsem jí řekl všechno. O tobě, o sobě. O nás."

„V tom případě pořád nerozumím tomu, proč mě má ráda." Hraju si s jeho přívěškem kolem krku, který dostal ode mě. Všiml jsem si, že ho nesundal, i když jsme spolu nemluvili.

„Protože tě mám rád já," uzemní mě. „Řekl jsem jí, proč tě miluju."

„Jen já jsem mimo," zašklebím se.

„Tvé ego potřebuje vědět, proč tě miluju?" vysměje se mi a já do něj dloubnu. „Miluju tě, protože po tom všem, čím sis prošel, jsi ten nejveselejší a nejlaskavější člověk, jakého znám."

Zavrtím se. „Nejlaskavější? To mi přijde přitažené za vlasy."

„Půlce maturitního ročníku, jsi nabarvil vlasy na oranžovo, protože tvojí kamarádce ublížili," připomene mi. „Nikdy sis ani slovem nestěžoval, když tě Aleš obtěžoval. Ještě jsi ho bránil, proboha. A to nemluvím o tom, jak ses choval ke mně."

„Mikuláši, kvůli mně tě ponížil před celou školou," namítnu.

„A ty sis kvůli mně zlomil ruku. Zastal ses mě. Tak jako vždycky," opáčí. „Před mou mámou, před sestrou. Doufal jsem, že bys ke mně mohl cítit to samé, hlavně po té písničce. Když skládáš, je to jediná chvíle, kdy projevuješ emoce."

„Páni," protáhnu. „Prokoukl jsi mě. Mé tajemství je venku. Teď abych hledal nový způsob, jak ti vyznat lásku."

„Nechtěl jsem vyznít příliš narcisticky, kdybych řekl, že je ta písnička pro mě."

„Není pro tebe. Je o tobě. Ale narcis jsi stejně."

„Narcis, kterého miluješ?" zeptá se nejistě.

Koutky úst mi povyjedou nahoru. Pohled mi padne na malý kovový foťák.

„Myslím, že víš líp než já, co k tobě cítím. Tak, jako všichni ostatní."

„Ostatní?" podiví se.

„Ty, Daniela, Denny, a dokonce i Ester. Všichni jste mi naznačovali, že tě miluju. Tedy krom Ester. Ta mi to řekla přímo."

Miky vyprskne smíchy. „Bože," zachechtá se s obličejem zabořeným do polštáře. „Máš vážně vlezlý kámoše. I když... Ester? To pořád nechápu."

„Ester je kapitola, na kterou se prosím nikdy neptej. Ani já tomu pořádně nerozumím. Když se nezeptáš, nebudu ti muset lhát."

Vyprávět mu, proč se mě Ester drží jako klíště nemůžu. Není to moje tajemství, co se snažím udržet. Jsem prostě jediný, s kým se o své sexuální orientaci může bavit.

„Dobře," pohladí mě po tváři a postupně ji přesouvá do mých vlasů. „Takže jsme ti všichni naznačili, že jsi zamilovaný, ale ty jsi to nevěděl nebo..."

Zakroutím hlavou. „Nechtěl jsem to cítit," řeknu nejistě a nakloním hlavu k jeho ruce. „Bál jsem se. Pořád se bojím. Bojím se, že mi to ublíží. Právě teď je mé srdce v tvých rukou. Je jen na tobě, co s tím uděláš."

Pohrává si s mými vlasy a já mám nutkání příst, jako kočka.

„Se slovy to doopravdy umíš. Moje miluju tě, je proti tomu slabý odvar."

Usměju se. „Chyběl jsi mi."

„Ty mě taky, zlato." Nakloní se ke mně a políbíme se. Jsem trochu víc omezený jen na levou ruku, takže se ho nemůžu dotýkat tolik, jak bych chtěl, jenže nás vyruší zaklepání na dveře.

„Už odjeli," zaslechnu Dennyho za dveřmi.

Povzdychnu si. „Promiň," řeknu Mikymu, přelezu ho a přejdu ke dveřím, za kterými stojí brácha s mým notebookem.

„Je čistý. Ale pokud se mu povedlo pořídit víc fotek než jen tu jednu, tak..."

„Chápu," přikývnu a převezmu si ho. „Moc díky."

„Za nic," usměje se. „Jsi v pohodě?"

„Bylo líp."

„Táta trochu přestřelil. Říkal jsem, aby na tebe tolik netlačil, ale znáš ho."

„Hm." S noťasem přejdu ke stolu a odložím ho. Denny vejde za námi do pokoje a kývne na Mikyho, který sedí na posteli. „Neudělal nic, na co bych nebyl za ty roky zvyklý," pokrčím rameny.

„Vždycky na tebe byl přísnější než na mě," povzdychne si Denny. „Ale na mámě sis to vylívat nemusel."

„Možná. Jenže ty jsi mě ten den viděl," připomenu mu, když jsem klepal u jeho dveří se střepy v zádech. „Můžeš mi vyčítat, že jsem přeháněl?"

Denny nad tím pouvažuje, ale nakonec mi dá za pravdu. „Jenže máma se ti snaží už přes rok omluvit," namítne. „Na rovinu jsem jí řekl, že se mezi vás nehodlám míchat, ale v posledních měsících byla vyloženě zoufalá, tak..."

„Tak jsi do mě rýpal," odfrknu si a zakroutím hlavou. „Na jednu stranu tě chápu, ale na tu druhou mě sereš."

„Nápodobně," uchechtne se a nervózně se rozhlídne po pokoji.

„Vyklop to," osočím se na něj. Vždycky když je nervózní chce se mnou probrat něco, co se mi nebude líbit.

„Ohledně, AMU..."

„Denny," zasténám.

„Budeš o tom uvažovat? Víc po tobě nechci. Byla by škoda, kdybys svůj talent zahodil," podívá se na Mikyho, jako by u něj hledal podporu.

„Na mě nekoukej," zvedne ruce v obraném gestu. „Já ho slyšel hrát jen jednou."

„Hrál jsi," řekne Denny a usmívá se. Od doby, co jsem odešel od našich jsem se ke klavíru ani nepřiblížil.

„Menuet od Mozarta to nebyl," odfrknu. „Už jsem ti přece slíbil, že o tom budu uvažovat, ale měl by sis uvědomit, co to bude znamenat. Stěhování zpátky k rodičům je něco, co vážně nechci. Ale pokud se pro AMU rozhodnu, tak jen proto, že to chci já, a ne ty nebo otec. A velmi bych ocenil, kdybys s nimi o mě už nemluvil."

„Fajn," povzdychne si a přikývne. „Přespíš tady?" otočí se na Mikyho.

„Jo," odpovím mu dřív než Miky, který se na mě usměje. Pokud to neměl v plánu má smůlu. Já zase nemám v plánu ho někam pouštět.

„Takže jste to urovnali?" zajímá se Denny dál a já ho chci poslat do háje, že to řešíme, jen kdyby nás někdo neustále nevyrušoval, ale Miky mě předběhne.

„Jo," odpoví a já vypakuju Dennyho z pokoje.

„Hlavně nezapomeňte, že v tomhle bytě nejste sami," zakřičí na nás se smíchem za zavřenými dveřmi a já skočím na postel k Mikymu.

„Takže jsme to urovnali?" zakmitám obočím, ale on namísto odpovědi zajede rukou pod mé tričko a pohladí mě na boku.

„Jestli máš dojem, že ne," řekne nakřáplým hlasem. „Budeme to řešit klidně až do rána. Ale teď?"

Pomůže mi odepnout závěs okolo ramene a odhodí ho na podlahu.

„Pokud ode mě budeš chtít nějakou spolupráci, měl bych tě varovat. Levačkou to bude jako od panny," řeknu a Miky se zasměje, ale přetáhne mi triko přes hlavu a ústy se přisaje na můj krk.

„Měsíc bez tebe je moc dlouhá doba, Kenny."

„Hmpf," zahuhlám a nechám ho, aby mě položil na lopatky. Sklání se nade mnou a palcem mi přejede po natrženém rtu. Chci mu pomoct z oblečení, ale jen se mi vysměje, když se mi to nepovede. Narovná se a s očima upřenýma do těch mých si sundá bílé tričko.

Levou rukou ho pohladím po těle a zastavím u srdce, které mu zběsile buší do hrudi. Na krku mě zalechtá jeho přívěšek a potom pro nás přestane okolní svět existovat. Jsme jen my dva.

Shodíme ze sebe všechno oblečení, Miky prsty vklouzne mezi mé půlky a konečně se spolu po měsíci spojíme v jednoho.

Celou dobu, co se ve mně pohybuje, mě nepřestává líbat. Levou rukou ho tahám za vlasy a do úst mu sténám jeho jméno. Líbá mě stejně něžně, jako do mě proniká. Naplňuje mě. Doplňuje. Prsty mi zaboří do kůže na bocích, jak ze mě vystoupí a zas do mě pronikne.

„Miky," zašeptám i zasténám, když zrychluje. Ruku z boku přesune na mé stehno a silně ho stiskne. Každý jeho dotek mi na těle zanechá husí kůži.

„Miluju tě," zašeptá a jeho slova mě tak odstřelí a já se zalknu a kousnu Mikyho do ramene. Což udělá jeho.

Vyvrcholení mnou projede až po konečky prstů u nohou. Nechápu, jak mě kdy, mohlo napadnout, že spolu jednoho dne nebudeme spát.

Miky mě zalehne a zhluboka oddechuje s obličejem zabořeným na mém krku. Natočím k němu hlavu a dám mu pusu na špičku nosu.

„Taky tě miluju," zašeptám a jemu se na tváři rozlije úsměv. Konečně ta slova ode mě slyší a já se mu při tom dívám do očí.